120 C 14/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného t. č. stát. instituce , obec a číslo , PSČ obec pro zaplacení 14 347 Kč s příslušenstvím a 5 002 Kč,

I. Co do částky 1 680 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 680 Kč ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení a co do smluvního úroku ve výši 74,98 % ročně z částky 10 085,62 Kč od [datum] do [datum] kapitalizovaného ve výši 476,44 Kč, se řízení zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 970 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Co do částky 4 697 Kč s úrokem z prodlení z této částky v sazbě 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, 5 002 Kč, co do úroku v sazbě 35 % ročně z částky 10 085,62 Kč ve výši 222,44 Kč a úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 10 085,62 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobou, podanou u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], dle které žalovanému poskytla 12 000 Kč a žalovaný měl uhradit 9 měsíčních splátek po 2 015 Kč. Žalobkyně se výslovně domáhala úroku 109,98 % ročně. Úvěr předčasně zesplatnila dnem [datum]. Domáhala se tak 14 347 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty 5 002 Kč, úroku 109,98 % ročně z částky 10 085,62 Kč v kapitalizované výši 698,88 Kč a od [datum] již jen v sazbě 8,25 % ročně (až do dosažení 21 762 Kč). Výslovně uvedla, že byly zkoumány databáze NRKI a [příjmení] a doklady o příjmech žalovaného.

2. Soud k projednání věci nařídil jednání. Žalovaný svou přítomnost u jednání neomluvil, vykonává dlouhodobý trest odnětí svobody, nežádal ani o odročení či pomoc s eskortou. Soud jednal v jeho nepřítomnosti, s požadavky na žalobkyni jej soud seznámil, neboť mu zaslal kopii přípisu, kterým upozornil žalobkyni na zjevné nesrovnalosti v důkazech a rozpor s dobrými mravy ohledně výše příslušenství.

3. Žalobkyně, jak je obvyklé, vzala žalobu při jednání částečně zpět v rozsahu jak v I. výroku shora, domáhala se pouze úroku 35 % ročně a soud řízení v tomto rozsahu zastavil. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

5. Pokud se týká zkoumání úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru, bylo zjištěno následující. Žalobkyně prokázala výpisem č. l. 8, že je od května 2018 oprávněna poskytovat spotřebitelské úvěry a její činnost tak podléhá dohledu [obec] národní banky. Výpisem z registru [příjmení] (č. l. 6) soud zjistil, že žalobkyně tvrdí, že dne [datum] nahlédla do registru [příjmení] a nezjistila žádný zájmový údaj. Dle registru obyvatel (č. l. 37) má žalovaný trvalé bydliště na [příjmení] [číslo] v [obec] již od roku 2004.

6. Výpisem z účtu žalovaného (č. l. 23-26) bylo zjištěno, že jsou zobrazeny jen příchozí mzdy za prosinec 2020 (18 603 Kč) a leden 2021 (12 638 Kč) od [právnická osoba] Vyhodnocením č. l. 7 žalobkyně prokázala, že provedla scoring klienta dle své metodiky a dospěla k hodnotě 515, tedy vysoko v nejlepším segmentu klientů (soud se s tak vysokým hodnocením dosud v praxi nároků této žalobkyně nesetkal). Aritmetický způsob výpočtu této hodnoty není soudu dlouhodobě objasňován a ani substituující právní zástupce při jednání nebyl výjimkou. Připojen byl i obsáhlý informační leták a dále příloha k návrhu smlouvy (č. l. 9 a násl.), podepsané biometrickým podpisem. Na č. l. 14 bylo předloženo hodnocení klienta, dle něhož měl žalovaný měsíční příjem 15 349 Kč ze zaměstnání u zaměstnavatele jak výše, výdaje ve výši životního minima 3 860 Kč a jediným dalším výdajem byly náklady bydlení u rodičů – 2 603 Kč, dlužník měl být bezdětný, svobodný. U předchozích finančních závazků byly uvedeny„ 0“, stejně jako u výdajů za zájmy.

7. Soud považuje u úvěru s takto vysokou splátkou a celkem splatnou částkou za zcela nepostradatelný podklad vedle stavu NRKI i výpis BRKI., který si sám vyžádal, neboť žalobkyně je soudu nikdy nepředkládá. Žalobkyně sice deklarovala, že zkoumala obsah NRKI, nepředložila však více, než své interní potvrzení. Z aktuálního výpisu NRKI (CNCB) na č. l. 43 vyplývá, že žalovaný k rozhodnému dni ([datum]) čerpal dva úvěry, od [právnická osoba], s jistinou 3 000 Kč, splatnou zřejmě do 11 dnů, a od [právnická osoba], s jistinou 3 000 Kč, splatnou zřejmě rovněž do 11 dnů. Ostatní úvěrové závazky žalovaný čerpal později a soud k nim přirozeně nepřihlíží. Současně soud pro úplnost konstatuje (notorieta), že výpis neobsahuje údaje o úvěrech, které byly skončeny před více jak 4 lety od poskytnutí výpisu. Ještě méně uvěřitelně pak skóre 515 u žalovaného vyznívá na základě výpisu z BRKI (CBCB) na č. l. 51, kde soud dohledal 12 úvěrů od [právnická osoba], které žalovaný čerpal v roce 2020 a ještě v témže roce je doplatil, jistiny se však postupně zvyšují. Taková okolnost může a nemusí svědčit proti žalovanému, avšak bez doplňujících zjištění je taková informace nanejvýše znepokojivá, neboť jedním z mnohých vysvětlení je varianta, že žalovaný neustále odsouval okamžik splacení jistiny čerpáním dalšího úvěru. Současně pak k rozhodnému dni ([datum]) čerpal žalovaný několik dalších úvěrů. Ze dne [datum] úvěr od téže banky s jistinou 38 000 Kč a měsíční splátkou 748 Kč, který byl zesplatněn a je veden jako neuhrazený. Ze dne [datum] úvěr od téže banky s jistinou 199 926 Kč a měsíční splátkou 3 466 Kč, který byl zesplatněn a je veden jako neuhrazený, zřejmě se jednalo o úvěr ke splacení předchozích úvěrů s jistinami 13 300 Kč, 25 000 Kč, 63 000 Kč a 85 887 Kč, které téhož dne zanikly. Ze dne [datum] úvěr od téže banky s jistinou 22 000 Kč a měsíční splátkou 433 Kč, který byl zesplatněn a je veden jako neuhrazený. Ze dne [datum] úvěr od téže banky s jistinou 27 500 Kč a měsíční splátkou 540 Kč, který byl zesplatněn a je veden jako neuhrazený. Ze dne [datum] úvěr od téže banky s jistinou 12 574 Kč a měsíční splátkou 247 Kč, který byl zesplatněn a je veden jako neuhrazený.

8. Návrhem úvěrové smlouvy č. l. 15, který žalovaný elektronicky podepsal dne [datum] ve 14:4 6:13 hodin prostřednictvím biometrického podpisu, bylo prokázáno, že účastníci usilovali o sjednání úvěrové smlouvy, dle které má být žalované poskytnuto 12 000 Kč a žalovaný má v 9 měsíčních splátkách uhradit 18 135 Kč, což odpovídá úrokové sazbě 109,97 % ročně (RPSN 186,4 %). Další ujednání, včetně ujednání smluvních pokut, zůstala pro výsledek řízení bez významu. Kopií občanského průkazu žalovaného č. l. 18 bylo prokázáno, že kontraktace se účastnil žalovaný, výpisem č. l. 22 bylo prokázáno, že mu bylo na účet č. [bankovní účet] poskytnuto dne [datum] 12 000 Kč. Úvěrovou bilancí č. l. 19 bylo prokázáno, že žalovaný na závazek uhradil 4 030 Kč. Byly předloženy listiny č. l. 9, 11, 20, 21, 27 až 30, které rovněž na výsledek řízení neměly dopad. Dopisem č. l. 31 byla prokázána předžalobní výzva od právní zástupkyně žalobkyně ze dne [datum], podacím archem č. l. 32 její zaslání na adresu [adresa]).

9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaný dosud uhradil jen 4 030 Kč) ze skutkových tvrzení žaloby, resp. z předloženého výpisu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

11. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, případně jednají v nevědomosti o míře obvyklého (a již zapovězeného) úročení, což je zjevně teritoriem žalobkyně, která se dle úřední znalosti soudu z desítek předchozích řízení shodné žalobkyně domáhá úroků i nad 100 % ročně, dokud se nesetká s odlišným právním názorem soudu. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

12. Soud nemůže hodnotit tehdejší výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Náklady ověření stavu těchto databází se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník.

13. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila výsledek scoringového posouzení s vyznačením lustrace v [příjmení] (kterou ale neuchovává, resp. nebyla předložena) a předložila doklad o dvou došlých mzdách žalovaného. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Zde ovšem žalobkyně svou vlastní (diskrétní) metodiku ani nebyla schopna aplikovat, když přehlédla tak podstatné okolnosti v podkladu, který si (údajně) sama zajistila.

14. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila důvody nadmíru znepokojivé kumulace úvěrových závazků a ani skutečné poměry a výdaje žalovaného, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, neboť viděla tehdejší výpis [příjmení] a NRKI. Ani jednorázové doplacení předchozích úvěrů nemůže straně žalující prospívat, když doplacení úvěru se zjevně událo z následně čerpaných úvěrů. Žalobkyně vycházela z nerealistických údajů o spotřebě, výpis z účtu předložila jen v té podobě, že dokládal dvě došlé mzdy, a to ještě s velkým rozptylem částek 18 a 12 tis. Kč, což samo o sobě nutí k ověření, jaký je dlouhodobý průměr a důvod takové fluktuace. Takto zjištěné informace si vyžadují individuální posouzení pracovníkem, nikoliv pouze automatizované či mechanické zpracování případu.

15. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela, zda disponovala i dalšími listinami či zdroji údajů, především však neprokázala, že by adekvátně reagovala na informace, které soud dokázal zjistit i s odstupem více než dvou let (v době poskytnutí úvěru mohly být ve výpisech obsaženy i další transakce – skončené úvěry). Údaj o nulových úvěrových splátkách v hodnocení klienta č. l. 14 je zjevně nepravdivý, je však otázkou, kdo tento formulář žalobkyně vyplňoval, když soudu je známo, že jsou to především zprostředkovatelé úvěrů, kteří jsou schopni do žádosti zapsat zcela nerealistické údaje a takovou žádost odeslat. Ostatně žalovaný je spotřebitel a právní laik a je na věřiteli, aby se ptal spotřebitele kvalifikovaně na to, co je k řádnému posouzení nezbytné. Ani předchozí závazek úvěruschopnost bez dalšího nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlené účely úvěrů a jejich proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozí nadměrné spotřeby pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s excesivně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Žalobkyně však v žádném případě nemohla očekávat od žalovaného, že jí opatří zisk v rozsahu téměř 110 % ročně a je otázkou, zda nevyužila ekonomické tísně žalovaného, když se pokusila opatřit si zisk v rozsahu, který je v judikatuře nejvyššího soudu běžně rozpoznáván jako lichevní navýšení závazku (§ 1796 o. z., § 218 tr. zákoníku). Z pohledu nebankovní úvěrové společnosti je dále neomluvitelné, pokud se zajímá toliko o nebankovní úvěry, které logicky následují až poté, co jsou vyčerpány méně nákladné zdroje úvěrů, což platí u žalobkyně tím více, že své klienty neváhá zatěžovat sazbou, která dramaticky překonávala i míru, běžně rozpoznávanou v judikatuře Nejvyššího soudu jako jeden z předpokladu trestného činu lichvy (na čemž nic nemůže změnit ani omezení příslušenství částkou 21 762 Kč) či ryze účelový výběr skutkově nepřípadné judikatury vyšších soudů, která ničeho nemění na ustálené doktríně, nepřipouštějící více než trojnásobek úrokové sazby, poskytované bankami v místě a čase u daného typu úvěrů (kterým v žádném případě nejsou sazby UK19 až UK22, vyhrazené pro kontokorentní a revolvingové úvěr či úvěry z kreditních karet). Bez podstatného doplnění podkladů žalobkyně nemohla předmětný úvěr zodpovědně poskytnout, s ohledem na 7 tehdy čerpaných úvěrů se splátkou okolo 6 tis. Kč měsíčně, by však soud spíše očekával, že se obrátí na Policii ČR s trestním oznámením pokusu o úvěrový podvod, než poskytne jistinu a ještě má se neváhá se svým domnělým nárokem obrátit na soud.

16. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

17. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, pokud předpokládala, že po načerpání právě jejího úvěru spotřebitel upustí od ekonomicky nezřízeného způsobu života a započne se splácením, které se do té doby dělo jen z důvodu nepochopitelné benevolence společnosti [právnická osoba] Soud již ex post nemůže přezkoumat okolnosti, panující v únoru 2021 na straně dlužníka – to bylo neuskutečněnou povinností žalobkyně, která chtěla od žalovaného získat zisk v absolutně neplatné výši. Zjištěné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) zpochybňovaly, přinejmenším byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout – pokud soud vůbec hypoteticky připustí možnost, že lze v souladu se zákonem po spotřebiteli požadovat úrokové navýšení jistiny o 110 % ročně, jak se snaží soudu vsugerovat žalobkyně, ačkoliv je ona sama neustále připravena vzít žalobu zpět nad rámec úroku 35 % ročně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již zcela nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

18. Soud se tak již nemusel zabývat neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k v úrokové sazbě, která zcela zjevně přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů i trestného činu lichvy (cca 65 % ročně), a její kumulace se smluvními pokutami, pro které při využití maximální úrokové sazby již zjevně není dán legální prostor.

19. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

20. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 4 030 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 7 970 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v sazbě 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení). Všechna ostatní zbylá plnění soud III. výrokem shora zamítnul pro nedůvodnost.

21. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když ani přihlédnutí k § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“) zde nemohlo konkurovat skutečnosti, že žalovaný je masivně předlužen a tento závazek nemůže (legálně) přednostně uhradit, ani kdyby snad chtěl, či mohl (s ohledem na výkon trestu odnětí svobody), aniž by tím nepoškodil své ostatní věřitele. Soud proto základní třídenní (pariční) lhůtu neměl důvod modifikovat, ostatně žalovaný sám o nic takového ani nežádal.

22. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku v převážné míře neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první (co do částečného zastavení řízení procesním zaviněním žalobkyně, která shledala, že se před soudem domáhá úroku v nezákonné výši) o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Tomu však dle obsahu spisu s řízením žádné účelně vynaložené náklady nevznikl, tomu odpovídá IV. (nákladový) výrok shora.