13 C 104/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalované a žalovaného 2. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované a žalovaného pro zaplacení 17 313,89 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit prvnímu žalovanému náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně není povinna platit druhé žalované náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěru„ [anonymizována dvě slova]“ [číslo] ze dne [datum], dle které původní věřitelka, společnost [právnická osoba], žalovaným poskytla jistinu 50 000 Kč, která měla být splácena 60 měsíčními splátkami po 1 301 Kč. Úvěr byl předčasně zesplatněn dne [datum] a žalobkyně se domáhá 16 909,89 Kč na jistině, 899,59 Kč na smluvním úroku a dále v sazbě 15,40 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení, 404 Kč na poplatcích, 1 262,28 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 8,25 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Soud vyzval žalobkyni k doplnění chybějících tvrzení k povinnosti věřitele zkoumat před poskytnutím schopnost dlužníka úvěr splácet (č. l. 112), která tato advokátní kancelář pravidelně neuvádí. Podáním ze dne [datum] (č. l. 123) doplnila, že kromě informací od dlužníka získal věřitel náhled od externích databází NRKI, BRKI, [příjmení], insolvenčního rejstříku a databází Ministerstva vnitra ČR. Příjem 2. žalované byl ověřen z běžného účtu, kde zjistila zaměstnavatele [právnická osoba], a příjmy za březen 2016 až červen 2016 v průměrné výši 12 605 Kč. U žalovaného byl ověřen příjem u zaměstnavatele ve výši 22 120 Kč měsíčně. Dále měly být zohledněny normativní životní náklady a byla shledána dostatečná kapacita pro splácení.

2. Soud věc původně spojil se sp. zn. 20 C 208/2022 se souhlasem předsedkyně senátu 13C zdejšího soudu (usnesení na č. l. 99), následně však žalobkyně upozornila soud, že v této věci vystupují v pasivní solidaritě dva žalovaní a věc se proto nehodí ke spojení s věcmi, kde se žalobkyně domáhá nároků z úvěrů jen proti prvnímu žalovanému. Usnesením ze dne [datum] (č. l. 100 a 102) soud proto tuto věc opět vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. Následně vedení zdejšího soudu rozhodlo (č. l. 105), že věc již zůstane přidělena senátu 20C, ostatně tehdejší předsedkyni senátu již mezitím skončil mandát soudce.

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovaným soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstanou pasivní. Jelikož žalovaní na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovali, důsledkem je předpoklad jejich souhlasu s tímto postupem. Žalovaní v řízení zůstali pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásili, soud jim na adrese trvalého pobytu doručil náhradním způsobem, obálky poté bylo možno vhodit do označené domovní schránky. K věci samé se nevyjádřili, žádnou námitku překvapivě neuplatnili, oba jsou zjevně předluženi (č. l. 109), první žalovaný pak doslova masivně (č. l. 110).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle registru obyvatel mají žalovaní stávající adresu trvalého pobytu evidovánu dlouhodobě. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 83, 84, 86, 89 (jinak žalobkyně předložila na č. l. 17 až 21 i další dokumenty k postoupení pohledávky), odeslání žalovaným je prokázáno na č. l. 94.

5. Ze společné žádosti o úvěr č. l. 134 vyplývá, že oba manželé bydlí ve vlastním domě v [obec a číslo], údaje o příjmu celé domácnosti jak shora, nicméně u žalované je údaj o příjmu 11 133 Kč, který je mnohem blíže geometrickému průměru, jaký zjistil soud, než údaji 15 320 Kč, který neznámo jak zjistila věřitelka. Oba deklarují (svým podpisem na strojově vyplněném formuláři žalobkyně) nulové životní náklady a nulové splátky a žádají poskytnutí 120 000 Kč se splátkami na 8 let.

6. K osobě druhé žalované bylo předloženo vyjádření původní věřitelky ke zkoumání úvěruschopnosti (č. l. 125), kde je uveden měsíční příjem klienta 15 320 Kč, příjem domácnosti 35 000 Kč, manželský stav, bydlení ve vlastním domě, jedna vyživovaná osoba, interní splátky 6 618 Kč, žádné externí splátky, žádné výdaje. Dle č. l. 126 splácela úvěr s původní jistinou 350 000 Kč měsíční splátkou 6 397 Kč a úvěr s jistinou 4 715 Kč měsíční splátkou 221 Kč. Z výpisu běžného účtu druhé žalované (č. l. 129 až 133) za období dubna 2016 až července 2016, vyplývá, že měla příjem od [právnická osoba], ve výši 10 795 Kč, 17 358 Kč, 11 088 Kč a 11 178 Kč, geometrický průměr pak činí 12 345 Kč (aritmetický průměr se pro výpočet nehodí z důvodu jediné extrémní hodnoty). Výpis je z větší části anonymizován, což soudu neumožňuje provést tímto výpisem behaviorální analýzu a výpisy tak slouží jen jako doklad o příjmu ze zaměstnání. Přitom transakce s řetězcem„ KI:INT:“ jsou obvykle velmi podnětné, neboť nezřídka zahrnují trvalé platby, např. nájemné, energie a splátky úvěrů. Právě jejich důsledná anonymizace tak na soud nepůsobí poctivým dojmem. Z výpisu CNCB (č. l. 115) k osobě druhé žalované vyplynulo, že je zde uvedeno (již?) pouze 5 úvěrů, sjednaných po předmětném úvěru. Z výpisu CBCB (č. l. 119) vyplynulo, že kromě tří úvěrů, sjednaných po předmětném úvěru, byl sjednán dne [datum] kontokorentní úvěr s rámcem 5 000 Kč u téže věřitelky a byl doplacen a skončen až v září 2020. Dále byl sjednán dne [datum] úvěr z kreditní karty u téže věřitelky s jistinou 10 000 Kč, u něhož není známa historie před srpnem 2019, poté však byl soustavně čerpán, až byl v červenci 2020 zesplatněn (u zdejšího soudu byl projednán pod sp. zn. 25 C 63/2023 – č. l. 106) návrhem ze dne [datum].

7. K osobě prvního žalovaného bylo předloženo vyjádření původní věřitelky ke zkoumání úvěruschopnosti (č. l. 127), kde je uveden měsíční příjem klienta 20 060 Kč ze zaměstnání na dobu určitou, příjem domácnosti 35 000 Kč, příjem partnera 11 133 Kč, manželský stav, bydlení ve vlastním domě, jedna vyživovaná osoba, interní splátky 9 776 Kč, žádné externí splátky, žádné výdaje. Příjem je doložen potvrzením zaměstnavatele č. l. 136, průměrný čistý příjem však činí dle zaměstnavatele 27 700 Kč, srážky ze mzdy neměl. Dle č. l. 126 splácel úvěr s původní jistinou 4 736 Kč, 183 534 Kč, 91 216 Kč, 18 957 Kč a 94 000 Kč s měsíčními splátkami 109 Kč, 4 597 Kč, 2 374 Kč, 816 Kč a 1 880 Kč, všechny u téže věřitelky. U zdejšího soudu žalovaný čelí od shodné žalobkyně dalším třem řízením, spojeným pod vedoucí spisovou značkou 20 C 208/2022 (dále původní sp. zn. 19 C 206/2022 a 25 C 196/2022), kde bylo rozhodnuto [datum], rozsudek k dnešnímu ještě není vyhotoven.

8. V řízení sp. zn. 20 C 208/2022 bylo k osobě prvního žalovaného (a tedy i k poměrům společné domácnosti obou účastníků) v souběžném řízení dále zjištěno (a proto soud v tomto řízení nežádal výpisy k osobě prvního žalovaného, ale toliko k osobě druhé žalované), že dle výpisu CNCB (č. l. 105) jsou zde již vedeny pouze pozdější úvěry ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum]. Dle výpisu CBCB (č. l. 108) jsou vedeny úvěry od shodné věřitelky ze dne [datum] (jistina 213 000 Kč, měsíční splátka 4 597 Kč), [datum] (jistina 99 000 Kč, měsíční splátka 2 374 Kč), [datum] (jistina 94 000 Kč, měsíční splátka 1 880 Kč). Kontokorentní úvěr se splátkou 816 Kč dle předchozího odstavce zde soud nedohledal.

9. Dle žádosti o konsolidační úvěr č. l. 130 ze dne [datum] měl příjem z profese v gastronomii od zaměstnavatele [právnická osoba], ve výši 10 500 Kč, u věřitelky již splácel 3 799 Kč, 600 Kč a 223 Kč měsíčně, nově měl splácet 4 597 Kč měsíčně, tedy prakticky stejnou částku a není tak zřejmé, jaký parametr měl být předmětem/účelem konsolidace). Příjem byl doložen potvrzením č. l. 129, průměrný roční čistý příjem činil 13 428 Kč. Dle žádosti o úvěr č. l. 124 ze dne [datum] měl příjem z dělnické profese od zaměstnavatele [právnická osoba] (agentura práce) ve výši 16 355 Kč, u věřitelky již splácel 4 597 Kč a 220 Kč měsíčně. Příjem byl doložen potvrzením č. l. 129, průměrný roční čistý příjem činil 13 428 Kč. Dle žádosti o úvěr č. l. 135 ze dne [datum] měl příjem z dělnické profese od zaměstnavatele [právnická osoba], ve výši 17 830 Kč, potvrzený zaměstnavatelem na č. l. 136, kde žalovaný pracoval teprve 3. měsíc, u věřitelky již splácel 4 597 Kč, 2 374 Kč, 214 Kč a 703 Kč měsíčně.

10. Výpisem z běžného účtu žalovaného na č. l. 149 až 194 za období od června 2013 do února 2016 bylo zjištěno následující. V prvé řadě soud ověřil u [právnická osoba], s. r. o. (č. l. 200, dále jen„ ENASPOL“), že žalovaný nikdy nebyl jejich zaměstnancem. Příjmy na tomto účtu od této společnosti tedy soud vyhodnotil jako příjmy jiné osoby (pravděpodobně manželky), nikoliv žalovaného, jak se domnívala shodná žalobkyně (a shodná právní zástupkyně) na č. l. 148 (její vyjádření ze dne [datum]). Žalovaný byl zaměstnancem [právnická osoba], s. r. o., od května 2014 do listopadu 2015 (č. l. 202). Dle výpisu č. l. 149 až 194 pak bylo zjištěno, že od června 2013 do února 2014 zde žádný příjem žalovaného nebyl, pouze příjem od [anonymizováno], a žalovaný splácel úvěr [číslo] částkou 3 967 Kč. V únoru 2014 je zde čerpání úvěru 30 103 Kč, pravděpodobně se jedná o část čerpaného konsolidačního úvěru. V březnu až květnu 2014 rovněž žalovaný neměl příjem ze zaměstnání, teprve od června 2014 je vyplácena mzda od [právnická osoba] jak výše, až do prosince 2015, kdy začal čerpat mzdu od [právnická osoba] jak výše. Z výpisu je zřejmé, že nejsou generovány žádné úspory na účtu, čerpané jistiny jsou obratem spotřebovány na nezjištěný účel, když v každém měsíci jsou činěny vysoké výběry hotovosti a účet tak neposkytuje dobrý přehled o způsobu hospodaření domácnosti.

11. Z úvěrové smlouvy č. l. 22, obsahující podpisy formou biometrického podpisu ze dne [datum], vyplývá, že žalovaní a původní věřitelka usilovali o sjednání úvěru s jistinou 50 000 Kč, které měli čerpat bez omezení účelu a splatit v 60 měsíčních splátkách po 1 301,02 Kč včetně pojištění schopnosti splácet (101 Kč). Z informačního letáku č. l. 137, informačního formuláře č. l. 138, všeobecných podmínek č. l. 24, 28 a sazebníku č. l. 32 pro výsledek řízení nic podstatného nevyplynulo. Z úvěrové historie č. l. 141 až 145 vyplývá, že na splátkách a smluvních pokutách (zejména á 600 Kč stanovení poplatku - INDUS“) již bylo v období srpna 2016 až května 2020 uhrazeno hodně přes 50 000 Kč. Výpis úvěrového účtu na č. l. 34 až 81 obsahuje v podrobnější podobě tytéž údaje. Dopisem č. l. 82 bylo prokázáno, že věřitel učinil úvěr splatným dne [datum] a dopisy odeslal oběma žalovaným (č. l. 92 a 93). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 90 a 91) vypracování i zaslání (č. l. 95) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaných.

12. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaní a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad přes 50 tis. Kč) z předložených výpisů z účtů a bilance, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradili více) v řízení tížilo procesně pasivní žalované. I to však postačuje k plnému zamítnutí nároku.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

14. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci jsou poskytovaná jistina a předchozí závazky tak vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). V této věci se však opět potvrdilo, že benevolence původní věřitelky při poskytování úvěrů je bezprecedentní a bude zařazena do další„ várky“ podnětů k [obec] národní bance k prověření, zda banka dodržovala svou vlastní metodiku posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěry.

15. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli byly přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Údaje o předchozích úvěrech jsou tak vágní a vycházejí jen ze zjednodušených výkazů banky.

16. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost obou spotřebitelů úvěr splácet, předložila zákaznické karty/žádost s vyznačením listin, které jí byly předloženy. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka, pokud je právě u této banky zřejmé, že taková metodika je buď nedostatečná, či je (což soud považuje z respektu k profesionalitě [obec] národní banky) systematicky ignorována. Pokud by věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal poměrně vysokých smluvních pokut (které sám považuje za poplatky, což však nelze u částky 600 Kč za prodlení se splátkou ospravedlnit), pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika.

17. V případě žalovaných však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila výdajovou stránku hospodaření žalovaných, resp. když dostupné údaje o předchozích závazcích vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaných (kteří si v průběhu let nemohli nepovšimnout, že utrácejí nad poměry a své výdělkové schopnosti) soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého zaměstnance na vyplňování zákaznické karty sama podílela (jedná se o strojově vyplněný formulář, podepisovaný biometricky, nepochybně tedy na pobočce banky), je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány. Ostatně jinak si nelze logicky vysvětlit, že by údaj o nulových závazcích a nulových výdajích zůstával v každé žádosti prvního žalovaného a stejně tak v předmětné žádosti obou žalovaných nepovšimnut, resp. bez odezvy.

18. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaných vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaní uváděli nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit, pomine-li soud nešvar uvádění nulových výdajů i splátek, což však věřitelka zjevně dlouhodobě tolerovala (což nevyplývá jen z dokazování v této věci, ale také z desítek předchozích řízení). V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením a poskytnutím další jistiny k volnému užití, který nesolventnost dlužníků jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek předchozích úvěrů obou je zřejmé, že posouzení dlužníků mělo být pečlivé a to již proto, že oba již měli jiné závazky s měsíčními splátkami v takové výši, že převyšovaly polovinu jejich dlouhodobých příjmů. Existenčně byli závislí na dalším příjmu domácnost, což však v tomto případě nelze aplikovat, neboť oba po stránce příjmů a výdajů již čelili shodnému problému a tvořili stejnou (jedinou) domácnost. Výpisem z běžného účtu žalovaného na č. l. 149 až 194 za období od června 2013 do února 2016 bylo jasně prokázáno, že zde byl dostatek obav k domněnce, že je hospodařeno krajně nezodpovědně, resp. nad poměry žalovaných, kteří (pravděpodobně) dlouhodobě nezvládají režii bydlení v rodinném domě a průběžně si tak vypomáhali čerpáním dalších a dalších úvěrů od nepochopitelně benevolentní banky. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, neboť nelze očekávat, že by žalovaní např. neměli mandatorní měsíční výdaje, aby bylo možno ze zbývající části jejich příjmů ukrojit prostředky na další dlouhodobé splácení.

19. Soud již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat skutečné životní náklady žalovaných, které nepochybně nebyly nulové, pokud vlastnili a užívali rodinný dům. Žalovaní nadto oba pracovali v nekvalifikovaných profesích a dlouhodobě dosahovali skutečně minimálního příjmu. Již tyto samotná okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovaly, nebo přinejmenším byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). K behaviorální analýzy výpisu účtu prvního žalovaného, na které zjevně účastníci v předchozích letech hospodařili společně, původní věřitelka zjevně nepřistoupila, resp. pozdější výpis účtu druhé žalované poskytla v anonymizované podobě a takové zkoumání soudu znemožnila. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout a pokud ano, nikoliv jen v podobě poskytnutí další jistiny k volné útratě, ale již pouze jako konsolidační úvěr k úhradě předchozích závazků. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

20. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat regulérní banka, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jednání této banky v praxi zdejšího soudu statisticky doslova vyčnívá, nikoliv ve smyslu pozitivním.

21. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaných (kteří nenavrhli zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaní dle důkazů od samotné žalobkyně již uhradili na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

22. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu vysoce převyšujícím 50 tis. Kč již přeplacena, žaloba proti oběma žalovaným (v pasivní solidaritě, tj. v poměru společném a nerozdílném) tak byla v plném rozsahu nedůvodná.

23. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalovaným. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaným nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle II. a III. výroku těmto hradit ničeho.