20 C 102/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno , s. r. o., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 10 857 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení a , částka, , se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení , částka, , a to do 28 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným původně u Okresního soudu v Mostě dne , datum, , zaplacení ve výrocích I. a II. shora uvedeného plnění z titulu úvěrové smlouvy ze dne , datum, , dle níž měla žalovaná z jistiny , částka, hradit , částka, měsíčně, což nečinila. Zdejšímu soudu byla věc postoupena pro místní nepříslušnost soudu tamního, neboť žalovaná změnila trvalé bydliště před podáním žalobního návrhu a tamní soud ověřil, že na takové adrese žalovaná skutečně bydlí. Vyjádřila se ke způsobu kontraktace prostřednictvím webového rozhraní, které neprokázala v autentické podobě, jen formou vypracované smlouvy. K úvěruschopnosti uvedla, že byly kontrolovány databáze ISIR, CEE, CRKI a BRKI (na neexistenci „CRKI“ již soud žalobkyni upozorňoval v jiném řízení, opravila tvrzení na NRKI), avšak žádný důkaz k tomu nepředložila. Soud žalobkyni vyzýval (č. l. 40) k doplnění žaloby, ta se však zřejmě neobtěžovala odpovědět a nesdělila tak, zda již od žalované nějaké plnění nevylákala.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, bylo jí doručeno do vlastních rukou dne , datum, .

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Soud platební rozkaz nevydal pro zjevný rozpor požadovaného příslušenství s dobrými mravy. Dle žádosti (kterou žalobkyně předkládá až na vyzvání soudu) je patrné, že žalobkyně shromažďuje osobní údaje žadatelů tímto způsobem, původ těchto dat však listina neprokazuje. Soud proto žalobkyně pro zjevnou neúčelnost v tomto řízení k témuž nevyzýval. Předložený rodný list žalované je pro účel zkoumání úvěruschopnosti bezpředmětný, totožnost prokazuje pouze nepřímo. Byla předložena kopie občanského průkazu žalované č. , tel. číslo, . Výplatními páskami od , právnická osoba, ., bylo prokázáno, že žalovaná v měsících prosinec 2022 a leden 2023 dosáhla mzdy , částka, a , částka, , čerpala tři mimořádné zálohy, hradila okolo 4 tis. Kč za ubytování a měla ze mzdy „jiné srážky“. Z výpisu účtu č. , č. účtu, (č. l. 52 až 60), ze kterého žalovaná hradila , částka, a na který byla vyplacena jistina , částka, , tato excesivně sázela (s ohledem na svůj jediný příjem), , datum, čerpala úvěr od , právnická osoba, (společnosti soudu notoricky známé poskytováním úvěrů s lichevním příslušenstvím) a bez příjmů nezjištěného původu by nevycházela.

4. Smlouvou samotnou žalobkyně neprokázala, k jaké podobě smluvní oferty učinil spotřebitel úkon s vyjádřením akceptace. Prokázala pouze to, že je ochotna požadovat po klientovi 40 % měsíčně, které pokud klient uhradí, může odložit splacení jistiny o dalších 30 dní. Úvěr je nazýván revolvingový, neboť je deklarován rámec , částka, , avšak každé čerpání podléhá schválení věřitelem, nejedná se tedy o revolvingový úvěr, kde o čerpání rozhoduje jen dlužník, ale o jakousi rámcovou smlouvu úvěrové spolupráce. Žalobkyně tvrdí, že poskytla jistinu pouze , částka, , čemuž žalovaná neodporovala. Potvrzením č. l. 17 žalobkyně prokázala, že obdržela platbu , částka, a na takový účet vyplatila dne , datum, částku , částka, . Vlastník účtu nebyl uveden, ale v této věci byl předložen výpis z účtu se jménem žalované. Dopisem věřitel prokázal své odhodlání požadovat po spotřebiteli , částka, . Dopisem právní zástupce žalobkyně prokázal své odhodlání požadovat po spotřebiteli , částka, a , částka, (což odpovídá mimosmluvní odměně za tři úkony právní služby, aniž by bylo zřejmé, co je úkonem třetím, pokud ne věta „a nyní připravujeme žalobu“).

5. Soud na webu rerum.cz (v předchozím řízení s analogickým nárokem) ověřil, že tento věřitel nezastírá úrokovou sazbu, kterou následně klientům poskytuje a veřejně deklaruje RPSN 5 569,4 %.

6. K poměrům žalované soud zjistil, že dle přehledu řízení u zdejšího soudu dosud jinému řízení nečelí, zdejší soud je však obecným soudem žalované teprve od , datum, a pravděpodobně by tak výsledek od Okresního soudu v Mostě byl odlišný. Již sám Okresní soud v Mostě v rámci pátrání po žalované zjistil (č. l. 26, 29, 33) že tato čerpala v říjnu 2023 až lednu 2024 příspěvek na bydlení a v nezaměstnanosti. Jelikož tehdejší výpisy NRKI a BRKI žalobkyně nepředložila, soud si opatřil alespoň aktuální. Dle NRKI (č. l. 43) byla žalovaná dne , datum, sjednala úvěr s , právnická osoba, , s jistinou , částka, , měsíční splátkou , částka, , z něhož si věřitel neváhal říci o navýšení nejméně o , částka, , a k únoru 2023 žalovaná stále dlužila , částka, a již následující měsíc se ocitla v prodlení a v něm již zůstala a zřejmě zcela přestala splácet. Dne , datum, sjednala další úvěr s , právnická osoba, , s jistinou , částka, , měsíční splátkou , částka, , z něhož si věřitel neváhal říci o navýšení nejméně o , částka, , a k únoru 2023 žalovaná stále dlužila , částka, a již následující měsíc se ocitla v prodlení a v něm již zůstala a zřejmě zcela přestala splácet. Dne , datum, sjednala úvěr s , právnická osoba, , s jistinou , částka, s měsíční splatností , částka, a tento neuhradila dosud. Dle výpisu BRKI (č. l. 46) žádný bankovní úvěr žalovaná nemá. Dle výpisu z Centrální evidence exekucí (č. l. 48), který si soud s ohledem na změnu trvalého pobytu žalované soud také vyžádal, žalovaná žádnou exekuci nemá.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Soud pouze dotazem u žalobkyně ověřoval, zda se jí již nepodařilo získat od spotřebitele jakékoliv plnění (které u těchto typů smluvních konstrukcí věřitelé soudu pravidelně neuvádějí a domáhají se „pouze“ jistin či pouze malé části příslušenství s vědomím, že v ostatním jde o nárok absolutně neplatný), k čemuž se právní zástupce nevyjádřil. S ohledem na vyčíslení pohledávky v upomínkách a absenci námitek od žalované soud neměl důvod v tomto řízení předpokládat, že žalovaná již jakýkoliv poplatek uhradila.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Bonita žalovaná byla zjevně tristní, absenci bankovních úvěrů u žalované se tak soud nediví, byť z úřední činnosti zná banky, které postupují rovněž značně nezodpovědně. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Žalobkyně byla dle veřejně dostupné databáze pravomocných rozhodnutí České národní banky postižena v květnu 2021 sankcí 1,5 milionu Kč za porušování povinností ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. skutky v roce 2018 až 2019. To žalobkyni zjevně k žádné nápravě v letech následujících nevedlo, o čemž svědčí řízení, která zahajuje u zdejšího soudu v těchto měsících (zejm. sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, ).

10. Tyto povinnosti, zavedené především směrnici Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 , podezřelý výraz, zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je příslušenství tak vysoké a poměry spotřebitele tak nuzné, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného , podezřelý výraz, činu lichvy dle § 218 , podezřelý výraz, zákoníku.

11. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“).

12. V projednávaném případě žalobkyně obecně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, nepředložila obvyklou zákaznickou kartu, prokázala však pouze získání kopie dvou dokladů o příjmu, osobních dokladů a výpisů z účtu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný. Žalobkyně byla dle veřejně dostupné databáze pravomocných rozhodnutí Českou národní bankou postižena pokutou , částka, za porušování povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (číslo jednací 2021/, adresa, /570 ze dne , datum, ) a je tedy zřejmé, že žalobkyně tuto povinnost dlouhodobě pouze předstírá s vědomím, že hrozící sankce ji nemůže v tomto podnikání významně omezit, natož ohrozit.

13. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě nepřijatelně vysokém navýšení úvěru a modelu „odkládání splatnosti za horentní poplatek“, který je doslova optimální k exploataci osob ve finanční tísni. Žalobkyně své povinnosti dle § 86 tamtéž v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že ve skutečnosti neověřila další závazky žalované (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni), resp. když dostupné údaje (extrémně nízké příjmy z brigád a pravděpodobnou herní závislost) vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu).

14. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké další konkrétní listiny případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalované vycházela. Její tvrzení o lustraci externích databází je krajně nevěrohodné. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí, tím méně, pokud ani není účelově vázán na splacení předchozích závazků. Posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé, žalobkyně však není společností, která by se o zajímala o konsolidaci úvěrů, naopak je nositelem problému současné epidemie predátorských úvěrů. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat (odůvodněné) životní náklady žalované. V neposlední řadě nebyly zohledněny dosavadní úvěry, čerpané těsně před předmětným. Byť jen část těchto okolností (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovala. K tomu všemu pak dále přistupuje ujednání excesivního příslušenství, inkasovaného za odklad splatnosti jistiny, který je zjevně konstruován tak, aby dlužníkům nezbývalo než hradit úrok při neměnné dlužné jistině. Zde se na tomto podnikání dokonce podílí advokát, sám dále nadsazující svou odměnu, což vypovídá o skutečné hloubce stávající krize se spotřebitelskými úvěry. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu nemohl poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

15. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea , podezřelý výraz, zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

16. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k obscénně vysoké úrokové sazbě 480 % ročně, které násobně přesáhlo akceptovatelnou hranici dobrých mravů a současně i skutkového znaku , podezřelý výraz, činu lichvy (cca 60 % ročně). Věřitel po spotřebiteli prostřednictvím advokáta požadoval plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. Advokát požadoval zaplacení mimosmluvní odměny na nákladech zastoupení za tři úkony právní služby, s čímž se soud dosud nesetkal - než u tohoto advokáta. Nicméně ani koncepce úvěru jako revolvingového, či odkládání splatnosti úhradou toliko úroku, by pozornosti soudu neušla. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění.

17. V daném případě tak lze přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (do zaplacení), sazbu 15 % ročně by nesnížilo ani přihlédnutí ke skutečnému počátku prodlení – již den po poskytnutí absolutně neplatného úvěru, když o mnoha důvodech neplatnosti věděla i sama žalovaná. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný obchodní úrok, smluvní pokuta) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

18. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení úspěšná jen v rozsahu 64,47 %, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení, tedy 28,94 %. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze dvou mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po , částka, a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, . Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Za zaslání předžalobní výzvy advokátovi náhrada nepřísluší, neboť požadavek na tak excesivní částky (nemluvě o neoprávněně vyčíslené mimosmluvní odměně) není účelnou prevencí soudního řízení a výzva tak postrádá svůj jediný smysl. Ve smyslu § 142a o. s. ř. to však nemělo vliv na přiznání náhrady za ostatní úkony právní služby, neboť v důsledku pasivního přístupu žalované k soudem doručené žalobě je zřejmé, že řízení proběhnout muselo a ostatní náklady právního zastoupení tím z hlediska účelnosti dodatečně „konvalidovaly“.

19. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu, když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy. Ani potřeba doplnit tvrzení (nota bene nepravdivá), která mají být již součástí formulářového návrhu, není důvodem k odlišnému postupu. V tomto řízení však žalobkyně soudu již ani ničeho nezasílala.

20. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná je předlužena a není vyloučeno, že jednala v ekonomické tísni, když žalobkyně nebyla první, kdo proti žalované použil excesivní navyšování závazků. Je tedy zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije a nechá pohledávku přejít do další exekuce. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně , částka, ; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. To lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit.

21. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku).