120 C 18/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částka ,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky [částka], se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalované náhradu nákladů řízení.

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění.

2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy ke službě [anonymizována tři slova] dle objednávky ze dne [datum], dle které si žalovaná převzala proti úhradě částky [částka] dobírkou přijímač„ [příjmení] [příjmení]“ a zavázala se po dobu 24 měsíců hradit připojení ke poskytovaným službám částkou [částka] měsíčně a nájemné zařízení [částka] měsíčně. V důsledku prodlení s úhradou dalších plateb žalobkyně odstoupila od smlouvy a domáhá se [částka] jako poměrného dlužného plnění za příjem služeb a nájemné (za 45 dní do [datum]) a dále částky [částka] jako sankce za předčasné ukončení smlouvy v podobě odkupní ceny zařízení [příjmení] [příjmení] a částky [částka] jako smluvní pokuty ve výši souhrnu měsíčních plateb [částka] za zbývající dobu sjednaného trvání závazku na dobu určitou (656 dní).

3. Soud k projednání věci nařídil jednání, z něj se žalobkyně omluvila, žalovaná se nedostavila bez omluvy.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou ze dne [datum] bylo prokázáno, že ji žalovaná převzala a vlastnoručně podepsala, jako adresu bydliště uvedla„ [ulice], [PSČ] [obec]“ a jako doručovací adresu uvedla [ulice a číslo], [PSČ] [obec] Smlouva je sjednána na dobu určitou 24 měsíců a předmětem plnění ze strany žalobkyně je zpřístupnění digitalizovaného obsahu televizních programů třetích stran skrze internetové připojení. Smlouva neuvádí výši měsíčního poplatku ani nájemného za přijímací zařízení. Smlouva obsahuje ujednání o smluvní pokutě pro případ více než 30 dnů trvajícího prodlení s hrazením plateb klienta v podobě souhrnu zbývajících měsíčních plateb do konce sjednané doby trvání závazku a plné ceny zařízení„ [anonymizována dvě slova]“ s odkazem na ceník. Smlouva uvádí, že obchodní podmínky a ceník jsou její součástí, tyto listiny jsou přiloženy, ale neobsahují podpis žalované. V ceníku je výše měsíční platby i cena„ [anonymizována dvě slova]“ uvedena. Dopisem ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalobkyně odstoupila od závazku k [datum], dopis však adresovala na adresu„ [ulice], [PSČ] [obec]“, o čemž svědčí vrácená obálka č. l. 5 p. v. a 6 s vyznačením doručovatele, že adresát je na dané adrese neznámý (což je s ohledem na chybějící číslo popisné/orientační v ulici, tvořené několika panelovými domy, více než pochopitelné). Dopis je současně předžalobní výzvou. Dle pro forma faktury č. l. 11 žalovaná dne [datum] převzala„ [příjmení] [příjmení]“ a uhradila [částka] za první měsíc poskytování služby, [částka] za první měsíc nájemného za přijímací zařízení a náklady dopravy (na dodací adrese [obec] nám. [číslo] v [obec]). Technickým výpisem událostí bylo prokázáno, že k doručení došlo [datum] a dnem [datum] došlo k blokaci služeb (nikoliv tedy [datum], jak tvrdí žalobkyně v žalobě).

5. K osobě žalované v rámci pátrání po pobytu dále soud zjistil ze zprávy Úřadu práce, že je v evidenci uchazečů o zaměstnání od [datum], čerpala podporu v nezaměstnanosti, příspěvek na živobytí, a přídavky na tři děti.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Soud shledal žalobu důvodnou v rozsahu poskytování služeb a trvání nájmu za dalších 13 dnů v měsíci srpnu 2017, když dnem [datum] bylo prokázáno ukončení poskytování služeb. Soud proto přiznal nárok na částku [částka]. Nebylo prokázáno, že by služby byly poskytovány až do [datum], resp. samotnou žalobkyní předložený důkaz (technický výpis událostí) tomu odporuje. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř, neboť jde o ryze symbolickou platební povinnost a o jejím splnění tak rozhodne především to, zda si žalovaná rozsudek přečte (soud nepředpokládá, že by se vědomě vystavila riziku vzniku nákladů exekučního řízení v řádu [anonymizováno] Kč pro takto marginální platební povinnost).

7. V rozdílu [částka] a přiznaných [částka] pak byla žaloba ve výroku II. neúspěšná.

8. Stejně tak byla žaloba neúspěšná i v rozsahu zbývajících [částka] a to ze dvou samostatných důvodů (tj. kumulativně):

9. Předně nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy, když dopis ze dne [datum] nebyl doručen do dispoziční sféry žalované, za kterou je třeba považovat smluvně ujednanou korespondenční adresu. Adresu, kterou žalobkyně použila, žalovaná zřejmě ani nevyplnila jako úplnou, a pokud se žalobkyně nedomáhala nápravy tohoto nedostatku, nebylo důvodu, aby místo sjednané korespondenční adresy zvolila právě tuto zjevně neúplnou adresu, kde následně nedošlo ani k faktickému doručení (které by takový nedostatek zhojilo tím, že by bylo zřejmé, že žalovaná dopis skutečně obdržela). Nebylo tak prokázáno, že došlo k platnému odstoupení od smlouvy seznámením dlužníka s tímto jednostranným právním jednáním věřitele, aby mohl následek vzniku nároku na smluvní pokuty z tohoto odstoupení vůbec nastat. Ostatně samotná smlouva výslovně předpokládá, že následek odstoupení od smlouvy musí být spojen s předchozím právním jednáním věřitele (nenastává tedy při splnění určité podmínky automaticky). Soud přitom nemohl tento nárok (na zaplacení [částka]) posoudit ani jako plnění dle jiných ustanovení občanského zákoníku, zejména nikoliv jako sjednanou měsíční platbu a nájemné, neboť sama žalobkyně tvrdila ukončení poskytování služeb (a prokázala je dokonce od [datum]), čímž vyloučila možnost odlišného právního posouzení nároku a to dokonce i v rozsahu nájemného, neboť se sice jedná o běžný [anonymizována dvě slova] (byť zřejmě žalobkyní personalizovaný vnějším potiskem a případně úpravou softwaru v operačním systému [anonymizováno]), nicméně primárně určený k příjmu internetové služby, poskytované žalobkyní. V důsledku toho ani sám předmět nájmu neplnil sjednaný účel a žalobkyni tak nenáleží ani náhrada ve výši sjednaného měsíčního nájemného, natož plnění za poskytování služeb (možnosti připojení k internetové službě).

10. Dalším samostatným důvodem (konstatováno již jen v rámci obiter dictum) pro nepřiznání tohoto nároku (v obou jeho složkách) je způsob sjednání závazku, kdy smluvní sankční povinnost je zformulována ve smlouvě a kvantifikace této povinnosti je řešena odkazem na ceník. Smlouva sice uvádí, že je její součástí je ceník, z podpisu žalované na smlouvě však nelze bez dalšího konstruovat, že stvrdila i převzetí takového ceníku, natož o jaký ceník se jednalo. Dle soudu je mylný předpoklad (který bohužel nejednotně traktují i soudy), že podpisem formulářové (adhezní) smlouvy spotřebitel stvrzuje pravdivost všech skutečností, kterou jsou v této předtištěny, v tomto případě např. současné převzetí souvisejících dokumentů. Obchodníkovi nic nebrání, aby spotřebitel podepsal převzetí i dalších dokumentů, má-li obchodník důvod tato ujednání vyčleňovat ze samotné smlouvy. Opačným přístupem by soudy prakticky suspendovaly dopad práv na ochranu spotřebitele, neboť nelze očekávat, že by spotřebitelé nikdy nepodepsali smlouvu, v níž by byla zakomponována byť jen jedna jediná nepravdivá či v daný okamžik nenaplněná deklarace (zde ohledně převzetí dalších dokumentů coby„ nedílné“ součásti smlouvy), coby jedna z mnoha dalších skutečností, které naplněny být mohou. Takový způsob striktního výkladu, chránícího původce formulářové smlouvy, jistě nelze v praxi připustit. Ohledně práv na ochranu spotřebitele viz zejm. úpravu adhezních smluv dle § 1798 až 1801 občanského zákoníku. Ostatně spotřebitel nemá důvod očekávat (a nelze to po něm vyžadovat), že součástí navazujícího dokumentu je natolik podstatná povinnost, která může dosahovat plnění v řádech [anonymizováno] Kč, a to navíc v situaci, kdy věřitel již tomu odpovídající protiplnění poskytovat nemusí (tzn. dlužník ztrácí možnost připojení k internetovému obsahu). Zde je třeba přihlédnout zejména k odůvodnění (a právní větě) rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016 ze dne 19. 6. 2018, dle kterého je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit: V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě v obchodních podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil. Lze uzavřít, že podpis žalované na smlouvě (pravděpodobně učiněný v rámci přebírání přijímacího zařízení a platby dobírky) nepředstavuje důkaz toho, že se (ve smyslu § 1799 o. z.) prokazatelně seznámila s podmínkami i v návaznosti na částky, uvedené v ceníku, s jejichž znalostí si teprve lze vytvořit představu o rozsahu sankce, hrozící při prodlení. Již samotné ujednání výše měsíční platby a nájemného je v tomto ohledu problematické a soud nárok v rozsahu [částka] přiznal jedině na základě té úvahy, že žalovaná cenu služby, o kterou sama projevila zájem, zřejmě předem zjistila a byla tak ochotna uhradit částku [částka] před započetím užívání služby. Z této platby však nelze extrapolovat i povědomí spotřebitele o všech dalších, zejména sankčních, aspektech závazkového vztahu, tím spíše takto závažných. Ve zbytku tak soudu nezbylo, než žalobu zamítnout.

11. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle výroku III hradit žalované ničeho. To přirozeně znamená, že žalobkyně na vedení tohoto řízení vynaložila podstatně více (soudní poplatek [částka], sepis a zaslání žaloby a písemného vyjádření), než získala na samotném uplatněném nároku.

12. Žalovaná by se však navzdory relativnímu procesnímu úspěchu měla ve svém zájmu zamyslet nad dalšími hrozícími následky pro případ, že si zařízení žalobkyně, jí toliko pronajaté, ponechala, resp. jej dosud nevydala, a nehodlá to v co nejkratší době napravit. Jelikož soud shledal ujednání o povinnosti uhradit cenu zařízení za neplatné smluvní ujednání, může tak čelit další žalobě (na vydání věci) prakticky kdykoliv. Podle § 2049 občanského zákoníku platí, že zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.