120 C 5/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného doručovací adresou adresa žalovaného pro zaplacení 48 863 Kč s příslušenstvím a 11 443,16 Kč,

I. Řízení se částečně zastavuje, co do 7 276 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, co do částky 1 708,71 Kč a dále co do úroku 63,66 % ročně z částky 40 947,45 Kč od [datum] do [datum].

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 300 Kč, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobou, podanou u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], dle které žalovanému poskytla 55 000 Kč a žalovaný měl uhradit 42 měsíčních splátek po 5 347 Kč (včetně pojistného 655 Kč). Žalobkyně se výslovně domáhala úroku 98,66 % ročně. Uvedla, že žalovaný uhradil pouze některé splátky (v součtu se jedná o 139 022 Kč). Domáhala se tak 48 863 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 2 894,91 Kč a dále v sazbě 15 % ročně od [datum] do zaplacení, smluvní pokut 11 443,16 Kč, úroku 98,66 % ročně z částky 40 947,45 Kč od [datum] do [datum] (2 449,73 Kč, a dále již jen v sazbě 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení (až do dosažení 236 476 Kč). Podáním ze dne [datum] (k výzvě soudu, který žalobkyni upozornil na zjevný rozpor žalobního požadavku s dobrými mravy) vzala žalobu částečně zpět jak v rozsahu I. výroku shora, když nadále se domáhala jen 25,14 % ročně (coby trojnásobku sazby dle databáze [příjmení]). Doplnila vyjádření k povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před jeho poskytnutím, uvedla, že zjistila příjmy a výdaje žalovaného, zajistila si od něj podklady, ověřila databáze [příjmení] a NRKI a provedla scoring klienta a zjistila že má dostatek volných zdrojů ke splácení. Má za to, že pokud jí klient něčeho zatajil, nemůže z takového porušení své povinnosti uvádět pravdivé údaje těžit. Spoléhala tak na údaj o nákladech bydlení 1 000 Kč a uvedla, že po věřiteli nelze požadovat absolutní míru obezřetnosti, ale pouze přiměřené úsilí.

2. Soud k projednání věci nařídil jednání, žalovaný převzal předvolání do vlastních rukou dne [datum] a k jednání se dostavil. Uvedl, že dokumentaci podepisoval na nějaké pobočce v [obec], obchodní zástupce měl jen svůj notebook, neměl tiskárnu, byli tam jen oni dva, zda se podepisoval biometricky si již nepamatuje a nevylučuje, že písemnosti obdržel až následně poštou. Úvěr čerpal na pořízení automobilu a na dovolenou. Zda má vždy mzdu složenou především z prémií, neví. Do prodlení se dostal tehdy, když zkusil podnikat, nepodařilo se mu to, musel se vrátit k původnímu zaměstnavateli. Ten za něj i hradil splátky. Nárok by býval uhradil, ale chtěli po něm jednorázovou úhradu, na což neměl prostředky.

3. Pokud se týká částečného zpětvzetí žaloby, platí podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Soud v důsledku zpětvzetí takové části žaloby, včetně výslovné žádosti o zastavení řízení, I. výrokem tohoto rozsudku vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Souhlasu žalovaného bylo při samotném prvním jednání dosaženo, byť soud mohl řízení částečně zastavit i před prvním jednáním (nebylo by to však praktické, neboť ke zpětvzetí došlo [datum] a první jednání bylo nařízeno na [datum].

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

5. Pokud se týká zkoumání úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru, bylo zjištěno následující. Žalobkyně prokázala výpisem č. l. 8, že je od května 2018 oprávněna poskytovat spotřebitelské úvěry a její činnost tak podléhá dohledu [obec] národní banky. Výpisem z registru [příjmení] (č. l. 7) soud zjistil, že žalobkyně tvrdí, že dne [datum] nahlédla do registru [příjmení] a nezjistila žádný zájmový údaj. Pracovní smlouvou č. l. 28 bylo prokázáno, že žalovaný prokázal pracovní poměr pomocného dělníka na dobu neurčitou s nástupní mzdou 14 740 Kč od ledna 2019. Výplatními páskami za říjen a listopad 2019 žalobkyně prokázala, že jí žalovaný doložil, že v obou měsících měl příjem 24 623 Kč, což je způsobeno prémií 18 000 Kč k základní mzdě. potvrzením od tohoto zaměstnavatele (č. l. 32) je prokázáno, že stejné mzdy dosahoval i v září 2019 a pracoval jako lešenář, potvrzení vystavil [jméno] [příjmení] Smlouvou č. l. 31 bylo prokázáno, že žalovaný si [datum] zřídil účet u [právnická osoba], č. [bankovní účet].

6. Vyhodnocením č. l. 6 žalobkyně prokázala, že neprovedla scoring klienta, ale uvedla u něj příznak„ klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti“. Soud přitom pravidelně tuto listinu od žalobkyně v obdobných řízeních dostává s číselným skóre klienta, jakkoliv způsob výpočtu této hodnoty není soudu objasňován. Hodnocením klienta č. l. 18 bylo prokázáno, že žalovaný žádal o úvěr 150 000 Kč, deklaroval pravidelný příjem ze zaměstnání ve výši 24 623 Kč u [právnická osoba], od ledna 2019 na dobu neurčitou, žádný další příjem v domácnosti, výdaje v rozsahu životního minima 3 410 Kč, žádnou další osobu v domácnosti, ani nezletilou, žádné splátky z jakéhokoliv finančního závazku, náklady bydlení 1 000 Kč, náklady dopravy, kurzů, zálib apod. ve výši 500 Kč. Deklaroval, že je vyučen, bydlí u rodičů, dokument podepsal biometricky ve 12:3 4:23 hodin, tedy dokonce po návrhu na uzavření samotné úvěrové smlouvy. Přihláškou k pojištění č. l. 9 bylo prokázáno, že žalovaný biometricky podepsal dokument, dle kterého projevil zájem o pojištění v rozsahu„ balíčku B“ s měsíční úhradou 655 Kč, stanovenou jako 13,95 % ze splátky úvěru. Připojen byl i obsáhlý informační leták a dále příloha k návrhu smlouvy, biometricky podepsaná ve 12:3 3:35 hodin (č. l. 24). Bylo předloženo prohlášení klienta k souhlasům se sběrem informací, biometricky podepsané ve 12: 28:30 hodin. Byl předložen informační formulář č. l. 15, který žalovaný biometricky podepsal ve 12: 29:23 hodin.

7. Návrhem úvěrové smlouvy č. l. 21, který žalovaný biometricky podepsal ve 12:32:48, bylo prokázáno, že účastníci usilovali o sjednání úvěrové smlouvy, dle které má být žalovanému poskytnuto 55 000 Kč a žalovaný má ve 42 měsíčních splátkách uhradit 197 064 Kč, což odpovídá úrokové sazbě 98,66 % ročně (RPSN 158,1 %). Další ujednání, včetně ujednání smluvních pokut, zůstala pro výsledek řízení bez významu. Byla předložena kopie občanského průkazu žalovaného (č. l. 26). Oznámením č. l. 33 ze dne [datum] bylo prokázáno schválení žádosti o úvěr, doručenkou č. l. 39 i její doručení žalovanému. Přílohu tvoří rozpis splátek (č. l. 34). Dokladem č. l. 35 bylo prokázáno vyplacení 55 000 Kč na účet [bankovní účet] dne [datum].

8. Výpisem k úvěru č. l. 25 bylo prokázáno, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem 144 022 Kč, z účtu [jméno] [příjmení]. Dopisem od žalovaného (č. l. 27) bylo prokázáno, že dne [datum] žádal o odklad splátky o 15 dnů. Upraveným splátkovým kalendářem č. l. 36 a dopisem č. l. 37 bylo prokázáno, že žalobkyně této žádosti vyhověla a v březnu 2021 akceptovala vynechání splátky. Dopisem č. l. 40, 41 a 42 ze dne [datum], resp. [datum], resp. [datum] bylo prokázáno upomínání. Dopisem č. l. 38 bylo prokázáno upomínání dne [datum] se zesplatněním celého úvěru. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 43) vypracování i zaslání (č. l. 44) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného 9. Dle registru obyvatel č. l. 48 má žalovaný stávající bydliště trvalého pobytu beze změny od roku 2007. Dle č. l. 49 má nezletilého syna, narozeného v dubnu 2018. Soud si vyžádal výpisy NRKI a BRKI. Žalobkyně deklarovala, že zkoumala obsah NRKI, nepředložila však více, než své interní potvrzení. Z aktuálního výpisu NRKI žádný závazek, předcházející předmětnému úvěru z [datum], nevyplývá (pouze dva pozdější, z toho jeden u shodné věřitelky s jistinou 25 000 Kč a 48 splátkami po 1 464 Kč, což indikuje roční úrok okolo 65 %).

10. Z výpisu BRKI, který soud považuje u úvěru s takto vysokou splátkou a celkem splatnou částkou za zcela nepostradatelný podklad, soud zjistil následující (č. l. 57 a násl.): Dne [datum] žalovaný zjevně nezřídil účet u [právnická osoba], pouze pro účel čerpání předmětného úvěru, neboť dne [datum] načerpal úvěr s jistinou 300 000 Kč a měsíční splátkou 4 931 Kč. Žalovaný k tomu uvedl, že šlo o úvěr pro kamaráda, který ty splátky reálně hradil, dokud nepřestal. Prodlení nastalo v květnu 2021 a trvalo až do zesplatnění o rok později. Následně čerpaný úvěr u téže banky již pro řízení nemá význam, došlo k němu až v roce 2020. Z přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 68) nevyplývá exekuční řízení po roce 2003 a před rokem 2022.

11. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad až 144 022 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu (139 022 Kč), resp. prokázány historií úvěru (o 5 000 Kč více).

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

13. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, případně jednají v nevědomosti o míře obvyklého (a již zapovězeného) úročení, což je zjevně teritoriem žalobkyně, která se dle úřední znalosti soudu z desítek předchozích řízení shodné žalobkyně domáhá úroků i nad 60 % ročně, dokud se nesetká s odlišným právním názorem soudu. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

14. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Náklady ověření stavu těchto databází se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník.

15. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením lustrace v NRKI (kterou ale neuchovává, resp. nebyla předložena). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Zde ovšem žalobkyně svou vlastní (diskrétní) metodiku ani nebyla schopna aplikovat, když nedospěla ke skóringové hodnotě a vygenerovala toliko příznak (který soud považuje za upřesnění chyby, znemožňující ohodnocení bonity) [číslo].

16. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila skutečné poměry a výdaje žalovaného, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, neboť viděla tehdejší výpis NRKI. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, když smluvní dokumentace zjevně vznikala v notebooku obchodního zástupce a žalovaný poskytoval své biometrické podpisy bez možnosti seznámení se s obsahem dokumentu v jiné podobě, než (v nejlepším případě) nahlížením na displej notebooku. Bez zvukového záznamu jednání tak prakticky nelze z biometrického podpisu žalovaného na listině dovodit, co bylo skutečným obsahem jeho projevů vůle. Je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do dokumentace budou zapsány. Ostatně soudu je z předchozích řízení známo, že na webové prezentaci [webová adresa]“ tato žalobkyně prezentuje modelové příklady úvěrů i kalkulátor, které generují podstatně nižší úrokové zatížení, než jaké je reálně u soudu uplatňováno. Soud tak nepovažuje za samozřejmé (tedy bez prokázání) ani to, zda se obsah ústního jednání neliší od obsahu biometricky podepsaných písemností, se všemi právními důsledky z toho vyplývajícími pro takového věřitele. V projednávané věci však soud platnost ujednání s ohledem na jiný důvod rozhodnutí již posuzovat nemusel.

17. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela, s výjimkou pracovní smlouvy, výplatních pásek a potvrzení zaměstnavatele. Soud nezjistil, že by žalovaný vysloveně uváděl nepravdivé skutečnosti, zejména pokud by k úvěru od [právnická osoba], tak jako před soudem uvedl, že úvěr nebude splácet ze svých prostředků, jak to přiznal před soudem. Stejně tak není známo, zda nezl. dítě se žalovaným žilo ve společné domácnosti či nikoliv, na výživné nemusel být vůbec dotazován (srov. kolonky na kartě hodnocení klienta č. l. 18). Ostatně žalovaný je právní laik a je na věřiteli, aby se ptal kvalifikovaně. Ani předchozí závazek úvěruschopnost bez dalšího nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlené účely úvěrů a jejich proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Ostatně snaha řešit problém se splácením přijetí dalšího závazku od žalobkyně nastala spíše okolo dubna 2021, kdy přestal být hrazen úvěr od [právnická osoba], a žalovaný čerpal další úvěr od žalobkyně, s rovněž absolutně neplatnou výší úrokové sazby (pro zjevný rozpor s dobrými mravy) – tato věta však není důvodem pro rozhodnutí v předmětné věci, soud ji uvádí pouze pro úplnost.

18. S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny 55 000 Kč, ale až z částky, kterou má dlužník reálně měsíčně hradit - 5 347 Kč, resp. celkem uhradit - 224 574 Kč) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný se těsně před čerpáním úvěru zakládal běžný účet a sama žalobkyně shledala, že není schopna stanovit jeho bonitu vlastním skóringovým mechanismem. Při úmyslu zatížit žalovaného další splátkou, v důsledku které by po 42 měsíců musel hradit více než 5 tis. Kč měsíčně, je třeba vyžadovat podstatně větší úsilí žalobkyně, která se má přesvědčit nejen, že žalovaný bude schopen takovou částku hradit dlouhodobě (s přijatelnou mírou pravděpodobnosti), ale ve vlastním zájmu i o tom, že neposkytuje úvěr s parametry lichvy (§ 1796 o. z., § 218 tr. zákoníku) či nejedná v rozporu s povinností zkoumat řádně úvěruschopnost klienta. měla tedy například zkoumat i parametry bydlení, mandatorních měsíčních výdajů, povahu (udržitelnost) prémie 18 000 Kč v příjmu žalovaného, který ve věku (tehdy) téměř 26 let zřejmě neměl vlastní bankovní účet. Jedině pak by se zřejmě dozvěděla, že žalovaný má jiný, o pouhé dva dny starší bankovní závazek, s měsíční splátkou v takové výši, že již dosahovala pětiny jeho dlouhodobého příjmu. Z pohledu nebankovní úvěrové společnosti je neomluvitelné, pokud se zajímá toliko o nebankovní úvěry, které logicky následují až poté, co jsou vyčerpány méně nákladné zdroje úvěrů, což platí u žalobkyně tím více, že své klienty neváhala zatěžovat sazbou, která dramaticky překonávala i míru, běžně rozpoznávanou v judikatuře Nejvyššího soudu jako jeden z předpokladu trestného činu lichvy (na čemž nic nemůže změnit ani omezení příslušenství částkou 236 476 Kč). Rovněž by se nejspíše dozvěděla, jaké byly skutečné měsíční výdaje žalovaného, které jsou v částce 4 910 Kč zjevně podhodnocené a nerealistické (při operování s životním minimem nemůže žalobkyně legitimně ani smysluplně očekávat, že bude na takové osobě vydělávat lichevní úrokovou sazbou), případně i skutečnost, že žalovaný měl čerstvou vyživovací povinnost. Stejně tak by se mohla informovat o povaze odměn žalovaného, převyšujících základní tarifní mzdu, kterou nedovedl vysvětlit soudu ani s odstupem čtyř let.

19. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

20. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Tím spíše, pokud i způsob kontraktace je k dlužníkovi extrémně nepřívětivý a v notebooku obchodního zástupce se prakticky nemůže seznámit se smluvní dokumentací v rozsahu více než 20 stran drobného písma, které podepisuje biometricky a v tištěné podobě ji obdrží až o několik dnů (v lepším případě) později poštou. V tomto případě se však spíše projevila shovívavost obchodního zástupce či interního oddělení žalobkyně k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou nápadně nízké, rozsah vyživovací povinnosti, natož pak další příjem domácnosti (z něhož musely být hrazeny náklady bydlení žalovaného, pokud je sám prakticky v podobě částky pouhých 1 000 Kč neměl), na kterém byla úvěruschopnost žalovaného zcela zjevně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaný nadto má pouze výuční vzdělání, pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu, přinejmenším co do základní mzdy. V neposlední řadě pak žalobkyně nemohla při absenci historie bankovního účtu a výpisu BRKI nemohla spoléhat na tvrzení, že žalovaný nemá dosud žádný finanční závazek, když ten již (měsíční splátkou) dosahoval více než pětiny jeho vlastního čistého příjmu.

21. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovala (měsíční splátkou nad 10 tis. Kč), či přinejmenším byla sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout – pokud soud vůbec hypoteticky připustí možnost, že lze v souladu se zákonem po spotřebiteli požadovat úrokové navýšení jistiny o 98,66 % ročně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

22. Soud se tak již nemusel zabývat neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k v úrokové sazbě, která zcela zjevně přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů i trestného činu lichvy (cca 60 % ročně).

23. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v celém rozsahu již téměř trojnásobně, přiznat tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. již žalobkyni nelze ničeho.

24. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první (co do částečného zastavení řízení procesním zaviněním žalobkyně, která shledala, že se před soudem domáhá úroku v nezákonné výši) o. s. ř. žalovanému přiznal k tíži žalobkyně právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož se žalovaný účastnil jednání, které netrvalo více než dvě hodiny, i jemu přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalobkyni proto soud uložil platební povinnost, s odkazem na § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. základní třídenní pariční lhůtu prodloužil, neboť je neprakticky krátká a plnění má spíše symbolický význam.