20 C 109/2025

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného evidenčně Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno pro 12 542 Kč s příslušenstvím Anonymizováno

I. Žaloba se v celé rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . (soudu notoricky známé jako jeden z poskytovatelů nebankovních predátorských úvěrů), s původní jistinou , částka, . Z úvěru se domáhala jistiny , částka, , kapitalizovaného úroku , částka, a dále v sazbě 15 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení, úhrady za poskytnutí úvěru , částka, (!), úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení , částka, (!), úhrad za umožnění platit splátky v hotovosti (, částka, ), smluvní pokuty , částka, , dalšího úroku , částka, , úroku z prodlení , částka, a dále z 4 698,30 v sazbě 15 % ročně od , datum, . 2024 do zaplacení. Žalovaný přitom již na úvěr měl zaplatit , částka, .

2. Současně se domáhala plnění z úvěru ze dne , datum, , kterým měla poskytnout stejná věřitelka jistinu , částka, , žalovaný již měl uhradit , částka, a domáhala se , částka, na úroku a , částka, na úroku z prodlení. Žalobkyně již několik let vytrvale uvádí úvěry anachronicky, zřejmě jako součást balíku opatření na zakrytí právních vad těchto hromadně uplatňovaných nároků.

3. K povinnosti zkoumat úvěruschopnost se žalobkyně již tradičně vůbec nevyjádřila (většina nebankovních úvěrů od této žalobkyně je ostatně poskytnuta po frapantním ignorování této zákonné povinnosti), důvod vyplynul z listin, které si opatřil soud. Soud žalobkyni v tomto řízení k doplnění nezbytných skutkových tvrzení ke splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., již pro zjevnou nadbytečnost nevyzýval (před jednáním), při jednání jí takové poučení a příležitost soud samozřejmě neupřel. Právní zástupce při jednání předložil pracovní smlouvu a výplatní pásky (z jejichž obsahu vyplynulo, proč zde opět byl důvod je nepředkládat dříve).

4. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout původnímu věřiteli, současnému věřiteli i jeho právnímu zástupci (který však tuto činnost ve zjevné iluzi nepostižitelnosti vykonává v průmyslovém měřítku již druhou dekádu), existenci trestného činu lichvy, případně původnímu věřiteli správní delikt dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“) či trestný čin § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-, datum, /) vyplývá, že to jsou v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Tento věřitel byl rovněž postižen (č. l. 38), rozhodnutím číslo jednací 2023/125799/570 ze dne , datum, a byla mu vyměřena poměrně symbolická sankce , částka, , avšak pouze za nesprávné vyčíslování nákladů spotřebitelského úvěru. Za porušování povinnosti dle § 86 ZSÚ nicméně byli postiženi i další věřitelé, jejichž úvěry tato žalobkyně v masovém měřítku skupuje a uplatňuje u soudu, naposledy , právnická osoba, , pokutou , částka, . Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení na spotřebitele (jak právní zástupce povětšinou soudu sděluje v písemném doplnění), nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Z vyjádření spotřebitelů vůči soudu ostatně vyplývá, že právě hrozbou trestního stíhání jsou ze strany věřitelů a inkasních agentur často přesvědčování k přednostním úhradám pohledávek, když věřitel získal na zákaznickou kartu se spornými údaji podpis spotřebitele a tyto zákaznické karty přitom zpravidla vyplňuje zprostředkovatel úvěru, v jehož zájmu je rovněž sjednání úvěru. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 ZSÚ aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá opačná rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele. Pokud žalobkyně občas uvádí, že zanedbání této povinnosti vede pouze k neplatnosti relativní, sama velmi dobře ví, že takový právní názor je již několik let vyvrácen a proti bezpočtu částečných či úplných zamítnutí jejích žalob se pro zjevnou nadbytečnost sama neodvolává. Zjevně tedy pouze zkouší zmást účastníky, kteří se nespolehnou na soudní ochranu a podlehnou záměrně nepravdivým informacím od původní věřitelky/(advokáta) žalobkyně.

5. Soud v tomto řízení ani nemusel zohledňovat skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, který předstírá (dokonce i před Českou advokátní komorou), že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá nezvykle restriktivní ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu svědčí o opaku. Dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již jen systemizace spisových značek advokáta a od nich odvozených spisových značek žalobkyně, vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše. Ke shodnému výsledku (nepřiznání náhrady nákladů řízení) nezřídka vede okolnost souběžného uplatňování nároků, v tomto případě však další nároky proti žalovanému soud nezaznamenal. V neposlední řadě i zde je klientem osoba nanejvýše v dělnické profesi, která nedosahuje příjmu, aby mohla saturovat lichevní příslušenství a opět se tak jedná o spektakulární selhání úsudku věřitele (a žalobkyně/advokáta), kteří daleko za hranicí dobrých mravů pokračují ve vymáhání takového plnění s vědomím, že orgány činné v trestním řízení nestíhají lichvu u institucionálních věřitelů, neboť doslova zaspali dobu a lichvy se dopouští celé nebankovní odvětví v doslova průmyslovém měřítku (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.).

6. K projednání věci soud musel nařídit jednání, s jiným postupem žalobkyně nesouhlasila. Žalovanému bylo doručováno na evidenční adresu a na potenciální další adresu. Z obou se písemnost vrátila, nebyla vyzvednuta/nebylo ji kam vhodit. K věci se nevyjádřil, k jednání se nedostavil a soud věc projednal v jeho nepřítomnosti. Vzhledem k počtu jeho řízení u zdejšího soudu je zjevné, že své problémy přenechává k řešení jiným (bohužel i ty, které s lichvou nutně nesouvisejí).

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

8. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno u jedné ze smluv již dopisem původního věřitele č. l. 30, předložila však i další důkazy postoupení, které stačily k prokázání postoupení i druhé pohledávky (smlouvou, seznamem postoupených pohledávek a potvrzením o zaplacení kupní ceny). Dle zjednodušeného výpisu obchodního rejstříku k žalobkyni (č. l. 15) z roku 2022 nevyplývá skutečný, vlastník, stejně jako ani z evidence skutečných majitelů, kde jsou uvedeny jen správkyně svěřenského fondu, nikoliv zřizovatel a beneficient, kterým je právní zástupce žalobkyně. Záznam je však postižen probíhajícím řízením o nesrovnalosti záznamů. Vzhledem k výsledku řízení to však nemělo na nákladový výrok vliv.

9. K poměrům žalovaného v době kontraktace soud neměl žádné listiny. Vzhledem k počtu exekucí zřejmě přešel do „ilegality“. Dle přehledu jeho řízení (č. l. 37) čelil v roce 2020 hned třem exekucím. Přinejmenším u sp. zn. , spisová značka, soud zjistil, že neskončila před , datum, (č. l. 54). V současnosti je masivně předlužen, jen na dvou neskončených exekucích je vymáhána jistina přes 380 tis. Kč. Nebyla předložena žádná žádost o úvěr, ačkoliv nešlo o poskytnutí úvěru živnostníkovi. Tyto formuláře se ostatně pravidelně nedotazují ani na to, zda klient nečelí exekucím (jinak než „srážky ze mzdy“), což je absurdní a svědčí to o úmyslu věřitele exploatovat i zjevně neúvěruschopné a ekonomicky zoufalé osoby. Formulace „řádné splácení exekučně vymáhaných pohledávek ANO/NE“ na tomto závěru nemůže ničeho změnit, i kdyby byla vyplněna.

10. Žalobkyně žádné zkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet netvrdila, natož aby předložila výpis z úvěrových registrů. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez příslušné míry opatrnosti. Zde je však zřejmé, že žalobkyně vsadila na model úplného obcházení této povinnosti tím, že úvěry poskytuje i osobám s živností (sp. zn. , spisová značka, ) a vydává je tedy za podnikatelské úvěry. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru BRKI a NRKI. Dle něj (č. l. 44) je zřejmé, že žalovaný byl již od února 2019 v prodlení se splacením úvěru , právnická osoba, (původně 32 tis. Kč). O úvěruschopnosti dle obou registrů tedy nemůže být řeč. Tento věřitel si však zřejmě neopatřuje ani nebankovní registr, natož bankovní. Soud z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou „CreditAir.cz“ (IČO , IČO, ) v jiné věci (sp. zn. , spisová značka, ) jiného věřitele výzvou s formulacemi „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což schopnost spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje.

11. S ohledem na výše uvedené byl již i výpis z Centrální evidence exekucí (CEE) nadbytečný a soud jej neopatřoval. Sama žalobkyně nicméně předložila pracovní smlouvu (č. l. 55 a 61), zřejmě získanou při dvou různých příležitostech (avšak shodného obsahu). Dle této žalovaný pracoval od , datum, v dělnické profesi v průmyslové zóně v Krupce (, právnická osoba, ) nejprve na dobu určitou do , datum, , dle dohody č. l. 57 byl pracovní poměr od , datum, změněn na dobu neurčitou. K tomu současně předložila výplatní pásky žalovaného od října 2020 do prosince 2020 a od května 2021 do července 2021. V roce 2020 měl žalovaný na všech položku „nepřednostní pohledávky“ , částka, , , částka, a , částka, , což může (ale nemusí) značit probíhající exekuční srážky. Položka „srážky za automaty“ pravděpodobně spíše odpovídá ceně zakoupených produktů na pracovišti, než čemukoliv jinému, ale i zde by bylo namístě zajímat se blíže. V červenci 2021 je uvedena „pohledávka nepřednostní“ , částka, . Opět se tedy potvrzuje, že proces ve smyslu § 86 ZSÚ je tímto věřitelem realizován čistě ve prospěch predátorské exploatace klienta, nikoliv s ochotou úvěr odepřít osobě, která je zjevně neúvěruschopná (podléhá exekučnímu inhibitoriu a zcela jistě není schopná splácet úvěr s lichevními parametry).

12. Dle samotné úvěrové smlouvy č. l. 16 a 18 věřitel se žalovaným mínil sjednat úvěr s navýšením o RPSN 272,44 % (dané excesivními poplatky za „úplatu za poskytnutí úvěru“, za „náklady vyhodnocení úvěrového případu“ a za „inkaso plateb v hotovosti ve svém bydlišti“. Soud již projednal desítky úvěrů od tohoto věřitele a smlouvy pro spotřebitele se prakticky neliší, ať již vnější podobou, tak parametry navýšení. Vyhodnocení úvěrového případu zjevně neproběhlo v podobě, jakou předepisuje § 86 ZSÚ, a poplatek za hotovostní inkaso v místě bydliště věřiteli především umožňuje obcházet exekuční inhibitorium dlužníků. Dle přehledu plateb č. l. 21 a 22 žalovaný uhradil , částka, a , částka, (což odpovídá skutkovým tvrzením návrhu neodporuje a žalovaný se jednání nezúčastnil, aby to mohl potvrdit či vyvrátit). Soud po zkušenostech se sériovými úvěry, které tito věřitelé poskytují, aby simulovali poskytnutí jistiny, ačkoliv se ve skutečnosti jedná jen o změnu předchozího lichevního úvěru, již v předchozí analogické věci sp. zn. , spisová značka, vyzval (č. l. 42) původního věřitele ke sdělení případných předchozích úvěrů. Dodnes však odpověď neobdržel. V této věci se o to pro nadbytečnost již ani nepokoušel (věřitele však čeká projednání následků neposkytnutí povinné součinnosti).

13. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 31) vypracování i zaslání (č. l. 33) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

14. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad , částka, a , částka, ) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a doplnění, resp. z předložených důkazů (byť mají subjektivní charakter), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Pro zamítnutí žaloby to však s rezervou stačilo.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

16. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svých procesních vyjádřeních často tvrdí právě tato žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

17. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce , částka, pro , právnická osoba, , či , částka, pro , právnická osoba, , nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

18. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ. Pokud se soud v minulosti žalobkyně u tohoto typu úvěrů (ale u , právnická osoba, , používající nápadně podobný úvěrový model, jako tento věřitel) dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. , spisová značka, ).

19. V projednávané věci je navýšení jistiny tak tak obscénní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku.

20. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené.

21. Již údaj z CEE je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2020 proti němu byly povoleny první z mnoha následných exekucí. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“).

22. V projednávaném případě žalobkyně netvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila pracovní smlouvu a výplatní pásky, které jí zjevně byly předloženy. Na exekuci se (dle dokazování v předchozích řízeních tohoto věřitele) výslovně neptá a po mnoha letech opakujících se nároků těchto věřitelů již soud nemohl dospět k jinému závěru, než že se těmto informacím v psané podobě vyhýbají záměrně. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. Přesně tak tomu opět bylo v předmětné věci. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně.

23. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení (které včetně služeb i v Ústeckém kraji běžně dosahují k částkám okolo 20 tis. Kč měsíčně), základní obživu a případné předchozí závazky. Samostatnou kapitolou tvoří přítomnost závazků od věřitelů, notoricky známých pro poskytování predátorských až lichevních úvěrů, což z perspektivy praxe senátu 20C zdejšího soudu jsou v současnosti prakticky všichni nebankovní věřitelé. Zcela nepochybně je překážkou pro kladný závěr o úvěruschopnosti kumulace takových úvěrů v krátkém časovém úseku, která již svědčí o zoufalém úsilí spotřebitele čelit splatnosti některého z předchozích lichevních úvěrů. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný.

24. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu hotovostních splátek v místě bydliště (alternativa zaslání poštovní složenkou je pro spotřebitele nepoměrně levnější), čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalovanému (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě nepravdivě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni – jak je soudu notoricky známo z desítek předchozích obdobných řízení), ani úvěrové registry, kde byl bankovní úvěr již celý rok po splatnosti. A současně, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), když ignorovala pravděpodobné srážky ze mzdy, dramaticky zvyšující riziko probíhající exekuce a tedy exekučního inhibitoria, které sjednávání takového úvěru nepochybně brání (nejen spotřebiteli, ale i věřiteli, nota bene pokud se schystá povinného inkasovat v místě bydliště a tím krátit věřitele jeho starších pohledávek).

25. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány. Soud je však více zaujat jednáním původní věřitelky a žalobkyně, neboť zatímco u žalovaného nezná jeho motivaci k přibírání dalších lichevních závazků (které přitom zjevně splácet zkoušel a dostatečně přeplatil, aby i zamítnutí žaloby vedlo pouze k tomu, že se žalovaný stal obětí protiprávního jednání věřitele), u věřitelky a žalobkyně je motivace jasná, dlouhodobá, informovaná a ryze zištná.

26. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela a co vlastně bylo cílem jejího počínání (za odměnu od spotřebitele). Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Ostatně žalovaný je právní laik a není vyloučeno, že vycházel z údaje o exekutorovi, který prováděl aktuální srážky ze mzdy – a zde lze skutečně očekávat, že je prováděl jen jediný exekutor. Předložením výplatních pásek ostatně nic nezakrýval. Především žalovaný podléhal exekučnímu inhibitoriu, které jej dle § 44a exekučního řádu opravňuje (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, což sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. Nutno dodat, že zkoumání úvěruschopnosti je odlišné pro úvěr s legitimním navýšením a legitimními podmínkami, a jiné pro lichevní úvěry (nejen) této věřitelky. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém (jakmile si spotřebitel uvědomí, že s každým dalším úvěrem od těchto subjektů pouze akceleruje svůj pád do ekonomické katastrofy a činí svou situaci nezvladatelnou i po stránce administrace dluhu/právní pomoci) exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Původní věřitelka však rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat životní náklady žalovaného, ani počet či věk vyživovaných osob, natož pak další příjem domácnosti, na kterém bývá úvěruschopnost mnohých spotřebitelů zcela zjevně závislá. Žalovaný nadto pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu, po zohlednění srážek. V neposlední řadě podléhal nejméně jedné exekuci a měl bankovní úvěrový závazek dlouho po splatnosti. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčky by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí obou úvěrů ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

27. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše , částka, , obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

28. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů - což se u těchto věřitelů také systematicky děje a jde o záměrný model, umožňující postupné shromažďování zisku, aniž by byla snižována spotřebiteli reálně poskytnutá jistina. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění.

29. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

30. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu. (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, )

31. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, (C-377/14) ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Předchozí úvěry od téže věřitelky soud zde nezjistil (a žalovaný nic netvrdil), jinak by předchozí lichevní zisky zohlednil a započítal. To však v žádném případě neznamená, že se tak nestalo. Vzhledem k nepřiznání ničeho to však nemohlo výsledek řízení nijak ovlivnit.

32. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by tak soudy formalisticky postupovaly, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele uhrazen není, a tím spíše tak musí soud opět jednat z moci úřední, neboť projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce.

33. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Žalovaný tak jistinu v obou případech již přeplatil a soudu tak nezbylo, než žalobu v plném rozsahu zamítnout.

34. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle II. výroku hradit žalovanému ničeho.

35. Soud se tak nemusí již ani zabývat skutečností, že advokáta považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond, který svou funkci pouze simuluje a ve skutečnosti má dočasný charakter, resp. může být kdykoliv z vůle advokáta suspendován či zrušen. Právní zastoupení je tak v této věci spíše zneužitím práva na zastupování advokátem, než-li autentickým výkonem takového práva, zřízeného ve prospěch advokátního stavu, a soud by žalobkyně beztak přiznával jen náhradu, odpovídají nezastoupenému účastníkovi řízení.