20 C 102/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek [částka], obchodního úroku 10,2 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], sjednané žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], jako věřitelem, s původní jistinou [částka] (žalovaný si však ve skutečnosti převzal 20 750, neboť v den sjednání uhradil [částka] na poplatku a [částka] na„ 1. splátce“). Ze závazku požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka] a [částka], úrok [částka] a dále do zaplacení v sazbě 10,2 % ročně z jistiny [částka] od [datum] a úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] od [datum] do zaplacení v sazbě 10 % ročně z částky [částka]. Na tuto smlouvu již žalovaný uhradil [částka], jak žalobkyně výslovně připustila v dodatečném podání, a tyto prostředky byly započteny na úrok, poplatek za správu úvěru a poplatek za hotovostní výběr splátek. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty (výplatní pásky, nájemní smlouva, potvrzení o úhradě a pracovní smlouva), prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytl.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem (a soud to procesním usnesením po doplnění žalobního návrhu ještě ověřil) a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, doručeno mu bylo náhradním způsobem na evidenční adrese. V předchozím řízení sp. zn. 20 C 39/2019 byla zjištěna adresa [adresa žalovaného], tu však žalovaný označil jako doručovací jen v jiném řízení a soud ji tak za doručovací nemohl považovat v řízeních o platební povinnosti. Žalovaný má právo se svou doručovací adresou zacházet libovolně, tedy i ku vlastní škodě. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o úvěru ze dne [datum] (č. l. 30) žalobkyně prokázala, že se žalovaný zavázal uhradit celkem [částka] ve 14 měsíčních splátkách po [částka]. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno (implicitně) jak pevnou částkou [částka], tak ujednáním o 24 % ročně. Z žádosti z téhož dne vyplynulo, že žalovaný žádal o úvěr s jistinou [částka], vedle kontaktní adresy v [obec] deklaroval trvalé bydliště [ulice a číslo] v [obec] (adresa obecního úřadu). Deklaroval zaměstnanecký poměr řidiče pro zaměstnavatele v [země] s příjmem [částka] měsíčně, měsíční výdaje na domácnost [částka], kolonku„ splátky úvěru“ ponechal prázdnou, na exekuce se jej formulář nedotazuje. K tomu byla přiložena finanční analýza, která však postihuje jen typické výdaje bez vztahu ke konkrétním poměrům žadatele. Bylo předloženo vyplnění skóringového dotazníku, kde žalovaný dosáhl 21 bodů (2 body dostal za to, že není ženatý, 3 body dostal za to, že se zástupci jevil jako výborný). Byl doložen příjem žalovaného okolo [částka] za květen až červenec 2018, nájemní smlouva družky [jméno] [příjmení] a doklad o platbě nájemného [částka] v srpnu 2018. Z výpisu věcí žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 39) vyplynulo, že od roku 2011 až do 2016 čelil nebo čelí nejméně 11 exekucím či výkonům rozhodnutí, v roce 2019 a 2020 pak dalším třem. Údaje o alespoň třech exekučních řízeních (65 EXE 1047/2014, 46 EXE 1165/2016 a 49 EXE 174/2016) soud ověřil dotazem u soudního exekutora. Dálkový přístup k datům Exekutorské komory ČR soudy zřízen nemají, neboť to EK ČR soudům technicky neumožňuje a soud tak nemá informaci o stavu [příjmení] a ani [příjmení] neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení] (č. l. 45) dne [datum] sdělil, že taková exekuce byla zapsána do [příjmení] okolo [datum] a zápis dosud trvá. Soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] (č. l. 47) dne [datum] sdělil, že taková exekuce byla zapsána do [příjmení] okolo [datum] a zápis dosud trvá. Soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení] (č. l. 49) dne [datum] sdělila, že taková exekuce byla zapsána do [příjmení] okolo [datum] a zápis dosud trvá. Dalších dotazů na konkrétní exekutorské úřady ohledně exekucí tak již zjevně nebylo třeba. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 26) žalobkyně prokázala, že právní předchůdce vypracoval oznámení o postoupení pohledávky. Taktéž smlouvou o postoupení pohledávek (č. l. 18 a 22) a výňatkem ze seznamu postoupených pohledávek (č. l. 24) a potvrzením č. l. 25 žalobkyně prokázala, že na ni pohledávky za žalovaným přešly. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 35) prokázal vypracování a zaslání kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., na kontaktní adresu dle smlouvy ([ulice a číslo], [obec]).

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku ze smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu (a přehledu č. l. 27), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady ve výši [částka] (z toho [částka] v den sjednání úvěru). Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 věta první tamtéž pak platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

5. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost soudu, spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o předchozích exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. Jelikož takto zjištěné údaje nelze aplikovat bez doplňujícího ověření data zápisu a výmazu (resp. trvání) v [příjmení] či u konkrétního soudního exekutora, soud proto alespoň jeden údaj ověřil. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Dle názoru soudu by však měl být nejméně dotaz do Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učiněn jako naprosté minimum toho, co může věřitel učinit, aby se ujistil, že neposkytuje prostředky k úhradě (obcházení) exekuce osobě, podléhající exekučnímu moratoriu. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalovaném lépe, když v předchozí době již čelil několika exekucím či výkonům rozhodnutí.

6. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika kumulovaných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalovanému (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě nepravdivě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni). Přitom § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně uvádí:„ a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil).

7. V projednávaném případě byl žalovaný zaměstnán v zahraničí, absence srážek ze mzdy na (cizojazyčné) výplatní pásce tak nepředstavuje záruku, že dlužník nepodléhá inhibitoriu. Trvalé bydliště měl na obecním úřadu (měl tedy pouhé evidenční bydliště) a projevil zájem hradit úvěr v hotovosti i za cenu navýšení o [částka] na poplatku za hotovostní inkasování. S ohledem na to vše i na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z částky, kterou má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by schopnost žalovaného řádně zkoumala, a pokud ano, zjevně došla k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Skóringový formulář v tomto ohledu působí spíše komicky a soud se k jeho koncepci pro nadbytečnost nevyjadřuje. Vše výše vyjmenované zjevně kladlo o to vyšší nároky na nutnost bedlivého zkoumání věrohodnosti údajů od žalovaného. Z úřední činnosti zdejšího soudu je zřejmé, že žalovaný v době sjednávání závazků podléhal exekučnímu inhibitoriu nejméně tří exekucí. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel učinil dotaz do [příjmení], musel by takovou skutečnost zjistit (a úvěr neposkytnout). Žalovanému přitom účtoval poplatek [částka] za„ sjednání úvěru“, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč neučinil dotaz do [příjmení], i když je tento dotaz pro soukromé subjekty zpoplatněn. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí takového úvěru ve smyslu § 87 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazku bez dalšího.

8. Z těchto důvodů soud posoudil spotřebitelský úvěr za absolutně neplatný. Současně soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění ([částka]), zápočtu na obchodní úrok a poplatek a na straně druhé od absolutní neplatnosti ujednání od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěru možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení (který však zůstal sazbou nesnížen, snížila se však jistina, z níž byl počítán). Soud proto od čerpané jistiny odečetl výši plnění, které již žalovaný uhradil. Výrokem I tak přiznal nárok toliko na příslušný zbytek jistiny ([částka], zbytek pak byl výrokem II zamítnut. Nárok na poplatky či obchodní úrok (ať již dílem kapitalizované, tak dílem běžící do zaplacení) totiž nevznikl vůbec, neboť právní vztah mezi účastníky je třeba posoudit jako nárok na vydání předmětu bezdůvodného obohacení (z plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.). Proto je soud výrokem II zamítnul v plné výši. Nárok na úrok z prodlení s odkazem na § 1970 tamtéž z jistiny [částka] vznikl, bylo tedy nutno původně požadovaný z jistiny [částka] poměrně snížit tak, jak se snížil jeho základ (jistina), když počátek prodlení i sazbu (s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) shledal soud jinak důvodnými. Zde je tedy původ zamítnutí nároku i co do částky [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

9. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Žalovaný je zřejmě předlužen, a není tak ani oprávněn disponovat majetkem nad rámec nezabavitelných částek, aby mohl tento závazek hradit vedle řádného pořadí ostatních pohledávek, natož pak přednostně. Nadto dosud žádnou aktivitu nevykázal, soud tak nemá žádný důvod předpokládat, že má zájem plnit dobrovolně. Pro delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod, ostatně okolnosti sjednávání závazku nesvědčí o poctivém jednání žalovaného, které by mělo být soudem jakkoliv odměňováno. To nebrání, aby jiné, na rozsudku nezávislé dohody o splátkách, dosáhli účastníci mezi sebou. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

10. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle výroku III hradit žalovanému ničeho.