18 C 91/2026

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Škodovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 157 486,51 Kč s příslušenstvím Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 157 486,51 Kč s úrokem ve výši 8 428,83 Kč a ve výši 11,5 % od 22. 2. 2026 do zaplacení z částky 153 873,75 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % od 8. 2. 2026 do zaplacení z částky 153 873,75 Kč, a na nákladech řízení částku 6 300 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 157 486,51 Kč s příslušenstvím představující dluh žalovaného vzniklý v důsledku porušování povinností vyplývajících mu z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 3. 12. 2024.Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že uznává pouze nárok žalobce na částku ve výši 128 840 Kč (jistina po započtení úhrad v jím tvrzené výši 26 160 Kč) s tím, že ji navrhuje splácet měsíčními splátkami po 1 000 kč měsíčně, dále požádal o přiznání nákladů řízení, na které má nárok jakožto nezastoupený účastník a nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci ve smyslu § 150 o.s.ř., když toto nepřiznání nijak nezasáhne do finanční sféry žalobce, zatímco žalovanému by způsobilo ještě tíživější následky. Žalovaný předmětnou úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako absolutně neplatnou z důvodu porušení povinnosti žalobce jako věřitele v ověření úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele, a žádá proto soud, aby přiznal žalobci pouze nárok na bezdůvodné obohacení spočívající v dosud neuhrazené části jistiny. Doplnil, že se mu již delší dobu nedaří najít stabilní zaměstnání, byl se nucen přestěhovat do nového bytu, v minulosti čerpal více úvěrů, které není schopen splácet, když v době, kdy žádal o předmětný úvěr, pracoval v zahraničí a byl propuštěn měsíc po uzavření předmětné smlouvy o úvěru.Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, když dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout na základě předložených listinných důkazů. Žalovaný s tímto postupem vyslovil výslovný souhlas ve svém vyjádření k žalobě, žalobce se k výzvě soudu učiněné dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a doručené mu dne 8. 6. 2026 k uvedenému postupu nevyjádřil.Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 3. 12. 2024 smlouvu, kterou žalobce žalovanému poskytl úvěr v celkové výši 155 000 Kč, jenž se žalovaný zavázal zaplatit včetně smluvního úroku ve výši 13,49 % splátkami ve výši 2 616 Kč měsíčně. Bylo smluveno, že nedílnou součástí těchto smluv jsou obchodní podmínky a podmínky pro používání úvěru, přičemž žalovaný potvrdil, že se s nimi seznámil a souhlasí s nimi. Z těchto podmínek vyplývá oprávněnost požadavku žalobce k zaplacení shora uvedených smluvních úroků, pojistného, smluvní pokuty i poplatku za sjednání úvěru. Z obsahu výpisu z účtu a výzvy ke splacení ze dne 29. 1. 2026 soud zjistil, že ke dni podání žaloby činila pohledávka 157 486,51 Kč. Z obsahu sdělení žalobce vyplývá, že původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného ze sdělení a informací poskytnutých klientem a lustrací z veřejně dostupných databázíPodle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Z obsahu předložených listin a po právním posouzení věci dospěl soud k následujícím závěrům: žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 155 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobci tuto částku vrátit, zaplatit z ní úroky a vyslovil souhlas s úvěrovými podmínkami společnosti. Žalobce uvedený úvěr žalovanému poskytl, žalovaný však úvěr řádně nesplácel, a proto žalobce odstoupil od smlouvy a vyčíslil výši dluhu částkou 157 486,51 Kč, která obsahuje jistinu 153 873,75 Kč, smluvní pokutu 1 000 Kč, pojistné 639 Kč a poplatek za sjednání úvěru 1 973,76 Kč) spolu s úroky z úvěru, a proto soud uložil žalovanému povinnost ji zaplatit, a to dle § 1908 odst. 2 občanského zákoníku, který říká, že dlužník musí dluh splnit na svůj náklad a nebezpečí řádně a včas.Poněvadž je žalovaný od 8. 2. 2026 v prodlení se zaplacením dlužné částky, uložil mu soud též povinnost žalobci zaplatit podle § 1970 občanského zákoníku úroky z prodlení ve výši stanovené v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.Námitky žalovaného ohledně neprověření jeho úvěruschopnosti žalobcem nejsou důvodné.Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. , spisová značka, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele.Žalobce u žalovaného dostupné údaje, umožňující dovodit jeho bonitu pro jakýkoliv úvěr, vyhodnotil správně. V tomto rozsahu žalobce unesl důkazní povinnost, že úvěruschopnost žalovaného zkoumal řádně a došel ke správnému závěru. Žalobce provedl vyhodnocení úvěruschopnosti klienta jako spotřebitele, ověřil prostřednictvím výpisu z bankovního účtu za dobu od 1. 9. 2024 do 2. 12. 2024 sdělení žalovaného o jeho čistém měsíčním příjmu ve výši 32 000 Kč, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost a žije v nájmu, pro stanovení disponibilního příjmu pro splácení úvěru byla použita hodnota 30 086 Kč, žalobce ověřoval také výdaje žalovaného (výdaje domácnosti včetně splátek úvěrů ve výši 15 000 Kč) prostřednictvím jejich porovnání s normativními náklady na bydlení a životním minimem, prověřil žalovaného v registru BRKI i v insolvenčním rejstříku bez negativního nálezu. Postup žalobce byl v souladu s výkladem zákona o spotřebitelském úvěru, který k posuzování výdajů považuje za účelné využít statisticky podložený model než spoléhat na údaje sdělené spotřebitelem.O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého má právo na jejich náhradu žalobce, neboť byl ve sporu plně úspěšný. Celkové náklady řízení žalobce jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 6 300 Kč. Soud v daném případě na návrh žalovaného neshledal okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o.s.ř., které odůvodňují výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnějšímu žalobci. Tyto skutečnosti soud nespatřuje ani v nedoložených poměrech žalovaného, ani v okolnostech případu, kdy žalovaný přes tvrzené nepříznivé osobní poměry neprojevil snahu jakkoliv uhradit žalobci dlužnou částku. Za takové situace není dle názoru soudu na místě žalobci jeho právo na celou náhradu nákladů řízení spočívající pouze v uhrazeném soudním poplatku právě s odkazem na § 150 o.s.ř. odepřít.O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věty první o.s.ř., přičemž neshledal podmínky pro umožnění žalovanému zaplatit žalobci dluh včetně nákladů řízení ve splátkách či v delší než třídenní lhůtě běžící od právní moci rozhodnutí soudu, když žalovaný na výzvu soudu nedoložil prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ani svou tvrzenou špatnou finanční situaci. Žalobce sice s možností splátek výslovně souhlasil pod podmínkou sankce ztráty výhody splátek v případě porušení splátkové povinnosti, nikoliv však s jejich výší (žalovaný navrhoval splátku ve výši 1 000 Kč měsíčně, žalobce ve výši 7 300 Kč měsíčně).