20 C 1/2026

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného pro 35 478 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 27 499 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 146 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci.

II. Co do částky 7 979 Kč, úroku 28,17 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 9. 2025 do 25. 11. 2025, úroku 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 12. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 9. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení v rozsahu 37,84 % částku, která bude uvedena v písemném vyhotovení rozsudku, a to do 21 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 17. 11. 2025, zaplacení plnění z úvěru ze dne 28. 6. 2025 č. , hodnota, s původní jistinou 30 000 Kč (přičemž 2 500 Kč je však vypláceno zprostředkovateli úvěru), z něhož se domáhá zaplacení jistiny 30 000 Kč, příslušenství jak ve II. výroku shora, 2 047 Kč na úrocích do zesplatnění a celkem tak činí jistina 32 047 Kč, 300 Kč za 3 odeslané upomínky, 1 497 Kč na smluvní pokutě za 3 neuhrazené splátky a 1 634 Kč na smluvní pokutě ze zůstatku zesplatněného úvěru. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla jen formulářová tvrzení a příkladmo vyjmenované zdroje, kde figuruje registr REPI, „vlastní databáze“, nikoliv však zejména NRKI/BRKI. Údaj o příjmu dle tvrzení žalovaného byl ověřován, jiné údaje tedy zřejmě nikoliv. Údajné nahlížení do katastru nemovitostí soud spíše znepokojuje, neboť s poskytováním těchto úvěrů jsou často svázány právě snahy o získání nemovitého majetku spotřebitelů.

2. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z. Žalobkyně již byla ze strany České národní banky již postižena sankcí 750 000 Kč právě za neplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ již ohledně úvěrů z let 2020 až 2024. Soud se tak obává, že tak jako ostatní nebankovní věřitelé má z těchto sankcí pouze legraci a považuje je za toliko symbolickou občasnou daň za lukrativní podnikání v přímém rozporu s právními normami, když odnětí licence k poskytování úvěrů je spíše raritní (soud jej zatím zaznamenal jen u , právnická osoba, , a , právnická osoba, , v insolvenci, kde na poskytování úvěrů obratem navázal vlastník pod hlavičkou jiné společnosti).

3. Soud vyzval žalobkyni k vyjádření, zda se žalovaným sjednala nějaký úvěr již v minulosti (pro případ, že i ona poskytuje úvěry „sériově“ a nově sjednanými úvěry maskuje dříve odčerpané příslušenství), odpověď ani v tomto řízení neobdržel. Situace v České republice s nebankovními úvěry dospěla tak daleko, že advokáti, uplatňující u soudu právně závadné nároky, jednoduše soud ignorují a žádného postihu se neobávají. Jelikož však žalovaný sám nijak neprotestoval, soud rozhodnutí neoddaloval, odpověď neurgoval a eventualitu toho, že žalovaný je obětí rozsáhlejšího lichevního schématu, kde projednávaný (absolutně neplatný) úvěr je pouze poslední „iterací“ (jak je v případě nebankovních úvěrů stále častější) dále neprověřoval.

4. Senát 20C v prvé řadě konstatuje, že za chybné v této věci považuje vydání platebního rozkazu. Vydání platebního rozkazu by však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení, která postupuje dle odlišných procesních postupů (a některá lichevní schémata či účelově formulované návrhy právě s tím počítají). Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody neplatnosti.

5. Žalovaný ve svůj prospěch podal včasný odpor. Byť ryze blanketní, který ve lhůtě 30 dnů nedoplnil o důvody, soud rozsudek pro uznání nevydal. A to zcela záměrně. Soud v prvé řadě konstatuje, že v případě nebankovních spotřebitelských úvěrů zásadně nevydává rozsudek pro uznání, ani pro zmeškání, ani neschvaluje případný návrh smíru. Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18).

6. Zkoumáním toho, zda věřitel skutečně řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), pouhé tvrzení se dlouhodobě ukazuje jako nedostatečný předpoklad (drtivá většina soudem projednávaných nebankovních úvěrů je poskytnuta navzdory zjevnému předlužení spotřebitelů). Rovněž případné zjištění, že došlo k aplikaci některého z četných lichevních schémat (resp. k jejich kombinaci), které již soud u daného (původního) věřitele již opakovaně odhalil (§ 121 o. s. ř.), je rovněž zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje, Anonymizováno, v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 2778/19). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Takový případný nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní.

7. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil a na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka byla poté vhozena do označené domovní schránky. Nevyjádřil se již více, natož k věci samé. Jeho vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C důsledně činí.

8. Na druhou stranu lze konstatovat, že přístup, při kterém je rovnost účastníků v občanském soudním řízení v praxi vykládána tak, že je k nim přistupováno zcela shodně, včetně doručování a poskytování procesních poučení, zcela jistě rovněž není správný. Mezi právně zastoupeným účastníkem a spotřebitelem bez právnického vzdělání (a právnické praxe) jsou zcela zřejmé faktické rozdíly, které ostatně akcentují různá ustanovení procesních předpisů. Pokud je povinností advokáta provozovat datovou schránku, skrze kterou jsou mu doručovány soudní písemnosti, situace pro spotřebitele je mnohem méně přehledná. Komplikovanost hmotného i procesního práva, nedostatečné vzdělání populace v právním minimu a finanční gramotnosti, roztříštěnost agend a postupů státní správy, to vše přispívá k naučené bezmoci průměrného spotřebitele, který by nepochybně na prostou otázku, zda by pro sebe zvolil příznivější výsledek, pokud by věděl jak, odpověděl nepřekvapivým způsobem. Evropští autoři koncepce ochrany spotřebitele jsou si toho vědomi navzdory neznalosti zdejších poměrů, neboť ji založili na zásadě oficiality. I přes nespornou zodpovědnost každého občana za svou adresu trvalého bydliště (případně raritně využívanou adresu doručovací, u které však následně paradoxně dochází k opomenutí její aktualizace při změně trvalého bydliště a následky jsou pro spotřebitele opět neblahé) je třeba zohlednit i tristní stav služeb České pošty, s. p., při vyplňování údajů na doručenkách soudních písemností (tj. jiných veřejných listin). Pokud se soud spokojí s konstatováním údajů doručenek a nezohledňuje případné nápadnosti a vzájemné rozpory, vyplývající z úřední činnosti a dalších listin ve spise, pak ignoruje zjevné. Ryze formální doručování tak v mnoha případech nelze ve vztahu ke spotřebiteli považovat za dostatečné naplnění povinnosti soudu zajistit stejné možnosti uplatnění práv účastníkům řízení (§ 18 odst. 1 o. s. ř.). Účastník řízení ostatně sám nemá možnost případné vady při doručování soudních písemností reklamovat (k tomu je oprávněn pouze odesílatel - soud), pokud se o řízení vůbec včas dozví. Své případné tvrzení v tom smyslu, že na dané adrese žádný pokus o zastižení ani žádná výzva k převzetí zásilky vůbec realizována nebyla, prakticky ani soudu prokázat nemůže, aby vůbec soud měl důvod přistupovat k reklamaci. Prokazování nepravdivosti na doručence vyznačeného tvrzení doručujícího orgánu o neexistenci označené schránky vzhledem k časovému odstupu od samotného doručování prakticky nelze realizovat ani ohledáním doručovacího místa soudem. Reklamování takových písemností soudům nadto přináší neproporcionální administrativní náklady, způsobuje průtahy v řízení a pravděpodobně právě proto se jedná o problematiku prakticky „neviditelnou“ a nepostižitelnou. Koncepce trvalého bydliště je ostatně pro potřeby osob, odkázaných na nájemní bydlení, krajně nepraktická, časově a finančně nákladná sama o sobě. Skutečnost, že soud nemá bez dalšího přístup ani k informaci o uvěznění účastníka, je jen dalším projevem zanedbání této oblasti veřejné správy, byť pracuje s údaji v elektronické podobě.

9. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalovaný uvedl ve smlouvě i v přiložených formulářích své osobní poměry s tím, že bydlí v podnájmu s výdaji 6 550 Kč, splácí 5 443 na jiných úvěrech, a výslovně napsal, že věřitelem „, právnická osoba, “ 131 000 Kč se splátkou 5 443 Kč, je svobodný, bezdětný a měsíčně vydělává 35 000 Kč u , právnická osoba, , a v domácnosti není jiný příjem. Další výdaje domácnosti uvedl 1 000 Kč (tento absurdní údaj se na těchto formulářích opakuje a pravděpodobně je výmyslem zprostředkovatele úvěru). Věřitel konstatoval životní minimum 4 860 Kč a normativní náklady na bydlení 13 737 Kč (což je překvapivě realistický údaj). Byly doloženy dvě výplatní pásky za duben a květen 2025 s příjmem v kolonce „dobírka na účet“ 38 360 Kč a 44 242 Kč, což nemusí nutně vyjadřovat reálně zaslanou částku, a dle jakéhosi výňatku z výpisu účtu činí skutečně vyplacené mzdy od tohoto zaměstnavatele za únor 2025 36 577 Kč, za březen 2025 36 177 Kč, za duben 2025 52 416 Kč a za květen 2025 44 242 Kč (č. l. 36 až 39). Exekuční srážky ze mzdy patrné nejsou. Č. l. 35 zřejmě představuje první stranu výpisu účtu žalovaného za období května 2025, ale transakce již doloženy nejsou. Výpis transakce č. l. 40 zřejmě vyjadřuje náhled na účet žalovaného a platbu „nájem a telefon“ částkou 6 550 Kč osobě , jméno FO, , kontext není zřejmý. Je naznačena lustrace v ISIR s negativním výsledkem. Je naznačena lustrace v Centrální evidenci exekucí (č. l. 42) s negativním výsledkem. Interní potvrzení o údajné lustrace v Centrální evidenci exekucí je v této podobě neprůkazné, nicméně zřejmě správné, neboť problémy žalovaného s předlužením u soudu teprve začínají.

10. Byly předloženy úvěrové podmínky, které zůstaly pro věc bez významu. Byl doložen informační leták. Chybějící podpisy všech listin zřejmě nahrazují listiny č. l. 29 až 32 („záznam o vložení dokumentu do systému“), není však zřejmé, zda tím má být nahrazen podpis spotřebitele či zprostředkovatele. Listina č. l. 25 podepsaná je, ale zřejmě samostatným zprostředkovatelem věřitele.

11. Výpis REPI (č. l. 43) uvádí pouze tři úvěry s jistinami 18 000 Kč ze dne 20. 6. 2025 s měsíční splatností a zbývající částkou 25 020 Kč (tedy jde zjevně o krátkodobou půjčku s lichevními parametry), revolvingový s rámcem 20 000 Kč z 27. 6. 2025 (tedy pouhý den před předmětným úvěrem – sic!) a 30 000 Kč ze dne 22. 5. 2025 se zřejmě také měsíční splatností, kde však zřejmě došlo k úhradě 16 000 Kč a 10 144 Kč a přesto dluh stále tvoří 30 000 Kč. Dle zkušenosti senátu 20C se může jednat o placení poplatku za odklad splatnosti, lichevní parametry úvěry však jsou zjevné každému. Tento výpis od samotné žalobkyně tedy svědčí o tom, že celý proces posouzení úvěruschopnosti je pouhým předstíráním plnění zákonné povinnosti, nicméně žalovaný byl prokazatelně obětí předchozích lichevních úvěrů a jeho bonita již byla nulová. Tak jako v předchozích případech žalobkyně a její advokát pouze spoléhá na nepozornost či nezájem soudu o obsah důkazů.

12. Co soud ve výpisu REPI nedohledal, je žalovaným deklarovaný úvěr od , právnická osoba, .

13. I tento samotný výpis měl tedy žalobkyni vést k neposkytnutí úvěru, neboť jde o další tři závazky, které ani žalovaný v žádosti neuvedl, a které svědčí o tom, že žalovaný již byl obětí nejméně tří predátorských úvěrů. Jednání žalobkyně tak lze bez dalšího nazvat nezodpovědným a vzhledem k tomu, že reálná úroková sazba ze skutečně poskytnuté jistiny 27 500 Kč by přesahovala i deklarovaných 44,5 % RPSN, pak současně i lichevním, neboť více než trojnásobně převyšuje obvyklou bankovní sazbu úvěrů a je tak v hrubém rozporu s dobrými mravy a stižena absolutní neplatností dle § 588 o. z. To staví do nelichotivého světla i jednání advokáta, který takové plnění vymáhá a navíc dovozuje výši své odměny i od lichevního navýšení.

14. Je zřejmé, že nezkoumání registrů NRKI/BRKI při excesivním úročení, by k vyloučení úvěruschopnosti žalovaného rovněž stačilo samo o sobě. Pro úplnost však soud provedl i další důkazy.

15. Bylo doloženo vyplacení částek 27 500 Kč a 2 500 Kč (č. l. 46 a 47) na účty žalovaného a zprostředkovatele úvěru (opět , jméno FO, ). Dopisem č. l. 45 bylo oznamováno schválení úvěru a výzva k úhradě 1 Kč na účet věřitele. Úhrada 1 Kč žalovaným je doložena na č. l.

44. Výpisem úvěru č. l. 48 („bonita smlouvy“) bylo doloženo tvrzení, že žalovaný na závazek uhradil pouze 1 Kč. Byly doloženy dvě písemné upomínky č. l. 50 a 67 s obsáhlým seznamem odeslaných upomínek, obsahujících citlivé osobní údaje desítek třetích osob. Byla doložena upomínka č. l. 85 se zesplatněním a předžalobní výzvou od právního zástupce.

16. Soud si aktuální výpis NRKI (CNCB) vyžádal sám (č. l. 89), neboť právě tento registru považuje za nezbytnou součást smysluplného zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr v době, charakteristické soutěžením desítek nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v nezřízeném vršení úvěrů s lichevními parametry. Vyplynuly z něj následující skutečnosti, rovněž samostatně determinující výsledek tohoto řízení:

17. Z výpisu NRKI(CNCB)/BRKI(CBCB) je patrné, že žalovaný měl i další závazky. Ze dne 22. 5. 2025 měl úvěr od , právnická osoba, ., s jistinou 247 000 Kč a dlužil 499 440 Kč, měsíční splátka činila 4 162 Kč. Ze dne 6. 5. 2025 měl úvěr od , právnická osoba, ., s jistinou 130 000 Kč, měsíční splátkou 3 169 Kč a dlužil dle výpisu 190 140 Kč. Ze dne 28. 4. 2025 měl úvěr od , právnická osoba, ., s jistinou 69 000 Kč, splátkou 1 852 Kč měsíčně a dlužil 109 268 Kč. Byl již obětí lichevního schématu od , právnická osoba, . (úvěry z 19. 1. 2024, 20. 5. 2025, 30. 5. 2025 a 20. 6. 2025). Měl ze dne 2. 6. 2025 úvěr od , právnická osoba, , se zjevně lichevními parametry. Měl ze dne 16. 5. 2025 úvěr od , právnická osoba, ., se zjevně lichevními parametry. Měl ze dne 29. 4. 2025 a 6. 5. 2025 úvěry od , právnická osoba, , se zjevně lichevními parametry. Měl ze dne 29. 5. 2025 a 20. 6. 2025 úvěry od , právnická osoba, , se zjevně lichevními parametry. Měl ze dne 2. 6. 2025 a 27. 6. 2025 úvěry od , Anonymizováno, , právnická osoba, ., se zjevně lichevními parametry. Měl ze dne 14. 5. 2025 úvěr od , Anonymizováno, , právnická osoba, ., se zjevně lichevními parametry. Měl ze dne 27. 6. 2025 úvěr od , Anonymizováno, . (dle znalosti soudu jde vždy o úvěr s lichevními parametry).

18. Žalovaný se (ať již vědomě či nevědomě, což soud nemá potřebu ani ambici v tomto řízení řešit) stal obětí lichevních úvěrů (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním – § 1796 o. z.) Z této úvěrové historie je zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Žalobkyně je nepominutelnou součástí tohoto problému. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání těchto společností. Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v trestním řízení hlouběji zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci splácet ani jeho (další) lichevní úvěr a jen stěží se tak může jednat o jeho uvedení v omyl. Četnost úvěrů v tomto případě zřejmě svědčí i proti žalovanému, který zjevně nejednal jen jako bezmocná oběť lichvy, avšak to není pro výsledek řízení podstatné (nejvýše pro lhůtu k plnění). Zda žalovaný byl či nebyl ve finanční tísni, způsobené lichevními úvěry, je spíše otázkou pro orgány činné v trestním řízení. Motivace spotřebitele (který údajně měl nadprůměrný příjem) zde pro soud není významná, je-li již předchozí jednání věřitele zjevně protiprávní. Ty se však jednáním těchto věřitelů dlouhodobě odmítají zabývat.

19. Smlouvou o úvěru ze 28. 6. 2025 žalobkyně prokázala, že se i přes výše uvedené zavázala poskytnout žalovanému 27 500 Kč, zprostředkovateli úvěru 2 500 Kč, přičemž žalovaný se zavázal splácet ve 25 měsíčních splátkách po 1 600 Kč celkem 40 000 Kč při sazbě 28,17 % p. a. (RPSN však činí 44,5 %). Ve smlouvě se žalovaná dále zavázal hradit účelně vynaložené náklady, smluvní pokuty 499 Kč za každou splátku v prodlení a 0,1 % denně z dlužné jistiny předčasně zesplatněného úvěru.

20. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 1 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. z předloženého důkazu – interního výpisu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

21. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

22. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak obdobní věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí (ačkoliv tak nízký standard zkoumání je myslitelný jen u úvěrů, které nemají lichevní parametry!). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné praktiky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

23. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro , právnická osoba, , či 7 500 000 Kč pro , právnická osoba, , nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Dokonce i Člověk v tísni u svého Indexu odpovědného úvěrování varuje až před úvěry s „trojciferným navýšením“, což je zjevné selhání úsudku neziskového subjektu, které má za cíl chránit spotřebitele, ačkoliv tímto pomáhá legitimizovat část úvěrů s lichevními parametry. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

24. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ. Oč se v tomto případě pokoušel žalovaný, není soudu zřejmé. Oč se pokoušel věřitel, je však zřejmé dostatečně a v žádném případě to nesmí požívat právní ochrany, neboť jde o zcela záměrně protiprávní obchodní záměr, který prokazatelně ignoruje i ty překážky poskytnutí úvěru, které si sám stanovil (lustrací REPI).

25. V projednávané věci je úročení jistiny tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Zde však úvěr vědomě poskytoval oběti lichevních úvěrů a nemůže tak své jednání žádným způsobem obhájit. A to dokonce ani ojedinělým selháním svého zaměstnance či zprostředkovatele, když senát 20C již má dlouhodobou představu o tom, co je a co není v jednání žalobkyně toliko politováníhodnou náhodou.

26. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Za zprostředkování úvěru si přitom věřitel neváhal odčerpat z jistiny 2 500 Kč (což je postup, který nelze akceptovat, neboť odporuje smyslu úvěrové smlouvy – poskytnutí úvěrové jistiny). Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.

27. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Údaj z CEE je v tomto ohledu nepominutelný, ten si však žalobkyně zřejmě opatřovala, žalovaný však byl blízký věku mladistvých a exekuce u něj nebyly pravděpodobným zdrojem problémů. Za naprosté minimum k ověření bonity takového žadatele o úvěr však soud současně považoval alespoň ověření stavu NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), což se ostatně ukázalo být zcela zásadní. Zcela zjevně by to však žalobkyni bylo lhostejné, neboť ignorovala překážky úvěruschopnosti i dle REPI, které soudu sama předložila.

28. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila dotazník a kopii listin, které jí byly předloženy, s výjimkou výpisu z účtu (předložená listina nemůže sloužit jako důkaz ničeho smysluplného). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Žalobkyně operuje mezi nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů a musí si být dobře vědoma alespoň základních parametrů úvěrů svých konkurentů. Většinu z nich ostatně svou úrokovou sazbou v pozitivním slova smyslu zahanbuje (její lichevní schéma je však založeno především až na následcích prodlení), nicméně především si musí být dobře vědoma, že případné předlužení klienta předchozími úvěry od některého z jejích konkurentů je okolnost, kterou nemůže nechat na dobrém slovu klienta. Lze považovat za absurdní, pokud si věřitel dává práci s kopírováním výplatních pásek, avšak neobtěžuje se získat údaj z úvěrových registrů, které existují právě pro tento účel. A když pak dokonce jeden z registrů lustruje a znepokojivé informace zjistí (čerpání tři úvěrů s lichevními parametry v předchozím měsíci), vůbec na ně nereaguje. Žalobkyně zjevně tento aspekt svého podnikání ignoruje, neboť zjevně ani své úvěry do nejrozšířenějšího registru NRKI nedodává. Ignorovala však i stav REPI, je tedy zřejmé, že své povinnosti věřitele rovněž pouze předstírá, jejím zájmem je však predátorská exploatace spotřebitele bez ohledu na míru jeho finanční tísně či neznalosti. To je však s ohledem na obsah a smysl povinnosti dle § 86 ZoSÚ neakceptovatelné, zejména pokud nezískává údaje ani z žádného jiného obdobného registru (BRKI, SOLUS aj.). I aktuální výpis REPI, i NRKI, stejně jako BRKI ovšem i v tomto řízení stačil k usvědčení žalobkyně, že své povinnosti hrubě zanedbala a stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Takové úvěry však žalobkyně (dle praxe senátu 20C zdejšího soudu) neposkytuje.

29. V případě žalovaného byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, resp. dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných a ještě křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má mít o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotazy na stav evidencí (např. i BRKI/CBCB) učinit i v současnosti. Soud však na žalovaného hledí spíše jako na potenciální oběť, než na pachatele, a dle toho také bude jednat. Také se žalobkyně sama prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány, zvláště pokud tak obchodní zástupce činil s vidinou bezprostřední odměny 2 500 Kč!

30. V této věci je komentování dalších parametrů bonity žalovaného s ohledem na extrémně znepokojivé okolnosti čerpání více než deseti úvěrů v průběhu dvou měsíců zjevně nadbytečné. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Žalobkyně rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť její reálná sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině – 27 500 Kč) okolo 37,4 % ročně je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) dlouhodobě činí dle databáze ARAD cca 10 % p. a. a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V tomto rozsahu žalobkyně opět neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru.

31. Nevysvětlitelným je stav REPI, který věřitel zcela ignoroval. Přitom prakticky shodnou situaci soud zaznamenal v předchozím řízení , spisová značka, . Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně nebo podle své metodiky zkoumání úvěruschopnosti, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu nemohl poskytnout. A po zjištění základních informací by úvěr poskytnout nesměl (natož se následně prostřednictvím advokáta domáhat u soudu příslušenství). Jediným pozitivem tak je, že advokát přestal usilovat o příslušenství v rozporu s § 122 odst. 4 ZoSÚ, jak tomu bylo v předchozích řízeních, která musel soud oznamovat orgánu dohledu.

32. Zprostředkovatelé těchto úvěrů při sjednávání dalších a dalších úvěrů naopak trpí iluzí pomoci a oběti této lichvy pak trpí iluzí nejen právní, ale i morální povinnosti takové závazky dodržet. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Ze zákaznické karty nelze usuzovat na to, zda údaje odpovídají skutečnosti, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Na exekuci se (dle dokazování v předchozích řízeních tohoto věřitele) výslovně neptá (dává k podpisu formulářové „čestné prohlášení“ č. l. 24) a po mnoha letech opakujících se nároků těchto věřitelů již soud nemohl dospět k jinému závěru, než že se těmto informacím v psané podobě vyhýbají záměrně. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Ostatně žalovaný je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jej profesionální obchodník neptá (ačkoliv je soudem již několik let poučován, že se ptát musí). Předtištěná deklarace drobným písmem takovou povinnost nemůže nahradit a odpovědnost věřitele vyloučit. Realita bohužel ukazuje, že pro trestní stíhání spotřebitelů podpis na takové listině postačovat může.

33. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

34. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze zprostředkovatelské smlouvy, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud a k odměně 2 500 Kč soud nepřihlíží. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na zprostředkovatelskou odměnu 2 500 Kč, obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

35. Soud tak mohl žalobkyni přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok jen na 27 499 Kč, a to ještě jen proto, že předchozí iterace lichevního schématu u ní dosud (a ani v tomto případě) nezjistil. Žalobkyně na tuto výzvu odmítla odpovědět. Ani to však nevylučuje, že se tak ve skutečnosti neděje, když své úvěry do registru NRKI vůbec nezapisuje a spotřebitelé jsou v této fázi lichvy prakticky neteční, aby sami soudu poskytovali údaje.

36. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k reálné úrokové míře, kterou je třeba vztáhnout k poskytnuté jistině 27 500 Kč (zprostředkovatelská odměna 2 500 Kč ji již v okamžiku čerpání snížila, avšak podstatou úvěrového závazku je poskytnutí jistiny) a která by tak činila přibližně 37,4 % ročně a již by se vymykala trojnásobku sazby, poskytované v místě a čase bankami. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08).

37. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve sp. zn. 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaná je předlužena a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

38. Ve zbylé části (úrok z prodlení, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) tak byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

39. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (68,92 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (37,84 %). Celková výše těchto nákladů pak sestává ze dvou mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 700 Kč a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 338 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu (např. sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ), když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy. Za předžalobní výzvu náhrada nepřísluší, neboť nebylo účelnou prevencí soudního řízení považovat po spotřebiteli podstatně více, než co následně mohl přiznat soud, nadto z tak očividně neplatného právního jednání.

40. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je dle obou registrů zjevně masivně předlužen a pravděpodobně jej čeká několik obdobných nalézacích řízení, v nichž se několik nebankovních úvěrových společností bude vymáháním a posléze případně u soudu ucházet o pohledávky včetně lichevního příslušenství a se snahou zamaskovat před soudem, jak nezodpovědné bylo poskytnutí většiny (ne-li všech) z nich. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného poskytl dvouletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku zpravidla navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který se neváhá účastnit na vymáhání lichevních pohledávek, čímž překračuje status advokáta a jednání se přímo účastní. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a žalovaný zůstal pasivní a své úmysly nenaznačil. Ostatně pokud bude stejným způsobem hledět na všechny své nároky, pravděpodobně bude záhy čelit několika pohledávkám s pariční lhůtou 3 dnů. Žalovaný by měl postupovat v součinnosti s příslušným soudním exekutorem (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku). Jinak, než pokusem o oddlužení, ostatně penzum svých závazků pravděpodobně nebude schopen vyřešit, aniž by jej narůstající příslušenství, lichvářské požadavky několika věřitelů, náklady jejich právního zastoupení a náklady exekucí, nezaměstnaly na zbytek jeho ekonomicky aktivního života.

41. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Dále je již výlučně na žalovaném, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv.