20 C 108/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem tamtéž proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované evidenčně Anonymizováno pro zaplacení 23 172,33 Kč s příslušenstvím a 70 875,52 Kč s příslušenstvím,

I. Co do částky , částka, a úroku 10,23 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se řízení zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 11,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

III. Co do částek , částka, , části úroku z prodlení v sazbě 3,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, úroku 25,23 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, , částka, , , částka, , , částka, , části úroku z prodlení v sazbě 3,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úroku 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na poměrné náhradě nákladů řízení , částka, , a to do 28 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěru č. , RČ, , sjednaném dne , datum, mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., s jistinou , částka, , které měla žalovaná splatit ve 48 měsíčních splátkách po , částka, a tedy měla přeplatit , částka, . Ke zkoumání úvěruschopnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru žádná tvrzení dokonce ani neuvedla, natož tvrzení dostatečná. O této společnosti je soudu známo, že již třetí dekádu systematicky poskytuje spotřebitelům úvěry s navýšením, které je dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lichevní a v této věci (66,79 % ročně) tomu není jinak. Stejně tak i v této věci se právní zástupce (kterého soud považuje za skutečného vlastníka žalobkyně) domáhal nároku v přímém rozporu s § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, navzdory bezpočtu upozornění a bezpočtu doměření soudního poplatku v důsledku nemožnosti vydat platební rozkaz. Žalobkyně podáním ze dne , datum, vzala žalobu částečně zpět (týká se však nároku ze spojené věci jak níže). Podáním ze dne , datum, (č. l. 55) doplnila podklady k povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

2. Soud dále zjistil, že žalobkyně proti žalované uplatnila v řízení sp. zn. , spisová značka, dne , datum, i další, revolvingový úvěr, a to od původní věřitelky , právnická osoba, , ze dne , datum, , č. , hodnota, , dle kterého bylo poskytnuto , částka, na úvěrovém rámci a bylo požadováno splácet úrok 54 % ročně, žalovaná zaplatila jen , částka, a bylo na ní požadováno , částka, na jistině, , částka, na poplatku, , částka, a , částka, na kapitalizovaném úroku, , částka, na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 15 % ročně z jistiny , částka, od , datum, do zaplacení a úroku 25,23 % ročně z jistiny , částka, od , datum, do zaplacení. Tvrzení ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru byla opět obecná (a prakticky ve všech předchozích řízeních v senátu 20C se ukázalo, že nepravdivá), byla tvrzena lustrace NRKI a BRKI a kontrola výpisu z účtu žalované. Žalobkyně podáním ze dne , datum, vzala žalobu částečně zpět (v rozsahu I. výroku shora) a doplnila tvrzení ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, výpis z účtu a údajně i BRKI a NRKI (což ovšem nijak neprokazuje), a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, úvěr poskytl.

3. Soud tato řízení usnesením ze dne , datum, spojil ke společnému řízení. K projednání věci nařídil jednání (, datum, ), k němu se obě strany dostavily.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení obou pohledávek je dostatečně prokázáno již dopisy původních věřitelů v obou spisech.

5. Zkráceným výpisem č. l. 18 je prokázáno, že žalobkyni je akciovou společností, co však z tohoto výpisu nevyplývá a soud si toho je vědom z četných předchozích řízení je skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, který předstírá (dokonce i před Českou advokátní komorou), že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá nezvykle restriktivní ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu svědčí o opaku. Dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již jen systemizace spisových značek advokáta a od nich odvozených spisových značek žalobkyně, vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše.

6. Smlouvou č. l. 23 a přistoupení k pojištění č. l. 26 je prokázáno, že žalovaná a společnost , právnická osoba, ., spolu dne , datum, usilovaly o sjednání úvěru s lichevními parametry – tedy jistinou , částka, , která měla být splácena s navýšením o 66,79 % ročně po dobu 48 měsíců (tedy s přeplatkem , částka, včetně pojištění – , částka, měsíčně). Pro případ odstoupení je sjednán úrok 29,68 % ročně. Vyplacení jistiny , částka, dne , datum, je prokázáno výpisem č. l. 27 a v tomto případě soud nezjistil, že by šlo o fingovanou transakci.

7. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala NRKI a BRKI nebylo ničím prokazováno, což se u této advokátní kanceláře/žalobkyně opakuje. Listinu, kterou označuje za výpis NRKI (typicky č. l. 60), považuje soud po četných konfrontacích se skutečným stavem NRKI za padělek a bude podávat trestní oznámení. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI již v předchozím řízení žalované sp. zn. , spisová značka, (obvykle si soud opatřuje i výpis BRKI, zde je však žalovaná obětí průmyslové lichvy a úplného výpisu nebylo v žádném ohledu třeba). Z jakého důvodu je žalovaná ochotna saturovat lichevní navýšení úvěrů od žalobkyně a dalších společností, jen aby si posléze sjednal úvěry s totožnými podmínkami, žalovaná soudu neuváděla a soud se podrobněji nedotazoval. Stejně jako se na důvody jednání nedotazuje osob, které odeslaly veškeré úspory a dodatečně napůjčované prostředky na základě podvodných schémat neznámým osobám do zahraničí skrze zahraniční účty třetích osob. Motivace spotřebitele zde pro soud není významná, je-li již předchozí jednání věřitele zjevně protiprávní. Zde z výpisu vyplynulo, že žalovaná již byla před dubnem 2022 zjevnou obětí predátorských lichevních úvěrů od , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, ., a , právnická osoba, ., které současně všechny následně v exploataci žalované pokračovaly i po dubnu 2022. Tento věřitel již poskytuje predátorské úvěry třetí dekádu a je si nepochybně dobře vědom způsobů jednání své konkurence, ostatně obdobně obsáhlé výpisy NRKI s analogickou skladbou věřitelů soud vídá zcela pravidelně. Již stavem NRKI byl výsledek posouzení tohoto nároku determinován. Formulář hodnocení klienta (č. l. 58), který si soud musel vyžádat, pak vede soud k témuž závěru. Žalovaná zde deklaruje příjem , částka, od , právnická osoba, ., kde pracuje od února 2020, maturitní vzdělání, bydlení u rodičů, jako výdaje jsou uvedeny normativní náklady (, částka, ) a údajné náklady bydlení , částka, , u ostatních položek jsou údaje „0“, tedy včetně úvěrů u věřitele či jinde. Ověřeny jsou jen došlé příjmy (č. l. 59) za leden až duben 2022, kde však aritmetický průměr činí , částka, a bez lednové mzdy (, částka, ) by činil , částka, .

8. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 32) vypracování i zaslání (č. l. 34) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., nikoliv však do dispoziční sféry žalované, neboť pro doručování byla sjednána adresa jiná (, adresa, v Mostě). Byly doloženy listiny k předsmluvnímu jednání s klientem (č. l. 56 a 57).

9. Ohledně spojené věci platí následující. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 39) vypracování i zaslání (č. l. 41) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem , částka, a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku. Žalobkyně předložila fotokopii občanského průkazu žalované, včetně její podoby. Podklady pro posouzení schopnosti klienta úvěr splácet nedoložila ani dodatečně a pokud tvrdila, že byl zkoumán i NRKI, pak věřitel stejně dobře jako soud ze zkušenosti s desítkami nároků od tohoto věřitele musel vědět, že již nejméně tehdy se žalovaná stala obětí několika lichevních úvěrových schémat a ztratila úvěruschopnost i příslušnou kvalitu svobody vůle ke sjednání dalších úvěrových závazků. Výpisem z úvěrového účtu (č. l. 46 až 51) bylo doloženo pouze to, jak se stav závazku vyvíjel10. Co se týká lustrace úvěrových registrů, lze beze zbytku odkázat na odstavec 7 shora. Pokud věřitel tvrdí, že registr lustroval, buď záměrně uvádí nepravdu, nebo ignoroval stav, který jakoukoliv schopnost spotřebitele úvěr splácet naprosto vylučoval a měl vést jakéhokoliv obdobného věřitele ke stažení se, neboť si prakticky nelze představit intenzivnější naplnění skutkových znaků lichvy, chystá-li se poskytnout v takové situaci (další) úvěr s lichevním navýšením.

11. Pro úplnost soud konstatuje předloženou úvěrovou smlouvu „Creditea“, která má představovat „bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě kreditní linky s možností opakovaného čerpání až do výše pevně stanoveného stropu úvěru“, což je pro soud nesrozumitelné. Úrok je přiznán 54 % ročně. Výše splátky není určena, ujednání odkazuje na každoměsíční rozpis plateb a období pro výpočet splátky. Na takové ujednání zjevně nelze hledět jako na určité, splatnost tedy nebyla sjednána. Je doložena upomínka č. l. 38 a úvěrová historie č. l.

23. Z této soud zjistil, že žalovaná celkem čerpala , částka, a celkem zaplatila , částka, . Rozdíl tak činí , částka, a s touto sumou nedoplatku soud dále pracoval.

12. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdci žalobkyně spolu v obou případech usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Oba úvěry byly sjednávány prakticky souběžně a v obou případech je nejvýznamnější překážka splatného sjednání závazku shodná.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

14. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Zde výjimečně oba věřitelé (dle právního zástupce) údajně zkoumal NRKI/BRKI zkoumali, ani tentokrát však žádný důkaz nebyl poskytnut a ze stavu registrů je zřejmé, že se tak nestalo, resp. registry vůbec nebyly vyhodnoceny tak, jak být měly. To je ovšem neustále se opakující trend a soud již dospěl k závěru, že účelem zkoumání bonity je pouze nastavení způsobu exploatace spotřebitele, nikoliv plnění povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Ostatně společnost , právnická osoba, ., za analogické jednání v letech 2019 a 2020 dostala od České národní banky v roce 2024 sankci 4 miliony Kč (jak vyplývá z veřejně dostupné databáze rozhodnutí ke sp. zn. Sp/2021/214/573).

15. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

16. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

17. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.). To ohledně , právnická osoba, , i , právnická osoba, ., platí beze zbytku. Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít, a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ.

18. V projednávané věci je poskytovaná jistina, resp. příslušenství tak vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Stav NRKI navíc svědčí o tom, že žalovaná byla již v enormním stavu tísně, způsobené předchozími lichevními úvěry.

19. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud oba věřitelé sami své úvěry do registru NRKI zadávají, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sami nepoužívali k lustraci – s bezplatným přístupem. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu ohledně obou závazků tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Tehdejší stav úvěrových závazků přitom mohl být ještě horší, než je patrné nyní s odstupem 2 let.

20. V projednávaném případě žalobkyně jen obecně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelé zkoumali schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách, a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný.

21. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného režimu předem neurčených splátek úvěru Creditea, čemuž právní předchůdci žalobkyně v potřebné míře oba shodně nedostáli, přinejmenším tím, že neověřili stav registru NRKI (resp. tam uvedené údaje pouze využili ve svůj prospěch), i bez tohoto zásadního nedostatku nezkoumaly poměry dostatečně, respektive když dostupné údaje vyhodnotili zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovali dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu).

22. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně (a oba původní věřitelé) má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací než soud, stejně tak si může dotazy na registry učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány. Soud je však více zaujat jednáním původní věřitelky a žalobkyně, neboť zatímco u žalované nezná její motivaci k přibírání dalších lichevních závazků (starší přitom zjevně splácet zkoušela), u věřitelky a žalobkyně je motivace jasná, dlouhodobá, informovaná a ryze zištná.

23. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelky případně kontrolovaly (s výjimkou výpisu se čtyřmi příjmy z výplat) a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházely. Veškerá prvotní pochybení jsou na straně věřitele, následná případná pochybení na straně spotřebitele jsou pro posouzení významu § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. zcela bez významu. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém lichevních závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s opět excesivně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Tito dva věřitelé rozhodně nejsou věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu činila dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, je druhý úvěr revolvingovým či kontokorentním či kreditním je sporné, neboť ani soudu není zřejmé, jak jej lze čerpat (zda i jinak než převodem celé jistiny) a jak probíhá dodatečné čerpání. Smlouva počítá s žádostí, je tedy pochybné, zda je to spotřebitel, kdo rozhoduje o čerpání a zda se tedy spíše nejedná o dodatečné navýšení jistiny. Snaha věřitele napodobit úvěr s možností vyšší referenční úrokové sazby je z toho více než zřejmá a v konečném důsledku se soud pravidelně setkává s analogickým úvěrem, jako dle původních smluv od , právnická osoba, , s analogickou úrokovou sazbou.

24. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelé úvěruschopnost žalované v příslušném smyslu zkoumali, natož řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činili, došli zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Byl zde dán dostatek důvodů ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitelé postupovali obezřetně, úvěr by nemohli poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

25. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše , částka, , obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše, a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí. V tomto případě se dokonce jedná o jeho majetek a ještě se systematicky pokouší vymámit plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.

26. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

27. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není.

28. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. V daném případě tak byla jistina úvěru ze dne , datum, deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu jak výše, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení, k tomu viz následující odstavec). Krátit bylo nutno i samotnou sazbu úroku z prodlení, neboť oběma stranám (či přinejmenším věřiteli) mělo být v okamžiku kontraktace zřejmé, že úvěr je neplatný a je tedy splatný. Nelze tak připustit, aby věřitel dosáhl lepšího postavení (následně vyšší sazby) předstíráním platnosti závazku a jeho prohlášením za splatný až mnohem později. Uplatní se tak sazba úroku z prodlení, která byla s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. platná v době kontraktace, tedy 11,75 % ročně, nikoliv 15 % ročně. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

29. V případě druhého úvěru (ze dne , datum, ) tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu jak výše, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení). Krátit bylo nutno i samotnou sazbu úroku z prodlení, neboť oběma stranám (či přinejmenším věřiteli) mělo být v okamžiku kontraktace zřejmé, že úvěr je neplatný a je tedy splatný. Nelze tak připustit, aby věřitel dosáhl lepšího postavení (následně vyšší sazby) předstíráním platnosti závazku a jeho prohlášením za splatný až mnohem později. Uplatní se tak sazba úroku z prodlení, která byla s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. platná v době kontraktace, tedy 11,75 % ročně, nikoliv 15 % ročně. Soud zjednodušil vyjádření běžícího úroku a období od , datum, do , datum, kapitalizoval částkou , částka, ). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

30. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil v roce 2024 již dvě exekuce a zjevně čelí i dalším lichevním závazkům. Žalovaná vyjádřil vůli hradit splátky do , částka, měsíčně. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují.

31. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, resp. advokátem, který sám pohledávku vlastní. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod.

32. Žalovaná zjevně své závazky hradit zkoušela, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyla schopna. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaná sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

33. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná (56,76 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu poměrné části (13,52 %) účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Celková částka těchto nákladů pak sestává z účasti žalované na jednání u soudu, které nepřesáhlo 2 hodiny trvání, i jí tak přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.