5 C 53/2026

Plný text

Okresní soud v Tachově rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Reiserovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 27 650 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 27 650 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 24. 5. 2021 do zaplacení ve výši 8,25% ročně, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 650 Kč s přísl. a nahradit jí náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným dne 24. 11. 2019 uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě mu poskytla úvěr v celkové výši 58.500 Kč, sestávající z jistiny 30.000 Kč a souhrnného poplatku 28.500 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v týdenních splátkách po 750 Kč, přičemž první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další do sedmi dnů od splatnosti splátky předchozí. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný své povinnosti neplnil řádně a splácel nepravidelně. Z celkově uhrazené částky 30.850 Kč byly jednotlivé platby podle smluvních podmínek započítávány nejprve na náklady vymáhání, smluvní pokuty, poplatky za prodlení a další sjednané poplatky a teprve následně na jistinu a úrok úvěru. Vzhledem k porušení smluvních povinností se stal celý zbývající dluh splatným. Žalobkyně proto požadovala, aby soud žalovanému uložil zaplatit částku 27.650 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 24. 5. 2021 do zaplacení a dále náhradu nákladů řízení. Současně tvrdila, že před podáním žaloby žalovaného řádně vyzvala k plnění podle § 142a o. s. ř.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila tvrzení týkající se posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy ověřovala totožnost a osobní údaje žalovaného prostřednictvím databáze neplatných dokladů Ministerstva vnitra a systému právnická osoba, včetně kontroly rodného čísla a občanského průkazu. Dále provedla kontrolu údajů v insolvenčním rejstříku a podle doplnění ze dne 15. 5. 2026 rovněž prověřila aktuální počet exekucí prostřednictvím Centrální evidence exekucí. Žalobkyně současně vycházela z údajů uvedených žalovaným v evidenční kartě klienta a v čestném prohlášení o výši jeho závazků, prověřovala jeho zaměstnání, zohlednila dosavadní platební historii žalovaného u své společnosti a vyhodnotila jeho aktuální finanční situaci. Podle svého tvrzení přihlédla rovněž k místu bydliště a zdrojům příjmů žalovaného na základě znalostí obchodního zástupce působícího v dané lokalitě. V doplnění dále uvedla, že finanční prostředky byly žalovanému vyplaceny v hotovosti v místě jeho bydliště, což měl potvrdit podpisem smlouvy v listinné podobě.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Z listinných důkazů, a to zejména ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Evidenční karty klienta, platební historie a doplnění žalobkyně k úvěruschopnosti byl zjištěn následující skutkový stav:

6. Žalobkyně Jméno žalobkyně. a žalovaný Jméno žalovaného uzavřeli dne 24. 11. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota-Anonymizováno, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut hotovostní bezúčelový spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení, a to v jistině 30.000 Kč, při sjednané celkové částce k zaplacení 58.500 Kč, době trvání úvěru 78 týdnů, týdenní frekvenci splácení a výši pravidelné týdenní splátky 750 Kč, úvěr byl čerpán v hotovosti při podpisu smlouvy a splátky měly být hrazeny v hotovosti k rukám osoby určené žalobkyní, přičemž ve smlouvě a ve standardním formuláři byla uvedena zápůjční úroková sazba 63,33 % p. a. a RPSN 171,95 %. Ze smlouvy a Evidenční karty klienta soud dále zjistil, že žalovaný při uzavření smlouvy poskytoval žalobkyni údaje o své osobě, bydlení, domácnosti, zaměstnání, příjmech, výdajích, závazcích a disponibilním zůstatku, přičemž v evidenční kartě je u zaměstnání vyznačen plný úvazek a ověření pracovní smlouvou. Žalovaný zároveň ve smluvní dokumentaci prohlásil, že poskytnuté údaje jsou úplné, pravdivé a správné, že vůči němu nebylo zahájeno insolvenční řízení a že neshledává překážku bránící splácení úvěru. Z platební historie soud dále zjistil, že žalovaný na úvěr uhradil celkem 30.850 Kč, splátky nehradil pravidelně v sjednané týdenní výši a podle evidence žalobkyně zůstal nedoplatek 27.650 Kč, jehož zaplacení žalobkyně požaduje se zákonným úrokem z prodlení od 24. 5. 2021. Z doplnění žalobkyně k úvěruschopnosti soud dále zjistil, že žalobkyně tvrdila provedení kontroly žalovaného v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, ověření rodného čísla a občanského průkazu prostřednictvím systému právnická osoba, kontrolu v insolvenčním rejstříku a Centrální evidenci exekucí, jakož i vyhodnocení údajů uvedených žalovaným v Evidenční kartě klienta, jeho platební historie u žalobkyně, aktuální finanční situace a lokality bydliště a zdrojů příjmů.

7. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru: „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“ 8. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 9. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb.: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 10. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 11. Podle ust. § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ 12. Podle ust. § 2 odst. 3 občanského zákoníku: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ 13. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku: „Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ 14. Podle ust. § 588 občanského zákoníku: „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ 15. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 16. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.“ 17. Na základě shora zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil právní vztah účastníků jako vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně vystupovala při uzavírání smlouvy jako podnikatel poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný jako fyzická osoba – spotřebitel. Smluvní vztah bylo proto třeba hodnotit nejen podle obecných ustanovení občanského zákoníku, ale též se zřetelem k ochraně spotřebitele a k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spotřebitelským úvěrem je podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. mimo jiné peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli; Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2919/2022, dovodil, že o spotřebitelský úvěr jde tehdy, je-li věřitelem poskytovatel, tedy ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr poskytuje. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, si osoby mohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, nejsou však dovolena ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, a podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům. Soud vyšel z toho, že žalovanému měla být podle smlouvy poskytnuta jistina pouze 30.000 Kč, zatímco celková částka, kterou měl žalovaný podle smluvní dokumentace uhradit, činila 58.500 Kč. Součástí ceny úvěru nebyl jen sjednaný úrok, ale též další poplatky, zejména poplatky spojené se zpracováním, doručením úvěru a hotovostním inkasem splátek, které byly smluvně zahrnuty do celkových nákladů úvěru. Ve smluvní dokumentaci byla současně uvedena zápůjční úroková sazba 63,33 % p. a. a RPSN 171,95 %. Tyto údaje vyplývají ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze žaloby. Soud nepovažoval za rozhodné pouze formální označení jednotlivých plateb ve smlouvě. Skutečnost, že část ceny úvěru byla označena jako poplatek za zpracování a doručení úvěru či poplatek za hotovostní inkaso splátek, nemůže sama o sobě vyloučit posouzení těchto plateb jako součásti ekonomické ceny úvěru. Materiálně šlo o náklady, které byl žalovaný povinen nést výlučně proto, aby mu byl úvěr poskytnut a aby mohl být splácen způsobem určeným žalobkyní. Tyto platby proto soud hodnotil společně se sjednaným úrokem, neboť ve svém souhrnu představovaly odměnu žalobkyně za poskytnutí peněžních prostředků, byť částečně skrytou pod označením poplatků. Z hlediska ochrany spotřebitele by bylo nepřijatelné, aby byla nemravnost ceny úvěru obcházena pouhou terminologickou konstrukcí, podle níž část úplaty není označena jako úrok, nýbrž jako poplatek. Tento závěr vychází ze zjištěného obsahu žaloby a smluvní dokumentace, v níž jsou uvedeny jak jistina, celkové náklady úvěru, RPSN, tak jednotlivé poplatkové položky. Při hodnocení přiměřenosti sjednané ceny úvěru soud přihlédl k tomu, že šlo o spotřebitelský úvěr poskytovaný nebankovním podnikatelem spotřebiteli, tedy slabší smluvní straně. Samotná autonomie vůle stran nemůže legitimizovat ujednání, která ve svém hospodářském výsledku staví spotřebitele do zjevně nevyváženého postavení. V dané věci byla žalovanému poskytnuta částka 30.000 Kč, avšak již podle původního smluvního nastavení měl vrátit částku 58.500 Kč, tedy částku výrazně převyšující poskytnutou jistinu; tomu odpovídala i RPSN 171,95 %. Soud proto dospěl k závěru, že sjednaná cena úvěru, posuzovaná jako celek, překračuje mez přípustné smluvní volnosti a je v rozporu s dobrými mravy. Nejde přitom jen o izolovaně posuzovanou výši úroku, nýbrž o celkové nastavení smlouvy, v němž jsou úroky a další poplatky provázány tak, že ve svém souhrnu představují nepřiměřenou a nemravnou úplatu za poskytnutí úvěru. Soud zvažoval, zda by bylo možné považovat za neplatná pouze jednotlivá ujednání o úrocích a poplatcích a ponechat smlouvu ve zbytku v platnosti. Takový závěr však v dané věci nepovažoval za možný. Ujednání o ceně úvěru tvořila podstatnou součást smluvního nastavení, promítala se do celkové částky k zaplacení, výše týdenních splátek, způsobu započítávání plateb i výše uplatněné pohledávky. Nešlo tedy o vedlejší či snadno oddělitelnou část smlouvy, jejíž vypuštění by neměnilo ekonomickou podstatu právního vztahu. Soud proto uzavřel, že rozpor s dobrými mravy zasahuje smlouvu jako celek a že smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota-Anonymizováno je pro rozpor s dobrými mravy neplatná podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku; vzhledem ke zjevnosti tohoto rozporu k neplatnosti přihlédl soud i bez návrhu podle § 588 občanského zákoníku.

18. Soud se dále zabýval i otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je poskytovatel před uzavřením smlouvy povinen důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru, přičemž úvěr smí poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení nevyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 téhož zákona se posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané splátky na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o jeho finanční a ekonomické situaci, včetně závazků a dosavadního plnění dluhů. Důsledkem poskytnutí úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatnost smlouvy, k níž soud přihlédne i bez návrhu. V projednávané věci však soud neshledal důvod založit neplatnost smlouvy na nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně doložila, že před uzavřením smlouvy vycházela z Evidenční karty klienta, z údajů o jeho zaměstnání, příjmech, výdajích, závazcích a disponibilním zůstatku, z jeho platební historie u žalobkyně a že provedla též kontroly v databázi neplatných dokladů, prostřednictvím systému právnická osoba, v insolvenčním rejstříku a v Centrální evidenci exekucí. V Evidenční kartě klienta bylo současně vyznačeno zaměstnání na plný úvazek a ověření pracovní smlouvou. Soud proto považoval posouzení úvěruschopnosti, se zřetelem k výši a povaze úvěru, za dostatečně doložené. Tento závěr však nemění nic na tom, že smlouva je neplatná z jiného, samostatného důvodu, a to pro rozpor sjednané ceny úvěru s dobrými mravy.

19. Jestliže je smlouva neplatná, přichází obecně v úvahu vypořádání plnění podle pravidel o bezdůvodném obohacení. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil; podle § 2993 občanského zákoníku má strana, která plnila, aniž tu byl platný závazek, právo na vrácení toho, co plnila, a plnily-li obě strany, může každá požadovat vydání toho, co druhá získala. Ani z titulu bezdůvodného obohacení však nebylo možné žalobě vyhovět. Ze smluvní dokumentace a žaloby vyplývá, že žalovanému byla poskytnuta jistina 30.000 Kč, zatímco z platební historie vyplývá, že žalovaný žalobkyni uhradil celkem 30.850 Kč. Žalovaný tedy již žalobkyni uhradil více, než kolik od ní podle zjištěného obsahu smluvní dokumentace reálně obdržel jako jistinu úvěru. Za této situace na straně žalovaného nezůstalo žádné bezdůvodné obohacení, jehož vydání by mohla žalobkyně požadovat. Skutečnost, že žalobkyně podle své interní evidence započítávala jednotlivé úhrady nejprve na smluvní pokuty, poplatky, náklady či jiné položky, nemůže obstát, jestliže právě smluvní základ těchto položek soud shledal neplatným pro rozpor s dobrými mravy.

20. Soud proto uzavřel, že žalobkyně nemá vůči žalovanému nárok ani ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť tato smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný již vrátil více, než kolik mu bylo na jistině úvěru poskytnuto. Z těchto důvodů soud žalobu v plném rozsahu zamítl. 21. náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byla žaloba zamítnuta, a procesně úspěšným účastníkem byl tedy žalovaný. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, popřípadě jejich vznik nebyl zjištěn, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Tachově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.