10 C 183/2023

Plný text

Okresní soud v Tachově rozhodl soudcem Mgr. Petrem Kleinem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o určení vlastnického práva

I. Určuje se, že ke dni [datum] je vlastníkem automobilu značky Peugeot 206, reg, zn. 5P2 [číslo], rok výroby 1999, [VIN kód], žalovaný.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 12 164 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou, podanou dne [datum], domáhala rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že vlastníkem automobilu značky Peugeot 206, rok výroby 1999, [VIN kód], (dále jen„ předmětné vozidlo“), je ke dni [datum] žalovaný, a to na základě kupní smlouvy ze dne [datum]. Vlastnictví předmětného vozidla bylo na základě této kupní smlouvy (dále jen„ smlouva“) převedeno na žalovaného. V článku VI. smlouvy bylo mezi účastníky sjednáno, že žalobkyně poskytne žalovanému součinnost s převodem vozidla v evidenci, nicméně ze strany žalovaného nikdy k převodu ani k vyžádání součinnosti nedošlo. Ke dni podání žaloby tak změna vlastníka v rámci evidence vozidel nebyla zaznamenána, žalobkyně je proto přesvědčena, že žalovaný nedodržel svou zákonnou povinnost stanovenou mu ustanovením § 8 a násl. zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Žalobkyně sama několikrát žalovaného vyzvala k dokončení převodu vlastnictví v rámci příslušné evidence, žalovaný výzvě nevyhověl. Žalobkyně již nedisponuje předmětným vozidlem, aby bylo možné provést tzv. evidenční kontrolu, když protokol o evidenční kontrole je zároveň nezbytným požadavkem k převedení vlastnictví v rámci evidence vozidel. Žalovaný nereagoval ani na výzvu právního zástupce žalobkyně k dokončení převodu vozidla ze dne [datum]. Odkazuje na ust. § 1099 občanského zákoníku, dle něhož se vlastnické právo k věci určené jednotlivě převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem. Z Nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 114/20 ze dne 9. 11. 2021 cituje bod 42. s tím, že:„ … Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu registrace vozidel nemá žádné soukromoprávní účinky, především v právu vlastnickém (srov. rozsudek sp. zn. 4 As 26/2003-59, bod 16 rozsudku ze dne 27. 7. 2016 č. j. 10 As 114/2015-39 či bod 22 rozsudku sp. zn. 7 As 254/2016). Z obdobného předpokladu, tedy že nabytí vlastnického práva k vozidlu není vázáno na jeho zápis do registru silničních vozidel, neboť registr vozidel není veřejným seznamem, vychází ustáleně i Nejvyšší soud (srov. rozsudek ze dne 20. 9. 2017 č. j. 22 Cdo 5330/2015-193, usnesení ze dne 26. 11. 2020 č. j. 29 I Cdo 144/2018-105 nebo usnesení ze dne 27. 5. 2021 č. j. 23 Cdo 742/2021). Ústavní soud nemá důvod uvedený předpoklad jakkoli zpochybňovat. Samotná možnost vlastnické právo převést tak napadeným ustanovením dotčena není.“. Žalobkyně se cítí být, jako evidovaný vlastník vozidla, které však prokazatelně nemá v osobní dispozici, ohrožena jednáním žalovaného, které může vést k protiprávní činnosti, za kterou by mohla být činěna odpovědnou. Již obdržela předvolání k Městskému úřadu Přeštice ve věci provozování předmětného vozidla bez platné technické zkoušky, kdy je žalobkyně nadále evidována jako vlastník tohoto vozidla. Žalobkyni může vznikat i další škoda, spočívající v povinnosti hrazení pojištění odpovědnosti vozidla při provozu na pozemních komunikacích, které de facto nemůže užívat. Pokud by takové pojištění nehradil ani žalovaný, vystavuje se žalobkyně postihu od České kanceláře pojistitelů, nadále proto hradí tzv.„ povinné ručení“. Dle názoru žalobkyně je tak zřejmé, že je bezprostředně ohrožena jako evidovaný vlastník vozidla, které prokazatelně nemá v osobní dispozici, jednáním žalovaného, které může (a zřejmě i vede) k protiprávní činnosti. Žalobkyně proto nemá jinou možnost, než se domáhat u soudu, který je místně příslušný dle místa bydliště žalovaného, aby tento určil, že je žalovaný vlastníkem uvedeného předmětného vozidla, přičemž tento právní titul pak bude podkladem pro dokončení převodu vlastnictví v rámci evidence vozidel. Naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu žalobkyně spatřuje v tom, že je třeba, aby bylo určeno vlastnické právo žalovaného k předmětnému vozidlu. Dle jejího názoru má určovací žaloba preventivní charakter a je na místě tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a kde k odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Poukazuje při tom i na závěry, obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 10/2006 ze dne 27. 6. 2007, z něhož cituje:„ Žalobce, který se domáhá určení, že je vlastníkem motorového vozidla za situace, kdy v evidenci silničních vozidel a technickém průkazu je zapsán žalovaný jako jeho držitel a vlastník, má právní zájem na takovém určení, neboť bez něj nelze event. dosáhnout změny údajů v registru silničních motorových vozidel, popř. v technickém průkazu vozidla. V tomto případě proto není rozhodné, že se touto určovací žalobou neřeší vydání věci (vozidla), tedy splnění povinnosti, ale jejím prostřednictvím lze dodržet povinnost týkající se evidence motorových silničních vozidel a vytvoří se jí též právní základ, který by mohl účastníky vést k odvrácení např. sporu o vydání věci.“.

2. Žalobkyně sdělila, že souhlasí s tím, aby bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, Žalovaný na výzvu nereagoval. Na výzvu, aby se ve smyslu § 114a občanského soudního řádu do 30 dnů od jejího obdržení vyjádřil k obsahu žaloby, doručenou mu do vlastních rukou dne [datum], žalovaný rovněž nereagoval. Soud proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání a na základě důkazů dostupných ve spisu.

3. Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem ve smyslu citovaného předpisu může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí), nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Naléhavý právní zájem je třeba zkoumat z pohledu žalobce, a to z objektivního hlediska, tedy z hlediska toho, zda výsledek jeho žalobního návrhu vskutku může zabránit ohrožení jeho (tvrzeného) práva nebo jeho právního postavení.

4. Žalobkyně tvrdí naléhavý právní zájem na této určovací žalobě, spočívající v podstatě v zájmu na získání veřejné listiny, která deklaruje, že již nadále není vlastnicí předmětného vozidla, a že ji tak nestíhají povinnosti zákonné povinnosti, jinak z vlastnictví motorového vozidla plynoucí, při čemž potřeba získání takové listiny pramení z toho, že nový vlastník předmětného vozidla (žalovaný) své zákonem dané povinnosti nesplnil, a žalobkyně nemá jiné prostředky, jak jej ke slnění těchto povinností přinutit. V podstatě tak situace žalobkyně odpovídá situaci popsané v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 10/2006 ze dne 27. 6. 2007, pouze v obrácené pozici. Podepsaný soud tak je přesvědčen, že pokud se žalobkyně domáhá určení, že není vlastníkem motorového vozidla za situace, kdy v evidenci silničních vozidel a technickém průkazu je zapsána jako jeho držitel a vlastník namísto žalovaného, má právní zájem na takovém určení, neboť bez něj nelze event. dosáhnout změny údajů v registru silničních motorových vozidel, popř. v technickém průkazu vozidla, dodržet povinnost týkající se evidence motorových silničních vozidel a předejít případným sporům s právním základem ve vlastnictví předmětného vozidla. Pokud tedy žalobkyně nedisponuje žádnou listinou, která by mohla být pokladem pro nastolení souladu mezi faktickým stavem vlastnictví a stavem evidovaným ve veřejných rejstřících, nezbývá jí jiná možnost nežli se domáhat svých práv určovací žalobou, a naléhavý právní zájem na podání takové žaloby proto má.

5. Z předložené kupní smlouvy vyplynulo, že dne [datum] uzavřeli účastníci kupní smlouvu, na jejímž základě se vlastníkem vozidla Peugeot 206, rok výroby 1995, stalo žalovaný. V čl. III. byla kupní cena sjednána na částku 2 000 Kč, kterou se kupující v čl. V. zavázal uhradit v hotovosti v plné výši v den podpisu této smlouvy,„ … což smluvní strany osvědčují svými níže připojenými podpisy. …“. V článku VI. bylo sjednáno, že nahlášení změn v evidenci držitelů motorových vozidel zajistí kupující, a to na svůj náklad,„ … k čemuž mu tímto prodávající uděluje plnou moc. …“. V čl. 7 bere kupující na vědomí, že prodávající bezprostředně po podpisu smlouvy zruší pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla a že je kupující povinen bezodkladně vozidlo pojistit nejpozději do pěti pracovních dní. Tyto povinnosti však žalovaný zjevně nesplnil, neboť žalobkyně obdržela od Městského úřadu Přeštice předvolání k podání vysvětlení na den [datum], 13:00 hod., a to ve věci šetření přestupku dle ust. § 83 odst. 1 písm. p) zákona č. 56 2001 Sb., kterého se měla žalobkyně dopustit tím, že [datum] v 11:50 hodin měla provozovat na pozemní komunikaci v ulici zápas výraznou před domem čepele 108 v obci [obec] předmětné motorové vozidlo, ačkoliv toto vozidlo bylo technicky nezpůsobilé provozu na pozemních komunikacích z důvodu neplatnosti technické prohlídky, která skončila [datum]. Je tedy zřejmé, že za užití předmětného vozidla dochází ke škodě žalobkyně k páchání protiprávní činnosti, a to buď přičiněním žalovaného, popřípadě někdo, komu bylo vozidlo žalovaným dále postoupeno (z výzvy Městského úřadu v Přešticích vyplývá, že řidičem byl [jméno] [příjmení], nar. [číslo]).

6. V souzeném případě se žalobkyně domáhá odstranění nesouladu mezi faktickým stavem - zánikem vlastnického práva žalobkyně k předmětnému vozidlu, a tím i odpovědnosti za jakékoli následky provozování tohoto vozidla žalovaným jakožto jeho novým vlastníkem či kýmkoli, komu žalovaný užívání vozidla umožní, a právním stavem – existencí nedůvodného zápisu vlastnictví předmětného vozidla ve veřejném rejstříku. Žalobkyně proto nepochybně má naléhavý právní zájem na této určovací žalobě, spočívající v podstatě v zájmu na získání veřejné listiny, která deklaruje, že již nadále není vlastnicí předmětného vozidla, a že ji proto nestíhají zákonné povinnosti, jinak z vlastnictví motorového vozidla plynoucí. Potřeba získání takové listiny pak nepochybně pramení z toho, že nový vlastník předmětného vozidla (žalovaný) své zákonem i smlouvou dané povinnosti nesplnil, a z toho, že žalobkyně nemá jiné prostředky, jak jej ke splnění těchto povinností přinutit. Je zjevné, že Centrální registr vozidel nemůže zaevidovat žalovaného jakožto nového vlastníka předmětného vozidla na základě společného návrhu obou účastníků (udělené plné moci), jiná cesta než podání určovací žaloby tedy zřejmě aktuálně odstranění rozporu mezi právní realitou a stavem zápisů v evidenci způsobit nemůže. Až výmaz vlastnického práva žalobkyně k předmětnému vozidlu z veřejného seznamu, na který má žalobkyně jakožto nevlastník předmětného vozidla právní nárok, bude mít za následek faktický zánik odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného vozidla. Žalobkyně je proto oprávněna se u soudu domáhat určení, že není vlastníkem předmětného vozidla, resp. určení, že jeho vlastníkem je žalovaný, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout výmazu svého vlastnictví z veřejného seznamu. Protože dospěl k přesvědčení, že žalobkyně má na určení vlastnického práva žalovaného k předmětnému vozidlu právní zájem, shledal žalobu důvodnou a výrokem I. jí plně vyhověl.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 164 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 400 Kč ve výši 1 764 Kč