7 C 56/2022

Plný text

Okresní soud v Tachově rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Heřmanovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 590 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 53 046,40 Kč k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobce se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 590 000 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 7 C 29/2016 – 21, právní moci nabyl dne [datum]. Tímto dnem zaniklo společné jmění manželů (dále též jen„ SJM“), jehož součástí byly nemovité věci – pozemek st. [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům, pozemek p. [číslo] pozemek [parcelní číslo], pozemek [parcelní číslo] a pozemek [parcelní číslo], vše zapsané na [list vlastnictví] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Tachov pro katastrálním území a [územní celek] (dále jen„ předmětné nemovité věci“). Žalobce namítal, že předmětné nemovité věcí užívala žalovaná společně se svým manželem a zbývajícími členy své rodiny, přičemž žalobci bylo znemožněno užívání nemovitých věcí, a pokud se o něj snažil, narazil na zásadní nesouhlas ze strany žalované, který vyústil v incident řešený Policií ČR. Žalobce má za to, že pokud vypořádací podíl obou účastníků na majetku dosud společném je stejný, pak by stejný měl být i podíl účastníků na rozsahu užívání společných nemovitých věcí, a to až do doby vypořádání zaniklého SJM. Vzhledem k tomu, že žalovaná fakticky spotřebovávala každodenně na úkor žalobce užívání společných nemovitých věcí, náleží žalobci obvyklá náhrada co do jedné poloviny v penězích, a to ve výši obvyklé v místě a čase. Žalobce uvažoval obvyklé nájemné ve výši 20 000 Kč měsíčně, po žalované proto požadoval náhradu za nemožnost užívání nemovitých věcí ve výši 10 000 Kč měsíčně za období od ledna 2017 do listopadu 2021 (59 měsíců), tj. celkem 590 000 Kč.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] nerozporovala, že účastníci byli manželé, manželství zaniklo ke dni [datum] a do SJM náležely předmětné nemovité věci. Žalovaná uvedla, že se účastníci v době rozvodového řízení dohodli na tom, že žalovaná se pro dobu po rozvodu stane jedinou vlastnicí předmětných nemovitých věcí, o čemž uzavřeli písemnou dohodu, a na to konto žalovaná nemovité věci nadále užívá. Žalobce na jejich užívání zřejmě vážně netrval, když si zařídil jiné bydlení. Dohoda neměla úředně ověřené podpisy, a proto na jejím základě k vypořádání nedošlo. Pro posouzení, zda žalované vzniká bezdůvodné obohacení či nikoli odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 910/2018. Každý z manželů má právo užívat majetek tvořící SJM, a to v celém rozsahu. Jestliže by se manželé, resp. rozvedení manželé o užívání nedohodli, má kterýkoliv z nich možnost obrátit se na soud s žádostí o rozhodnutí o vymezení rozsahu užívání. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že má-li bývalý manžel právo užívat celou věc v nevypořádaném společném jmění, byť omezené stejným právem druhého manžela, nemůže mu ani výhradním užíváním věci vznikat bezdůvodné obohacení, neboť právním důvodem užívání je jeho vlastnictví k celé věci. Žalovaná proto shledala žalobu nedůvodnou a navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal ji náhradu nákladů řízení.

3. Po sdělení právního názoru soudu podle § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), že bezdůvodné obohacení mezi bývalými manželi vážící se k nemovité věci spadající do společného jmění manželů bez dalšího nevzniká, a poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o doplnění tvrzení skutečností svědčících o vzniku bezdůvodného obohacení v daném případě a doložení patřičných důkazů, žalobce ve lhůtě poskytnuté mu soudem doplnil, že žalovaná žalobci zabránila v plnohodnotném užívání společných nemovitých věcí co do jedné poloviny plochy a porušila tím i dobré mravy. Žalobce se domáhal nároku na náhradu za nemožnost užívání a informoval soud o nemožnosti svého užívání v rámci řízení o vypořádání SJM a domáhal se tedy tzv. širšího vypořádání SJM. Soud tento nárok neodmítl, nepoučil žalobce, že by takový nárok nebyl přípustný, a dokonce chtěl ve věci vypořádání SJM původně zadat širší znalecký úkol znalci, ač tak nakonec neučinil. Žalobce uzavřel, že pokud je soud přesvědčen, že užívání společné věci na úkor druhého ze spoluvlastníků není jeho bezdůvodným obohacením, neznamená to, že tento nárok na náhradu za nemožnost užívání věci co do rozsahu odpovídající jedné polovině neexistuje a není možné jej právně nominovat jinak, např. jako náhradu škody/újmy, která jistě žalobci vznikla. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že si žalovaná pořídila velkého psa, jehož přítomnost v podstatě znemožňuje užívání nemovitých věcí kýmkoli jiným, žalobce nevyjímaje.

4. V řízení byl zjištěn následující skutkový stav:

5. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo manželství účastníků rozvedeno, právní moci nabyl rozsudek dne [datum]. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], právní moci nabyl dne [datum], bylo vypořádáno zaniklé společné jmění účastníků. Předmětné nemovité věci byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované. Ze shodného prohlášení účastníků soud zjistil, že v době od rozvodu manželství do pravomocného vypořádání zaniklého společného jmění manželů předmětné nemovité věci užívala výhradně žalobkyně (se svou rodinou). Žádný z účastníků nepodal návrh na úpravu užívání nemovitých věcí ze společného a dosud nevypořádaného jmění manželů.

6. Z výslechu žalobce soud zjistil, že na začátku se účastníci domluvili, že žalobce opustí dům s tím, že ho žalovaná vyplatí, neboť on v té době neměl peníze, aby ji vyplatil. Když se chtěl nastěhovat zpět, nebylo mu to umožněno. Soud v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů přispěl k dohodě mezi bývalými manželi, kdy žalovaná v domě poskytla žalobci místnost k uskladnění věcí. Dle sdělení žalobce místnost nejprve nebyla vyklizena, následně žalovaná odmítla žalobci předat klíče, k čemuž byl nucen zavolat Policii ČR, poté mu byly klíče předány. Opětovně bylo žalobci při pokusu o vstup do domu žalovanou sděleno, že tam nemá co dělat, že to je jejich bydlení (myšleno žalované a její rodiny). Po nějaké době si žalovaná pořídila velkého psa. Žalobce rovněž uvedl, že v rámci řízení o vypořádání SJM se situace několikrát ústně řešila, žalobce měl strach z přestupků, když do domu půjde, že na něj bude podáno trestní oznámení, proto žádal soud (žádným způsobem se nerozhodlo). Žalovaná na předmětné adrese zřídila panu [příjmení] bez vědomí žalobce trvalý pobyt. V té době se chtěl žalobce do domu nastěhovat, ale už mu to nebylo umožněno. Měl s sebou dítě a hledal podnájem, musel bydlet v podnájmu a celou dobu platit polovinu hypotéky. Žalobce uvedl, že v domě byl jednou, jednu noc tam spal a rodina [příjmení] se mu to snažila znepříjemnit. V domě byly vyměněné spotřebiče, které nebyly součástí společného jmění, měl zakázáno je užívat. K dotazu soudu žalobce uvedl, že nebyl poučen, že si má podat žalobu samostatně. Zástupce žalobce doplnil, že byli soudem poučeni o tom, aby nárok, který uplatňoval v rámci vypořádání SJM, když chtěl žalobce zjistit běžnou cenu obvyklého plnění srovnatelnou s užíváním nemovitých věcí a to chtěl nahradit, uplatnil samostatným žalobním návrhem. O tom, že by měl žalobce podat samostatný návrh na úpravu užívání společné věci, poučeni nebyli, takový návrh podán nebyl. Žalobce požádal ústní formou, aby v domě mohl bydlet. Žalobce učinil nesporným, že návrh na úpravu užívání společné věci podán nebyl.

7. Zástupce žalované konstatoval, že účastníci se ohledně bydlení dohodli, dokonce uzavřeli písemnou dohodu o vypořádání SJM pro dobu po rozvodu, bohužel nepřipojili ověření svých podpisů. V dohodě se dohodli, že žalobce přenechá dům žalované a odstěhuje se, a takto také zrealizoval. Zástupce žalované sdělil, že v řízení o vypořádání SJM žalovanou zastupoval až s časovým odstupem, proto se nemůže vyjádřit k době před zastupováním, nicméně v období, kdy žalovanou zastupoval, byl argument bydlení a náhrada za bydlení používán proti žalované, aby přistoupila na vyšší částku vypořádání. Ve skutečnosti se žalobce nikdy nedomáhal bydlení v domě; kdyby to chtěl udělat, tak přece ví dobře přes svého zástupce, že může podat žalobu na vymezení rozsahu užívání toho domu, to je běžná věc. Vážný záměr bydlení žalobce neměl, měl zájem na vyčíslení v penězích. Žalobce toto popřel.

8. Soud konstatuje, že návrh žalobce na provedení k důkazu výslechu svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], obsahem spisu MěÚ [obec] sp. zn. [číslo] OVV/TC, spisu PČR OO [obec] sp. zn. KRPP [číslo], spisu OS v [obec] sp. zn. [spisová značka] ve věci vypořádání SJM, výslechu manžela žalované a zprávy obecního úřadu o poplatkách za psy zamítl pro nadbytečnost, neboť provedenými důkazy by mohlo být prokázáno, že vztahy mezi účastníky byly konfliktní, což však žalovaná nepopírala, a soud má toto za osvědčené.

9. Podle § 708 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platí, že to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů (dále jen„ společné jmění“).

10. Podle § 713 odst. 1 o. z. součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky, udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba manželé nebo jeden z nich podle dohody.

11. Podle § 736 o. z. je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.

12. Podle § 728 o. z. jedná-li manžel při správě společného jmění způsobem, který je ve zřejmém rozporu se zájmem druhého manžela, rodiny nebo rodinné domácnosti, a snoubenci nebo manželé neuzavřeli smlouvu o správě toho, co je součástí společného jmění, může soud na návrh druhého manžela rozhodnout, jakým způsobem bude společné jmění spravováno.

13. V daném případě má soud po provedeném dokazování za prokázané, že dnem [datum] (pravomocným rozvodem manželství) zaniklo společné jmění manželů, přičemž předmětné nemovité věci spadaly do společného jmění manželů. K jejich vypořádání došlo až dnem [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek o vypořádání SJM. V době od rozvodu manželství do vypořádání zaniklého SJM předmětné nemovité věci užívala výhradně žalovaná (se svou rodinou).

14. Je rozdíl mezi podílovým spoluvlastnictvím a společným jměním manželů. Zatímco podílové spoluvlastnictví charakterizuje spoluvlastnický podíl, který je vyjádřen ve zlomku, popřípadě procentem, a je hlavním kritériem míry účasti spoluvlastníka na právech a povinnostech ze spoluvlastnického vztahu, u společného jmění manželů není vztah mezi spoluvlastníky vymezen ideálním podílem; tento vztah může být vyjádřen jen ke dni zániku společného jmění, a to vypořádáním. Právní vztahy bývalých manželů v přechodném období, tj. mezi zánikem společného jmění manželů a jeho vypořádáním, se dle § 736 o. z. řídí přiměřeně ustanoveními o společném jmění manželů. Každému z bývalých manželů tak náleží právo k celé věci omezené jen stejným právem druhého bývalého manžela. Užívá-li tudíž bývalý manžel věc, která náležela do společného jmění manželů, k jehož vypořádání dosud nedošlo, nelze dovozovat, že se na úkor druhého z bývalých manželů bezdůvodně obohacuje; důvodem užívání je jeho vlastnické právo k celé věci. Jinak řečeno, jestliže vztah mezi spoluvlastníky nelze vymezit ideálním podílem vyjadřujícím míru, jakou se podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, je logicky vzato vyloučeno, aby se jeden ze spoluvlastníků na úkor druhého užíváním celé věci obohatil. Obohacení spoluvlastníka může spočívat pouze v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví, než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Pokud jeden z bývalých manželů v období po zániku společného jmění do jeho vypořádání brání druhému realizovat své vlastnické právo k věci, může se tento bránit výlučně způsobem, který mu umožňuje zákon; nápravu však nelze sjednat v rámci institutu bezdůvodného obohacení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006). Výlučnému užívání by bylo možné se bránit např. podáním žaloby dle § 728 o. z., na základě které by došlo k úpravě správy dotčených nemovitých věcí. V takovém případě by žalobce byl rozhodnutím soudu krácen na svém vlastnickém právu, čímž by přicházela v úvahu kompenzace za nemožnost uplatňování svého vlastnického práva. Jsou-li tedy vztahy mezi účastníky zaniklého, ale dosud nevypořádaného SJM konfliktní, pak lze po zvážení všech dalších okolností věci rozhodnout o tom, že společný dům bude nadále užívat jen jeden spoluvlastník a že druhému bude vyloučení z užívání kompenzováno v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015).

15. V daném případě je možné konstatovat, že vztahy mezi účastníky byly konfliktní, ačkoli zpočátku žalobce s žalovanou uzavřeli dohodu o úpravě bydlení pro dobu po rozvodu, a žalobce tedy s užíváním dotčené nemovité věci žalovanou výslovně souhlasil. Dohoda byla uzavřena pro účely řízení o rozvod manželství bez zjišťování příčin rozvratu manželství ve smyslu § 757 o. z., a jelikož k rozvodu manželství tímto způsobem nedošlo, smlouva nenabyla účinnosti, nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že zpočátku bylo podle ní„ plněno“. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že se žalobce ze společného domu odstěhoval již v době před rozvodem a od té doby v ní nebydlel, pouze měl k dispozici jednu místnost pro uložení věcí.

16. V posuzované věci se žalobce domáhal finanční kompenzace za to, že byl vyloučen z užívání společných a dosud nevypořádaných nemovitých věcí, když žalovaná předmětné nemovité věci užívala sama (resp. se svou rodinou). Jak bylo vysvětleno výše, pokud jeden z bývalých manželů v období po zániku společného jmění do jeho vypořádání brání druhému realizovat své vlastnické právo k věci, může se tento bránit výlučně způsobem, který mu umožňuje zákon, typicky podáním žaloby dle § 728 o. z. Žalobce se však svého práva zákonem stanoveným způsobem nedomáhal.

17. S ohledem na výše uvedené je proto nutné konstatovat, že se žalobce nemůže úspěšně domáhat peněžní náhrady jako spoluvlastník vyloučený z užívání nemovitosti, a že nemá ani nárok na peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu za to, že žalovaná fakticky užívala věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 22 Cdo 910/2018 – 116).

18. Soud vycházeje z judikatury Nejvyšší soudu žalobu zamítl.

19. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši, tj. v částce 53 046,40 Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta za 4 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen„ advokátní tarif“, a to převzetí věci, vyjádření k žalobě a 2 účasti na jednání soudu, po 10 660 Kč dle § 7 bod 6. advokátního tarifu (42 640 Kč) a 4 náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (1 200 Kč). Právní zástupce žalované je plátcem DPH, proto byla náhrada navýšena o DPH ve výši 21 % z částky 43 840 Kč, tj. 9 206,40 Kč. Povinnost uhradit náklady řízení v celkové výši 53 046,40 Kč má žalobce dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalované.

20. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.