10 C 97/2024

Plný text

Okresní soud v Tachově rozhodl soudcem Mgr. Petrem Kleinem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně , bytem Adresa žalobkyně , Anonymizováno , zastoupená Jméno Zástupce , advokátem se sídlem Anonymizováno proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A , bytem Adresa žalované A , 2. Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B , bytem Adresa žalované A , oba zastoupeni Jméno žalované C , advokátem se sídlem Anonymizováno o určení vlastnictví k nemovité věci I. Žaloba na určení, že žalobkyně , Jméno žalobkyně, je vlastníkem části sporné parcely č. st. , právnická osoba, , zapsané na LV č. , hodnota, pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, u , právnická osoba, pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , ohraničené ze severní strany parcelou č. , hodnota, , z východní strany parcelou č. , Anonymizováno, , ze západní strany parcelou č. , hodnota, , z jiho-jihozápadu parcelou č. , hodnota, a z jiho-jihovýchodu hranicí stavby původního kravína na parcele č. st. , právnická osoba, , se zamítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 16 456 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných.

1. Dne , datum, podala žalobkyně proti žalovaným žalobu, kterou se domáhala určení, že „… je vlastníkem Sporné parcely, tedy části sporné parcely č. st. , právnická osoba, , zapsané na LV č. , hodnota, pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, u , právnická osoba, pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , ohraničené ze severní strany parcelou č. , hodnota, , z východní strany parcelou č. , Anonymizováno, ze západní strany parcelou č. , hodnota, , z jiho-jihozápadu parcelou č. , hodnota, a z jiho-jihovýchodu hranicí stavby původního kravína na parcele č. st. , právnická osoba, . …“, a uložení povinnosti nahradit žalobcům náklady řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaní mají dle aktuálního zápisu v katastru nemovitostí ve společném jmění manželů nemovité věci v katastrální území , adresa, , a to pozemek parcelní číslo st. , právnická osoba, , zastavěná plocha a nádvoří (dále jen „Nemovitosti“), zapsané na LV č. , hodnota, pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, u , právnická osoba, pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, .1.

1. U nalézacího soudu je vedeno řízení o vyklizení stavební sporné parcely, a to pod sp. zn. , spisová značka, , jehož účastníky řízení jsou žalobkyně a její manžel na straně žalovaných a žalovaní na straně žalobců. V předmětném řízení soud vyzval žalobkyni s manželem (v daném řízení žalované), aby ve lhůtě 30 dnů od , datum, podali žalobu na určení vlastnictví, když se jedná o otázku, kterou nemůže soud v předmětném řízení rozhodnout, a musí o ní být rozhodnuto v samostatném řízení, když obrana žalobkyně a jejího manžela spočívá v tom, že vlastníkem předmětné části nemovitosti je žalobkyně. Předmětem je spor o vlastnictví části nemovitosti o výměře cca. 100 m², ohraničenou pozemkovými parcelami č. , hodnota, (ze severní strany), , Anonymizováno, (z východní strany), , Anonymizováno, (ze západní strany), , Anonymizováno, (z jiho-jihozápadu), a z jiho-jihovýchodu až k hranicí stavby původního kravína na parcele č. st. , právnická osoba, .1.

2. Žalobkyně je toho názoru, že je vlastníkem části sporné parcely st. , právnická osoba, až k místu, kde původně stával kravín (dále jen spornou parcelu). Nabyla totiž od svých rodičů na základě darovací smlouvy ze dne 16. 8. 1995 pozemek parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je budova s číslem evidenčním - stavba pro rodinnou rekreaci, reálně se jednalo o chalupu. Tuto chalupu využívala rodina žalobkyně již od jejího dětství, a v souvislosti s tím užívala mimo jiné i část pozemku st. , právnická osoba, , která sahala až ke stavbě kravína, tedy spornou parcelu.1.

3. Pozemek parc. č. , hodnota, býval dříve také součástí pozemku parc. č. st. , právnická osoba, . K rozdělení pozemku parc. č. st. , právnická osoba, došlo na základě geometrického plánu číslo , hodnota, -, Anonymizováno, , který byl ověřen oprávněným zeměměřickým inženýrem , tituly před jménem, , jméno FO, dne 10. 8. 2021.1.

4. Toto užívání sporné parcely, právní terminologií držba nepřetržitá, trvá dle žalobkyně do současnosti. S odkazem na ust. § 1095 zák. č. 89/2012 Sb. (o. z.) ve spojení s § 994 a § 3066 o. z. dovozuje, že jelikož uplynula doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydržela jakožto držitelka vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se její držba zakládá, a to k 1. 1. 2019.1.

5. Z publikace Občanský zákoník - Komentář s judikaturou - Svazek IX - Věcná práva (§ 976-1474), CODEXIS publishing, citoval: „V § 994 o. z. spojuje s držbou vyvratitelnou právní domněnku, že držba je mimo jiné poctivá. Jde sice o domněnku vyvratitelnou, přesto však platí, že skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není vůbec předmětem procesního dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003). Postavení držitele se tak i při mimořádném vydržení zlepšuje díky vyvratitelné domněnce, že jeho držba je (mimo jiné) poctivá, takže on v tomto směru sám nic dokazovat nemusí, ale důkazní břemeno je naopak přeneseno na toho, kdo jeho držbu tak či onak zpochybňuje (srov. v jiné souvislosti i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3930/2015). Důkazní břemeno přitom představuje odpovědnost účastníka řízení za to, že svá tvrzení neprokázal, a že proto muselo být rozhodnuto v jeho neprospěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011).“. Požadoval, aby pokud budou žalovaní tvrdit, že k vydržení nedošlo, prokázali, že měla žalobkyně nepoctivý úmysl a to, že se z její strany nejedná o poctivou držbu.1.

6. Naléhavý právní zájem spatřuje žalobkyně v tom, že určení vlastnictví k parcele je nezbytné pro rozhodnutí v řízení u nadepsaného soudu pod sp. zn. , spisová značka, , a dále je zde i naléhavý právní zájem i na uvedení zápisu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným stavem.

2. Žalovaní v rámci vyjádření k odvolání žalované uvedli, že s argumentací žalobkyně, že je vlastnicí části st. sporné parcely č. , právnická osoba, až k místu, kde původně stával kravín, rozhodně nesouhlasí. Připomněli, že pokud se odvolává na to, že st. parcelu č. , Anonymizováno, dostala darem od svých rodičů, má podle darovací smlouvy st. parcel č. , Anonymizováno, 213 m². S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Co 2724/2009, z něhož plyne, že k posouzení dobré víry je nutno porovnávat plochu nabytého a drženého pozemku, poukázala na to, že od hranice sporné parcely č, Anonymizováno, hranici stavby původního kravína na st. parcele č. , právnická osoba, leží prostor, který je minimálně stejně veliký jako parcela žalované. Žalovaná si tedy v žádném případě nemohla myslet, že jí patří a že je ho oprávněna užívat, pozemek dvojnásobné velikosti, než dostala darem. O poctivou držbu by se mohlo jednat jen tehdy, pokud by žalovaná byla v dobré víře a měla za to, že jí náleží i právo vlastnit a užívat další přibližně stejně velký pozemek.2.

1. Pro posouzení věci jsou ale zásadní další skutečnosti, které žalobkyně zřejmě záměrně přehlíží a neuvádí. Mezi st. parcelou č. , Anonymizováno, a st. parcelou č. , právnická osoba, totiž leží parcela č. , hodnota, . Žalobkyně s manželem se stali vlastníky této sporné parcely teprve na základě směnné smlouvy ze dne 22. 9. 2021, kterou uzavřeli s žalobkyní a jejím manželem. Je nemyslitelné, že by žalobkyně vydržela do svého vlastnictví část sporné parcely č. , právnická osoba, ležící až za parcelou č. , hodnota, , kterou nabyla s manželem v roce 2021. Předtím při tom žalobkyně s manželem odsouhlasili i potřebný geometrický plán, a za nově vzniklou parcelu č. , hodnota, doplatili žalovaným 45 600 Kč. Pokud žalobkyně s manželem v rámci směny vlastně kupovali parcelu č. , hodnota, , ležící mezi původní nemovitostí žalobkyně a pozemkem, který je předmětem žaloby, aniž by žalobkyně vznesla jakoukoliv námitku vydržení, podala jasný důkaz, že nebyla přesvědčena, že jí daný prostor vlastnicky náleží z titulu vydržení. Nebyla tudíž ani v dobré víře a nesplňuje tak podmínky pro vydržení. Na tom nemůže nic změnit ani ust. § 1095 obč. zák., které ulehčuje vydržitelům důkaz právního důvodu držby. Vydržení má ale více náležitostí než jen právní důvod a právě v otázce dobré víry nemůže žaloba obstát.2.

2. Dovodili, že má být, při vyhodnocení všech okolností, zřejmé, že žalobkyně projevila nepoctivý úmysl. Nejprve totiž uzavřela se žalovanými směnnou smlouvu ohledně části prostoru, o kterém nyní tvrdí, že jej vydržela, strany se dokonce dohodly na stavbě plotu na hranici nově vzniklé sporné parcely č. , hodnota, . Žalovaní na stavbu plotu poskytli pletivo, žalobkyně s manželem však potom postavili plot na úplně jiném místě tj. na hranici zaniklé stavby kravína. Úmyslem žalobkyně tedy nepochybně bylo rozšířit hranice svého vlastnictví a získat k užívání i pozemek, který jí nikdy mohl náležet, při čemž nepoctivě spoléhala na to, že si to žalovaní prostě nechají líbit. Neuvedení existence směnné smlouvy z 22. 9. 2021 dle žalobců dotvrzuje nepoctivý úmysl žalobkyně.2.

3. Teprve, když se žalovaní začali domáhat vyklizení části svého pozemku, přišla žalobkyně s účelově koncipovaným tvrzením o vydržení a hodlá s ohledem na dříve proběhlou dobu zneužít ustanovení § 1095 obč. zákoníku. To plyne i ze způsobu, jakým je prezentována příslušná judikatura, ze které žalobkyně dovozuje hlavně to, že díky vyvratitelné domněnce nemusí ona sama nic dokazovat. Stran důkazu o obmyslném a tedy nepoctivém jednání žalobkyně je zatím postačující obsah spisu zdejšího soudu , spisová značka, , ze kterého je možno k důkazu číst zejména žalobu, reakci žalobců, smlouvu směnnou z 22.9.2021 a geometrický plán, o který se tato smlouva opírala.2.

4. Žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí části st. sporné parcely č. , právnická osoba, v k. ú. , adresa, navrhli zamítnout a žalobkyni uložit povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení.

3. Na vyjádření reagovala žalobkyně replikou z 9. 10. 2024 vyjádřila přesvědčení, že došlo k vydržení sporné parcely. V době, kdy žalobkyně obdržela od svých rodičů pozemek parc. č. st. , Anonymizováno, neexistovala možnost náhledu do katastru nemovitostí vzdáleným přístupem a darovací smlouvu řešili rodiče žalobkyně. Žalobkyně tedy převzala užívání nemovitých věcí tak, jak je užívaly její rodiče a žalobkyně neměla důvod nevěřit tomu, že se stala vlastníkem nemovitých věcí právě v rozsahu, v jakém byly užívány, tedy včetně sporné parcely.3.

1. Rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Co 2724/2009 ze dne 23. 5. 2011 se týká jen řádného, nikoliv mimořádného vydržení, který v době jeho vydání neexistoval, tudíž toto rozhodnutí není dle žalobkyně na věc aplikovatelné. I v něm je však uvedeno, že „… Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 3670). Při zvažování otázky, zda osoba, která se spolu s koupeným pozemkem ujala držby části sousední sporné parcely, byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části sporné parcely (tedy pozemku vymezeného hranicí držby), je třeba přihlédnout i k tomu, že pozemky byly pod společným oplocením, že právní předchůdce je užíval ve stejném rozsahu a takto je také kupujícímu jako předmět kupní smlouvy předal. Je též třeba přihlédnout k postoji původního vlastníka části sousední sporné parcely; pokud léta její užívání držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho sporné parcely.“. Ohledně dobré víry poukázal např. na usnesení NS ČR ze dne 21. 9. 2016, č. j. 22 Cdo 1570/2016 z něhož citoval: „… Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Na takto dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu. …“. Žalobkyně spornou parcelu nedrží po 50 let, dle žalobkyně ale „… i držba 24 let od roku 1995 do roku 2019 je dlouhá doba. Navíc Parcelu užívaly a držely i před darováním rodiče žalobkyně. …“.3.

2. Směnnou smlouvu žalobkyně nezmínila záměrně, protože byla uzavřena až dne 22. 9. 2021, k mimořádnému vydržení však dle ní došlo již ke dni 1. 1. 2019. Směnná smlouva je v tomto ohledu dle názoru žalobkyně „… naprosto bezpředmětná, neboť se žalobkyně stala vlastníkem předmětného nově vzniknuvšího pozemku parc. č. , hodnota, (jakož i sporné parcely) dříve ze zákona, než byla uzavřena směnná smlouva. …“. Směnná smlouva má dokazovat pouze to, „… že si žalobkyně nebyla v době uzavření směnné smlouvy vědoma institutu mimořádného vydržení, a to je také jediný důvod, proč předmětnou směnnou smlouvu uzavřela. V době, kdy se začalo řešit uzavření směnné smlouvy, byla žalobkyně velice překvapena, že by neměla být vlastnicí předmětného nově vzniknuvšího pozemku, avšak v té době nevyhledala odbornou pomoc advokáta. Pokud by jí totiž byl znám institut mimořádného vydržení (o kterém není v laické veřejnosti obecné povědomí), tak by směnnou smlouvu neuzavřela právě z důvodu, že nově vzniknuvší pozemek parc. č. , hodnota, vlastnila již ke dni 01.01.2019. O existenci institutu mimořádného vydržení se žalobkyně dozvěděla, až když vyhledala právní pomoc v souvislosti s věcí, která je vedena u OS v Tachově pod již zmíněnou sp. zn. , spisová značka, . …“. Protože žalobkyně v žalobě jako důkaz označila celý spis u Okresního soudu v Tachově sp. zn. , spisová značka, , jehož součástí je i směnná smlouva, neznamenalo nezmínění směnné smlouvy neuvedení (zamlčení) pro věc důležité okolnosti, ale snahu v tomto řízení řešit jen relevantní věci. Nemá se tak jednat ze strany žalobkyně o „jasný důkaz, že nebyla přesvědčena, že jí daný prostor vlastnicky náleží z titulu vydržení“. To, že si žalobkyně nebyla v době podepsání směnné smlouvy vědoma existence institutu mimořádného vydržení nemá dokládat její nepoctivý úmysl.3.

3. Z argumentace směnnou smlouvu dle žalobkyně zřetelně vyplývá, že žalovaní nejsou schopni unést důkazní břemeno ohledně prokázání nepoctivého úmyslu, a snaha jej „kreativně konstruovat z uzavření směnné smlouvy“.3.

4. To, že žalobkyně oplotila spornou parcelu v místě, kde se domnívala, že končí vlastnické právo, nejen že nemůže dokazovat její nepoctivý úmysl, ale naopak to dokazuje to, že si myslela, že je vlastníkem sporné parcely. Uplatnění institutu mimořádného vydržení nemůže být zneužitím práva, když se jedná o zákonnou úpravu. Pokud by zákonodárce tento institut nechtěl do občanského zákoníku vložit, aby se jí mohly právní vztahy řídit, nepochybně by jej do něj nevložil. Žalobkyně není odpovědná za to, jakým způsobem zákonodárce institut mimořádného vydržení upravil. Pokud zákonná úprava vede díky vyvratitelné domněnce k tomu, že je otočeno důkazní břemeno, nemůže z toho být činěn závěr, že žalobkyně předmětný institut zneužívá.3.

5. Žalobkyně má za to, že žalovaní neuvedli (vyjma odkazu na směnnou smlouvu, která je s ohledem na datum jejího vzniku a datu vydržení Sporné parcely bezpředmětná) žádná tvrzení, která by mohla prokazovat nepoctivý úmysl žalobkyně, natož aby předložili jakékoliv důkazy. Setrvává proto na svém žalobním návrhu a navrhuje žalobě vyhovět v celém rozsahu.

4. Při jednání účastníci na svých návrzích setrvali a na jejich obsah odkázali.4.0.

1. Při účastnickém výslechu žalobkyně uvedla, že její rodina pozemek až ke kravínu užívala už od jejího dětství, ale až v roce 2023 se od úředníka na stavebním úřadu dozvěděla, že jej možná vlastní.4.0.

2. Kdyby věděla, že je pozemek její, směnnou smlouvu by neuzavírala. Ona už v roce 2021 chtěla, protože nevěděla, že na to má nárok, od žalovaných koupit vše, co užívá, tedy jak parcelu č. , hodnota, , tak č. , právnická osoba, až ke kravínu. S panem žalovaným se nešlo dohodnout, řekl jí, že jí prodá jen parcelu č. , hodnota, , část parcely , právnická osoba, jí prodat nechtěl. Původně se dohodli, že ona a manžel postavím na náklady žalovaného plot, později žalovaný přišel s tím, že ho mají postavit na své náklady. Ještě později se na pozemku žalobkyně objevilo pletivo a žalovaný vzkázal, že si sloupky má koupit, protože jsou drahé. Plot měl stát tam, kde si to ona koupila, takže na hranici pozemku č. , hodnota, a , právnická osoba, . Později zjistili, že zeď, která původně zbývala, byla odstraněna, na jejím místě proto zřídili plot, protože mají psa a nechtějí, aby utíkal.4.0.

3. Její rodiče vše, co je dnes předmětem sporu, užívali už v jejím dětství, měli tam ohniště, jezdilo se tam autem, skladovalo se tam dřevo. Kdyby si nemysleli, že je pozemek jejich, určitě by zde nestavěli pergolu. Tím, že pozemek je jeho, si zřejmě není jistý ani žalovaný, protože jinak by neuboural pouze stěnu kravína, ale i další věci na údajně jeho pozemku.4.0.

4. Že je pozemek její si myslela až do doby, kdy žalovaný přišel s tím, že její není. Kravín fungoval asi do revoluce, pak ho, snad v restituci, dostal původní majitel, následně ty pozemky drželi další vlastníci. Předchozí vlastník sporných pozemků ji nikdy neupozornil, že pozemky nejsou její, nikdy s ním nejednali a nikdy jim žádný vlastník odkoupení sporné části ani nenabízel.Po celou dobu prováděli průběžnou údržbu užívaných pozemků, například sekání trávy. K nemovitosti vjížděli autem z návsi přes pozemek č. , hodnota, , a to prakticky od jejího dětství, tedy od doby, kdy jí bylo cca 10 let. Užívali i další pozemky, například pozemek č. , Anonymizováno, . Při vytyčování hranic pozemku č. , hodnota, geodetem byli přítomni, věděli i o tom, že hranice pozemku prochází pergolou. Ona chtěla, aby pozemek měl hranici až za pergolou, žalovaný chtěl pergolu zbourat. Oni to nevěděli a z vlastníků to nikdo neřešil. Popřela, že by jí nějaký Němec v souvislosti s pozemky činil nějakou nabídku, žádného neviděla.1.1.

1. Při účastnickém výslechu žalovaný uvedl, že když uzavírali směnnou smlouvu, chtěl, aby hranice směněného pozemku kopírovala stěnu altánu a aby altán zmizel. Požadoval jeho zbourání, protože stojí na té části, kterou si hodlá ponechat. Altán je zděný a stavebním úřadem nepovolený, nyní po něm finanční úřad navíc chce zaplatit z něho daň. Nechtěl, aby hranice pozemku šla po druhé straně altánu, protože by se tak plot dostal příliš blízko ke stavebnímu pozemku, k ploše bývalého kravína. Dohodli se na odstranění altánu a přesazení tújí, které jsou na sporném pozemku. Příští rok pomocí bagru odstranil zeď kravína a překvapilo jej, že altán stále stojí a ani túje nejsou přesazeny. Z určitých důvodů ani zeď kravína není zcela zbourána.1.1.

2. Protože hranice pozemku , Anonymizováno, měla mít 192 m, a protože se dohodli, že tam žalobkyně zřídí plot, dodal 20 metrů pletiva. Možná udělal chybu, že nedodal sloupky, ale plot měl být na hranici pozemku č. , hodnota, a nikoliv tam, kde ho žalobkyně za užití jím dodaného pletiva zřídila, tedy v prostoru bývalé zdi kravína.1.1.

3. Zpochybnil tvrzení žalobkyně, že jim nebylo nabídnuto odkoupení pozemku. Oliver Kägler, člověk, od kterého on pozemky koupil, mu tvrdil, že odprodej nabízel i jim, a to za stejných podmínek. On chtěl koupit stavební parcelu, musel ale koupit i další pozemky, protože prodávající chtěl pozemky prodat všechny dohromady. Stejnou nabídku měl učinit , jméno FO, , kteří ji odmítli. Chtěli koupit jen spornou část, tedy pozemek na hranici bývalé zdi kravína.1.

2. Následně soud účastníky seznámil s předběžným závěrem, že aktuálně nemá za prokázané, že by u žalobkyně existovalo přesvědčení o tom, že sporné pozemky z nějakého důvodu vlastní. Součástí držby je dle úmysl věc užívat jako vlastní, a alespoň rámcové přesvědčení o tom, že užívat jako vlastní předmětnou věc držitel může, neboť tomu nebrání stejně silné či silnější právo osoby jiné. Méně, než jsou účastníci zvyklí v současnosti, snadný přístup k informacím, který v době darování stavby a pozemku existoval, tedy nutnost návštěvy katastrálního úřadu za účelem zjištění rozsahu a obsahu vlastnictví (například náhledem do katastrální mapy) historicky nikdy nebyl omluvou pro nedostatečnou péči a bdělost účastníka při hájení svých práv. Pokud tedy žalobkyni nic nebránilo v rámci očekávatelné opatrnosti ověřit rozsah svého vlastnictví v katastru nemovitostí, nemůže být neinformovanost o skutečném obsahu práv a povinností důvodem pro akceptovatelné přesvědčení o vlastnictví sporných pozemků. I z výpovědi žalobkyně vyplynulo, že o vlastnictví pozemku přesvědčena nebyla, a že o možném mimořádném vydržení se dozvěděla až po roce 2021. Soud je tak přesvědčen, že žalobkyně s manželem užívali předmětné pozemky, nikoliv však v přesvědčení, že se jedná o užívání z důvodu vlastnictví, a že tak lhůta pro vydržení, ať už řádné či mimořádné, nezačala na jejich straně běžet. Sdělil účastníkům, aby uvedli tvrzení a navrhli důkazy, v případě žalobkyně prokazující existenci skutečného přesvědčení o vlastnické držbě sporných pozemků, v případě žalovaných o existenci nekalého úmyslu ve vztahu k držbě pozemků na straně žalobkyně.1.

3. Právní zástupce žalobců připomněl návrh na účastnický výslech manžela žalobkyně k otázce držby pozemku a přesvědčení strany žalující o oprávněnosti držby jako vlastníci. S ohledem na předběžný názor soudu, navrhl výslech její matky , jméno FO, , a to k okolnostem uzavírání darovací smlouvy a tomu jaké informace a poznatky byly žalobkyně jejími právní předchůdci sděleny.1.

4. Právní zástupce žalovaných: Nemáme návrhy na doplnění dokazování.1.

5. Návrhy na provedení svědeckého výslechu , jméno FO, a , jméno FO, soud následně jako nadbytečné zamítl s odůvodněním, že na přesvědčení soudu o tom, že z výpovědi žalobkyně plyne, že o vlastnictví pozemku přesvědčena nebyla, a že je tedy neužívala s přesvědčením, že se jedná o užívání jako vlastník, nejméně do doby, kdy se dozvěděla o možném mimořádném vydržení, tedy až do roku 2021. Pro nedostatek vůle držet pozemky jako vlastní jí tak lhůta pro vydržení, ať už řádné, či mimořádné, nemohla vůbec začít běžet. Poté soud ukončil důkazní řízení, konstatoval, že je řízení koncentrováno a vyzval k závěrečným návrhům.1.

6. Právní zástupce žalobců na závěr navrhl žalobě vyhovět a přiznat žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. S předběžným názorem soudu nesouhlasí a má za to, že není správný. Úvaha soud zpochybňující volní složku držby není na místě. Jelikož ve smyslu § 994 občanského zákoníku se má za to, že je držba řádná, poctivá a pravá, jsou úvahy o úmyslu sporné nemovitosti držet zcela nadbytečné. Vyloučit mimořádné vydržení může pouze prokázaní nepoctivého úmyslu, nikoliv nedbalosti. Nepoctivý úmysl musí být přímý nebo nepřímý, z pouhé nedbalosti nedostatek poctivého úmyslu nelze dovodit. Vzhledem k tomu, že v době darování chalupy žalované institut mimořádné vydržení neexistoval, nebylo ani možné, aby nemovitosti jako vlastník držela, když pro vydržení bylo nezbytné disponovat právním titulem držby.1.6.

1. Ze směnné smlouvy, je zjevné, že žalovaná byla přesvědčena o vlastnictví předmětných pozemků až do doby, kdy žalovaný za pomoci údajů v katastru nemovitostí prokázal mylnost tohoto přesvědčení. Protože se tak však stalo až po uplynutí lhůty pro mimořádné vydržení, nemůže mít tato okolnost právní význam. Za důležitou okolností považuje to, že existence institutu mimořádného vydržení není v laické veřejnosti v dostatečném rozsahu vnímána a ani žalovaná proto v tomto smyslu svou obranu při jednání o směnné smlouvě nemohla založit.1.6.

2. Má tedy za to, že jelikož držela sporné pozemky po předepsanou dobu, a protože jí nebyl prokázán nepoctivý úmysl, naplnila veškeré znaky mimořádného vydržení a soud by měl žalobě v souladu se zákonem vyhovět.1.

7. Právní zástupce žalované na závěr konstatoval, že se nemůže ztotožnit s tím, že by mimořádné vydržení nebylo postiženo stejnými podmínkami jako vydržení řádné, byť s určitými výjimkami.Podmínkou vydržení je držba po stanovenou dobu, přesvědčení, že mi něco patří a držím to oprávněně, a objektivní důvod myslet si, že je držba oprávněna. Mimořádné vydržení vychází z držby po dvojnásobnou dobu a z toho, že právní důvod držby nemusí být prokazován. Je však přesvědčen, že existence dobré víry na straně vydržitele musí být prokázána, a že pokud se tak nestane, k mimořádnému vydržení nesmí dojít.1.7.

1. Dle jeho názoru na straně žalobkyně chybělo přesvědčení o oprávněním držení nemovitosti, tedy dobrá víra v to, že jí pozemky patří. Je přesvědčen, že jak žalobkyně, tak již její předchůdci, museli vědět, že jim sporné pozemky nepatří, a to bez ohledu na to, zda proti užívání sporných pozemků vlastník zakročoval či nikoliv. Právě neexistence oprávněné víry v to, že je žalobkyně vlastníkem, je dle jeho přesvědčení důvodem pro zamítnutí žaloby, a není proto se třeba zabývat otázkou existence či neexistence nepoctivého úmyslu.1.7.

2. Důkazem že oprávněné přesvědčení o vlastnictví nemovitosti na straně žalující chybělo je právě směnná smlouva, na jejímž základě část sporných pozemků žalobkyně odkoupila. Pokud pak zbývající část sporných pozemků nadále využívala, a dokonce své užívání instalací nového plotu na místě bývalé zdi kravína projevila, svůj nepoctivý úmysl dle jeho názoru prokázala. Ve zbytku se ztotožnil s předběžným názorem soudu a ze všech uvedených důvodů žalobu považuje za nedůvodnou.1.7.

3. Navrhl žalobu zamítnout a žalovaným přiznat právo na náhradu nákladů řízení za 4 úkony po 3 100 Kč, 4 paušální náhrady po 300 Kč, DPH ze součtu těchto částek 13 600 Kč, tedy částku 2 850 Kč. Celkem požaduji přiznání částky 16 456 Kč.

2. Předloženými listinnými důkazy má soud za prokázané, že dle informace z nahlížení do katastru nemovitostí jsou žalovaní vlastníky pozemků pozemku parc. č. , právnická osoba, o výměře 280 m², žalobkyně pak vlastnicí pozemku parc. č. , hodnota, o výměře 157 m² (všechny v k. ú. , adresa, , a obci , adresa, ).1.

1. Darovací smlouvou ze dne 18. 8. 1995 JUDr , jméno FO, , notářem v Tachově pod sp. zn. , Anonymizováno, darovali manželé , Anonymizováno, a , jméno FO, dceři , jméno FO, , narozené , Datum narození žalobkyně, , jimi spoluvlastněnou stavební parcelu č. , Anonymizováno, o výměře 213 m² s rekreační chalupou č. , Anonymizováno, , zapsanou na LV č. , hodnota, pro obec , adresa, a kat. území , adresa, , u , právnická osoba, v Tachově, „… spolu se studnou a venkovními úpravami, se vším příslušenstvím právním i skutkovým, se všemi právy povinnostmi tak, jak těchto nemovitostí doposud sami užívali, …“. Dle náhledu katastrální mapy promítnuté do ortofota se jedná o pozemek kompletně využitý na něm zbudovaným domem.1.

2. Dle kopie výpisu z LV č. , hodnota, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, , jsou žalovaní vlastníky stavební parcely č. , právnická osoba, o výměře 280 m², jejíž součástí je zemědělská stavba bez č. p./č. e..1.

3. Dle kopie výkazu dosavadního a nového stavu údajů Katastru nemovitostí z 20. 8. 2021 původní výměra parc. č. St. , Anonymizováno, činila 234 m², nová výměra 220 m², oddělením vznikla parc. č. , hodnota, -zahrada - o velikosti 14 m². Parc. č. St. , právnická osoba, dnů měla původní velikost 437 m², novou velikost 280 m² a oddělením vznikla parc. č. , hodnota, o velikosti 157 m² zahrada. Parc. č. , Anonymizováno, o původní velikosti 712 m² vznikla parc. č. , Anonymizováno, o velikosti 7 m² a původní parcela se tak zmenšila na 705 m². Parc. č. , Anonymizováno, o původní velikosti 786 m² se zmenšil na 764 m², a oddělením vznikly parc. , Anonymizováno, velikosti 9 m², , Anonymizováno, o velikosti 3 m², parc. č. St. , Anonymizováno, o velikosti 8 m² a St. , Anonymizováno, o velikosti 2 m².1.

4. Dle směnné smlouvy ze dne 22. 9. 2021 manželé , jméno FO, a , Jméno žalobkyně, (žalobkyně) a žalovaní směnili nově vzniklé parc. č. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, za parcely , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , všechny v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , a rozdíl k ceně směňovaných pozemků o velikosti 152 m² ve výši 45 600 Kč uhradili manželé , jméno FO, před podpisem smlouvy.1.

5. Z fotomap portálu , právnická osoba, plyne, že nejméně od roku 2001 dosud užívali prostor mezi domem č. , Anonymizováno, v , adresa, a zdí kravína na parcele č. , právnická osoba, vlastníci domu č. , Anonymizováno, . Dle náhledu katastrální mapy promítnuté do fotografie terénu se jedná o pozemky parc. č. , hodnota, a část pozemku parc. č. St. , právnická osoba, , spornou parcelu.

2. Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem ve smyslu cit. právní normy může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí), nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Naléhavý právní zájem je třeba zkoumat z pohledu žalobce, a to z objektivního hlediska, tedy z hlediska toho, zda výsledek jeho žalobního návrhu vskutku může zabránit ohrožení jeho (tvrzeného) práva nebo jeho právního postavení. Dle ustálené judikatury naléhavý právní zájem je dán v situaci, kdy žalobce tvrdí a žalobou se domáhá odstranění nesouladu mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí, který svědčí žalovanému. V těchto případech je naléhavý právní zájem osvědčen, neboť v situaci, že žalobě bude vyhověno a bude deklarován žalobcův příslušný věcně právní vztah k předmětné nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, bude pravomocný rozsudek představovat listinou, podle které dojde v katastru nemovitostí k odstranění do té doby trvajícího nesouladu mezi právní realitou a stavem zápisů v katastru [srov. institut zápisu ve formě záznamu obsažený v ustanovení § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zápisech“)].

3. Žalobkyně tvrdí naléhavý právní zájem na této určovací žalobě, spočívající v podstatě v zájmu na získání veřejné listiny, která deklaruje, že je vlastníkem sporné parcely. Žalobkyně se tedy domáhá listiny, podle které dojde v katastru nemovitostí jakožto ve veřejném rejstříku k odstranění do té doby trvajícího nesouladu mezi jí tvrzenou právní realitou a stavem zápisů v katastru, a která umožní předejít případným sporům s právním základem ve vlastnictví předmětného pozemku. Pokud tedy žalobkyně aktuálně nedisponuje žádným dokladem o tvrzeném vlastnictví sporné parcely, nezbývá jí jiná možnost než se domáhat svých práv určovací žalobou, a naléhavý právní zájem na podání takové žaloby proto má.

4. Dle § 1089 odst. 1 téhož zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Podle § 1091 odst. 2 téhož zákona k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.Podle § 1095 o. z. platí, že uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Dle § 994 o. z .se má za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.Dle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

5. V řízení bylo prokázáno, že spornou parcelu a pozemkovou parcelu, nyní označenou č. , hodnota, , žalobkyně a její předchůdci v nezměněném rozsahu užívají zjevně nejméně od roku 2001. Výslovně jí však užívací právo k těmto pozemkům nikdy nesvědčilo a oni proto nemohli být v dobré víře, že jim takové právo svědčí. Není podstatné, zda v darovací smlouvě darovali manželé Rudolf a , jméno FO, dceři , jméno FO, , jimi spoluvlastněnou stavební parcelu č. , Anonymizováno, s rekreační chalupou č. , Anonymizováno, , zapsanou na LV č. , hodnota, pro obec , adresa, a kat. území , adresa, , u , právnická osoba, v Tachově, „… spolu se studnou a venkovními úpravami, se vším příslušenstvím právním i skutkovým, se všemi právy povinnostmi tak, jak těchto nemovitostí doposud sami užívali, …“, neboť je zřejmé, že darována byla pouze stavební parcela o výměře 213 m² s domem na ní zbudovaným.5.

1. Lze přitakat právnímu zástupci žalovaných, že ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Co 2724/2009, nemohla žalobkyně, ani její předchůdci, oprávněně nabýt dojmu, že jsou oprávněni držet byť jen manipulační prostor před domem, nyní označený č. , hodnota, (o výměře 157 m² = 73,71 % z 213 m²), natož pak nyní spornou parcelu. Žalovaná si tedy v žádném případě nemohla myslet, že jí užívací právo k parcelám náleží, a z jejího vlastního vyjádření plyne, že si to ani ve skutečnosti nemyslela. Ve smyslu citovaného rozhodnutí dlouhodobý nezájem vlastníka sporné nemovitosti upravit práva k jejímu užívání opravňoval žalobce k vydržení dlouhodobě užívaného pozemku o velikost cca 1/3 ve skutečnosti nabytého pozemku, navíc pozemku svažitého, nepravidelného tvaru, zastaveného drobnými stavbami a v důsledku svého tvaru nepřehledného. Žádná z těchto vlastností spornou parcelu ani pozemek č. , hodnota, nevystihuje, navíc je nepochybném, že žalobkyně nemohla, s ohledem na velikost a typ vlastněného pozemku, být vlastnicí, tím méně oprávněnou uživatelkou, jakékoli části těchto pozemků. Nepochybně tak na situaci dopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Co 1594/2004 ze dne 8. 3. 2005, tedy že „… držba může být oprávněná i v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až okolo 50% výměry pozemku koupeného. Nelze zcela vyloučit ani případ, kdy držitel může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, pokud se v souvislosti s nabytím pozemku chopí i držby sousedního pozemku, jehož výměra bude dokonce stejná či o něco vyšší. Půjde však o zcela výjimečné případy, vyznačující se zvláštními okolnostmi, jako pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu nebo to, že držitel byl do omylu uveden znalcem. ...“. Žalobkyně si tedy nemohla oprávněně myslet, že je oprávněna užívat, pozemek dvojnásobné velikosti, než ten, který dostala darem.5.

2. Je zcela nepodstatné, že v době, kdy žalobkyně obdržela od svých rodičů pozemek parc. č. st. , Anonymizováno, , neexistovala (snadná) možnost náhledu do katastru nemovitostí, ani to, že darovací smlouvu řešili rodiče žalobkyně. Pokud žalobkyně „… převzala užívání nem. věcí tak, jak je užívaly její rodiče …“, aniž by vyvinula byť jen minimální snahu rozsah a obsah svého práva ve veřejném rejstříku ověřit (např. nahlédnutím, do katastrálních map na Katastrálním pracovišti), nevynaložila ani minimální míru běžné péče a opatrnosti, kterou by po ní každý, jakožto držiteli rozumu průměrného člověka a schopnosti jej užívat (ve smyslu ust. § 4 odst. 1 o. z.), mohl očekávat. I kdyby tedy (subjektivně) žalobkyně neměla důvod nevěřit tomu, že se stala vlastníkem nemovitých věcí právě v rozsahu, v jakém byly užívány jejími rodiči, tedy včetně sporné parcely, objektivně z oprávněnosti tohoto přesvědčení vycházet nelze, neboť právo má svědčit bdělým (dbalým), nikoli nedbalým osobám.5.

3. To, že si ve skutečnosti ani nemyslela, že je oprávněna užívat, pozemek dvojnásobné velikosti, než ten, který dostala darem, plyne z okolnosti, že se vlastnicí parcely č. , hodnota, , nacházející se mezi její stavební parcelou č. , Anonymizováno, a stavební parcelou č. , právnická osoba, (v současné podobě a výměře) společně s manželem stala teprve na základě směnné smlouvy ze dne 22. 9. 2021. Žalobkyně tak sporou parcelu, ani parcelu č. , hodnota, , zjevně až do roku 2021 nedržela s přesvědčením o oprávněnosti držby (např. o existenci svého vlastnictví k ní), nýbrž ji pouze bez právního důvodu užívala.5.

4. Žalobkyně tvrdí, že existenci směnné smlouvy nezmínila záměrně, protože byla uzavřena dne 22. 9. 2021, tedy až poté, kdy mimořádnému vydržení dle ní došlo, tedy po dni 1. 1. 2019. Tvrdí dále, že je směnná smlouva naprosto bezpředmětná, neboť se stala vlastníkem (jak) nově vzniknuvšího pozemku parc. č. , hodnota, (tak i sporné parcely) dříve ze zákona, a že směnná smlouva má dokazovat pouze to, „… že si žalobkyně nebyla v době uzavření směnné smlouvy vědoma institutu mimořádného vydržení, (a že) Pokud by jí … byl znám institut mimořádného vydržení … tak by směnnou smlouvu neuzavřela právě z důvodu, že … pozemek parc. č. , hodnota, vlastnila již ke dni 01.01.2019. …“. Z důvodů v odstavci 5.4. uvedených není podstatné, že měla být žalobkyně „… V době, kdy se začalo řešit uzavření směnné smlouvy, … velice překvapena, že by neměla být vlastnicí předmětného nově vzniknuvšího pozemku, avšak v té době nevyhledala odbornou pomoc advokáta. …“, neboť, pokud by vynaložila alespoň minimální snahu rozsah a obsah svého vlastnictví si ověřit, myslet, že „… by měla být vlastnicí předmětného nově vzniknuvšího pozemku, …“ by si oprávněně nemohla. To, že možné vlastnictví k sporné parcele žalobkyně začala zkoumat až poté, co se o institutu mimořádného vydržení dozvěděla, ve spojení s předchozím nabytím další části údajně vydržených pozemků, svědčí o tom, že o nich jako o svém možném (byť sporném) vlastnictví až do té doby neuvažovala. Existenci směnné smlouvy tak má soud za jasný důkaz toho, že držbu práva, na jehož základě se domáhá určení svého vlastnictví na základě mimořádného vydržení domáhá, ve skutečnosti nevykovávala. Nemůže se tedy skutečně jednat ze strany žalobkyně o jasný důkaz jejího nepoctivého úmyslu, nýbrž o důkaz neexistence jakéhokoli právně relevantního úmyslu.5.

5. Pro posouzení nároku žalobkyně na určení vlastnictví ke sporné parcele je dle přesvědčení soudu podstatné posouzení toho, zda vůbec právo držby po požadovanou dobu žalobkyně vykonávala, jinak řečeno, zda vůbec lhůty pro posouzení možného mimořádného vydržení začaly plynout. Vychází při tom z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Co 2098/2023 ze dne 25. 6. 2024, které, ačkoli se týká vydržení práva služebnosti, považuje za aplikovatelné i v projednávaném případě. V tomto rozhodnutí dovolací soud konstatoval: „Ten, kdo se vydržení práva služebnosti domáhá, musí prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou dobu jako právo věcné držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah (corporalis possessio) s úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na to, zda mu takové právo náleží, či nikoli. Samotné faktické užívání věci cizí proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Důkazní břemeno ohledně držby práva pak tíží toho, kdo se vydržení (ať už řádného, či mimořádného) domáhá.“. V rozhodnutí dovolací soud posuzoval otázku nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti cesty) na základě institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 ve spojení s § 3066 o. z., tedy v podstatě totožný předmět sporu, jaký je posuzován i v tomto případě. Odkázal na svá usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3750/2023, ze dne 21. 6. 2022 sp. zn. 22 Cdo 2274/2021 či ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 22 Cdo 1991/2013, a (v odst. 13.) konstatoval, že „… V nyní souzené věci je rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu založeno především na závěru, že žalobci vůbec nevykonávali držbu práva služebnosti, a takové právo proto ani nemohli nabýt vydržením. Předmětný pozemek užívali toliko na základě místní, obecně akceptované zvyklosti, přičemž při nabytí svých nemovitostí byli s danou situací seznámeni, zavedenou místní zvyklost akceptovali a průchod přes předmětný pozemek realizovali při vědomí této zvyklosti.…“. Nalézací soud je přesvědčen, že přesně v takovém postavení byl v projednávaném případě žalobkyně. I ona odvozuje své užívání od (vlastníky) tolerovaného užívání předmětných pozemků bez právního důvodu, a o tom, že by se mohla považovat za jejich oprávněného (byť bezdůvodného) držitele se dozvěděla až po až „… v roce 2023 od úředníka na stavebním úřadu …“.5.

6. Ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Co 3387/2021 ze dne 19. 4. 2022, „… I. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 ObčZ) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 ObčZ) ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ 1964), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá.…“. Soud má za to, že cca do roku 2023 na straně žalobkyně nepoctivý úmysl držby sporné parcely neexistoval, protože na ní neexistoval žádný právně relevantní úmysl. O nepoctivý úmysl ve smyslu výše uvedené definice, tedy o jednání při nabytí a výkonu držby úmyslně nepoctivé (nemorální), by se však jednat mohlo právě od okamžiku, kdy se začala dovolávat toho, že byť si nebyla vědoma institutu mimořádného vydržení, pozemek parc. č. , hodnota, (a tím i spornou parcelu) vlastnila již ke dni 1. 1. 2019. V podstatě totiž toto ztvrzení znamená, že bez ohledu na to, zda dříve na držbu sporné parcely jako na oprávněnou vůbec mohla pomýšlet (či pomyslela), přešlo na ni (automaticky a retroaktivně) vlastnické právo. Pokud totiž sama o sobě (jak je z provedeného dokazování zjevné) jako o vlastnici (nebo alespoň oprávněné uživatelce), sporné parcely žalobkyně neuvažovala, v důsledku toho se tak navenek ani neprojevovala (a tím jejímu skutečnému vlastníkovi nedala možnost obrany), bylo by v rozporu s dobrými mravy, pokud by jí tato pasivita mohla být ku prospěchu při započtení lhůty mimořádného vydržení.5.

7. Souhlasit lze s tvrzením, že to, že žalobkyně oplotila spornou parcelu v místě, kde se domnívala, že končí vlastnické právo samo osobě nemůže dokazovat její nepoctivý úmysl, protože nelze vyloučit, že se (mylně) domnívala, že je vlastníkem sporné parcely. Rovněž tak lze souhlasit s tím, že uplatnění institutu mimořádného vydržení nemůže (bez dalšího) být zneužitím práva, když se jedná o zákonnou úpravu. Bez ohledu na to, v jaké podobě zákonodárce tento institut do občanského zákoníku vložil, je soud jeho existencí v něm vázán a nezbývá mu, než jej v souladu s nejlepším vědomím a svědomím vykládat. Právě s ohledem na jeho, ve vztahu k ústavou garantovanému právu na nedotknutelnost vlastnictví, morálně problematickou podobu, jej však soud musí vykládat co nejstriktněji a nejpřísněji, a umožnit jeho využití pouze v nejnutnějších a nejpotřebnějších případech. Součástí tohoto přístupu je pak požadavek na to, aby důkazní břemeno ohledně držby práva, na jehož základě se vydržení domáhá, tížilo toho, kdo se tohoto institutu dovolává. Až v případě, že tato osoba (žalobce) své důkazní břemeno unese, nastoupí povinnost dotčeného vlastníka (žalovaného) tvrdit a unést důkazní břemeno ohledně prokázání nepoctivého úmyslu na straně žalobce.5.

8. Žalobkyně má pravdu pokud tvrdí, že žalovaní neuvedli žádná tvrzení, která by mohla prokazovat její nepoctivý úmysl, ani o nich nepředložili důkazy. Protože to však byla žalobkyně, která své důkazní břemeno ohledně držby práva, na jehož základě se mimořádného vydržení domáhá, neunesla, není tuto situaci třeba přičítat žalovaným k tíži.5.

9. Protože dospěl k závěru, že žalobkyně vůbec právo držby sporné parcely s úmyslem mít ho pro sebe nezapočala vykonávat, musel zároveň uzavřít, že lhůty pro posouzení možného mimořádného vydržení vůbec nezačaly plynout před rokem 2023. Z toho pak vyplynulo, že žalobkyně držbu po požadovanou dobu nevykonávala, vlastnictví ke sporné parcele na ni tak ani v důsledku aplikace institutu mimořádného vydržení nemohlo přejít.

6. Ze všech výše uvedených důvodů proto soud výrokem I. rozhodl o zamítnout žaloby.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovaným, kteří byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 16 456 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 600 Kč ve výši 2 856 Kč.