19 C 147/2022

Plný text

Okresní soud v Tachově rozhodl samosoudcem JUDr. Ing. Patrikem Kurzem, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 2 368 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 368 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 000 Kč od 5. 12. 2021 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky nákladů uplatnění pohledávky představujících náklady předání inkasní agentuře ve výši 1 500 Kč zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 368 Kč s příslušenstvím a nákladů uplatnění pohledávky ve výši 2 600 Kč, s tím, že žalobkyně se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně dne 1. 11. 2021 žalovanému poskytla částku 1 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: - zákonného úroku z prodlení z částky 1 000 Kč - poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 068 Kč - jednorázové smluvní pokuty ve výši 300 Kč - nákladů vymáhání ve výši 2 600 Kč. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřela Smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně dne 1. 11. 2021 žalovanému poskytla částku 1 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 4. 12. 2021 nevrátil. Dopisy byl žalovaný opakovaně vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 1 000 Kč a dále: - zákonného úroku z prodlení z dlužné částky, dle evidence žalobkyně z dlužné jistiny 1 000 Kč - smluvního úroku ve výši 39 % ročně z dlužné částky, tento žalobkyně nenárokuje - poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 068 Kč, tento poplatek je ve smlouvě zjevně a srozumitelně sjednán - jednorázové smluvní pokuty dle bodu 7.2 smlouvy, dle evidence žalobkyně účtované ve výši 2x 150 Kč - nákladů spojených s vymáháním pohledávky dle bodu 7.4 smlouvy, kdy žalobkyně nárokuje sjednané náklady za 1. a 2. upomínku dle písm. a) a b) uvedeného bodu smlouvy, a to ve výši dle evidence žalobkyně 1 100 Kč - nákladů spojených s vymáháním pohledávky dle bodu 7.4 smlouvy, kdy žalobkyně dále nárokuje sjednané náklady za předání inkasní agentuře dle písm. d) uvedeného bodu smlouvy, a to ve výši 1 500 Kč. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyně a žalovaným (žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 1 000 Kč, který měl vrátit do 4. 12. 2021. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní poplatek za poskytnutí úvěru soud považuje za přiměřený s ohledem na jeho výši, zjevnost a srozumitelnost jeho sjednání a specifičnost zpoplatnění takto krátkodobých úvěrů, proto soud žalobě co do sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 068 Kč vyhověl a uložil jej k úhradě žalovanému. Sjednaný smluvní úrok ve výši 39 % ročně z dlužné částky 1 000 Kč je odpovídající citované judikatuře, tento však žalobkyně nenárokuje, a to zjevně s ohledem na nárokovaný sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru, ve kterém byl zřejmě kapitalizován i smluvní úrok. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. V případě sjednaných nákladů na uplatnění pohledávky - ve výši 750 Kč dle bodu 7.4. písm. a) smlouvy za první upomínku a ve výši 600 Kč dle bodu 7.4 písm. b) smlouvy soud akcentoval jejich sjednanou výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který mají plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobkyně vzniklé s upomínáním žalovaného. V tomto rozsahu soud žalobkyni náklady spojené s uplatněním pohledávky přiznal. V případě sjednaných nákladů na uplatnění pohledávky – ve výši 1 500 Kč za náklady předání inkasní agentuře je soud názoru, že tyto jsou v rozporu s dobrými mravy a to jak co do jejich nepřiměřené výše, tak i co do účelu užití – úhradě inkasní agentuře. Judikatura vyšších soudů se opakovaně jednoznačně vyjádřila, že náklady inkasní agentury nejsou náklady na něž má žalobkyně nárok, a to tím spíše, pokud již žalovaného sama opakovaně a bezvýsledně upomínala (viz výše). V tomto směru soud pokládá ujednání za nepřiměřené a žalobu v této části zamítnul. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků 1 000 Kč, výši sankční povinnosti 2x 300 Kč dle bodu 7.2 smlouvy a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená a tudíž souladná se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy. Konečně žalobkyně požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 400 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč.