120 C 12/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 8 005 Kč s příslušenstvím a 1 668,25 Kč,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč, a to do 7 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení 6 707 Kč s úrokem z prodlení (z proměnlivé jistiny) v sazbě 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty 1 668,25 Kč, náhrady za prodlení 800 Kč, smluvní pokuty 498 Kč a obchodního úroku 86,2 % ročně do [datum] a dále v sazbě 8,25 % ročně z proměnlivé jistiny (do doby dosažení 42 912 Kč), a to na základě úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], s původní jistinou 10 000 Kč, z níž se žalovaná zavázala k uhrazení 48 měsíčních splátek po 745 Kč, tedy celkem 35 760 Kč. Do dnešního dne uhradila celkem 24 585 Kč, úvěr byl zesplatněn ke dni [datum]. Žalobkyně popsala způsob, jakým zkoumala úvěruschopnost žalované. Ohledně obchodního úroku v rozsahu 51,2 % ročně z částky 7 395,90 Kč od [datum] do [datum] vzala žalobkyně žalobu zpět (navzdory obsáhlému výkladu, dle kterého považuje takovou sazbu úroku za platné ujednání se spotřebitelem), soud řízení v tomto rozsahu při jednání dne [datum] pravomocně zastavil.

2. Soud k projednání věci nařídil jednání. Žalovaná se k němu dostavila, uvedla, že úvěr hradila, pouze když byla v nemocnici či se stěhovala, došlo k neuhrazení splátek složenkou osobami, které o to požádala. Bankovní účet neměla a nemá, v době kontraktace její náklady na bydlení nečinily 1 000 Kč, ale 3 774 Kč na platbě bytovému družstvu a 600 Kč na záloze za elektřinu. Kontraktace probíhala tak, že zprostředkovatelce diktovala údaje, předložila listiny, které byly požadovány, zprostředkovatelka si je zapisovala do počítače, v jeden okamžik vyzvala žalovanou k podpisu do elektronické krabičky, následně pak žalované přišly listiny s jejím podpisem poštou.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Předsmluvní informační formulář obsahuje podpis žalované, učiněný prostřednictvím zařízení typu„ signpad“. Shodným způsobem je podepsán i formulář hodnocení klienta, prohlášení klienta a samotná úvěrová smlouva, resp. návrh na její uzavření. Dle formuláře hodnocení klienta byl zjištěn jediný příjem žalované ze starobního důchodu 7 889 Kč měsíčně (doloženého oznámením č. l. 27), jako její výdaje bylo počítáno s životním minimem 3 410 Kč a s náklady bydlení 1 000 Kč, z toho pak byla dovozena disponibilní částka 2 979 Kč. Dle úvěrové smlouvy/návrhu měla žalovaná po načerpání 10 000 Kč celkem uhradit 48 měsíčních splátek pod 745 Kč. Poplatky a smluvní sankce jsou upraveny ve smlouvě (která má rozsah 6 stran a každá cca 80 řádků). Dle oznámení o schválení úvěru č. l. 14 byla žalované zaslána schválená smlouva a splátkový kalendář, které dle dodejky č. l. 20 převzala do vlastních rukou dne [datum]. Dle výpisu [příjmení] č. l. 16 se žalovaná v listopadu 2017 dostala s jiným svým úvěrem do prodlení s částkou 1 374 Kč. Dle formuláře pro vyznačení hodnoticího skóre žalované na č. l. 17 nebyla uvedena žádná hodnota skóre, je vyznačen příznak [číslo] tj.„ klientova smlouva je hodnocena jako špatná“. Dle dokladu o vyplacení č. l. 18 došlo k poskytnutí jistiny 10 000 Kč žalované, což žalovaná prohlásila při jednání za nesporné, částku si měla vyzvednout na poště. Dle klientské karty č. l. 19 žalovaná splácela nejprve po splatnosti, poté téměř dva roky s rezervou ve splatnosti, od května 2020 se ocitla opět v prodlení, dle č. l. 39 právě v květnu 2020 měnila trvalé bydliště (dle místní znalosti soudce z panelového bytu do pečovatelského domu). Zesplatnění bylo prokázáno dopisem ze dne [datum] (č. l. 33). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 34) vypracování i zaslání (č. l. 35) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Žalovaná evidenčním listem č. l. 67 prokázala, že v roce 2018 hradila bytovému družstvu v souvislosti se svým nájemním bytem 3 731 Kč měsíčně, resp. dle dokladu SIPO na č. l. 68 později až 3 774 Kč, současně a 600 Kč na zálohách za elektřinu.

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 24 585 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo žalovanou a ta žádné další úhrady netvrdila. Jistina však již byla zcela zjevně přeplacena a pro výsledek řízení tak nebylo třeba žádných dalších tvrzení či důkazů.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

6. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a jejich vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat právě na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny a požadovaného navýšení. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního algoritmu – svého vlastního skóringového systému).

7. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalované vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti či něco podstatného zamlčela. S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z částky, kterou má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná již měla jiný předchozí závazek, s nímž se těsně před čerpáním projednávaného úvěru ocitla v prodlení, současně byla odkázána výlučně na starobní důchod velmi skromné výše, sama nesla náklady domácnosti, neměla bankovní účet a žádný jiný majetek zjišťován ani zjištěn nebyl. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně v tom smyslu, že zcela zjevně došla k nesprávnému závěru (resp. v rámci vyhodnocení zákaznického skóre zřejmě sama došla k závěru o nevyhovujících poměrech odkazem na„ příznak 16“, avšak nezohlednila jej). Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Žalovaná jako starobní důchodkyně patřičného věku zcela zjevně nemá možnost dosáhnout jiného příjmu či zlepšení své životní situace, naopak každá další penězi vyčíslitelná komplikace, související s věkem či běžným chodem domácnosti, ji může uvrhnout do majetkové tísně. Žalovaná v době jednání u soudu zcela zjevně nebyla schopna vstřebat množství informací, obsažené na šesti stranách smlouvy s cca 80 řádky, a je tak otázkou, zda byla téhož schopna alespoň v lednu 2018. Dále zohlednění toliko normativních údajů při dostupnosti údajů o skutečných nákladech věřitelem je zcela zjevně nepatřičné, byť se jedná prakticky o totožné částky. Soud se však nedomnívá, že by zbývající částka 3 558 Kč (po uhrazení nákladů bydlení) postačovala k dlouhodobému uspokojování životních potřeb osaměle žijící důchodkyně, resp. že by z takového příjmu měla ještě možnost profitovat žalobkyně odčerpáním více než 350 % z navýšení poskytnuté jistiny v průběhu celých čtyř let, po které by žalovaná spíše živořila, než důstojně žila. Ostatně zbývající částka odpovídá právě onomu životnímu minimu, tj. minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, které nezahrnují schopnost samostatného důstojného bydlení (které je pravidelně zajišťováno kumulativně poskytovanými sociálními dávkami, zejm. příspěvkem na bydlení). Pro splátku úvěru (natož úvěru s lichevním navýšením sazbou dalece přesahující 65 % ročně) tak v poměrech žalované nebyl (a není) žádný prostor. Žalobkyně si dále byla vědoma, že pouhé dva měsíce před poskytnutím úvěru se žalovaná dostala ohledně podstatné částky do prodlení, a aniž by zjistila více (což při absenci účtu a bankovní historie klienta nepochybně obnáší zajištění dalších podkladů), úvěr poskytla. Daná informace přitom byla sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy přinejmenším bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout, případně nikoliv s tak vysokou úrokovou sazbou. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek absolutní neplatnost závazku bez dalšího.

8. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami násobně přeplacena, s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. tak žaloba nebyla důvodná ani částečně, jelikož došlo k přeplacení jistiny ještě před zesplatněním, nevznikl tedy ani nárok na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 občanského zákoníku. Soud totiž nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) na jedné straně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění, jejich zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty žalobkyní, a na straně druhé shledat absolutní neplatnost ujednání takových povinností od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plněním, která žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěru možno plnit toliko na jistinu.

9. Samostatným (konkurujícím) důvodem pro neplatnost ujednání o obchodním úroku, o poplatcích a smluvních pokutách, pak byla podoba kontraktačního procesu, který dle skutkových tvrzení žalované, prokázaných způsobem podpisu všech listin i obsahem oznámení o schválení úvěru, proběhl způsobem, který přímo vylučuje, aby žalovaná byla v okamžiku stvrzení právního jednání podpisem řádně seznámena s jednotlivými právy a povinnostmi (přinejmenším právy na ochranu spotřebitele vyžadovanými, údaj o RPSN nevyjímaje) z úvěrové smlouvy, s jejímž obsahem se tak prokazatelně mohla seznámit až v okamžiku, kdy jí byla poštou doručena jako již účinná. Nelze, než konstatovat, že užívání podpisového zařízení„ signpad“ je pro sjednávání závazků se spotřebitelem zcela nevhodným, pokud není kompenzováno současným předáváním podstatných informací v alespoň prozatímní podobě (jejichž předání je však třeba rovněž prokazovat, ideálně podpisem dlužníka). Elektronicky zachycený podpis zde ve skutečnosti nereprezentuje vyjádření vůle k právnímu jednání, zachycenému na listině, na kterou je dodatečně přidán, ale toliko důkaz, že věřitel před vytištěním takové listiny získal vzorek podpisu účastníka, ovšem bez jakéhokoliv prokazatelného vztahu k dané listině. I z těchto důvodů by byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu, neboť došlo k přeplacení jistiny a bohatě i případného úroku v zákonné výši. Z pohledu lege ferenda pak soud považuje stav českého práva na ochranu spotřebitele za tristní, pokud umožňuje beztrestně podnikat tímto způsobem i na úkor osob takové věkové a sociální kategorii, v jaké se nachází žalovaná, která v jiných právních řádech civilizovaných zemí nezřídka požívá zvláštní ochrany.

10. Ohledně přeplacení jistiny soudu nepřísluší činit právní kvalifikaci, neboť žalovaná se na žalobkyni v řízení ničeho nedomáhala. Je však zřejmé, že hlavním důvodem takového stavu je věk žalované, její nízká orientace v právu a především její zranitelnost vůči věřitelům a dalším osobám, znalých platného práva a propracovaných úvěrových obchodních praktik. Ostatně byla to žalovaná, kdo se soudu bezprostředně po vyhlášení a odůvodnění rozsudku soudu ptala, jak má oněch 300 Kč zaplatit, ačkoliv závěr jednání, vyhlášený výrok rozsudku a jeho ústní odůvodnění se nesly výlučně ve smyslu jejího úplného procesního vítězství.

11. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Takové náklady pak sestávají z paušální částky náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. s účastí žalované na jednání u soudu dne [datum], které nepřesáhlo dvě hodiny trvání. [příjmení] procesní aktivitu žalované soud ze spisu nezjistil. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., základní třídenní lhůtu prodloužil, neboť majetkové zájmy účastníků to neohrozí a žalované lze částku zaslat pouze skrze poštovní služby, což samo o sobě odůvodňuje prodloužení pariční lhůty na 7 dní.