20 C 1/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka], a to do 7 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění.

2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení ve výrocích I a II shora uvedeného plnění z titulu úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], sjednané se žalovaným pro jistinu [částka] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Ujednáno bylo navýšení o [částka] (kapitalizovaný úrok, poplatek za vyhodnocení úvěru, poplatek za sjednání úvěru a inkasní poplatek) a splácení ve 14 měsíčních splátkách. Domáhala se jistiny [částka], dlužného úroku [částka], dlužného poplatku za vyhodnocení úvěru [částka], dlužného poplatku za sjednání úvěru [částka] a inkasního poplatku [částka]. Podáním ze dne [datum] k výzvě soudu doplnila způsob, jakým byla právním předchůdcem zkoumána schopnost žalovaného úvěr splácet.

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud po žalovaném pátral, u (v předchozím řízení) zjištěného zaměstnavatele žalovaný již nepracuje, nereaguje ani na emailové zprávy. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). V projednávané věci je tak již pouze na žalovaném, zda si svým kontraproduktivním přístupem k základním občanským povinnostem nepřivodí exekuci pro pohledávku ve výši pouhých [částka] jen proto, že se o rozsudku soudu včas nedozví. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o postoupení pohledávek č. l. 16 a dodatečně doslaným seznamem postoupených pohledávek č. l. 25 bylo prokázáno, že pohledávka na žalobkyni přešla. Z přehledu všech řízení žalovaného u zdejšího soudu č. l. 30 vyplynulo, že žalovaný je aktuálně zřejmě předlužen (zejména v roce 2019 čelil exekuci pro jistinu 95 tis. Kč), v době kontraktace však žádné exekuci zřejmě nečelil. Úvěrovou smlouvou č. l. 20 bylo prokázáno, že se žalovaný zavázal po načerpání [částka] uhradit 14 splátek po [částka], přičemž navýšení úvěru tvoří [částka] na úroku, [částka] na úhradě za poskytnutí úvěru, [částka] na nákladech vyhodnocení úvěru a [částka] poplatek za hotovostní inkaso. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 21) vypracování i zaslání (č. l. 22) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na adresu [adresa]).

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Takto ze skutkových tvrzení implicitně (aritmeticky) vyplývá, že žalovaný již uhradil [částka]. Úrok v kapitalizované výši [částka] by zjevně pozornost soudu sám o sobě nevzbudil. Poplatek [částka] a [částka] však zcela zjevně představuje další skrytou složku úroku, tj. odměnu věřitele za poskytnutí peněz dlužníkovi, nikoliv poplatek za konkrétní službu, která by představovala volitelné, nadstandardní plnění, a nikoliv tedy samozřejmé činnosti, které musí úvěrující poskytnout/vykonat vždy a dlužník se jich nemůže„ zříci“. S tímto poplatkem by skutečný roční úrok převyšoval 79,95 % ročně (soud by tak nutně zkoumal i to, zda se již nejedná o soudy neakceptované trojnásobné překročení úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami, porovnávaje sazbu s údaji v databázi [příjmení] [příjmení]). Jelikož však poplatek, uměle navyšující skutečné náklady spotřebitelského úvěru a neobsahující žádné protiplnění věřitele vůči spotřebiteli, zjevně koliduje s dobrými mravy a současně jej soud považuje za nevyjmenované zakázané ujednání spotřebitelských smluv ve smyslu § 1814 a 1815 o. z., soud jej považuje za absolutně neplatný již proto. Administrativní poplatek zcela zjevně nelze vybírat za činnost, která je podstatou samotné finanční služby, provozované za zisk z úroku – provozní náklady podnikatele, kontraktace a poskytnutí jistiny, a nepředstavuje tedy dodatkovou službu pro dlužníka - jako je v projednávané věci např. soudem akceptovaný poplatek za hotovostní inkaso [částka], jakkoliv je pro soud oblíbenost této služby i u dlužníků s bankovním účtem nepochopitelná. Podle § 1814 písm. k) o. z. dále platí, že zvláště se zakazují ujednání, která (…) přenášejí na spotřebitele povinnost prokázat splnění povinnosti podnikatele, kterou mu ukládají ustanovení o smlouvě o finanční službě, (…). Má-li spočívat administrativní činnost i v plnění dalších povinností věřitele (např. v povinném zkoumání schopnosti dlužníka úvěr splácet dle § 9, resp. 86 příslušného zákona o spotřebitelském úvěru), jde s odkazem na citované ustanovení rovněž o zakázané ujednání ve spotřebitelských smlouvách, neboť přenos povinnosti je více než souměřitelný s přenosem nákladů na splnění takové povinnosti věřitele na dlužníka. Věřitel je oprávněn požadovat vyšší úrokovou sazbu, než bankovní domy či jiné úvěrové společnosti, avšak i tato sazba má své hranice a dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak sazba okolo 60 % ročně již může představovat i trestný čin lichvy. Jelikož však žalobkyně výslovně požadovala na úrok toliko [částka], soud nebyl oprávněn přiznat na absolutně neplatných poplatcích byť jen jejich část, neboť žalobkyně je výslovně nepovažovala za součást obchodního úroku (který by byl soud oprávněn krátit). Důvodným soud shledal i poplatek [částka] za hotovostní inkaso, ačkoliv s prokazováním okolností poskytování takové služby má soud jen ty nejhorší zkušenosti a již samo ujednání soud považuje za dostatečný důvod požadovat po věřiteli zkoumání i jiných, než dlužníkem uváděných údajů o jeho schopnosti úvěr splácet, neboť jde zjevně o nákladné plnění, kterému se lze vyhnout bezhotovostním stykem (k němuž není dokonce nezbytné ani to, aby měl bankovní účet žalovaný, který může jednoduše vložit prostředky na účet věřitele v příslušné bance či zaslat složenkou). Žalovaný však zůstal zcela pasivní a soud žádné údaje o reálné podobě této služby v této konkrétní věci neměl. Zkoumání poměrů žalovaného ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. (což soud činí z úřední povinnosti) v této věci soud nad rámec skutkových tvrzení za podstatné nepovažoval, neboť nezjistil tehdejší předlužení či exekuční inhibitorium žalovaného a ani nic dalšího, čemu by bylo třeba před rokem 2017 (nad rámec zájmu o„ inkasní“ službu) na poměrech žalovaného věnovat zvýšenou pozornost.

6. Současně soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění ([částka]), jejich zápočtu na část všech specifikovaných nároků, a na straně druhé od absolutní neplatnosti ujednání o dvou poplatcích ([částka] a [částka]) od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, jejichž zbytků k zaplacení se nadto výslovně domáhá, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost úvěrů možno plnit toliko na [částka] (jistina, kapitalizovaný úrok a inkasní poplatek). Soud proto od čerpaných jistin odečetl výši plnění, které již žalovaný uhradil a výrokem I přiznal nárok toliko na příslušný zbytek plnění ([částka]), zbytek nároků pak byl výrokem II zamítnut. Nárok na úrok z prodlení s odkazem na § 1970 tamtéž zjevně nevznikl, neboť s ohledem na způsob započítávání plnění dle žaloby je zřejmé, že jistina již takto byla uhrazena celá a úrok z prodlení byl (dle petitu) požadován toliko z jistiny (ačkoliv skutková tvrzení uvádějí něco jiného, soud to však považuje za toliko písařskou chybu, vzešlou z mechanické aplikace vzorového žalobního návrhu).

7. O lhůtě k plnění soud (výrok I) rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného přiměřeně navýšil lhůtu k plnění, aby měl žalovaný reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod, plnění je samo o sobě zcela marginální.

8. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle výroku III hradit žalovanému ničeho.