120 C 2/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky [částka], se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému náhradu nákladů řízení.

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění.

2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne [datum] a zdejšímu soudu postoupeným pro místní příslušnost dle místa trvalého pobytu žalovaného, zaplacení plnění ze smlouvy ke službě [anonymizována tři slova] dle objednávky ze dne [datum], dle které si žalovaný převzal proti úhradě částky [částka] dobírkou přijímač„ [příjmení] [příjmení]“ a zavázal se po dobu 24 měsíců hradit připojení ke poskytovaným službám částkou [částka] měsíčně a nájemné zařízení [částka] měsíčně. V důsledku prodlení s úhradou dalších plateb žalobkyně odstoupila od smlouvy ke dni [datum] a domáhá se [částka] jako poměrného dlužného plnění za příjem služeb a nájemné (za 45 dní do [datum]) a dále částky [částka] jako sankce za předčasné ukončení smlouvy v podobě odkupní ceny zařízení [příjmení] [příjmení] a částky [částka] jako smluvní pokuty ve výši souhrnu měsíčních plateb [částka] za zbývající dobu sjednaného trvání závazku na dobu určitou (626 dní).

3. Soud k projednání věci nařídil jednání, z něj se žalobkyně omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy, doručeno mu bylo náhradním způsobem. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou ze dne [datum] bylo prokázáno, že ji žalovaný převzal a vlastnoručně podepsal. Smlouva je sjednána na dobu určitou 24 měsíců a předmětem plnění ze strany žalobkyně je zpřístupnění digitalizovaného obsahu televizních programů třetích stran skrze internetové připojení. Smlouva neuvádí výši měsíčního poplatku ani nájemného za přijímací zařízení. Smlouva obsahuje ujednání o smluvní pokutě pro případ více než 30 dnů trvajícího prodlení s hrazením plateb klienta v podobě souhrnu zbývajících měsíčních plateb do konce sjednané doby trvání závazku a plné ceny zařízení„ [anonymizována dvě slova]“ s odkazem na ceník. Smlouva uvádí, že obchodní podmínky a ceník jsou její součástí, tyto listiny jsou přiloženy, ale neobsahují podpis žalovaného. V ceníku je výše měsíční platby i cena„ [anonymizována dvě slova]“ uvedena. Dopisem ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalobkyně odstoupila od závazku, nikoliv však k [datum] (tehdy mělo uplynout 45 dnů od splatnosti další platby). Dopis je současně předžalobní výzvou. Byla předložena odlišná verze smlouvy, která však není žalovaným podepsána a soudu její význam není zřejmý. Dle faktur č. l. 11-14 žalovaný dne [datum] převzala„ [příjmení] [příjmení]“ a uhradila [částka] za první měsíc poskytování služby, [částka] za první měsíc nájemného za přijímací zařízení a náklady dopravy, dále měl uhradit či uhradil 3x [částka] v dalších měsících (soudu není zřejmá splatnost měsíčních plateb 17. 1., 25. 1., 3. 2. a 9. 3. (které nemají logický měsíční rozestup, tyto tvrzené úhrady však nejsou předmětem řízení a je tedy procesně neúčelné se jimi zabývat). Technickým výpisem událostí bylo prokázáno, že k doručení zařízení pro příjem došlo [datum].

5. K osobě žalované v rámci pátrání po pobytu soud ničeho dalšího nezjistil, dle OSSZ Teplice není oficiálně zaměstnán a nepodniká, dle živnostenského rejstříku však podniká pod [IČO].

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud shledal žalobu důvodnou v rozsahu poskytování služeb a trvání nájmu za dalších 45 dnů v měsíci dubnu a květnu 2017. Soud proto přiznal nárok na částku [částka] O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve lhůtě, požadované v návrhu žalobkyně, neboť jde o ryze symbolickou platební povinnost a o jejím splnění tak rozhodne především to, zda si žalovaný rozsudek přečte (soud nepředpokládá, že by se svéprávná osoba vědomě vystavila riziku vzniku nákladů exekučního řízení v řádu tisíců Kč pro takto marginální platební povinnost).

7. Ve II. výroku byla žaloba neúspěšná i v rozsahu zbývajících [částka]. Lze uzavřít, že došlo k platnému odstoupení od smlouvy, byť nejdříve dnem [datum]. Důvodem pro nepřiznání tohoto nároku (v obou jeho složkách) je způsob sjednání závazku, kdy smluvní sankční povinnost je zformulována ve smlouvě a kvantifikace této povinnosti je řešena odkazem na ceník. Smlouva sice uvádí, že je její součástí je ceník, z podpisu žalované na smlouvě však nelze bez dalšího konstruovat, že stvrdila i převzetí takového ceníku, natož o jaký ceník se jednalo. Dle soudu je mylný předpoklad (který bohužel nejednotně traktují i soudy), že podpisem formulářové (adhezní) smlouvy spotřebitel stvrzuje pravdivost všech skutečností, kterou jsou v této předtištěny, v tomto případě např. současné převzetí souvisejících dokumentů. Obchodníkovi nic nebrání, aby spotřebitel podepsal převzetí i dalších dokumentů, má-li obchodník důvod tato ujednání vyčleňovat ze samotné smlouvy. Opačným přístupem by soudy prakticky suspendovaly dopad práv na ochranu spotřebitele, neboť nelze očekávat, že by spotřebitelé nikdy nepodepsali smlouvu, v níž by byla zakomponována byť jen jedna jediná nepravdivá či v daný okamžik nenaplněná deklarace (zde ohledně převzetí dalších dokumentů coby„ nedílné“ součásti smlouvy), coby jedna z mnoha dalších skutečností, které naplněny být mohou. Takový způsob striktního výkladu, chránícího původce formulářové smlouvy, jistě nelze v praxi připustit. Ohledně práv na ochranu spotřebitele viz zejm. úpravu adhezních smluv dle § 1798 až 1801 občanského zákoníku. Ostatně spotřebitel nemá důvod očekávat (a nelze to po něm vyžadovat), že součástí navazujícího dokumentu je natolik podstatná povinnost, která může dosahovat plnění v řádech tisíců Kč, a to navíc v situaci, kdy věřitel již tomu odpovídající protiplnění poskytovat nemusí (tzn. dlužník zřejmě ztrácí možnost připojení k internetovému obsahu). Zde je třeba přihlédnout zejména k odůvodnění (a právní větě) rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016 ze dne 19. 6. 2018, dle kterého je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit: V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě v obchodních podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil. Stejně tak nelze tímto způsobem prokázat, jaké obchodní podmínky a jaký ceník spotřebitel případně skutečně převzal, resp. přenášet tímto způsobem na spotřebitele důkazní břemeno, neboť by žalobkyně soudu tvrdí shodu mezi smluvně odkazovaným a k důkazu předkládaným dokumentem, což však soud v tomto případě nepovažuje za prokázané tvrzení, neboť by tím procesně suspendoval význam písemné formy jednání. Lze uzavřít, že podpis žalovaného na smlouvě (pravděpodobně učiněný v rámci přebírání přijímacího zařízení a platby dobírky) nepředstavuje důkaz toho, že se (ve smyslu § 1799 o. z.) prokazatelně seznámil s podmínkami i v návaznosti na částky, uvedené v ceníku, s jejichž znalostí si teprve lze vytvořit představu o rozsahu sankce, hrozící při prodlení. Ostatně žalobkyně zřejmě nesplnila ani informační povinnosti ve smyslu § 1824 o. z. (ve spojení s § [číslo] odst. 2 tamtéž), pokud tuto povinnost nemá (nezpůsobile) suplovat nepodepsaná varianta smlouvy č. l. 5, a z podpisu smlouvy žalovaným tak nelze konstruovat závazky, závislé na propojení informací z více dokumentů, nota bene v situaci, kdy spotřebitel zcela postrádá možnost nerušeného seznámení se s obsahem právního jednání (např. při přebírání zásilky od kurýra/doručovatele). Již samotné ujednání výše měsíční platby a nájemného je v tomto ohledu problematické a soud nárok v rozsahu [částka] přiznal jedině na základě té úvahy, že žalovaný cenu služby, o kterou sama projevila zájem, zřejmě předem zjistil a byla tak ochoten uhradit částku [částka] před započetím užívání služby. Z této platby však nelze extrapolovat i povědomí spotřebitele o všech dalších, zejména sankčních, aspektech závazkového vztahu, tím spíše takto závažných. Ve zbytku tak soudu nezbylo, než žalobu zamítnout.

8. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalovanému ničeho. To přirozeně znamená, že žalobkyně na vedení tohoto řízení vynaložila podstatně více (soudní poplatek [částka], sepis a zaslání žaloby a písemného vyjádření), než získala na samotném uplatněném nároku.

9. Žalovaný by se však navzdory relativnímu procesnímu úspěchu měl ve svém zájmu zamyslet nad dalšími hrozícími následky pro případ, že si zařízení žalobkyně, jí toliko pronajaté, ponechal, resp. jej dosud nevydal, a nehodlá to v co nejkratší době napravit. Soud toliko shledal ujednání o povinnosti uhradit cenu zařízení za neplatné smluvní ujednání. Nadto i kdyby soud žalobě vyhověl, podle § 2049 občanského zákoníku platí, že zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.