120 C 14/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 45 342 Kč s příslušenstvím a 7 588 Kč,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 35 268 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek 10 074 Kč, 7 588 Kč, 1 068,10 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 38 919,25 Kč od [datum] do zaplacení a co do úroku z prodlení sazbě 8,5 % ročně z částky 10 074 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 5 798 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobou, podanou u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení ve výrocích I. a II. shora uvedených plnění ze spotřebitelské smlouvy o úvěru ze dne [datum], sjednaného prostředky elektronické komunikace na dálku s jistinou 40 000 Kč. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že na základě údajů od klienta i provedených lustrací v insolvenčním rejstříku, [příjmení], NRKI provedla stanovení skóre jeho bonity a úvěr poskytla.

2. K projednání věci soud musel nařídit jednání. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil, k jednání se nedostavil a soud jednal v jeho nepřítomnosti.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

4. Žalobkyně vyhodnotila„ CBS skóre“ žalovaného (č. l. 6) jako ideální – 510 bodů. Dle popisu kontraktace podpisem na dálku (č. l. 31) žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti deklaruje svůj závazek zkoumat mimo jiné i databázi NRKI. Dle lustrace v [příjmení] (č. l. 7) nenalezla žádné negativní příznaky. Žalobkyně tvrdila (důkazní návrh na č. l. 1 p. v.), že provedla lustraci v NRKI. Jelikož soud takovou lustraci v důkazech nedohledal, opatřil si vlastní výpis z této databáze z moci úřední. Z něj pak na č. l. 50 a násl. ve spojení se smlouvou č. l. 61 a násl. vyplynulo, že v červenci 2021 již žalovaný měl dva další závazky, konkrétně u společnosti [právnická osoba], čerpal úvěr ze dne [datum] a v červenci 2021 dlužil nejméně 29 896 Kč, které měl splácet po 5 472 Kč měsíčně. Současně u společnosti [právnická osoba], čerpal úvěr ze dne [datum] a v červenci 2021 dlužil nejméně 100 453 Kč, které měl splácet po 2 871 Kč měsíčně. V době sjednávání předmětného úvěru tak žalovaného již tížily měsíční splátky v celkové výši 8 343 Kč, o kterých žalobkyně musela vědět (pokud lze za pravdivé považovat její tvrzení, že databázi NRKI lustrovala).

5. Z karty hodnocení klienta (č. l. 18) pak dále vyplývá, že žalovaný deklaroval své náklady na nájemní bydlení vč. služeb s tím spojených částkou 2 700 Kč. Dle registru obyvatel (č. l. 46) je žalovaný bezdětný a svobodný. Takové tvrzení soud považuje za absurdní bez dalšího. Žádné další výdajové položky nejsou deklarovány, dále je k této částce přičtena částka životního minima 3 860 Kč a při deklarovaném příjmu ze zaměstnání u [právnická osoba] (25 500 Kč) pak výdajová rezerva žalovaného má činit 17 940 Kč. Dle výpisu č. l. 34 byla dne [datum] na účet č. [bankovní účet] vyplacena jistina 40 000 Kč. Dle výpisu z tohoto účtu za prosinec 2020 žalovaný měl příjem z [právnická osoba], 23 261 Kč a dle výběru transakcí č. l. 36 za měsíce duben až červenec 2021 měl od shodného zaměstnavatele mít příjem v obdobné výši. Okolnost příjmu žalovaného tedy byla prokázána, podezřelým se však soudu jeví předložení pouze jednoho staršího měsíčních výpisu a následně již jen výběru transakcí z účtu, z čehož nelze nic usuzovat na stránku výdajovou. Dle karty klienta žalovaný celkem uhradil dvě splátky po 2 366 Kč. Dle úvěrové smlouvy s dodatkem a přílohou se žalovaný zavázal hradit po načerpání jistiny 40 000 Kč po dobu tří let měsíční splátku 2 366 Kč, jejíž součástí je i měsíční pojistné 290 Kč Celkem tak měl zaplatit 85 176 Kč. Dle dopisu ze dne [datum] na č. l. 40 žalobkyně úvěr zesplatnila pro nehrazení splátek. Další obsah listin č. l. 9 až 14, vztahujících se k souběžně sjednávanému pojištění schopnosti splácet (290 Kč měsíčně), č. l. 15 (předsmluvní formulář), č. l. 19 (prohlášení klienta), č. l. 21 až 26 (smlouva s dodatkem a přílohou), které byly podepsány elektronicky a dle dodejky č. l. 27 žalovanému doručeny v písemné podobě s akceptačním dopisem č. l. 32 a splátkovým kalendářem č. l. 33 až dodatečně dne [datum], již neměly na výsledek řízení dopad, proto je soud uvádí pouze pro úplnost.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 2x 2 366 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

9. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Současně výslovně tvrdí lustraci v NRKI, kterou však nepředkládá, zajistil si ji však sám soud. Lze shrnout, že povinností věřitele není vždy zkoumat v rámci posuzování úvěruschopnosti klienta i externí databáze, avšak v projednávané věci, i kdyby se k tomu nezavazovala sama žalobkyně, by to soud považoval za nezbytnou náležitost, pokud hodlala z jistiny 40 000 Kč inkasovat během tří let 85 716 Kč od osoby s průměrným měsíčním příjmem. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, když neověřila stav NRKI, nebo (hůře) tam zjištěné informace o předchozích závazcích ignorovala a v písemných výstupech zatajila. Případně tedy dostupné údaje přinejmenším vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu), pokud nepracovala s informací, že žalovaný zatajil, že již více než třetinu svého měsíčního příjmu splácí jiným věřitelům. Důvodů pro zvýšenou opatrnost u tohoto dlužníka však měla žalobkyně více, když žalovaný deklaroval výdaje na nájemní bydlení ve výši 2 700 Kč, což je pro rok 2021 zcela nerealistické. Nadto se žalobkyně ani nezajímala o reálné měsíční výdaje, nenechala si předložit aktuální bankovní výpisy ani se jinak nezajímala, zda normativní částka životního minima může v případě žalovaného obstát jako náhradní údaj. U úvěru s takto vysokou celkem splatnou částkou bez jakéhokoliv zajištění (vyjma pojištění, které však rovněž bylo nutno splácet) však užití normativního údaje na straně výdajů nelze akceptovat a žalobkyně měla postupovat mnohem svědomitěji.

10. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat – ostatně žalobkyní užitá sazba je sama o sobě blízká sazbám lichevním, neboť nepochybně více než trojnásobně překračuje obvyklou bankovní sazbu u srovnatelných úvěrů. Žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více (nebo stejně) informací, než soud, může nahlížet do spisu (výpis BRKI). Žalobkyně se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama (nezjištěným způsobem) podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.

11. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. (Skutečná) ekonomická situace žalovaného (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovala, přinejmenším však byla zřetelným důvodem k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitelka postupovala obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohla poskytnout. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

12. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména úrokovou sazbou. Soud však nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

13. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 4 732 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. (případně subsidiárně předmětu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a 2993 občanského zákoníku) nárok pouze na zbývající část 35 268 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v sazbě 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky a smluvní pokuty) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

14. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části (63,28 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (26,56 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze čtyř mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 3 220 Kč a čtyř paušálních částek náhrad hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, s předžalobní výzvou, s podáním žaloby a s účastí na jednání dne [datum], které nepřesáhlo dvě hodiny trvání. Dále za 6 započatých zameškaných půlhodin na cestě ze sídla kanceláře v [obec] a zpět v částce 600 Kč a za užití motorového vozidla [anonymizováno] [číslo] (dle technického průkazu kombinovaná spotřeba motorové nafty 4.1 litru [číslo] km) na této trase v souladu s vyhláškou 511/2021 Sb. dále 1 174 Kč. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 647 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

15. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť dle přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu sice zatím nečelí žádné exekuci, ale dle databáze BRKI (jejíž obsah žalobkyni ve věci samé nepřitěžuje, neboť soud má za to, že k ní nemá přístup) lze předpokládat, že žalovaný je masivně předlužen, neboť před červencem 2021 dále čerpal 4 různé úvěry od [právnická osoba] (což je v praxi zdejšího soudu u takové věřitelky běžné, následně takové pohledávky jednotlivě uplatňuje postupnickými společnostmi) a v červenci 2021 tak měl dále hradit splátky ve výši 1 691 Kč, 3 361 Kč, 2 811 Kč a 1 386 Kč, dále čerpal dva kontokorentní úvěry a k červenci 2021 měl vyčerpáno 39 031 Kč a 28 851 Kč (které měl nepochybně také povinnost splácet v rozsahu soudem nezjišťovaných minimálních měsíčních splátek). Žalovaný tedy v červenci 2021 nebyl jen masivně zadlužen, ale doslova předlužen, neboť měl splácet více než 18 tis. Kč měsíčně a tím překročil i optimistický disponibilní zůstatek, který mu připisovala žalobkyně. S ohledem na to nelze očekávat, že by byl schopen (ani ochoten) právě tento závazek splácet přednostně, ostatně by se tím nejspíše dopouštěl trestného činu zvýhodnění věřitele. Proto soud základní třídenní pariční lhůtu výjimečně nijak nenavyšoval.