20 C 118/2026

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem tamtéž proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované doručovací adresou Anonymizováno pro 35 578,66 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4 408,94 Kč, a to ve splátkách po nejméně 367,50 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci.

II. Co do částky 31 169,72 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 11,5 % ročně z částky 35 578,66 Kč od 16. 9. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 16. 2. 2026, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy, sjednané dne 15. 11. 2024 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, soudu notoricky známé jako poskytovatel úvěrů s lichevními parametry po nikoliv řádném zkoumání schopnosti spotřebitele splácet takový úvěr, rozvíjející rozsáhlá sériová lichevní schémata. Mělo se jednak o „úvěr (při RPSN 191,80 % nelze takový závazek považovat za úvěr jakéhokoliv typu, ale toliko za typ lichevního schématu), mělo být čerpáno 30 000 Kč a splaceno ve 12 měsíčních splátkách 51 121,56 Kč. O úhradách se návrh nezmiňuje, stejně jako o povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Tato advokátka podepisuje svým jménem formulářové návrhy pro několik různých žalobců či původních věřitelů, některé tato tvrzení obsahují (většina z nich je lživá či klamavá a je předmětem oznámení k České advokátní komoře), a pokud tedy tento návrh tvrzení neobsahuje, nejde o nedopatření, ale vědomé rozhodnutí tato tvrzení v tomto typu formulářového návrhu ani neuvádět. Vyzývat v případě těchto tvrzení žalobkyni k doplnění tvrzení ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“) a především prokázání těchto tvrzení je obvykle procesně zbytečné, ostatně sama současně eventuálně počítá s přiznáním bezdůvodného obohacení v případě neplatnosti smlouvy. Přesto soud pro forma žalobkyni k doplnění vyzval (č. l. 50), žádnou odpověď ve stanovené lhůtě neodpověděl – což potvrzuje, že absence tvrzení je u tohoto typu úvěrů úmyslem, nikoliv nedopatřením. Nařizování jednání by tak bylo naprosto zbytečným úkonem, neboť tato advokátka se neúčastní žádných jednání. Pokud by současně neplatilo, že advokát se uplatňováním takových pohledávek sám podílí na lichvě svého klienta, soud by nereagování advokáta pohoršovalo samo o sobě. Při uplatňování lichevních pohledávek to však nepředstavuje více, než zjevnou procesní taktiku při uplatňování takových pohledávek v průmyslovém měřítku.

2. Již v sankčním rozhodnutí od České národní banky ze dne 1. 12. 2023 byla společnost právnická osoba, postižena sankcí 7 500 000 Kč, mimo jiné za to, že: v období od 3.1.2019 do 14.11.2019 poskytla spotřebitelské úvěry bez toho, aniž by před uzavřením smlouvy o úvěru řádně posoudila úvěruschopnost jednotlivých spotřebitelů na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, (...) při posouzení úvěruschopnosti nepožadovala od žadatele o úvěr doložení jeho příjmů; (...) při posouzení úvěruschopnosti nezapočítala a tedy nebrala v potaz jeho závazek uvedený ve výpisu z Nebankovního registru klientských informací; (...) nezavedla a neudržovala vhodná pravidla a postupy z hlediska řádného poskytování spotřebitelských úvěrů, (...) při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů u úvěru s jednorázovou splatností měla nastaven systém posuzování příjmů žadatele tak, že nepožadovala po spotřebitelích, kteří v žádosti o úvěr uvedli příjmy ve výši nižší než 35 000 Kč měsíčně, žádné doklady pro účely ověření jimi deklarovaných informací o výši příjmu; (...) měla nastaven systém posuzování výdajů spotřebitele tak, že vycházela z částky životního minima spotřebitele navýšené o fixní částku 500 Kč za žadatele o úvěr a 100 Kč za každou vyživovanou osobu v domácnosti, násobené koeficientem dle bydliště, a neověřovala tak spolehlivě, průkazně a dostatečně deklarované výdaje spotřebitele a násobila závazky zjištěné z výpisu z Nebankovního registru klientských informací u splátkových produktů koeficientem 0,5, čímž takto zjištěné závazky ponižovala o polovinu, a při výpočtu disponibilního zůstatku spotřebitele tak nezohlednila skutečnou výši jeho výdajů (...). Je tedy velmi pravděpodobné, že tento věřitel pokračoval v protiprávním jednáním i po skončení takového správního řízení (a kdy již byly mnohé další společnosti postiženy za obdobné jednání). K neprokázaným tvrzením soud nepřihlíží a není-li schopen věřitel prokázat plnění zákonné povinnosti ani vůči soudu, pak zřejmě ani vůči České národní bance. Soud z vyšších desítek výpisů NRKI shledal, že úvěry právnická osoba, jsou poskytovány masivně předluženým obětem předchozích lichevních úvěrů, a to v rámci schémat úvěrů či dodatků ke smlouvám v rozsahu vyšších desítek, ojediněle i více než stovky záznamů.

3. Žalovanou se soudu podařilo kontaktovat. Dle registru NRKI je masivně předluženou obětí lichevních úvěrů, což je pravidelně spojeno s nereagováním na jakékoliv pokusy o komunikaci. Žalovaná však hovor přijala, uvedla doručovací adresu a emailovou adresu. Uvedla jen telefonicky, že něco na úvěr hradila, především ale, že šlo tentokrát o jediný úvěr od tohoto věřitele. Uvedla, že uvažuje o insolvenci a je v kontaktu s Člověkem v tísni, kterého zná již z předchozího řešení domácího násilí. Písemně se nevyjádřila. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Absence skutkových tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ u lichevního úvěru podle soudu prvního stupně nepředstavuje důvod k rigoróznímu postupu – nařízení jednání. Jedná se o absolutně neplatný úvěr, současně o lichvu a žalobkyně si je toho velmi dobře vědoma a jednání se nezúčastňuje.

4. Zkoumáním toho, zda věřitel skutečně řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), pouhé tvrzení se dlouhodobě ukazuje jako nedostatečný předpoklad (drtivá většina soudem projednávaných nebankovních úvěrů je poskytnuta navzdory zjevnému předlužení spotřebitelů). Rovněž případné zjištění, že došlo k aplikaci některého z četných lichevních schémat (resp. k jejich kombinaci), které již soud u daného (původního) věřitele již opakovaně odhalil (§ 121 o. s. ř.), je rovněž zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz, rozsudek pro zmeškání, rozsudek pro uznání či usnesení se schválením smíru bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody absolutní neplatnosti. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). V této souvislosti se jeví případné citovat i odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka: Souhlas poškozeného, k němuž tato argumentace směřuje a který jinak obecně právní teorie i soudní praxe považují za skutečnost vylučující trestnost činu, se totiž může uplatnit toliko za situace, když poškozený rozhoduje pouze o svých soukromých zájmech (takový souhlas se může týkat např. zničení věci). Objekt trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák. je však širší, neboť nezahrnuje toliko ochranu soukromého majetku poškozeného, ale i obecnější ochranu společnosti před uplatňováním hrubě nepřiměřených podmínek pro poskytnutí plnění v závazkových vztazích, což by ve svém důsledku mohlo vést k hospodářsky neopodstatněným přesunům majetku a ke značným negativním sociálním dopadům. Z těchto závěrů lze jistě dovodit důsledek i pro pouhý procesní postoj účastníka občanského soudního řízení, který jen stěží může založit přípustnost lichvy, jakkoliv „jen“ té ve smyslu § 1796 o. z. Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 2778/19). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Takový případný nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. spisová značka ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Přičemž dovozování možnosti spotřebitele vzdát se procesní ochrany tak, jak to vyplývá z ustanovení § 1815 o. z. u „toliko“ zneužívajících ustanovení, nelze u absolutně neplatných právních jednání ze žádného střízlivého výkladu závazkového a spotřebitelského práva dovozovat a uplatní se naopak obecný režim ochrany ve smyslu § 1812 odst. 2 o. z.: K ujednáním odchylujícím se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Trvat v takové situaci na procesní aktivitě spotřebitele ve zjevně nerovném postavení jako podmínce jeho ochrany soudní mocí, je v právním státě nepřijatelné.

5. Platební rozkaz vyšší soudní úřednice zcela správně nevydala, pro chybějící tvrzení ohledně povinnosti dle § 86 ZoSÚ. Pro úplnost je třeba konstatovat, že senát 20C nevydává rozsudky pro uznání ve věcech této žalobkyně ze shodného důvodu, jako nevydává (resp. zásadně by vydávat neměl) platební rozkazy. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 2778/19). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem obvykle nevyplývá (vyplývá až z důkazů). Dostatečně však vyplývá z předchozích řízení této žalobkyně (§ 121 o. s. ř.), která se systematicky snaží u závazků z těchto lichevních schémat před soudem např. navozovat dojem, že se domáhá jen jistiny, případě rozumně navýšeného příslušenství (např. požaduje lichevní úrok jen za měsíc, ačkoliv předžalobní výzvou se advokát pokoušel vylákat lichevní příslušenství za několik měsíců). Pravidelně uplatňuje nároky z úvěrů, které jsou poskytovány sériově, mají lichevní parametry, a dokonce zamlčuje plnění, přijatá na poplatky za odklad splatnosti, případně uvádí jen menší část přijatých splátek. S takovým jednáním advokátů se soud v minulosti nesetkával. Takový nedostatek právního jednání ale soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. Ryze procesní hodnocení návrhů, kterými jsou systematicky porušována kogentní ustanovení soukromého (ale i veřejného) práva, by bylo přepjatým formalismem a odepřením spravedlnosti ve vztahu k ochraně spotřebitele.

6. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. spisová značka ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal. Ani to však nelze platně učinit, aniž by byl spotřebitel nejprve soudem poučen o důvodech neplatnosti právního jednání – což v pouhém rozkazním řízení nelze naplnit. Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž vždy potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba na vydání předmětu bezdůvodného obohacení již není v současné éře „průmyslové lichvy“ neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal (§ 121 o. s. ř.). Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání věřitele, dlouhodobě ignorujícího povinnosti přinejmenším dle § 86 a 122 odst. 4 ZoSÚ, a překoupený Jméno žalobkyně. (obě tyto společnosti soud doslova zaplavují nároky s lichevními parametry) a může tedy i v tomto případě být porušena povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy opět beze zbytku potvrdilo.

7. V předchozí věci sp. zn. spisová značka obdobně jednajícího původního věřitele byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od právnická osoba, dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela Anonymizováno, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela Anonymizováno IČO IČO) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela právnická osoba, dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela právnická osoba, třemi výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát jméno FO dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Ve všech obdobně koncipovaných řízeních žalobkyně a tohoto právního zástupce je třeba přezkoumávat, zda se nesnaží spotřebitele a soud zmást některým z používaných lichevních schémat (zde navázaným na nezkoumání úvěruschopnosti, uvalení lichevní úrokové sazby 112 % ročně, sériové úvěry, poplatky za odklad splatnosti aj.).

8. Soud již na tomto místě považuje za nutné uvést na pravou míru případná tvrzení této advokátní kanceláře tak, že plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ je povinností věřitele a ten odpovídá za správnost výsledku. V této věci se soud opět obával situace, kdy advokát, původní či nový věřitel zamlčuje přijaté platby od spotřebitelů, případně je zakrývá je pod záminkou odlišného právního posouzení (a v důsledku toho tvrdí, že bylo uhrazeno na jistinu mnohem méně). Zde byl přehled úhrad přiložen alespoň jako důkaz. Přesto soud i v této věci prověřoval, zda spotřebitel něčeho uhradil a zda je poskytnutý přehled pravdivý (což u návrhů této advokátky, pravidelně zamlčující plnění např. používáním vyjádření „na jistinu bylo uhrazeno“, považuje soud za nezbytné, aby se procesně formalistickým postupem nepodílel na lichvě – na což tito věřitelé a advokáti záměrně spoléhají). A to nejen na tento úvěr, ale i na případné úvěry předchozí, neboť tímto věřitelem používané lichevní schéma „sériových úvěrů“ není možno posuzovat jako jednotlivá právní jednání (absolutně neplatná), ale jako pokračující protiprávní lichevní schéma. Sériové poskytování úvěrů (tj. jedno z mnoha v současnosti používaných lichevních schémat) je pro tohoto věřitele typické a soud má obavu, že právě tohoto věřitele napodobují další četní nebankovní poskytovatelé úvěrů se stejným lichevním schématem. Tento věřitel v NRKI některých spotřebitelů vytváří doslova záplavu záznamů - někdy přesahující i sto záznamů. Soud proto i v tomto řízení vyzval původního věřitele a ten uvedl (č. l. 53), že žalovaná čerpala 30 000 Kč a uhradila celkem 25 591,06 Kč. K jiným úvěrům se nevyjádřil, což je obvyklé a bylo by nutno urgovat úplnost odpovědi. Jelikož zde však měl soud informaci od žalované a ani z NRKI nevyplýval jiný úvěr, s takto zjištěným skutkovým stavem se soud již spokojil. Případné (zamlčené) platby či přeplatky na předchozí úvěry (resp. iterace lichevního schématu „sériových úvěrů“) tak již výsledek řízení nemohly více ovlivnit a bylo procesně neúčelné se jimi zabývat (orgány státní moci by se však obecně těmito okolnostmi zabývat měly, neboť tento stav je zjevně protiprávní a zasahuje desetitisíce spotřebitelů).

9. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

10. Žalobkyně již v návrhu implicitně připouští, že nárok spěje k rozhodnutí dle § 87 ZoSÚ. Zejména tedy neprokazuje splnění povinnosti dle § 86 tamtéž. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy NRKI/BRKI či SOLUS již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti (pokud lze vůbec pojmově uvažovat o podmínkách poskytnutí úvěru s RPSN v řádu stovek %). Senát 20C zdejšího soudu si neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI a BRKI (č. l. 42) a zjistil, že žalovaná již v listopadu 2024 byla předlužena úvěry od dalších lichevně jednajících věřitelů, zde konkrétně právnická osoba, a právnická osoba., které operují skrze zprostředkovatele přímo v domácnostech svých obětí a specializují se především na osoby v exekučním inhibitoriu a všechny rodinné příslušníky v dané domácnosti. O úvěruschopnosti žalované tedy nelze vést seriózní úvahy, žádné tvrzení a žádný důkaz od žalobkyně by stav NRKI nezvrátil. Ostatně i tento původní věřitel (§ 121 o. s. ř. – znalost soudu z předchozích řízení) na svých webových stránkách (kde nepokrytě prezentuje úvěry s lichevními parametry) odkazuje na Informační memorandum nebankovního registru klientských informací – NRKI, a tedy by jen stěží mohl plausibilně argumentovat, že používá jiný smysluplným zdroj informací o situaci žadatelů o (absolutně neplatný) úvěr.

11. Ani z takového výpisu však již nelze dovodit, zda předmětnému úvěru nepředcházely další záznamy, které byly z důvodu doplacení odstraněny. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. lichevní úvěry (v tomto rozsudku vždy přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.) od právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba, Anonymizováno právnická osoba., Anonymizováno, koncernu CFIG a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS. Dále pokud je či třebas jen byla žalovaná živnostníkem, lze se dále obávat, zda není či nebyla obětí lichevního schématu „podnikatelských úvěrů“, které rovněž nejsou zanášeny do registrů a které jsou poskytovány čistě na základě existence živnosti, aniž by bylo smysluplně zkoumáno, zda s živností (a jak) souvisí. Tyto úvěry poskytuje většina společností, poskytujících úvěry spotřebitelům, a dále specializované společnosti, které licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů nemají (např. právnická osoba). Žalovanou tak v současnosti lze považovat za oběť lichevních úvěrů, nemluvě o úvěrech z následné doby právnická osoba/právnická osoba, právnická osoba). Z této úvěrové historie je zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání těchto společností. Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v trestním řízení hlouběji zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci (z legitimních zdrojů) splácet ani jeho (další) lichevní úvěr a jen stěží se tak může jednat o jeho uvedení v omyl. Nadto úvěrové modely těchto věřitelů s předlužením svých klientů přímo počítají, jinak by jen stěží úspěšně vymáhali poplatky za odklad splatnosti jistiny ve výši (např.) 40 % měsíčně u dalších poskytovatelů úvěrů, zastupovaných těmito advokáty okolo tituly před jménem jméno FO).

12. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno dopisem č. l. 34 od původního věřitele. Žalobkyně poskytla smlouvy o postoupení pohledávek a navzdory právům na ochranu soukromí osob dlouhý seznam dalších dlužníků, kde soud dohledal i žalovanou. K nároku právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 35) vypracování i zaslání (č. l. 36) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Požaduje uhradit plnění ze závazku, který považuje za platný, nikoliv tedy pouhou poskytnutou jistinu z absolutně neplatného úvěru (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka) – upomínka tak ani nezakládá počátek prodlení spotřebitele (tj. s odkazem na § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ nezakládá nárok na úrok z prodlení). Taktéž je dle výsledku dokazování zjevné, že krátká lhůta k jednorázovému splnění závazku odporuje právu spotřebitele na vrácení ve lhůtě přiměřené jeho poměrům (§ 87 ZoSÚ) a předžalobní výzva je tak i z tohoto ohledu nezpůsobilá vyvolat účinky k tíži spotřebitele. Soudní řízení tak muselo proběhnout i proto, aby se spotřebiteli vůbec dostalo soudní ochrany před lichvou a taková předžalobní upomínka paradoxně žalovaného odpovědnosti za konání soudního řízení zbavuje. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 31 038,23 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele a jak z hlediska žalobkyně, tak z hlediska advokáta, jde o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy. Soud „kvituje“, že advokát již nepožaduje náhradu za tři úkony, když za takové jednání již byl tento advokát (tituly před jménem jméno FO) postižen sankcí v kárném řízení u České advokátní komory. Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení již s ohledem na nevyhnutelně redukovaný výsledek. Požadovaná odměna je ale rovněž zcela nepřijatelná, když nárok na ni nevzniká před rozhodnutím soudu o jejím přiznání (a výši). Následek nezpůsobilosti této výzvy stíhá i advokátku, která následně podala návrh. Navíc svou odměnu dovozuje z lichevního navýšení, nejen tedy, že uplatňuje lichevní pohledávku za jiného, sám se také lichvy dopouští.

13. Obsah (absolutně neplatné) úvěrové smlouvy je již s ohledem na výsledek řízení bezpředmětný. Ve stručnosti lze pouze konstatovat, že jde o internetovou půjčku, pravděpodobně sjednávanou skrze internetové rozhraní či přímo aplikaci do smartphonu a dokument tedy vůbec nemusí vystihovat to, co při kontraktaci vidí spotřebitel. Tato společnost dle listin v obchodním rejstříku chlubí vývojem takové aplikace pro jednání se spotřebitelem. Úvěr je zjevně koncipován k tomu, aby spotřebitel hradil lichevní úrok a jistina zůstávala co nejdéle nesplácena. S ohledem na RPSN 191,80 % oproti úroku 112 % ročně zřejmě úvěr zahrnuje i další poplatky. I sama úroková sazba zcela zjevně daleko za hranicí hrubého porušení dobrých mravů. Zda věřitel používá lichevní schéma „excesivních poplatků za odklad splatnosti“ i u tohoto úvěru, soud z listin nezjistil. Historie splácení č. l. 28 je v tomto ohledu neprůhledná, např. první částka 1 000 Kč je použita na jistinu celá. V této věci soud výjimečně (resp. poprvé) soud nezjistil rozpracované lichevní schéma „sériových úvěrů“, kde výplatou jistiny jsou uváděny v omyl soudy, že jde o reálně poskytnutá plnění spotřebitelům. Věřiteli se nepodařilo tuto žalovanou (zatím?) přimět k podstatnému a dlouhodobému navyšování jistiny každého následného úvěru o příslušenství předchozího, jaké soud z bezpočtu obsáhlých výpisů NRKI pravidelně vídá. Tyto postupy jsou administrovány skrze diskrétní webová rozhraní těchto věřitelů a záznamy nejsou později zpravidla k dispozici ani spotřebitelům, ani soudu (pokud v dobré víře, že se jejím obsahem nebude soud zabývat, není předložena např. SMS či emailová komunikace).

14. Výpisem č. l. 29 je doloženo vyplacení 30 000 Kč dne 15. 11. 2024. Jsou doloženy upomínky č. l. 30, 31 a 32 a pro výsledek řízení jsou bez významu. Z přehledu úhrad č. l. 28 vyplývá celková úhrada žalovanou ve výši 25 591,06 Kč, totéž vyplývá i ze zprávy původního věřitele č. l.

53. Tuto částku soud odečetl od poskytnuté jistiny a více nepřiznal.

15. V této věci soud předchozí úvěry od téže žalobkyně nezjistil, původní věřitel se k nim odmítl vyjádřit, ale žalovaná je sama vyloučila, tuto eventualitu tedy soud nemusel řešit. Pokud by byly přítomny a časově či hodnotově na sebe navazovaly, soud by je ve smyslu § 555 o. z. hodnotil jako jediný úvěrový závazek, resp. lichevní schéma, jehož jednotlivé mezikroky (iterace) v režii věřitele nelze považovat za platné právní jednání, které by mělo jakkoliv omezovat soud v rozhodnutí dle zásad spravedlnosti, tedy nad rámec formalisticky pojímané zásady projednací a zásady dispoziční. Předmětný úvěr či úvěry typu „Anonymizováno“ jsou více přehlednou variací tohoto schématu, neboť rovněž umožňuje opakované čerpání jistiny, nekonečné splácení jistiny v důsledku excesivního úročení a navýšení jistiny. Zda v případě úvěrů „Kimbi“ i poplatky za odklad splatnosti, soud (zatím) nezjistil. Co rozhoduje o tom, který typ úvěru tento věřitel poskytne kterému spotřebiteli, soud rovněž neví. Jelikož se může jednat o zcela nového dlužníka, může být tento úvěr méně záludnou eventualitou sériových úvěrů (jinde pro senát 20C nejednoznačně nazývaných „balónové půjčky“), s nimiž se soud setkává u již masivně předlužených spotřebitelů, kteří hradí excesivní požadavky ze starších lichevních úvěrů čerpáním dalších úvěrů. To je zjevně i případ žalované, která již měla několik předchozích úvěrů s lichevními parametry.

16. Opět se ukazuje, že senát 20C v žádném případě nepřehání, pokud konstatuje existenci epidemie lichvy v průmyslovém měřítku. Bez ohledu na úmysly spotřebitelů by k takovému řetězení úvěrů s lichevními parametry od společností, které se na svých webových prezentací doslova honosí tím, že mají licenci a jsou kontrolováni od ČNB, rozhodně docházet nemělo. Přesto senát 20C ročně projednává hodně přes sto analogických případů a zjevně se nejedná o výjimky, ale o pouhý exkurz do masivně rozšířeného fenoménu. Úvěr od žalobkyně tak žalovaná zjevně čerpala ve finanční tísni (skutkový znak lichvy), způsobené lichevními úvěry konkurentů žalobkyně, zda si byla vědoma, že takové počínání věřitelů nepožívá právní ochrany (když svůj závazek uznává), nebylo v tomto řízení ustanoveno.

17. Z jakého důvodu je žalovaná ochotna saturovat lichevní navýšení úvěrů od žalobkyně a této další společnost, jen aby si posléze sjednal úvěry s totožnými podmínkami, žalovaná soudu neuváděla a soud se nedotazoval. Stejně jako se na důvody jednání nedotazuje osob, které odeslaly veškeré úspory a dodatečně napůjčované prostředky na základě podvodných schémat neznámým osobám do zahraničí skrze zahraniční účty třetích osob. Motivace spotřebitele zde pro soud není významná, je-li již předchozí jednání věřitele zjevně protiprávní. Soud z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou Anonymizováno (IČO IČO) v jiné věci (sp. zn. spisová značka) jiného věřitele výzvou s formulacemi „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což schopnost spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje.

18. Ze zkušenosti senátu 20C ostatně vyplývá, že s cca 5 úvěry od těchto lichevně jednajících věřitelů je pro člověka běžného rozumu extrémně obtížné těmto požadavkům bez profesionální právní pomoci konstruktivně čelit a nejčastěji tak propadají naučené bezmoci a další komunikaci se vyhýbají, tedy i písemnostem soudu. Dokonce i schopnost spotřebitelů zorientovat se v čerpáních a úhradách po typicky rozsáhlé lichevní historii je krajně nepravděpodobná a vyžadovala by doslova mimořádné organizační schopnosti, neboť každý věřitel a několik inkasních agentur každého věřitele využívá k tíži spotřebitelů různé platební metody a různé platební dispozice. Ostatně i osoby, které svou situaci chtějí řešit oddlužením, poměrně často narazí na insolvenčního správce, který rovněž lichevní pohledávky nepopře a poté se spotřebitel oddlužuje splácením lichvy. Po několika letech neustálé devalvace podoby a společenské škodlivosti lichvy senátu 20C již nezbývá, než vypracovávat doslova naučná odůvodnění rozsudků a snažit se toto paradigma prolamovat. Z odborné literatury stojí za to odcitovat následující stať „V této souvislosti si musíme znovu uvědomit, že úmyslné vyvolávání situací vedoucích k likvidaci slabších účastníků občanskoprávních vztahů prostřednictvím lichvy, zvlášť pokud se ho lichvář dopouští opakovaně a soustavně, je jednáním velmi nebezpečným a dojde-li k jeho obecnému rozšíření, může to skončit až destabilizací celého společenského a právního systému. Z trestněprávního hlediska je totiž objektů zasažených lichvou více: 1. majetek a majetková práva dlužníka, 2. svoboda rozhodování dlužníka v ekonomických aktivitách, 3. zájem na hospodářské stabilitě společnosti a zachování hranic spravedlnosti a slušnosti v občanskoprávních vztazích. Lichva je naprosto unikátní v tom, že negativně zasahuje dotčeného jednotlivce i společnost, v níž je uskutečňována a jako roušku pro svoji existenci přitom používá prostředků vymezených zákonem a zdánlivě dovolených. Není-li včas přesně pojmenována, vymezena a postižena, zneužívá lichvář státní mocenské mechanismy k prosazení vlastních ekonomických zájmů na úkor svých obětí (čili kompromituje celý společenský systém, protože používá k legalizaci jím páchaného bezpráví jeho legislativní nedokonalosti a sociálního nevědomí). Mělo by proto být jak v zájmu jednotlivců, tak v zájmu celé společnosti, aby byla lichva pranýřována, mimo jiné, i na poli trestního práva prostřednictvím trestních předpisů.“ (Koudelka, Ladislav, Lichva: trestný čin a společenský jev, Praha, Wolters Kluwer, 2014, kapitola 5.2.5). Civilní soudnictví v České republice bohužel zůstává k tomuto apelu převážně hluché a neustále jsou ke škodě obětí lichvy používány procesní instituty (schvalování smírů, rozsudky pro uznání a pro zmeškání, platební rozkazy, nezkoumání úvěruschopnosti) či je dokonce obhajováno právo systematicky predátorsky jednajících věřitelů a jejich právních zástupců na přiměřený zisk. Senát 20C zdejšího soudu se naopak domnívá, že by tyto subjekty měly čelit nejen symbolické pokutě od ČNB, za porušování povinností dle zákona č. 257/2016 Sb., ale především trestnímu postihu za poskytování úvěrů s lichevními parametry osobám ve zjevné finanční tísni (kterou nezřídka sami věřitelů cíleně vyvolávají předchozími iteracemi lichevního schématu – „úvěry“).

19. Senát 20C je pravidelně za tuto procesní iniciativu kritizován, nicméně tradiční doktrína občanského soudního řízení sporného (poznamenaná stále i porevolučním znění občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) v žádném případě není plně připravena na ochranu spotřebitele vůči systematické lichvě. Pouhá zásada projednací, uplatňovaná jako bezvýjimečné pravidlo, je zcela zjevně nesprávným a přepjatě formalistickým přístupem, který nemůže nijak ochránit oběti lichvy před většinou současných lichevních schémat (které nejsou pouhým příslušenstvím jistiny a navíc požadovaným v tomtéž řízení). Senát 20C tedy neváhá důsledně využívat jak informace, které má z předchozí úřední činnosti, resp. z předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.), tak i informace, které získá z důkazů, opatřených postupem dle § 120 odst. 2 věta první o. s. ř. (Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.), neboť jde pravidelně o důkazy, které měl věřitel povinnost zkoumat (zde sám věřitel na své webové prezentaci navozuje dojem, že NRKI používá, ostatně zapisuje do něj své úvěry) či jsou mu známy, ale odmítá chybějící skutková tvrzení doplnit a prokázat je. Dle ustálené judikatury vyšších soudů má soud povinnost zkoumat splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ, což v kontextu podkladů, které předpokládá metodika plnění této zákonné povinnosti příslušného žalobce/věřitele, zakládá doslova povinnost soudu získat a zkoumat jejich obsah – bez ohledu na neochotu věřitele tyto listiny předkládat (a inkriminovat se). K tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ve sp. zn. spisová značka, z něhož lze výmluvně citovat: Jestliže má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu (srov. rozsudky ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. spisová značka, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. spisová značka). Ústavní soud pak zdůraznil v usnesení ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, že ze zákonné povinnosti účastníka „označit důkazy k prokázání svých tvrzení“ (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) nelze ani ve sporném řízení dovozovat absolutní zákaz provedení i jiných, než účastníkem navržených důkazů; naopak ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. soudu takovou možnost poskytuje v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo“. Taková potřeba může vyvstat též v souvislosti s hodnocením důkazů (§ 132 o. s. ř.). Právě tak extrémní procesní situace, jako je ochrana spotřebitele (zjevně slabší strany) před lichvou (která se stala u nebankovních spotřebitelských úvěrů fakticky masovou eventualitou), která úzce souvisí s povinností soudu prověřit splnění komplexní povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, je mimořádně vhodnou příležitostí k uplatnění těchto postupů, tvořících zákonnou výjimku z projednací zásady, které nemohou zůstat prázdnými a nikdy nevyužitelnými ustanoveními. Okresní soud nemůže ovlivnit fakt, že je v současnosti spotřebitelskými úvěry doslova zavalen a tyto výjimečné postupy se tak aktuálně v rámci senátu týkají vyšších desítek řízení ročně. Výjimečnost nespočívá v četnosti, která je koneckonců důsledkem laxního přístupu justice k tomuto společenskému fenoménu, ale v míře ostentativního pohrdání právním řádem těmito žalobci a jejich advokáty.

20. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a z důkazů. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku.

21. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

22. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné prakticky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. U tohoto žalovaného to platí více než u kohokoliv jiného. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

23. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro právnická osoba, či 7 500 000 Kč pro právnická osoba, nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). adresa smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. Úvěry tohoto věřitele mají parametry, které zavazují věřitele k maximální myslitelné míře obezřetnosti. V praxi této společnosti je tomu zcela zjevně právě naopak.

24. V projednávané věci je poskytovaná jistina, její navýšení, i měsíční splátka, tak vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Tito nebankovní věřitelé mají v oblibě poučovat soud obsáhlými kompilacemi judikatury ohledně plnění povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ a rádi připomínají, že jim byla metodika zkoumání schválena ze strany ČNB a není na soudu, aby ji přezkoumával. Zcela však zapomínají, že se následně v řízeních domáhají plnění z úvěrových smluv, které svým příslušenstvím násobně (hrubě) přesahují hranice dobrých mravů a na takové úvěry nebyla žádná metodika schválena, resp. schválena být nemohla. Pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky), na což současná právní praxe zjevně zapomíná (i proto je absurdní procesně vést věřitele k doplňování těchto tvrzení, jedná-li se o lichvu). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Zde to z obsahu NRKI věřitel musel vědět. Skutečné parametry úvěrů jsou tajeny (údaj o výši poplatku za odklad splatnosti se spotřebitel dozví jen skrze diskrétní webové rozhraní a údaj o jeho zaplacení je následně tajen v případě podané žaloby i před soudem), veřejné nabídky nejčastěji obsahují údaje o sazbách „od“, s jakými se ale soud v praxi vůbec nesetkává a projedná násobně vyšší. Standard zkoumání ve smyslu § 86 ZoSÚ by u takových úvěrů logicky měl být (pokud jej pro účel této argumentace soud navzdory absolutní neplatnosti takového úvěru připustí jako možný) násobně přísnější. Není překvapivé, že je tomu přesně naopak. Zkoumat úvěruschopnost spotřebitele pro splácení úvěru s lichevními parametry je logicky vnitřně rozporné a zakládá doktrinální otázku, zda lze vůbec u úvěrů s lichevními parametry přezkoumat bonitu spotřebitele a splnit tuto zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ.

25. Obvykle i aktuální výpisy stačí k usvědčení věřitele z protiprávního jednání, pokud stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv úvěr. V tomto řízení tomu nebylo jinak. I kdyby však současný výpis starší úvěry neobsahoval, tak by nebylo lze považovat splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ za prokázané, pokud není poskytnut tehdejší výpis. Tito věřitelé často operují s právním větami judikatury, vytrženými z příslušných skutkových okolností. Např. s dovozením úvěruschopnosti z faktu, že úvěr byl nějakou dobu úspěšně splácen. To však může platit jen v případě úvěrů, které jednak nemají lichevní parametry (kde plnění na takové úvěry je těžením z protiprávní činnosti věřitele a nelze jej nijak a ničím legitimizovat) a jednak je prokázáno, že tak spotřebitel činil z legitimních zdrojů – nikoliv tedy čerpáním dalších úvěrů s lichevními parametry (jak je tomu i v této věci). S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet (např. stále častější zprostředkovávání sázení na online platformách těm, kdo pro exekuce mají přístup zákonem zakázán) a podobně. Výstupy typu „Kontomatik“, tedy jen příchozí transakce, jsou naprosto nezpůsobilé prokázat skutečný příjem spotřebitele, neboť nedokáží rozlišit nejrůznější další důvody, proč jsou na účet připisovány platby. Tito věřitelé podobné „berličky“ zneužívají k vykazování činnosti, simulující plnění veřejnoprávních povinností a péče řádného hospodáře, avšak umožňující páchat lichvu. Zde žalobkyně neprokázala k plnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr vůbec nic. Ostatně ani vyplněný dotazník nepředstavuje způsobilý důkaz ani v případě, že je spotřebitelem podepsán – pokud nejde o úvěr s legálními parametry.

26. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 25 591,06 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nárok pouze na zbývající část 4 408,94 Kč.

27. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění (resp. porušení) jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše a nepochybně je nevyčerpává ryze procesní ustanovení § 142a o. s. ř. S ohledem na některá rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (např. ve věci sp. zn. spisová značka/spisová značka) již soud prvního stupně neví, jak lépe odůvodnit toto výslovné znění zákona, které soud prvního stupně ctí. Zejména tedy soud prvního stupně zdůrazňuje, že skutečně má za to, že věřitel, porušující své zákonné povinnosti, nemá žádný nárok na garantovaný zisk, má nést i případnou ztrátu (absencí jakéhokoliv zhodnocení a snížení o inflaci měny) a jeho ziskem je již to, pokud soud každé takové jednotlivé jednání neoznámí České národní bance k projednání správního deliktu (kde v případě opětovného postihu již hrozí ztráta licence k poskytování spotřebitelských úvěrů) či (v případech zjevné lichvy) nepodá proti věřiteli trestní oznámení. Absence jakékoliv shovívavosti k věřitele ze strany soudu v tomto ohledu nejen, že není projevem zaujatosti, ale naopak by ji při poskytování zakládala, a to k přímé újmě spotřebitele. Ani neochota spotřebitele takový nepřiměřeně navýšený dluh hradit na takovém závěru nic nemění, měnit nemůže a soud v tomto řízení v žádném případě nemá hodnotit úmysly spotřebitele a jakkoliv jej trestat za své závěry za pouhý odhad úmyslu závazku dostát či nedostát. Naopak povinnost k hodnocení způsobu plnění povinnosti podnikajícího věřitele soud v tomto řízení má. Ostatně i znění § 87 odst. 1 ZoSÚ explicitně počítá jen s vrácením poskytnuté jistiny a žádný druh příslušenství pohledávky nezmiňuje, což koresponduje s jeho sankční povahou. Tento rozsudek je tak první legální a legitimní výzvou žalovanému k plnění, k jejímuž obsahu lze ve smyslu § 87 ZoSÚ přihlížet a která může v budoucnu založit počátek prodlení žalovaného s plněním dluhu. Výzva č. l. 35 na zaplacení 31 038,23 Kč takové účinky mít nemůže a nesmí, neboť usiluje o splnění protiprávního nároku - je dalším pokusem o lichvu, tentokráte páchanou samotným advokátem, a to nejen uplatněním lichevní pohledávky za jiného, ale současně směřující i k jeho vlastnímu obohacení (sazba odměny vychází i z lichevního navýšení jistiny). S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který přitom činil vše proto, aby se spotřebitel do prodlení dostal a mohl tak být doslova spoután lichevním schématem k dlouhodobé exploataci (ať již žalobkyní, či po prodeji těchto údajů dalším věřitelům jiným věřitelem). Zdejší soud má výslovně za to, že takový následek stíhá bez výjimky každého věřitele, který sám porušil své kogentní právní povinnosti, když každé nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ přitom nepochybně dosahuje intenzity správního deliktu, a stejně neobhajitelné jsou i případné lichevní parametry závazku či hrubý rozpor s dobrými mravy – přičemž vše je již předem součástí příslušného podnikatelského plánu a se závažnosti jednání spotřebitele (jakkoliv se může jevit nezodpovědným) je proto nelze principiálně vůbec porovnávat, a to nejen proto, že mu časově předchází a soud nemá žádný zákonný mandát se jím zabývat. Představa, že všichni spotřebitelé vždy chtějí sjednávat následné lichevní úvěry, když přitom tato plnění bez vlastního prospěchu odevzdávají jiným věřitelům, je nepoučená až naivní. Zdejší soud tedy explicitně dovozuje, že takto jednající věřitel nejen, že má utrpět sankci ztrátou jakéhokoliv výdělku, ale nepochybně má (absencí nároku na úrok z prodlení) i nést i sankci ztráty hodnoty jistiny za dobu mezi nezodpovědným poskytnutím a jejím postupným vrácením dle možností spotřebitele. V ideálním světě by totiž současně dále měl čelit i sankčnímu řízení České národní banky a riziku ztráty oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů, v případě lichvy pak následkům ještě podstatně horším. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka (následované např. ve sp. zn. spisová značka) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Věřitel v řízení (po zjištění absolutní neplatnosti závazku a důvodů k tomu vedoucích dokazováním) nesporoval neschopnost spotřebitele závazek splnit obratem, a pokud za takový projev lze považovat podání žaloby a požadavek na třídenní pariční lhůtu v jejím petitu, pak soud v řízení dostatečně zjistil aktuální poměry žalované dalšími důkazy. Žalovaná je předlužena a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti úvěrů s lichevními parametry a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

28. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

29. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v letech 2024 až 2026 již 4 exekuce. V prvé řadě je třeba připomenout, jak zásadní součást soudní ochrany spotřebitele je určení lhůty k plnění u nároků z absolutně neplatných úvěrů, nota bene s lichevními parametry. I případné úsilí dlužníka o řešení své situace je nezměrně náročná a vyčerpávající agenda a promeškání byť jen jediného nároku a uložení povinnosti k plnění do tří dnů prakticky sabotuje veškeré ostatní úsilí o předejití následkům exekučního inhibitoria, znemožňujícího plnění ostatních splátkových kalendářů. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Sankci ztráty výhody splátek soud neuložil zcela záměrně, neboť je to v souladu s ustálenou judikaturou k výkladu § 87 ZoSÚ a případné neplnění spotřebitelem dle soudem určené lhůty k plnění je teprve důvodem k postupu dle odst. 2 tamtéž. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované poskytl roční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Zjevně však své závazky hradit zkoušela, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyla schopna. I přes relativní procesní pasivitu lze drtivé většině dlužníků nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), že za ně iniciativu v rámci spotřebitelské ochrany musí vykonávat soud, na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ostatně věřitel, prezentující se jako dozorovaný ze strany České národní banky, s řádnou licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů a schválenou metodikou posuzování úvěruschopnosti, měl povinnost je informovat, že nejsou úvěruschopní, a místo toho jim nezřízeně poskytoval vyšší a vyšší částky. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

30. Žalovaná tak bude splátkami přednostně splácet jistinu, teprve poté mezitím naběhlé úroky z prodlení, neboť je v každém případě spotřebitelem (což soud donedávna považoval za samozřejmé, než zjistil, že spotřebitelé, kteří podlehli obdobně nepoctivým nárokům, mohou být posléze kráceni při dodržování soudem určeného splátkového kalendáře i nesprávným aplikováním § 1932 odst. 1 o. z., aniž by to sami dokázali rozpoznat jako další nepoctivé jednání věřitele – byť u žalobkyně o tom soud zprávy nemá).

31. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, když právě příslušenství je stěžejním předmětem dokazování a je nezbytně třeba jej v tomto kontextu zohledňovat), soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.