120 C 4/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Řízení částečně zastavuje co do [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

III. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyni se jako část zaplaceného soudního poplatku vrací [částka].

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení [částka] s úrokem z prodlení od [datum] (s proměnlivou jistinou od [částka] v závislosti na postupném splácení, pravděpodobně v rámci oddlužení) do zaplacení v sazbě 8,05 % ročně z titulu úvěrové smlouvy ze dne [datum], sjednané pro původní jistinu [částka], kterou se žalovaný zavázal splácet 24 měsíčními splátkami po [částka] (celkově splatná částka [částka]), když úvěr byl pro nehrazení sjednaných splátek předčasně zesplatněn ke dni [datum]. Součástí uplatněné jistiny [částka] jsou smluvní pokuty za prodlení se splátkami do zesplatnění (2x [částka] a 2x [částka], po zaokrouhlení celkem [částka]). Úrok z prodlení byl požadován v kapitalizované výši [částka] (byť rozepsán pro jednotlivé dílčí jistiny, součet provedl soud) se zohledněním 26 dílčích splátek. Doplňujícím podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu částečně zpět v rozsahu I. výroku shora v důsledku snížení roční nominální úrokové sazby ze 77,9 % na 33,93 %, představující trojnásobek roční sazby dle databáze [příjmení].

2. Soud k projednání věci nařídil jednání. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého bydliště se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil, soud jednal v jeho nepřítomnosti. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Žalovaný přitom již s následky své ekonomické nerozvážnosti nejméně jednou konfrontován byl, když podstupoval (neúspěšné) oddlužení.

3. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

4. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby I. výrokem tohoto usnesení vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Souhlasu žalovaného s tímto postupem nebylo třeba, neboť se svou neúčastí na prvním nařízeném jednání, kde toto právo mohl uplatnit, sám o takové právo připravil.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Výpisem č. l. 27 žalobkyně prokázala, že byla oprávněna poskytovat spotřebitelské úvěry. Formulářem hodnocení klienta ze dne [datum] (č. l. 19) bylo prokázáno, že žalovaný deklaroval měsíční příjem [částka], měsíční výdaje [částka], bezdětnost, středoškolské vzdělání, absenci jiných finančních závazků, nájemné (dále inkaso, doprava, ostatní) ve výši [částka], zaměstnání u [právnická osoba], s. r. o. od roku 2013. K tomu bylo přiloženo potvrzení od zaměstnavatele ze dne [datum], deklarující výkon práce provozního, absenci jiných než zákonných srážek ze mzdy. Druhostranně jsou připojeny výplatní pásky za srpen až říjen 2015, z nichž vyplývá hrubá mzda [částka], [částka], resp. [částka], tomu odpovídající čistá mzda [částka], [částka], resp. [částka] ([částka] na odměnách), a dále v čistém příjmu nezapočítané nespecifikované„ srážky“ [částka], [částka], resp. [částka]. Je předložena pracovní smlouvy od tohoto zaměstnavatele (č. l. 21) se dnem nástupu do práce v říjnu 2013 a měsíční mzdou [částka]. Bylo předloženo prohlášení úvěrujících ze dne [datum] č. l. 22, předsmluvní formulář z téhož dne č. l. 17 s informacemi o parametrech úvěru. Lustrace žalovaného ze strany věřitele v databázi [příjmení] byla prokázána výpisem č. l. 24, který neobsahuje žádné konkrétní údaje. K tomu bylo předloženo vyhodnocení„ CBS skóre“ hodnotou 264, není však připojena interpretační legenda skóre, než vysvětlení, že„ čím vyšší je skóre, tím je platební morálka v registru NRKI/BRKI lepší“. Návrhem smlouvy ze dne [datum] č. l. 6 s přílohou smluvních podmínek č. l. 12 žalobkyně prokázala, že usilovala o sjednání úvěru se žalovaným, dle které mu měla poskytnout [částka], a žalovaný měl ve dvou letech vrátit celkem [částka] Smlouva byla koncipována jako revolvingový úvěr, nebylo však tvrzeno, že by došlo i k jinému čerpání, než úvodních [částka]. Oznámením o schválení úvěru č. l. 8 s dodejkou č. l. 14 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalobkyně akceptovala návrh dne [datum], připojila splátkový kalendář č. l. 9, který svědčí o anuitním splácení úvěru. Dokladem č. l. 23 bylo prokázáno poskytnutí jistiny [částka] na účet [bankovní účet] dne [datum]. Dopisem č. l. 11 ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že úvěr byl k tomuto dni zesplatněn (nová jistina [částka] a smluvní pokuty [částka]). Bilancí úvěrové smlouvy č. l. 10 bylo prokázáno, že žalovaný celkem na úvěr uhradil [částka], z toho [částka] ve formě první splátky, zbývajících [částka] bylo za žalovaného uhrazeno [jméno] [příjmení] (již z úřední činnosti je soudu známo, že jde o insolvenční správkyni). Splnění povinnosti zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. bylo prokázáno dopisem č. l. 15 ze dne [datum] (poté nicméně následovalo několik let trvající oddlužení, v němž byl závazek dílem splacen), dále podacím archem č. l. 26 ze dne [datum].

6. K aktuálním poměrům žalovaného (pro účel lhůty k plnění) se podává následující: Z protokolu z jednání zdejšího opatrovnického soudu č. l. 37 vyplývá, že žalovaný má jedno nezletilé dítě (dle č. l. 44 syna, narozeného v roce 2020), k němuž má vyživovací povinnost, nežije s ním v jedné domácnosti, bydlí s jinou partnerkou v domě jejích rodičů na nesdělené adrese, pracuje ve [příjmení] republice Německo s příjmem cca 25 tis. Kč měsíčně čistého a údajně splácí za matku úvěr 8 tis. Kč měsíčně. Aktuálně zřejmě žalovaný nečelí exekuci, této čelil naposledy v podobě řízení sp. zn. 69 EXE 2283/2015 pro jistinu [částka]. Dle rejstříku ARES je žalovaný od dubna 2018podnikající fyzickou osobou, jiná adresa sídla než adresa trvalého pobytu však z rejstříku nevyplývá.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu (a bilance úvěrové smlouvy), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

9. V projednávaném případě žalobkyně tvrdila i prokázala, jakým způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu a další podklady, zajištěné od spotřebitele či vlastní činností. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

10. Soud může hodnotit především výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], Centrální evidence exekucí – dále jen„ [příjmení]“), a jejich tehdejší výpisy žalobkyně také částečně předkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla žalobkyně možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Pokud žalovaný podléhal exekučnímu inhibitoriu, které jej dle § 44a exekučního řádu opravňuje (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, úvěruschopnost to sice zcela nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe, když již v roce 2015 proti němu byla povolena exekuce a dle insolvenčního rejstříku měl již tehdy úvěrové závazky.

11. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála jak tím, že neověřila případné předchozí závazky žalovaného, resp. probíhající exekuce proti žalovanému (které dlužníci v dotazníku samozřejmě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni, když tato se týká pouze„ splátek“, nikoliv ale již dluhů po splatnosti či srážek). Současně pak žalobkyně dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Žalobkyně se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány, nemluvě o užité roční úrokové sazbě, která je dle ustálené rozhodovací praxe považována za lichevní.

12. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jaké konkrétní listiny kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z měsíční splátky, resp. celkové částky, kterou má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl zjevně jiný závazek po splatnosti (možná i v podobě exekuce) s měsíční srážkou v takové výši (okolo 2 tis. Kč), že byl na svém příjmu existenčně závislý a bylo otázkou, zda si čisté mzdy, která po srážkách cca 2 tis. Kč činila pouze cca 14 tis. Kč čistého, může dovolit hradit [částka] měsíčně po dobu dvou let. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částce [částka] i ve vztahu k roku 2015 nápadně nízké, ani náklady bydlení (vč. dopravy!), která je v částce [částka] rovněž nezvykle nízká. Žalovaný, tehdy ve věku 22 let, nadto měl pouze středoškolské vzdělání, pracoval již druhým rokem v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu, z něhož mu byly činěny blíže nespecifikované srážky přes 2 tis. Kč měsíčně. Průměrná čistá mzda žalovaného tak zjevně nedosahovala ani deklarovaných 17 tis. Kč, ale toliko 15 tis. Kč. V neposlední řadě pak výše splátek, dosahovala rovné čtvrtiny jeho dlouhodobého čistého příjmu (za současně pravděpodobně podhodnocených částkách ostatních mandatorních výdajů). Již tyto okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) bez bližšího zkoumání poměrů prakticky vylučují, resp. jsou samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 9 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. (…). Bylo nepochybně nezbytné zkoumat výši měsíčních osobních výdajů a výdajů na bydlení dlužníka, v praxi pravidelně činěné předložením nájemní smlouvy, výpisů SIPO či historií běžného účtu za dva a více měsíců nazpět. Stejně tak bylo zcela nezbytné zjistit charakter srážky ze mzdy dlužníka (a učinit korekci výše měsíčního příjmu, s níž bylo kalkulováno). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Při celkem splatné částce [částka] (více než šestinásobek čistého měsíčního příjmu žalovaného) nemůže věřitel žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

13. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky a úroky z prodlení z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

14. Z bilance úvěrové smlouvy vyplývá, že byla uhrazena toliko první splátka [částka], poté došlo k zesplatnění úvěru a všechny další platby (celkem [částka]) byly uhrazeny [jméno] [příjmení], tedy s největší pravděpodobností v rámci tehdy probíhajícího oddlužení. Soud proto provedl přepočet nároku tak, že do žalobního petitu dosadil namísto žalobkyní požadovaného základu jistinu, odpovídající [částka] a postupným splátkám (odvozeným od rozdílů jistin, uváděných samotnou žalobkyní v žalobním petitu, když tato zde uvádí 26 splátek, oproti 34 řádkům v částečně anachronické bilanci úvěrové smlouvy). Takto soud dopočetl, že úrok z prodlení z postupně snižované jistiny v období od [datum] do [datum] činil [částka] (v podrobně rozepsané podobě přitom žalobkyně na úroku z prodlení za toto období požadovala dle kalkulace soudu [částka]).

15. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání předmětu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a 2993 občanského zákoníku nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení), viz kalkulace soudu na č. l. 53 a 54 (zpracovanou skrze kalkulátor příslušenství v právním informačním systému ASPI). Ve zbylé části („ nové“) jistiny a smluvních pokut – celkem [částka], úroku z prodlení v kapitalizované výši [částka] (po zohlednění částečného zpětvzetí – které při kapitalizaci úroku z prodlení činí [částka]) ze zbytku jistiny a běžícího úroku z prodlení (od [datum] do zaplacení) byla žaloba nedůvodná (zamítavý III. výrok shora).

16. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. (s analogickým přihlédnutím k aktuálně platné úpravě s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. -„ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný má vyživovací povinnost a zřejmě další pohledávky po splatnosti. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť zpravidla převyšuje míru inflace (byť v současné době tomu tak bohužel není), v každém případě však sazbou převyšuje většinu zajišťovacích investičních produktů. Je zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, případná exekuce by zřejmě vedla toliko k dalšímu čekání na vymožení a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně [částka]; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, jak vyplývá z úřední znalosti soudu (jen v senátě 20C zdejšího soudu jsou ročně projednány desítky návrhů této žalobkyně). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobkyně ještě mírnější splátkou. Žalovaný by měl nicméně hledět i na své další věřitele, plnit své závazky rovnoměrně, případně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

17. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Pokud se týká I. výroku, kterým bylo řízení ke zpětvzetí části žaloby částečně zastaveno, procesní zavinění v této části nároku nepochybně tíží žalobkyni. Stejně tak ji v souladu s v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. tíží neúspěch žaloby i v rozsahu III. zamítavého výroku shora. V daném případě tak byla žalobkyně v řízení v převážné neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s oběma shora odkazovanými ustanoveními o. s. ř. měl přiznat právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení k její tíži žalovanému. Tomu však dle obsahu spisu žádné takové náklady s řízením nevznikly, tomu pak odpovídá nákladový IV. výrok shora.

18. Soudní poplatek činil [částka] a byl uhrazen. Řízení nadále běželo toliko pro jistinu ve výši [částka], z níž činí soudní poplatek (po zaokrouhlení základu na celé desetikoruny nahoru činí 5 % z takové částky) [částka]. Ve výši [částka] by tak v důsledku zastavení části řízení vznikl s odkazem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. výchozí přeplatek. Toto ustanovení však zní následovně: Soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o [částka], bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Obdobně vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku) vzniklý podle § 6a odst. 3, bylo-li řízení zastaveno jen zčásti. (…). Jelikož došlo k částečnému zpětvzetí, výkladem zákonné dispozice„ obdobně“ v tomto případě soud snižuje spodní hranici redukce ([částka]) v poměru zastavené a nadále běžící části řízení (což z hlediska teleologického výkladu takového ustanovení nejlépe odpovídá vzniklé procesní situaci a (de) motivačnímu významu této redukce), spodní hranicí redukce vratky je tak v tomto případě [částka]. Jelikož 20 % z částky [částka] činí pouze [částka], uplatní se tak právě minimální redukční částka [částka], o kterou soud vracený soudní poplatek snižuje a V. výrokem žalobkyni vrací právě [částka]. Tímto postupem by byla plně zachována možnost rozhodnout dle stejných zásad i o zbytku předmětu řízení (a za něj zaplaceném soudním poplatku) v další fázi řízení zcela samostatně. [příjmení] zaplaceného soudního poplatku pak představuje náklad žalobkyně, na jehož náhradu v návaznosti na výsledek řízení nezískala nárok (IV. výrok shora). Právní zástupkyně žalobkyně se již nyní vyzývá ke sdělení platebních dispozic pro vrácení části soudního poplatku, pro urychlení věci tak může učinit pouhou emailovou zprávou na adresu [email] s uvedením spisové značky v předmětu zprávy.