19 C 5/2019

Plný text

Okresní soud v Tachově rozhodl samosoudcem JUDr Ing Patrikem Kurzem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro: na určení nájemního práva

I. Žaloba se v plném rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 10. 8. 2018 domáhala určení nájemní práva k bytu [číslo] v domě [adresa] v [příjmení] ulici v [obec]. Následně žalobkyně rozšířila petit žaloby na určení, že žalobkyně je nájemcem bytu [číslo] v domě [adresa] v [příjmení] ulici v [obec] a současně na uložení povinnosti nájemní právo žalobkyně respektovat a nechat žalobkyni byt [číslo] v domě [adresa] v [příjmení] ulici v [obec] nerušeně užívat.

2. Žalobkyně v žalobě a následně v doplněních žaloby včetně odvolání proti rozsudku zdejšího soudu (č. l. 484) uvedla, že předmětný byt je ve vlastnictví žalované, kdy žalovaná je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši [číslo] na pozemku st. p. [číslo] o výměře 216m2 (zastavěná plocha a nádvoří), včetně spoluvlastnického podílu ve výši [číslo] na stavbě stojící na pozemku – [obec], [adresa], bytový dům, vše ležící v katastrálním území Černošín, zapsané na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Tachov. Předmětný byt žalovaná nabyla darem od svého otce – bývalého manžela žalobkyně, a to dne 3. 7. 2008. Žalobkyně dále uvedla, že v předmětném bytě bydlela a hradila náklady spojené s jeho užíváním od 4. 9. 1974. Poté se žalobkyně dne 12. 9. 1989 z bytu odstěhovala do rodinného domu. V roce 2004 žalobkyně o rodinný dům přišla a přestěhovala se zpátky do shora uvedeného bytu [číslo] v [příjmení] ulici [adresa] v [obec]. Byt užívala až do roku 2013 výhradně pro sebe. Za užívání bytu hradila veškeré náklady spojené s jeho užíváním, a to jménem žalované. Od 20. 12. 2013 až do 16. 10. 2017 pak žalobkyně byt užívala společně se žalovanou a jejím synem. Od června 2018 se žalobkyně nachází v [anonymizováno] nemocnici v [obec], kde je pouze dočasně. Snaží se vrátit do předmětného bytu, ale přístup jí byl ze strany žalované znemožněn. V době užívání bytu žalobkyně hradila veškeré náklady spojené s užíváním bytu, tj. příspěvek do fondu oprav, zálohy na služby a elektřinu, náklady na vytápění. Žalobkyně má za to, že vzhledem k tomu, že byt užívala po dobu 14 let a hradila řádně náklady spojené s užíváním bytu, je nájem po právu a nájemní smlouva se považuje za řádně uzavřenou. Na určení nájemního práva má žalobkyně naléhavý právní zájem, neboť se jedná o jediné bydlení žalobkyně a v přístupu k pronajatému bytu jí je bráněno.

3. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 11. 1. 2019 a dne 28. 3. 2019 uvedla, že žalobu jako neopodstatněnou a neodůvodněnou odmítá v plném rozsahu, žalobu navrhuje zamítnout. Žalovaná uvádí, že žalobkyně je vážně [anonymizováno] nemocná, soustavně nedodržuje medikaci a v důsledku tohoto jejího chování se veškerá dosavadní pomoc žalované vůči žalobkyni míjela účinkem. Poté, kdy žalobkyně žalovanou fyzicky napadla, se žalovaná i se svým synem z bytu odstěhovala. Dále uvedla, že předmětný byt nebyl vymezen jako bytová jednotka. Předmětem řízení je pouze právo nájmu a samotné užívání neznamená další držbu práva a tudíž možnost vydržet jakékoli užívací právo. Žalovaná je dlužníkem v insolvenčním řízení.

4. V předmětné věci zdejší soud rozhodl rozsudkem ze dne 25. 11. 2019 č. j. 19 C 5/2019-484, kterým žalobu zamítl. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2020 č. j. 18 Co 3/2020-527 byl tento rozsudek zrušen.

5. V předmětném odvolání žalobkyně mimo jiné uvedla, že pokud žalovaná následně během soudního řízení byt začala pro svou potřebu používat, pak toto učinila v rozporu s právy žalobkyně jakožto nájemkyně, když žalobkyni vystěhovala a odmítla jí vydat klíče od bytu, aniž by nájemní vztah zákonným postupem ukončila, tj. aniž by žalované (správně žalobkyni) dala řádně výpověď z nájmu. Takový postup žalované nemůže dle názoru žalobkyně požívat právní ochrany. Žalobkyně se během soudního řízení všemi dostupnými právními prostředky snažila o návrat do předmětného bytu, který jí nebyl umožněn. Během soudního řízení bylo také prokázáno, že žalobkyně nemá k dispozici žádné jiné nájemní bydlení. Žalobkyně dále namítala, že soud prvého stupně nevyslechl žalovanou, že byla provedena pouze svědecká výpověď přítele žalované pana [jméno] [příjmení], který uváděl celou řadu skutečností a okolností, které se dozvěděl pouze z doslechu od žalované či jiných osob. [příjmení] [jméno] [příjmení] má proto nízkou vypovídací hodnotu o okolnostech, které se před podáním žaloby udály.

6. Nad rámec soud poznamenává, že je mu známo, že u Okresního soudu Plzeň – jih je vedeno s žalobkyní řízení o omezení svéprávnosti pod sp. zn. 3 Nc 1015/2019. V této věci bylo již Okresním soudem Plzeň – jih rozhodnuto, toto rozhodnutí však nenabylo právní moci neboť proti němu bylo podáno odvolání. Soud konstatuje, že dosud není žalobkyně nikterak omezena ve svéprávnosti. Žalobkyni byl pro účely tohoto řízení ustanoven advokát [titul]. [příjmení] k ochraně jejích zájmů. Ze zprávy [anonymizováno] nemocnice v [obec] ze dne 8. 2. 2019 ani v rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih není patrná žádná skutečnosti, jež by žalobkyni měla primárně omezovat v předmětném právním jednání – soudním řízení.

7. Při provedeném dokazování zejména při ústním jednání konaném dne 25. 11. 2019 bylo zjištěno, že dle výpisu z katastru nemovitostí [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] je již výlučným vlastníkem shora uvedené bytové jednotky [číslo] žalovaná. Dále byly jako důkaz provedeny kopie ústřižků složenek za roky 2008 až 2017, které předložila žalobkyně. Z těchto ústřižků vyplývá, že jsou hrazeny služby, fond oprav, energie, SIPO, kdy odesílatelem těchto plateb je vždy buď [příjmení] [příjmení] – bývalý manžel žalobkyně nebo žalovaná. Dále byla k důkazu provedena listina – popis [anonymizována dvě slova]. [jméno] – chráněné bydlení. Další provedené listinné důkazy se týkaly snahy žalobkyně zajistit si vlastní bydlení, kdy předložila rezervační smlouvu k zajištění si bydlení prostřednictvím realitní kanceláře. Soud rovněž provedl důkaz lékařskou zprávou dokládající zdravotní stav žalobkyně, ve které se mimo jiné uvádí, že propuštění žalobkyně lze zvážit po ověření jejího stavu opakovanými terapeutickými dovolenkami v místě bydliště.

8. Při ústním jednání konaném dne 25. 11. 2019 soud vyslechl svědka [jméno] [příjmení], druha žalované, který uvedl, že v posledních 12 měsících žije se žalovanou ve společné domácnosti v předmětném bytě [číslo] v [příjmení] ulici [adresa] v [obec]. Byt je o velikosti 3 + 1, o výměře zhruba 70m2. Svědek uvedl, že v září 2019 provedl na vlastní náklady rekonstrukci bytu, kdy se rekonstruovalo zejména topení, výměna oken, elektroinstalace. Od října 2017 zde bydlí spolu se žalovanou a třemi dětmi, kdy on má ve své péči dvě děti a žalovaná jedno dítě. Jeden pokoj užívá syn žalované, druhý pokoj dcera svědka. Na víkendy přijíždí i jeho syn. Obývák slouží zároveň i jako ložnice. V současné době hradí svědek náklady spojené s užíváním bytu, na tyto platby má nastavený trvalý příkaz. Co se týče vztahu se sousedy v domě, tak vztah má se všemi dobrý, zvolili ho do výboru SVJ. Dle svědka se sousedé v domě bojí, aby se žalobkyně do bytu nevrátila. Panuje zde obava, že by opět došlo k incidentu jako v roce 2017, kterému svědek nebyl přítomen, ale od sousedů a od žalované ví, že v roce 2017 došlo k tomu, že žalobkyně zapalovala svíčky a házela je do oken bytů. V bytě, kde žalobkyně bydlela, byl spálený nábytek. Dále svědek uvedl, že žalovaná je v současné době bez zaměstnání, je vedena u úřadu práce.

9. Při tomto ústním jednání soud provedl i účastnický výslech žalobkyně. V rámci tohoto výslechu žalobkyně zejména uvedla, že v předmětném bytě bydlela již od 4. 9. 1974, kdy tento byt dostali s manželem od statků. Po rozvodu se z bytu odstěhovala a po krachu podnikání se 16. 6. 2004 do něj opět vrátila, neboť byt byl prázdný, bývalý manžel bydlel u své přítelkyně. Žalobkyně vždy hradila všechny náklady spojené s užíváním bytu. Dne 20. 12. 2013 se přistěhovala k ní do bytu žalovaná. Když bydlely v bytě spolu se žalovanou, opět náklady spojené s užíváním bytu hradila žalobkyně, žalovaná pouze občas udělala velký nákup. Žalobkyně se starala o domácnost i o syna žalované. V bytě bydlela až do své hospitalizace 16. 10. 2017. Dále žalobkyně uvedla, že v bytě bydlela 40 let a nevidí důvod, proč by se měla vystěhovat. Nemá strach ze společného bydlení s dcerou. Z dalších projevů žalobkyně, zejména z písemných podání, je však patrné, že žalobkyně nechce být ve styku s příbuznými, zejména svými syny a dcerou - žalovanou. Žalobkyně popírá, že by někdy házela otevřený oheň do bytů.

10. Z výpovědí žalobkyně a žalované při ústním jednání je patrné, že žalobkyně byt užívala od roku 2004, kdy byla propuštěna z [anonymizována dvě slova] v [obec] a to se souhlasem vlastníka bytu (bývalého manžela, který byl družstevníkem s družstevním podílem s výhradním právem nájmu k předmětné bytové jednotce). S tímto žalobkyně i žalovaná souhlasí. V roce 2008 bývalý manžel žalobkyně převedl byt na žalovanou. Žalobkyně uvedla, že od roku 2008 na složenky uváděla jméno žalované, na užívání bytu se nic nezměnilo, žalovaná se přistěhovala v roce 2013. Po dobu od 2008 do roku 2013 žalobkyně užívala byt na základě souhlasu, měla to mít na dožití, bydlela tam už předtím, tak pouze v bydlení pokračovala dále a fakticky se nic nezměnilo tím, že se žalovaná stala vlastníkem bytu. Bylo domluvené se syny, že v tom bytě dožiji, to bylo v roce 2004. V roce 2008 Pozemkový fond převáděl byty, byt se musel odkoupit, bývalý manžel žalobkyně neměl peníze a byt odkoupila dcera. Žalobkyně od roku 2008 do roku 2013 užívala byt sama. Hradila veškeré náklady, elektřinu vodu plynovou bombu. Žalovaná vyjádřila nesouhlas, že by byla pro žalobkyni s žalovanou dohodnuta dohoda o dožití žalobkyně. Žalovaná uvedla, že žalobkyni umožnila užívání bytu, když byla propuštěna z [anonymizována dvě slova] v [obec], za podmínky, že bude brát léky. Po dobu kdy, žila v bytě žalobkyně sama (roky 2008 – 2013) žalobkyně žalované nikdy neplatila žádné nájemné, pouze hradila náklady bydlení a fond oprav.

11. Od roku 2013 do 2017 žalobkyně žila v bytě s žalovanou a jejím synem. Žalobkyně zhodnotila, že spolubydlení s žalovanou bylo normální. Žalobkyně i žalovaná uvedli, že mely systém rozdělení domácích povinností s ohledem na jejich další vytížení. Soud se dále podrobněji zabýval tím, jak probíhalo spolubydlení žalobkyně s žalovanou, a to s ohledem na skutečnost, že je nezbytné určit, zda se fakticky – materiálně jednalo o formu spolubydlení v režimu běžného spolubydlení rodinných příslušníků – matky a dcery, či zda se jedná o„ formálnější“ podobu spolubydlení na základě nájemního vztahu. Od tohoto se následně odvíjí, zcela zásadní otázka pro danou věc, přítomnost či absence dobré víry žalobkyně, že byt užívala jako nájemník.

12. Obecně lze říci na základě výpovědi žalobkyně a žalované následující, s tím, že se jedná o neprokazovanou paušalizaci, neboť si v tomto žalobkyně s žalovanou neodporují, jejich výpovědi se v tomto doplňuji, pouze žalobkyně i žalovaná zdůrazňují svoje podíly na chodu domácnosti. Žalobkyně vyprala, uvařila a vyžehlila, když žalovaná jela do práce, aby bylo vše zajištěno. Žalobkyně pracovala v chráněné dílně na 8 hodin denně, žalovaná měla noční směny. Ani se moc nevídaly. Žalobkyně doma i uklízela, žalovaná jí s úklidem pomáhala, když měla o víkendu volno, neboť její syn [příjmení] byl o víkendech u otce. Žalobkyně hodností, že doma byl běžný stereotyp, fungovalo to jako v běžné rodině. Žalovaná doplnila, že se také podílela na úklidu a ostatních věcech, uvařila, uklízela, pokud to neudělala žalobkyně, starala se o syna naprosto normálně, s tím, že chodila do práce. Pokud syn přišel ze školy kolem 15 hod. tak se mu věnovala, učila jsem se s ním, do té doby než šla na noční směnu do práce a syn šel spát, v tu dobu bylo o něj postaráno babičkou. Žalobkyně i žalovaná uvedly, že od roku 2013 do 2016 neměli mezi sebou žádné problémy. Vše fungovalo jako v běžné rodině. Od roku 2016 mezi žalobkyní a žalovanou vznikaly neshody, které byly i vyhrocené, kdy žalobkyně i žalovaná při svých výpovědích uvedly důvody těchto neshod, které však nejsou pro danou věc relevantní, pouze dokreslují způsob chování ve spolubydlení žalobkyně s žalovanou, což nasvědčuje rodinné formě spolubydlení – spolubydlení matky s dcerou, kdy dcera, jakožto vlastník bytu, dala souhlas, aby byt užívala matka – žalobkyně.

13. Z výpovědi žalované se dále podává, že byt kupovala pro svého syna, s tím, že pokd by se odstěhovala od svého přítele, měla by se kam vrátit. Žalobkyni vzala k sobě do bytu, když to bylo potřeba, umožnila jí tam bydlet, pokud bude brát léky. V době od roku 2008 do 2013 (kdy se žalovaná do bytu přistěhovala) si náklady hradila žalobkyně sama, neplatila však žalované nájemné, hradila pouze fond oprav, elektřinu.

14. Mezi žalobkyní a žalovanou existuje nesoulad co do tvrzení, čí peníze byly užity na úhrady složenek – nákladů na bydlení. Žalobkyně tvrdí, že tyto náklady hradila sama, žalovaná uvádí, že žalobkyni dávala peníze a ta pak chodila platit složenky osobně na poštu.

15. Nájemné mezi žalobkyní a žalovanou v peněžní podobě nebylo hrazeno, nebylo ani formálně stanoveno. Podíl žalobkyně na chodu domácnosti soud posoudil jako obvyklý chod domácnosti s podílem žalobkyně i žalované – jako běžné spolubydlení matky s dcerou (a synem žalované). Činnosti, jež žalobkyně v domácnosti vykonávala, nejsou dle názoru soudu v takovém rozsahu, aby bylo možno uzavřít, že se jedná o naturální plnění nájemného. V této souvislosti je nezbytné brát v potaz, že žalobkyně a žalovaná jsou v rodinném poměru – matka s dcerou, kde lze důvodně očekávat podíl žalobkyně i žalované na chodu domácnosti.

16. V dané věci nebyla složena žádná jistota, toto strany považují za nesporné. Formální předání bytu učiněno nebylo, strany se shodují, že neexistuje protokol o předání bytu do užívání, o předání klíčů, nicméně obě dvě strany se shodují na tom, že žalobkyně klíče měla a byt užívala. Strany dále označily za nesporné, že žalobkyně užívala od roku 2008 předmětný byt legálně. [příjmení] mezi stranami však je v tom, že žalobkyně tento byt dle svých tvrzení užívala z titulu nájemního práva, zatímco, dle tvrzení strany žalované byl žalobkyní předmětný byt užíván na základě prostého souhlasu vlastníka bytu – rodinného příslušníka. Žalobkyně byt užívala naposledy od roku 2004, kdy se žalobkyně vrátila do bytu zpět z [anonymizována dvě slova] v [obec] k manželovi, který v roce 2008 převedl byt na žalovanou, během této doby žalobkyně byt stále užívala, kdy žalovaná se přistěhovala do tohoto bytu v dubnu 2013, od dubna 2013 do srpna 2017 spolu žili se žalovanou ve společné domácnosti. Od roku 2004 do roku 2008 užívala byt žalobkyně se souhlasem vlastníka (bývalého manžela).

17. Soud má po provedeném dokazování za prokázané, že bývalý manžel žalobkyně [příjmení] [příjmení] („ nabyvatel [číslo]“) a dalších devět„ nabyvatelů“ a Pozemkový fond ČR uzavřeli dne 27. 2. 2008 smlouvu o převodu privatizovaného majetku [číslo] na základě které získal bývalý manžel žalobkyně ideální podíl [číslo] k pozemku p. st. [číslo], jehož součástí byla stavba - bydlení [adresa]. Následně notářským zápisem ze dne 2. 7. 2008 - darovací smlouvou převedl na svoji dceru [celé jméno žalované] (žalovanou) spoluvlastnický podíl [číslo] pozemku stav. parc. [číslo] v uvedeném podílu i budovy [adresa] – bytový dům, postavený na stavební parcele [číslo] [číslo] v [obec]. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 27. 11. 2018 bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví (§ 5 zákona o vlastnictví bytů), když právní moci tento rozsudek nabyl dne 28. 12. 2018. Právní účinky zápisu bytové jednotky [číslo] nastaly ke dni 17. 5. 2019. Bytová jednotka tak byla vymezena až v květnu 2019.

18. Sama žalobkyně uvádí, že z nevědomosti jí její bývalý manžel nezřídil v bytě věcné břemeno užívání bytu, což mimo jiné nesvědčí o dobré víře žalobkyně byt užívat. Žalobkyně ve všech podáních uvádí, že byt užívala od 4. 9. 1974 s malou přestávkou v době podnikání do října 2017, kdy byla hospitalizována v [anonymizována dvě slova] v [obec]. Žalobkyně se do předmětného bytu přistěhovala 20. 12. 2013. Žalobkyně užívala předmětný byt s žalovanou, za dobu účinnosti občanského zákoníku, od 1. 1. 2014 do 16. 10. 2017, kdy byla hospitalizována, co představuje tři roky, devět měsíců a 16 dní.

19. Soud má za prokázané, že žalovaná předmětný byt od října 2019 užívá k bydlení spolu se svým druhem a třemi dětmi. Náklady spojené s užíváním bytu hradí v současné době výhradně druh žalované. Předmětný byt 3+1 (70m2) je plně využíván, což soud dovozuje z toho, že dva pokoje užívají děti (1 dítě žalované a 2 děti druha žalované) a třetí pokoj - obývák slouží jednak jako„ společenská místnost“ a zároveň jako pokoj – ložnice žalované a jejího druha. Žalovaná tedy užívá předmětný byt, který je v jejím vlastnictví, k zajištění svých bytových potřeb.

20. Podle ustanovení § 2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) užívá-li nájemce byt po dobu tří let v dobré víře, že nájem je po právu, považuje se nájemní smlouva za řádně uzavřenou.

21. Podle § 7 o. z. má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

22. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Existenci naléhavého právního zájmu zkoumá soud z úřední povinnosti, tj. bez toho, že by žalovaný tento nedostatek namítal. Soud není ovšem povinen, aby ze všech možných hledisek pátral po tom, zda by právní zájem mohl být opodstatněn i jinak, než to učinil žalobce. Závěr o existenci naléhavého právního zájmu přitom lze přijmout i na základě výsledků provedeného dokazování (SoJ [číslo], NS 29 Odo 1513/2005). Současná právní praxe vychází z toho, že není-li existence naléhavého právního zájmu postavena najisto, je soud povinen poučit žalobce podle § 118a o tom, aby doplnil svá tvrzení, případně označil důkazy týkající se existence naléhavého právního zájmu na určení. (SoJ [číslo], NS 29 Odo 850/2001; srov. též SoJ [číslo], 20 Cdo 450/2000). Soud v daném případě naléhavý právní zájem žalobkyně shledal, a to zejména s ohledem na dlouhodobé užívání předmětného bytu ve vlastnictví žalované žalobkyní s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobkyně aktuálně pobývá v [anonymizována dvě slova] v [obec] a má-li být propuštěna, musí mít zajištěné bydlení, kdy primárně se jeví důvodným zajištění bytu, ve kterém dříve do doby hospitalizace dlouhodobě bydlela.

23. Ustanovení § 2238 občanského zákoníku lze použít i na nájemní vztah, který měl vzniknout před 1. 1. 2014. K tomu, aby se nájemní smlouva považovala za platně uzavřenou, je podle § 2238 o. z. třeba, aby„ nájemce“ byt užíval a zároveň, aby byl v dobré víře, že je nájemcem. Nestačí však, aby před účinností o. z.„ nájemce“ užíval (byť po dobu značně delší než tři roky) byt v dobré víře, že je nájemcem, skončila-li tato jeho dobrá víra dříve, než o. z. nabyl účinnosti. Uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu § 2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1. 2014.

24. Jak již bylo uvedeno výše, žalobkyně užívala předmětný byt za dobu účinnosti občanského zákoníku od 1. 1. 2014 do 16. 10. 2017, co představuje tři roky, devět měsíců a 16 dní. Tříletá zákonná lhůty tak byla bezpochyby naplněna.

25. Soud vzal v úvahu, že bytová jednotka byla vymezena až v květnu 2019, když právní účinky zápisu bytové jednotky [číslo] nastaly ke dni 17. 5. 2019. Pokud byla předmětná bytová jednotka vymezena až v květnu 2019, nemohlo žalované formálně vzniknout právo nájmu k bytové jednotce, která po dobu, kdy na předmětném místě žalobkyně bydlela, nebyla bytovou jednotkou. Toto by byl však pouze přísně formalistický přístup, kdy žalobkyně v předmětném bytě bydlela a jednu místnost měla k výlučnému užívání, byť s přístupem ostatních uživatelů bytu. Předmětný byt byl užíván jako byt přinejmenším od roku 1974. Skutečnost, zda se jedná o družstevní podíl s právem nájmu k bytu či o vyčleněnou bytovou jednotku, není dle soudu pro možnost vydržení nájemního práva relevantní. Relevantní je skutečnost, že se jednalo o byt – soubor místností určený k bydlení. Požadavek na počítání vydržecí lhůty až od 17. 5. 2019, kdy byla vyčleněna předmětná bytová jednotka, by tak byl přepjatým formalismem.

26. Dále nelze opomenout, že § 2238 o.z. předpokládá aktivní užívání bytu, aktivní užívání žalobkyně – bydlení - v relevantní době. Dřívější užívání žalobkyní (samostatně od roku 2004 – do roku 2013, s žalovanou od roku 2013 do 8/ 2017), s následným neužíváním bytu žalobkyní (po dobu od 8/ 2017 do současnosti, hospitalizace od [číslo] do současnosti) a trvajícím užíváním bytu žalovanou (od roku 2013 do současnosti, vlastníkem bytu), nemůže bez dobré víry nájemního vztahu zakládat nové či pokračující užívání bytu žalobkyní po propuštění z [anonymizována dvě slova] v [obec] v současné době - současné právo nájmu. Žalobkyně opustila předmětný v roce 2017, byť nedobrovolně, od 10/ 2017 byla hospitalizována v [anonymizována dvě slova] v [obec]. Předmětná žaloba byla podána až 10. 8. 2018, tj. 10 měsíců po opuštění bytu žalobkyní, kdy do současné doby již uplynuly 2 roky a 10 měsíců, kdy žalobkyně předmětný byt neužívá.

27. Soud má za to, že žalobkyně nemá dobrou víru, že je nájemkyní předmětného bytu. [jméno] žalobkyně uvedla, že z nevědomosti jí její bývalý manžel nezřídil v bytě věcné břemeno užívání bytu. Byla si tedy vědoma, že nemá právní titul k užívání předmětného bytu. Bylo jí známo, že vlastníkem bytu je žalovaná. S žalovanou neměla uzavřenu nájemní smlouvu ani jinou obdobnou smlouvu, jež by jí opravňovala k užívání předmětného bytu. Již v roce 2004 se žalobkyně do bytu nastěhovala a byt užívala na základě souhlasu bývalého manžela – vlastníka bytu (družstevního podílu s právem nájmu). Od roku 2008, kdy nabyla předmětný byt žalovaná, užívala žalobkyně předmětný byt na základě souhlasu dcery – žalované. [jméno] žalobkyně uvedla, že se v období od 2008 nic nezměnilo. Dále žalobkyně sama uvádí, že byt užívala nikoli na základě nájemního práva, nýbrž že bylo se syny žalobkyně (bratry žalované) domluveno, že byt bude mít žalobkyně na dožití, s tím, že při převodu družstevního podílu s právem nájmu bytu se z neznalosti nezřídilo věcné břemeno dožití pro žalobkyni. Žalobkyně neměla dobrou víru, že předmětný byt užívá jako nájemce ani v období od 2004 – 2008, kdy byl vlastníkem její bývalý manžel, ani v období od 2008 do současnosti, kdy je vlastníkem dcera – žalovaná.

28. Žalobkyně předmětný byt užívala od 2004 do 2008 na základě souhlasu bývalého manžela. V období od 2008 žalobkyně byt užívala na základě souhlasu dcery – žalované. Žalobkyně byt užívala společně s žalovanou v období od 20. 12. 2013 do 16. 10. 2017, s prostým souhlasem žalované, jakožto vlastníka bytu, když se jednalo o„ spolubydlení“ matky s dcerou. [jméno] žalobkyně uvedla, že spolubydlení bylo od roku 2013 normální rodinné spolubydlení, s tím, že konflikty začaly až v roce 2016. Soudu nebyla prokázána změna titulu užívání předmětného bytu ze souhlasu vlastníka na nájemní vztah. Při spolubydlení je běžné a důvodně očekávané, že spolubydlící – žalobkyně s žalovanou – se budou dělit o úhradu nákladů souvisejících s bydlením, jako například úhrada plateb do fondu oprav, záloh na energie či zajištění potravin. Nejedná se však bez dalšího o formu naturální či peněžní formy nájemného. Nájemné zde dle názoru soudu zcela absentuje. Nájemné má obecně mimo jiné charakter majetkového či jiného prospěchu pro pronajímatele, tento zde však taktéž absentuje. Podíl na nákladech na bydlení a podíl na domácích pracech není v daném případě formou nájemného, nedosahuje takové intenzity, nýbrž se jedná o běžné aspekty spolubydlení matky s dcerou.

29. Na výše uvedeném nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně v lednu 2018 nechala sepsat návrh pokusu o smír, ve kterém žalobkyně žádá o převedení bytu z žalované na žalobkyni darem, žádá nevyčíslenou náhradu škody, nemajetkovou újmu a výživné. V této listině je dále uvedeno, že„ dcera mne nechala v nouzi. Platím nájem 3 253 Kč, od roku 2008 to činí 377 348 Kč. Za to že jsem jí od 20. 12. 2013 do 16. 10. 2017 sloužila jí a jejímu synovi jako služebná. A to jen za stravu a nocleh žádám částku 785 772 Kč“ Z této listiny není patrná dobrá víra žalobkyně, že jí svědčí nájemní právo k užívání předmětného bytu. Z této listiny je pouze patrné, že žalobkyně požaduje převod bytu na svoji osobu a další finanční prostředky jako kompenzaci za úhrady, jež žalobkyně hradila v souvislosti se spoluužíváním bytu se žalovanou a jako kompenzaci za činnosti v rámci spolubydlení vůči žalované a jejímu synovi„ viz služebná“. Soud nadto uvádí, že částka 3 253 Kč měsíčně je pak obecně ve výši, jež neuhradí reálné náklady na zajištění bydlení a náklady na chod domácnosti, a to ani v období roku 2008 – tuto skutečnost soud považuje za notorietu.

30. Současně je dle názoru soudu nezbytné poznamenat, že žalovaná předmětný byt od října 2019 užívá k bydlení spolu se svým druhem a třemi dětmi. Náklady spojené s užíváním bytu hradí v současné době výhradně druh žalované. Předmětný byt 3+1 (70m2) je plně využíván, což soud dovozuje z toho, že dva pokoje užívají děti (1 dítě žalované a 2 děti druha žalované) a třetí pokoj - obývák slouží jednak jako„ společenská místnost“ a zároveň jako pokoj – ložnice žalované a jejího druha. Žalovaná tedy užívá předmětný byt, který je v jejím vlastnictví, k zajištění svých bytových potřeb.

31. Soud uzavírá, že žalobkyni nevzniklo právo nájmu předmětného bytu. Žalobkyně sice byt užívala více jak tři roky, přinejmenším v době od 1. 1. 2014 do 16. 10. 2017, u žalobkyně však absentuje dobrá víra, že je nájemcem předmětného bytu.

32. Nad rámec soud uvádí, že dle názoru soudu nelze opomenout ani skutečnost, že po žalované nelze spravedlivě požadovat společné užívání bytu – umožnění práva nájmu se žalobkyní, a to jednak z důvodu osobních rozporů, opakovaně vyhrocených do slovních i fyzických konfliktů, které žalobkyně i žalovaná opakovaně vyjádřily ve svých písemných podáních a žalobkyně i při své výpovědi, kdy doslova uvedla, že„ s dcerou nemohou vycházet“, a dále s ohledem na skutečnost, že žalovaná užívá předmětný byt s druhem [jméno] [příjmení] a jejich dětmi, kdy předmětný byt o velikosti 3 + 1 je tak již nyní, nejpozději od října 2019, užíván žalovanou a jejím druhem společně se třemi dětmi. Žalovaná s druhem a svými dětmi má zjevně v úmyslu předmětný byt užívat k bydlení – své osobní potřebě bydlení, proto předmětný byt i zrekonstruovali, a mají jej v úmyslu užívat i do budoucna.

33. Na základě výše uvedeného, s ohledem na absenci dobré víry o existenci nájemního vztahu, a s ohledem na skutečnost, kdy je předmětný byt užíván žalovanou spolu s jejím druhem a třemi dětmi a taktéž z důvodů osobních rozporů mezi žalobkyní a žalovanou, soud rozhodl ve výroku I. tohoto rozsudku tak, že žalobu zamítl co do určení, že žalobkyně je nájemcem předmětného bytu i co do uložení povinnosti žalované umožnit žalobkyni nerušené užívání předmětného bytu.

34. O nákladech řízení rozhodl soud ve výroku II. tohoto rozsudku tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V daném řízení měla sice žalovaná plný úspěch a měla by tak nárok na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení, soud ale v tomto případně o nákladech řízení rozhodl za použití ustanovení § 150 o. s. ř., neboť v daném řízení shledal důvody hodné zvláštního zřetele, kdy nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Tyto důvody hodné zvláštního zřetele soud spatřuje jednak v tom, že v daném řízení byly zjištěny osobní důvody, ze kterých vyplynulo, že žalobkyně se žalovanou spolu nevychází, nemají zájem na tom vzájemně komunikovat a řešit tudíž případně věci mimosoudně. Soud rovněž vzal v potaz psychickou chorobu žalobkyně. V daném případě se tak nejedná o spor, kde by šlo posuzovat právo na náhradu nákladů řízení podle pravidel úspěchu a neúspěchu ve věci dle ustanovení § 142 o. s. ř. Soud vzal v potaz zejména sociální situaci a výši příjmů žalobkyně, včetně skutečnosti, že žalobkyně je dlužnicí v insolvenčním řízení a její příjem je tak omezen na nepostižitelnou část příjmu. K závěru o důvodnosti skutečností odůvodňujících užití § 150 o. s. ř. na povinnost k úhradě nákladů řízení žalobkyní dospěl i Krajský soud v Plzni ve skutkově navazující věci dne 22. 7. 2020 pod sp. zn. 15 Co 31/2020 (vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 19 C 257/2018) (rozsudek založen na č. l. 554 tohoto spisu). Soud má za to, že v daném případě je namístě užití ustanovení § 150 o. s. ř. s tím, že žalobkyni nebude uložena povinnost uhradit žalované náhradu nákladů řízení, žalovaná si ponesou své náklady řízení sama. Proto rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.