19 C 91/2023

Plný text

Okresní soud v Tachově rozhodl samosoudcem JUDr. Ing. Patrikem Kurztéglem, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 12 800 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 401 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 800 Kč od 26. 1. 2020 do zaplacení a částku 1 700 Kč nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 800 Kč s příslušenstvím a 4 101 Kč nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Žalobkyně se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne 15. 1. 2020 žalovanému poskytla částku 8 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: - zákonného úroku z prodlení z částky 8 800 Kč - kapitalizovaného úroku za dobu splatnosti úvěru ve výši 800 Kč - nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 4 101 Kč - smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nezaplacené jistiny úvěru ve výši 4 000 Kč. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne 15. 1. 2020 žalovanému poskytla částku 8 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 25. 1. 2020 nevrátil. Dopisem ze dne 26. 11. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 8 000 Kč a dále poplatku za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dluhu žalobkyně dále nárokuje úhradu: - zákonného úroku z prodlení z částky 8 800 Kč - smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nezaplacené jistiny úvěru dle článku VII odst. [číslo] smlouvy o úvěru, z částky 8 000 Kč za období od 26. 1. 2020 do 21. 1. 2023, kdy žalobkyně tento svůj nárok požaduje v maximu stanoveném v § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru - nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 4 101 Kč, sestávajících ze 700 Kč za prvních 14 dní mimosoudního vymáhání třetí stranou, 2x 500 Kč za dalších 14 dnů prodlení mimosoudního vymáhání třetí stranou a 2 401 Kč za náklady mimosoudního vymáhání třetí stranou, je-li dlužník v prodlení více jak 30 (padesát) dnů ode dne odeslání výzvy k úhradě. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyně a žalovaným (žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč, který měl vrátit do 25. 1. 2020. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud soud přepočte kapitalizovaný úrok ve výši 800 Kč za dobu splatnosti úvěru na roční procentní úrok, je uvedené ujednání souladné s dobrými mravy, a proto soud v této části žalobě vyhověl. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. V případě nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 4 101 Kč, sestávajících ze 700 Kč za prvních 14 dní mimosoudního vymáhání třetí stranou, 2x 500 Kč za dalších 14 dnů prodlení mimosoudního vymáhání třetí stranou a 2 401 Kč za náklady mimosoudního vymáhání třetí stranou, je-li dlužník v prodlení více jak 30 dnů, soud aplikoval ustanovení § 122 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru. Soud akcentoval jejich sjednanou výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který mají dílčí platby plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobkyně vzniklé s upomínáním žalovaného. V tomto směru soud nepokládá ujednání za nepřiměřené pouze co do částky 700 Kč za prvních 14 dní prodlení a 2x 500 Kč za dalších 2x 14 dní prodlení a žalobě v této části vyhověl. Soud zamítl náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 401 Kč, kdy tyto žalobkyně nárokuje jako paušální náklady spojené s uplatněním pohledávky za prodlení delší 30 / padesát dní ode dne odeslání výzvy k úhradě. V této části posoudil soud náklady na uplatnění pohledávky za smluvní pokutu dle § 122 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, a to v nepřiměřené výši ve vztahu k poskytnutým peněžním prostředkům, v nepřiměřené výši k dalším časově předcházejícím nákladům spojeným s uplatněním pohledávky a taktéž v rozporu s § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně dále nárokuje smluvní pokutu ve výši 4 000 Kč z titulu jdoucí smluvní pokuty (viz dále). Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005, v němž soud dovodil, že smluvní pokuta ve výši 1 % denně je nepřiměřená, naopak smluvní pokuta 0,5 % denně je přiměřená). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků 8 000 Kč, výši sankční povinnosti 0,1 % denně z dlužné jistiny a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená a tudíž souladně sjednána se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy, a proto žalobě v této části vyhověl. Zde žalobce správně aplikoval omezení výše smluvní pokuty dle § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Konečně žalobkyně požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 100 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.