12 C 8/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 18 849 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 2. 4. 2020 do zaplacení.

II. Co do částky 3 849 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 2. 4. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 1 061 Kč.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 12. 11. 2020 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 18 849 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným (prostřednictvím jejích internetových stránek [webová adresa]) uzavřela dne 16. 10. 2019 úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému téhož dne peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to bezhotovostní formou prostřednictvím služby ThePay na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit – spolu s poplatkem ve výši 495 Kč a úrokem určeným pevnou částkou ve výši 735 Kč v rámci druhé až osmé splátky – ve 24 měsíčních splátkách. Jelikož žalovaný za trvání smlouvy nezaplatil žalobkyni ničeho, vyúčtovala mu žalobkyně za prodlení s úhradou jednotlivých splátek dle smluvních podmínek dne 23. 12. 2019 smluvní pokutu ve výši 500 Kč a dne 27. 2. 2020 smluvní pokutu ve stejné výši. Vedle toho mu žalobkyně vyúčtovala žalobkyně účelně vynaložené náklady spojené s vymáháním dlužné částky, a to dne 25. 11. 2019 ve výši 100 Kč, dne 23. 12. 2019 ve výši 100 Kč, dne 13. 1. 2020 ve výši 130 Kč, dne 28. 2. 2020 ve výši 100 Kč a nakonec dne 2. 3. 2020 ve výši 130 Kč. Dne 13. 1. 2020 zaslala žalobkyně žalovanému výzvu k okamžité úhradě dlužné částky a současně jej upozornila na možnost zesplatnění úvěru. Následně, dne 2. 3. 2020, žalobkyně využila své smluvní oprávnění, úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k jeho zaplacení. Dne 10. 7. 2020 vyúčtovala žalobkyně žalovanému – v souladu se smluvním ujednáním obsaženým v části smlouvy„ Sankce“ – též smluvní pokutu ve výši 1 794 Kč (10 % z nesplacené jistiny a úroku). Pohledávka žalobkyně za žalovaným ve výši 18 849 Kč tak sestává z neuhrazené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 560 Kč a smluvních pokut ve výši 2 794 Kč Vedle uvedených dlužných částek uplatila žalobkyně vůči žalovanému také úrok z prodlení, a to v zákonné výši, z celkové dlužné částky (18 849 Kč) za dobu od 2. 4. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv jej k tomu soud vyzval.

3. Soud ve věci jednal dne 12. 10. 2021. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, přestože k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se k jednání také nedostavila, svou neúčast však omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Dle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Dne 16. 10. 2019 uzavřela žalobkyně s žalovaným [příjmení] smlouvu ([příjmení] žádosti [číslo], ID klienta [číslo]), na jejímž základě se zavázala žalovanému (klientovi) poskytnout peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč formou bezhotovostního převodu na účet č. [bankovní účet] a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit – spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč a úrokem ve výši 49,10 % ročně – ve 24 měsíčních splátkách splatných vždy k 16. dni v příslušném kalendářním měsíci, přičemž první splátka byla splatná dne 16. 11. 2019. V uzavřené smlouvě smluvní strany rovněž ujednaly, že nebude-li žalovaný sjednané splátky splácet řádně a včas, je žalobkyně oprávněna požadovat účelně vynaložené náklady spojené s jeho upomínáním, a to v minimální výši 100 Kč za měsíc vymáhání, dále smluvní pokutu ve výši 500 Kč za opožděnou splátku a v případě zesplatnění úvěru smluvní pokutu ve výši 10 % z nesplacené jistiny a úroku, maximálně však ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Na základě uzavřené smlouvy byla žalobkyně oprávněna, poruší-li žalovaný sjednané podmínky splácení úvěru, požádat žalovaného o jednorázové vrácení celého dluhu (tzv. zesplatnění úvěru), a to zejména při prodlení žalovaného s úhradou dvou a více splátek anebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Uvedené skutečnosti soud zjistil přímo z předmětné úvěrové smlouvy. Z listiny, na níž je zachycen„ printscreen“ vnitřní databáze žalobkyně, vyplývá, že žalovaný – jenž při sjednávání smlouvy nevystupoval jako podnikatel – žádal žalobkyni o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 10 000 Kč a žalobkyně mu jejich poskytnutí schválila až ve výši 15 000 Kč, přičemž před uzavřením smlouvy žalobkyni sdělil, že jeho příjmy dosahují částky 23 000 Kč (aniž by byl specifikován zdroj těchto příjmů, resp. jejich plátce a důvod výplaty), není zatížen vyživovací povinností k žádnému dítěti a výdaje na domácnost činí 12 000 Kč (aniž by bylo specifikováno, zda žije v domácnosti sám či s další osobu/osobami a jaký je právní titul užívání bytu/domu – zda je vlastníkem bytu/domu, či zda jej užívá jako nájemce); v kolonce pro uvedení dalších výdajů žalovaného není uvedena žádná částka (ani 0 Kč); kontrolou žalovaného v systému CRIBIS žalobkyně ověřila, že proti němu nejsou vedeny exekuce. Z listiny označené jako„ Úvěrová zpráva“ týkající se údajů stran žalovaného vyplývá, že k 30. 9. 2019 byl žalovaný zavázán vůči 1 dalšímu věřiteli, a to na základě smlouvy uzavřené v květnu 2018, přičemž aktuální dlužná částka činila 56 864 Kč a výše měsíční splátky 4 000 Kč; vedle tohoto dluhu měl žalovaný ukončeno dalších celkem 13 závazků, z toho 7 předčasně, aniž by bylo uvedeno, zda důvod předčasného ukončení spočíval v předčasném splacení jednotlivých dluhů žalovaným, nebo v rozhodnutí ze strany finanční instituce (věřitele). Z listiny označené jako„ Opis výpisu proplacení smlouvy – Platba na vrub vašeho účtu“ vyplývá, že žalobkyně dne 16. 10. 2019 převedla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč na účet označený v úvěrové smlouvě (účet č. [bankovní účet]). Z listiny, na níž je zachycen„ printscreen“ internetového bankovnictví, je zřejmé, že majitelem běžného účtu č. [bankovní účet] je žalovaný. Z listiny označené„ Výpis čerpání, splátek a úhrad“ soud zjistil, že žalovaný z poskytnutých peněžních prostředků nevrátil žalobkyni nic a že mu žalobkyně za tato porušení smluvních podmínek vyúčtovala smluvní pokutu v celkové výši 2 794 Kč a„ účelně vynaložené náklady spojené s vymáháním“ ve výši 560 Kč. Z dopisu žalobkyně ze dne 13. 1. 2020 je zřejmé, že tato z důvodu porušení povinností žalovaného splácet sjednané splátky řádně a včas jej vyzvala k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 5 004 Kč, s tím, že jinak bude požadovat okamžité splacení celého úvěru. Z dopisu žalobkyně ze dne 2. 3. 2020 vyplývá, že tato jej - z důvodu trvajícího prodlení i přes předchozí výzvu - vyzvala k úhradě celého dluhu z úvěrové smlouvy, a to ve lhůtě 14 dnů od sepsání dopisu, přičemž celkovou dlužnou částku vyčíslila na 19 995 Kč. Poté – dopisem ze dne 7. 8. 2020 – žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného opakovaně vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 21 789 Kč) ve lhůtě 30 dnů od jeho sepsání a zároveň žalovaného upozornila, že jinak přistoupí k zahájení soudního řízení; dopis odeslala žalovanému prostřednictvím provozovatele poštovních služeb žalobkyně dne 10. 8. 2020 (jak je zřejmé z podacího archu z téhož dne).

6. Pro úplnost soud podotýká, že v řízení provedl i důkaz listinami označenými jako„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru – Úvěrová smlouva a Rámcová smlouva ze dne 28. 10. 2016“ a„ Sazebník platný od 4. 1. 2019“, z nichž ovšem nezjistil žádné – pro rozhodnutí věci významné – skutečnosti.

7. Po právní stránce soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným, založený písemnou smlouvou ze dne 16. 10. 2019, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti, popř. v rámci samostatného výkonu svého povolání).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C [číslo] (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci soud považuje za vhodné podotknout, že žalobkyně měla být o to (odborně) pečlivější, když z„ úvěrové zprávy“ vyplývá, že již před žádostí o úvěr poskytnutý žalobkyní byl žalovaný zatížen 7 závazky, které byly ukončeny předčasně, aniž by byl zřejmý důvod jejich předčasného ukončení, resp. kdy se jako reálná jevila spíše varianta ukončení smlouvy věřitelem pro porušování smluvních povinností ze strany žalovaného. Nadto žalovaný (dle vnitřní databáze žalobkyně) neposkytl žalobkyni konkrétní informace, a to zejména kdo je plátcem jeho (jím deklarovaného) příjmu, na základě jakého titulu je mu příjem vyplácen (kdy a s kým uzavřel pracovní smlouvu, na jakou dobu, na které pracovní pozici je zařazen atp.) a jaké další výdaje - krom výdajů na domácnost - pravidelně vynakládá (byť z Úvěrové zprávy je patrné, že minimálně jednomu věřiteli je smluvně zavázán hradit měsíční splátky ve výši 4 000 Kč). To vše ve svém souhrnu zakládá důvodné pochybnosti o tom, zda skutečně byl žalovaný schopen řádně a včas dostát svým závazkům, resp. závazku novému ve formě úvěru, o jehož poskytnutí žádal, a to zvláště s přihlédnutím k minimálnímu rozsahu poskytnutých informací, které navíc žalobkyně dostatečně (řádně) neověřila např. výpisy z bankovního účtu žalovaného, pracovní smlouvou a výplatními páskami, mzdovým výměrem), a spokojila se s pouhým (obecným) tvrzením žalovaného o výši příjmu a výdajů domácnosti. I přesto však žalobkyně, jak sama uvedla ve svém podání ze dne 25. 2. 2021 (doplnění žaloby), shledala žalovaného schopným předmětný úvěr splácet a jím žádaný úvěr mu poskytla, a to dokonce v částce vyšší (15 000 Kč), než o jakou žalovaný původně žádal (10 000 Kč). Na závěru o nedostatečném zjištění (ověření) schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet, nemůže nic změnit ani to, že žalobkyně - náhledem v systému CRIBIS - naznala, že proti žalovanému nejsou vedeny exekuce, a žalovaného též lustrovala v registru SOLUS, Nebankovním registru klientských informací (NRKI), v centrální evidenci exekucí a rovněž v insolvenčním rejstříku.

19. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

20. Závěr soudu o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové (současné) právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (viz § 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ, a to jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

22. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

23. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

24. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

25. Již ze samotných žalobních tvrzení a především z žalobkyní předloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – od žalobkyně přijal celkem 15 000 Kč a zároveň i to, že jí z těchto peněžních prostředků následně nic nevrátil. Dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni 15 000 Kč (nesplacenou úvěrovou jistinu).

26. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (15 000 Kč) žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit ve lhůtě, kterou mu žalobkyně stanovila k zaplacení v dopise (výzvě) ze dne 2. 3. 2020, tj. ve lhůtě 14 dnů od jeho sepsání, a to za situace, že na možnost uplatnění nároku na jednorázové vrácení celého dluhu žalobkyně žalovaného upozornila již v předchozí výzvě k úhradě ze dne 13. 1. 2020. Žalovaný byl ve věci od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení této dlužné částky ve stanovené lhůtě tudíž neuplatňoval a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

27. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 15 000 Kč nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 17. 3. 2020, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ). Žalobkyně však uplatnila úrok z prodlení až ode dne 2. 4. 2020, čímž je soud při svém rozhodování vázán (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.).

28. Z vyložených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč a zákonný úrok z prodlení v sazbě 10 % ročně (podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů) za dobu od 2. 4. 2020 do zaplacení, přičemž ve zbylé části, tj. co do částky 3 849 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 2. 4. 2020 do zaplacení, žalobu zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 80 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 20 % předmětu řízení. Žalobkyně tudíž má vůči žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, a to konkrétně 60 %. Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 1 768 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč, a to celkem za tři úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč (2 x 100 Kč) za uvedené dva úkony právní služby, a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 800 Kč Soud tedy žalobkyni přiznal (poměrnou) náhradu nákladů řízení ve výši 1 061 Kč (tj. 60 % z částky 1 768 Kč, po zaokrouhlení).

30. Odměnu a náhrady advokáta soud určil podle § 14b advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Namístě je též poznamenat, že nárok na zaplacení dlužného plnění ze spotřebitelského úvěru je – např. vedle nároku na dlužné pojistné anebo jízdné s přirážkou – typickým nárokem, který je namístě uplatnit formulářovou žalobou, tj. návrhem na zahájení řízení, jenž lze podřadit pod § 14b advokátního tarifu. Pokud by žalobkyně zvolila jiný způsob soudního uplatňování takových nároků, zjevně by postupovala nehospodárně a bylo by jí možné přiznat náhradu nákladů jen v takové výši, v jaké by jí byla přiznána v případě, kdyby při soudním uplatnění těchto druhově shodných nároků používala„ formulářovou“ žalobu.

31. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou úvěrů) a nepochybně je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku ustanovení § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a bude zastoupena advokátem, což výrazně zvýší náklady spojené s vymáháním práva, jež v konečném důsledku ponese žalovaný).

32. Soud žalobkyni nepřiznal ani náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k dalšímu úkonu právní služby, a to písemnému podání, jímž doplnila a upřesnila žalobní tvrzení (ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Doplňovaná tvrzení totiž měla být součástí samotné žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalovaného ani neočekávaný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené důvodně (účelně) ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a žalobkyni tudíž nenáleží jejich náhrada, resp. žalovanému nelze povinnost k jejich náhradě (spravedlivě) uložit.

33. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

34. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.