120 C 14/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem tamtéž proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované naposledy bytem Adresa žalované pro zaplacení 31 886 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení se zastavuje co do , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úroku v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

III. Co do částky , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 2,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , se žaloba zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení , částka, , a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobou, podanou u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne , datum, , dle které žalované poskytla , částka, a žalovaná měla uhradit 48 měsíčních splátek po , částka, . Žalobkyně se výslovně domáhala úroku 76,08 % ročně, přestože je jí známo, že jde o sazbu v hrubém rozporu s dobrými mravy a dostatečnou sazbu pro spáchání trestného činu lichvy. Úvěr předčasně zesplatnila dnem , datum, . Domáhala se tak , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně od , datum, do zaplacení, smluvní pokuty , částka, , úroku 76,08 % ročně z částky , částka, v kapitalizované výši , částka, a , částka, a od , datum, již jen v sazbě 15 % ročně (až do dosažení , částka, ). Nárok zahrnuje i pojistné „schopnosti splácet“ splácet (jakkoliv je zcela zřejmé, že její tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti jsou opět lživá). Výslovně uvedla, že byly zkoumány databáze NRKI a SOLUS, také další doklady a proveden jakýsi skóring bonity. Podáním ze dne , datum, uvedla tvrzení k pojištění schopnosti a vzala žalobu zpět v rozsahu I. výroku shora.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem (a na č. l. 78) a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Žalovaná je dramaticky předlužena a je zjevně obětí systémové lichvy, stejně jako její matka (č. l. 94). Soud se ji pokusil obeslat i na jiné adresy, bez efektu. V praxi soudu jde bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně u spotřebitelů podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích přesto mimosoudně vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti nemají ani tušení.

3. Na druhou stranu lze konstatovat, že přístup, při kterém je rovnost účastníků v občanském soudním řízení v praxi vykládána tak, že je k nim přistupováno zcela shodně, včetně doručování a poskytování procesních poučení, zcela jistě rovněž není správný. Mezi právně zastoupeným účastníkem a spotřebitelem bez právnického vzdělání (a právnické praxe) jsou zcela zřejmé faktické rozdíly, které ostatně akcentují různá ustanovení procesních předpisů. Pokud je povinností advokáta provozovat datovou schránku, skrze kterou jsou mu doručovány soudní písemnosti, situace pro spotřebitele je mnohem méně přehledná. Komplikovanost hmotného i procesního práva, nedostatečné vzdělání populace v právním minimu a finanční gramotnosti, roztříštěnost agend a postupů státní správy, to vše přispívá k naučené bezmoci průměrného spotřebitele, který by nepochybně na prostou otázku, zda by pro sebe zvolil příznivější výsledek, pokud by věděl jak, odpověděl nepřekvapivým způsobem. Evropští autoři koncepce ochrany spotřebitele jsou si toho vědomi navzdory neznalosti zdejších poměrů, neboť ji založili na zásadě oficiality. I přes nespornou zodpovědnost každého občana za svou adresu trvalého bydliště (případně raritně využívanou adresu doručovací, u které však následně paradoxně dochází k opomenutí její aktualizace při změně trvalého bydliště a následky jsou pro spotřebitele opět neblahé) je třeba zohlednit i tristní stav služeb , právnická osoba, ., při vyplňování údajů na doručenkách soudních písemností (tj. jiných veřejných listin). Pokud se soud spokojí s konstatováním údajů doručenek a nezohledňuje případné nápadnosti a vzájemné rozpory, vyplývající z úřední činnosti a dalších listin ve spise, pak ignoruje zjevné. Ryze formální doručování tak v mnoha případech nelze ve vztahu ke spotřebiteli považovat za dostatečné naplnění povinnosti soudu zajistit stejné možnosti uplatnění práv účastníkům řízení (§ 18 odst. 1 o. s. ř.). Účastník řízení ostatně sám nemá možnost případné vady při doručování soudních písemností reklamovat (k tomu je oprávněn pouze odesílatel - soud), pokud se o řízení vůbec včas dozví. Své případné tvrzení v tom smyslu, že na dané adrese žádný pokus o zastižení ani žádná výzva k převzetí zásilky vůbec realizována nebyla, prakticky ani soudu prokázat nemůže, aby vůbec soud měl důvod přistupovat k reklamaci. Prokazování nepravdivosti na doručence vyznačeného tvrzení doručujícího orgánu o neexistenci označené schránky vzhledem k časovému odstupu od samotného doručování prakticky nelze realizovat ani ohledáním doručovacího místa soudem. Reklamování takových písemností soudům nadto přináší neproporcionální administrativní náklady, způsobuje průtahy v řízení a pravděpodobně právě proto se jedná o problematiku prakticky „neviditelnou“ a nepostižitelnou. Koncepce trvalého bydliště je ostatně pro potřeby osob, odkázaných na nájemní bydlení, krajně nepraktická, časově a finančně nákladná sama o sobě. Skutečnost, že soud nemá bez dalšího přístup ani k informaci o uvěznění účastníka, je jen dalším projevem zanedbání této oblasti veřejné správy, byť pracuje s údaji v elektronické podobě.

4. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

5. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby I. výrokem tohoto rozsudku vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Absence výslovného nesouhlasu žalované (a vážného důvodu) s tímto postupem nebylo třeba, neboť dosud nedošlo k zahájení jednání čtením žaloby u (dosud ne-)nařízeného jednání (§ 96 odst. 4 tamtéž).

6. Po skutkové stránce soud ohledně zbytku předmětu řízení dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

7. Pokud se týká zkoumání úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru, bylo zjištěno následující. Žalobkyně prokázala výpisem č. l. 6, že je od května 2018 oprávněna poskytovat spotřebitelské úvěry a její činnost tak podléhá dohledu České národní banky. Soudu je však známo, že úvěry poskytuje již déle než dvě dekády a to velmi obdobným způsobem.

8. Listinou č. l. 32 žalobkyně tvrdí, že nahlížela do registru SOLUS a údajně nic nezjistila. Listiny č. l. 36 a 37 jsou zřejmě výtisky z bankovnictví žalované, která na svůj účet č. , č. účtu, měla v červenci a srpnu 2023 obdržet výplatu od , právnická osoba, , ve výši , částka, a , částka, . Tomu soud v žádném případě nedůvěřuje, ostatně listinu si vyrobila žalobkyně neprokazuje nic, naopak je prostředkem, kterým se snaží zmást veřejnou moc a simulovat plnění zákonných povinností. Vyhodnocením č. l. 12 zřejmě chtěla žalobkyně prokázala, že provedla „scoring“ klienta dle své metodiky a měla zkoumat registr NRKI. Aritmetický způsob výpočtu této hodnoty není soudu objasňován. Soudu však není zřejmé, co zjistila, k čemu měla dospět a jak tedy hodnotí bonitu (zjevně předlužené dlužnice, čelící již několika lichevním úvěrům). Listina č. l. 19 „hodnocení klienta“ deklaruje příjem žalované , částka, ze zaměstnání, životní minimum , částka, (normativní výdaj, který věřitel nijak nezjišťuje, je předtištěný), údajně žádné spolužijící nebo vyživované osoby, žádné splátkové výdaje, výdaje na bydlení údajně jen , částka, ve vlastněné nemovitosti. Již tím byl výsledek řízení determinován.

9. Byla předložena fotokopie občanského průkazu č. , hodnota, žalované č. l. 29.

10. Na č. l. 10 a 11 je prokázána ověřovací platba od žalované , částka, , kterou nejprve získala od věřitele. S něčím takovým se soud setkává poprvé a lze to považovat za doklad snad jedině toho, jak neúvěruschopným klientům je ochotna vnucovat své lichevní úvěry. Ostatně tak jako mnozí její nebankovní konkurenti i ona byla za skutky z let 2019 a 2020 teprve v roce 2024 pravomocně shledána vinnou z nezkoumání úvěruschopnosti klientů a byla jí udělena sankce 4 miliony Kč (rozhodnutí je veřejně dostupné na webových stránkách České národní banky).

11. Návrhem úvěrové smlouvy č. l. 22 a jejím dodatkem, který žalovaná elektronicky podepsala dne , datum, v 10:14:25 a 10:14:25 hodin (tedy o pouhou vteřinu později!) prostřednictvím SMS, bylo prokázáno, že účastníci usilovali o sjednání úvěrové smlouvy, dle které má být žalované poskytnuto , částka, a žalovaná má ve 24 měsíčních splátkách uhradit , částka, , což odpovídá úrokové sazbě 76,08 % ročně (RPSN 109,1 %). Další ujednání, včetně ujednání smluvních pokut, zůstala pro výsledek řízení bez významu. Dodatek obsahuje obsáhlé texty, které nahrazují obsáhlé texty původní smlouvy a zjevně slouží toliko k zahlcení spotřebitele textem při elektronické kontraktaci, aniž by bylo zřejmé, proč si žalobkyně neupravila smlouvu tak, aby k ní nemusela připojovat tři strany „dodatku“. Bilancí smlouvy č. l. 31 tvrdí, že žalovaná neuhradila na úvěr ničeho. Dopisem č. l. 34 ze dne , datum, s oznámením o schválení úvěru a splátkovým rozpisem č. l. 35 a dodejkou č. l. 40 ze dne , datum, je prokázáno, že teprve dodatečně jsou žalované zaslány smluvní dokumenty. Výpisem č. l. 39 a 64 žalobkyně prokazuje, že žalované , částka, vyplatila již dne , datum, .

12. V předchozím analogickém řízení (sp. zn. , spisová značka, ) byly předloženy listiny č. l. 98 až 101 a 103 až 115, demonstrující průběh kontraktačního procesu na webových stránkách razdvapujcka.cz, který pro výsledek řízení sice neměl význam, vyplynulo z něj však, že i v průběhu transakce jsou nabízeny výrazně nižší úrokové sazby (okolo 46 % ročně – č. l. 109, 112), než s jakými se soud v praxi u této žalobkyně skutečně setkává. V některém z předchozích řízení se soud žalobkyně na tuto diskrepanci dotazoval a dostalo se mu od právní zástupkyně odpovědi, že čím rizikovější klient, tím vyšší je úroková sazba. Takový postup je zcela zjevně vadný a demonstruje, že podnikání žalobkyně je doslova založeno na pohrdání pravidly k poskytování úvěrů spotřebitelům.

13. Dopisem č. l. 41 a 42 ze dne , datum, a , datum, bylo prokázáno upomínání. Dopisem č. l. 43 bylo prokázáno upomínání dne , datum, se zesplatněním celého úvěru. Dopisem č. l. 44 byla prokázána předžalobní výzva od právní zástupkyně žalobkyně ze dne , datum, , která se vědomě podílí na uplatňování této pohledávky.

14. Přihláška pojištění č. l. 20, informace o pojištění č. l. 7 a 28, technické výpisy k případu (č. l. 10), prohlášení klienta č. l. 13, informační leták k lichevnímu úvěru č. l. 15 a popis podepisování na dálku č. l. 33, nemohly mít na výsledek řízení již žádný vliv.

15. K osobě žalované soud zjistil následující. Dle přehledu řízení u zdejšího soudu měla žalovaná exekuci v roce 2016, ta však skončila již v roce 2019. Následné exekuce pak má až od roku 2024. Dle registru obyvatel č. , tel. číslo, . 49 a 73 má žalované trvalé bydliště již od svého narození neměnné. Dle zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení , adresa, ze dne , datum, není zaměstnána, nepodniká a nečerpá žádný důchod. Dle přehledu řízení matky žalované č. l. 71 tato čelila nebo čelí desítkám exekucí s počátkem v roce 2007. Dle jejího výpisu NRKI a BRKI č. l. 94 má matka žalované navzdory konstatovaným exekucím úvěry od , právnická osoba, ., z roku 2019 a 2021, od , právnická osoba, ., z roku 2020, od , právnická osoba, ., a , právnická osoba, (které byla mezitím ze strany ČNB odňata licence a lichevní podnikání tak probíhá pod Simfina, s. r. o.) z roku 2022 – což dokládá, jak absurdní situace v České republice ohledně úvěrových závazků panuje. K osobě žalované soud zjistil z jiného řízení u zdejšího soudu, že , datum, žádala o úvěr u , právnická osoba, ., kde uváděla bydlení u rodičů (toliko k údaji o vlastní nemovitosti) a učňovské vzdělání (č. l. 50 až 55). Úvěr od této společnosti však čerpala již , datum, (č. l. 58).

16. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala NRKI a BRKI opět nebylo ničím způsobilým prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI i BRKI (skrze CRIF). Z něj vyplývá (č. l. 66 a 84), že žalovaná v době čerpání předmětného úvěru měla již následující závazky, které soud vzhledem k tam uvedenému navýšení jistiny a stovek předchozích projednaných nároků takových věřitelů v senátu 20C zdejšího soudu rovněž považuje za lichevní:a) ze dne , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou k úhradě , částka, ;b) ze dne , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou k úhradě , částka, ;c) ze dne , datum, od , právnická osoba, , s jistinou k úhradě , částka, ;d) ze dne , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou k úhradě , částka, ;e) ze dne , datum, od , právnická osoba, , s jistinou k úhradě , částka, .Úvěrům od , právnická osoba, , a , právnická osoba, ., již tradičně přecházely jiné úvěry od shodných společností, nelze tedy čerpané jistiny považovat za skutečně čerpané. Žalovaná tedy již v době sjednání předmětného úvěru dlužila , částka, na základě lichevních úvěrů. Pokud tedy žalobkyně tvrdí, že zkoumala úvěruschopnost a dospěla ke kladnému závěru, je vysvětlením pouze vědomá lež nebo nepříčetnost. Adekvátní reakcí na tato zjištění nepochybně není poskytnutí úvěru s úrokovou sazbou, převyšující judikaturou Nejvyššího soudu běžně rozpoznávanou sazbu pro trestný čin lichvy. K pozdějším úvěrům (neboť žalované dále poskytli úvěry obligátní lichváři , právnická osoba, , a , právnická osoba, ), které rovněž tak jako , právnická osoba, ., již byly rovněž postiženy ze strany ČNB sankcemi za nezkoumání úvěruschopnosti klientů ve výši 2 miliony Kč, 3 miliony Kč a 7,5 milionu Kč, soud v tomto řízení nepřihlíží. Soud se přesto obává, že tak jako ostatní nebankovní věřitelé má žalobkyně z těchto sankcí pouze legraci a považuje je za toliko symbolickou občasnou daň za lukrativní podnikání v přímém rozporu s právními normami, když odnětí licence k poskytování úvěrů je spíše raritní (soud jej zatím zaznamenal jen u , právnická osoba, , a , právnická osoba, , a, kde na poskytování úvěrů obratem navázal vlastník pod hlavičkou jiné společnosti).

17. Z jakého důvodu je žalovaná ochotna saturovat lichevní navýšení úvěrů od žalobkyně a dalších společností, jen aby si posléze sjednala úvěry s totožnými podmínkami, žalovaná soudu neobjasnila. Pro soud to však není podstatné. Stejně jako se na důvody jednání nedotazuje osob, které odeslaly veškeré úspory a dodatečně napůjčované prostředky na základě podvodných schémat neznámým osobám do zahraničí skrze zahraniční účty třetích osob. Motivace spotřebitele zde pro soud není významná, je-li již předchozí jednání věřitelů zjevně protiprávní.

18. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaná dosud neuhradila ničeho) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

20. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, případně jednají v nevědomosti o míře obvyklého (a již zapovězeného) úročení, což je zjevně teritoriem žalobkyně, která se dle úřední znalosti soudu z desítek předchozích řízení shodné žalobkyně domáhá úroků i nad 100 % ročně, dokud se nesetká s odlišným právním názorem soudu. V uplynulé dekádě dokonce neomezovala takové příslušenství pevnou částkou a ještě dnes tak mohou být vedeny exekuce, kde závazky spotřebitelů narostly do milionů Kč a nejsou fakticky splatitelné. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

21. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

22. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ.

23. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Náklady ověření stavu těchto databází se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník. Žalobkyně své závazky do těchto databází zapisuje, má tak přístup bezplatný a není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Tvrdí, že tak činila, zjevně však tam uvedené údaje ignorovala a opět se uchýlila k lichvě (prozatím to lze konstatovat jen ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.). I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“).

24. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila výsledek scoringového posouzení (i když z něj soud žádné skóre nevyčetl a pravděpodobně ani sama žalobkyně neví, co by v případě předlužené žalované smysluplného uvedla, aby ji ta sama listina neusvědčila z absurdnosti jejího počínání) s vyznačením lustrace v NRKI (kterou ale neuchovává, resp. nebyla předložena) a předložila jen doklad o příjmu žalované. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně.

25. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Samostatnou kapitolou tvoří přítomnost závazků od věřitelů, notoricky známých pro poskytování predátorských až lichevních úvěrů, což z perspektivy praxe senátu 20C zdejšího soudu jsou v současnosti prakticky všichni nebankovní věřitelé. Zcela nepochybně je překážkou pro kladný závěr o úvěruschopnosti kumulace takových úvěrů v krátkém časovém úseku, která již svědčí o zoufalém úsilí spotřebitele čelit splatnosti některého z předchozích lichevních úvěrů. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný. Zde ovšem žalobkyně svou vlastní (diskrétní) metodiku ani nebyla schopna aplikovat, když přehlédla tak podstatné okolnosti v podkladu, který si sama zajistila.

26. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila skutečné poměry a výdaje žalované, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) učinit i v současnosti. Věřitelka se také prostřednictvím svého internetového rozhraní (zřejmě razdvapujcka.cz, kde se každý může přesvědčit, že jsou inzerovány zcela odlišné parametry úvěrů, než jsou následně poskytovány) na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány. Soud je však více zaujat jednáním žalobkyně, neboť zatímco u žalované nezná jeho motivaci k přibírání dalších lichevních závazků (starší přitom zjevně splácet zkoušela), u žalobkyně je motivace jasná, dlouhodobá, informovaná a ryze zištná.

27. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, z jakých údajů při posuzování bonity žalované vycházela, zda disponovala skutečným náhledem do NRKI (kam ale úvěr zadala) však neprokázala. Jak vypadal formulář, která žalovaná vyplňovala a zda jí lze skutečně klást za vinu, že žalobkyně předkládá listinu, kde měla tvrdit, že úvěrové závazky nemá, není předmětem tohoto řízení. Nikdo by však neměl presumovat jednání spotřebitele na základě listin od věřitele, který systematicky provozuje lichvu v průmyslovém měřítku. Ani předchozí závazek úvěruschopnost bez dalšího nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlené účely úvěrů a jejich proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozí nadměrné spotřeby pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s excesivně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Tato žalobkyně je však tím posledním, kdo by měl konsolidační úvěry poskytovat, neboť je doslova jednou ze zakladatelek současného lichevního průmyslu v ČR.

28. S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny , částka, , ale až z částky, kterou má dlužník reálně měsíčně hradit – , částka, měsíčně, resp. celkem uhradit – , částka, ) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé. Reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Užitá lichevní sazba ji však usvědčuje z toho, že si předlužení žalované byla velmi dobře vědoma, neboť právě proto poskytuje tak extrémní úrokovou sazbu oproti sazbám, na které spotřebitele láká. Nezkoumání skutečných výdajů rovněž nedává smysl, nelze se spojit s pouhým faktem příjmu a tvrzením způsobu a nákladů bydlení a vše ostatní si domýšlet. Poskytnutí výpisu z účtu spotřebitele za předchozí měsíce je elementární způsob ověření příjmů a výdajů a ani to žalobkyně nečiní. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

29. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše , částka, , obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

30. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména smluvních pokut a poplatků, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění.

31. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

32. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, (C-377/14) ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Předchozí úvěry od žalobkyně soud zde nezjistil (a žalovaná nic netvrdila), jinak by předchozí lichevní zisky zohlednil a započítal.

33. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

34. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není. Zde však žádné úhrady tvrzeny nebyly a žalovaná nic netvrdila, soud tak neměl co zohlednit.

35. V daném případě tak mohl soud přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání předmětu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a 2993 občanského zákoníku nárok na , částka, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení. Krátit bylo nutno i samotnou sazbu úroku z prodlení, neboť oběma stranám (či přinejmenším věřiteli) mělo být v okamžiku kontraktace zřejmé, že úvěr je neplatný. Nelze tak připustit, aby věřitel dosáhl (odkazem na § 1958 odst. 2 o. z.) lepšího postavení (následně vyšší sazby) předstíráním platnosti závazku a jeho prohlášením za splatný. Věřitel tak činil za účelem inkasování lichevního příslušenství, nepochybně se tedy jedná o zneužití práva se zištným a protiprávním úmyslem. Z takového stavu nemůže následně těžit v situaci, kdy je pozdější úroková sazba pro spotřebitele přiznivější. Uplatní se tak sazba úroku z prodlení, která byla s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. platná v době doručení žaloby soudem, nikoliv 15 % ročně. K úplnému nepřiznání úroku z prodlení s odkazem na liberační hypotézu § 1970 o. z. („ledaže dlužník není za prodlení odpovědný“) soud nepřistoupil, byť tak stále častěji činí.

36. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku (včetně té části řízení, pro kterou již bylo částečně zastaveno) úspěšná v rozsahu 56,44 %, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první (co do částečného zastavení řízení procesním zaviněním žalobkyně, která zřejmě po přidělení do senátu 20C shledala, že se před soudem domáhá úroku v nezákonné výši marně) o. s. ř. přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení a to v rozsahu komplementárních 12,88 %.

37. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po , částka, a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, . Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v desítkách dalších žalob stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu, když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy. Doplnění tvrzení ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. nelze považovat za účelně vynaložený úkon, neboť jde o pouhé odstraňování nedostatku původního návrhu – tato tvrzení jsou nutnou podmínkou platnosti spotřebitelského úvěru.

38. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, zdejší soud vůči žalované povolil v letech 2024 a 2025 již 3 exekuce. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který nedbá ani trestního oznámení od zdejšího soudu v tom smyslu, že se podílí uplatňováním lichevní pohledávky sám na lichvě, provozované svým klientem (čímž dalece překračuje privilegium advokáta nenést odpovědnost za jednání svého klienta). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, ani nevyjádřila elementární vůli závazek splácet (jinak než čerpáním dalších lichevních úvěrů).