20 C 123/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované fakticky bytem adresa žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka], [částka], [částka], [částka], [částka], úroku v sazbě 20,98 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalované na náhradě nákladů řízení ničeho.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o půjčkách [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum], sjednaných žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], jako věřitelem, s původními jistinami [částka] a [částka]. Z první smlouvy požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum], a dále do zaplacení v sazbě 8,05 % ročně a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum] a dále do zaplacení v sazbě 20,98 % ročně. Na tuto smlouvu již žalovaná uhradila [částka] (z toho nic nebylo započteno na úrok z prodlení). Z druhé smlouvy požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum], a dále do zaplacení v sazbě 8,05 % ročně a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum] a dále do zaplacení v sazbě 20,98 % ročně. Na tuto smlouvu již žalovaná uhradila [částka] (z toho nic nebylo započteno na úrok z prodlení a částka [částka] byla započtena na jistinu). Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, o řízení by se nedozvěděla, pokud by po ní soud nepátral, neboť o svou doručovací adresu se nestarala. Okresní správa sociálního zabezpečení nicméně sdělila, že žalovaná čerpá předčasný starobní důchod na adrese faktického bydliště jak shora (shodná s původní adresou výběru), kam soud také dne [datum] doručil do vlastních rukou. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o úvěru ze dne [datum] (č. l. 33) žalobkyně prokázala, že se žalovaná zavázala uhradit celkem [částka] v 43 týdenních splátkách po [částka]. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno jak pevnou částkou [částka], tak ujednáním o 20,98 % ročně ve smluvních podmínkách na stranách 3 a 4 smlouvy. Zákaznickou kartou č. l. 36 žalobkyně prokázala, že žalovaná požádala o úvěr téhož dne, kdy byla podepsána smlouva, deklarovala podnájemní bydlení, žádné jiné půjčky, žádný automobil, žádné vyživované děti, bydliště odlišné od trvalého pobytu, příjem ze starobního důchodu [částka], příjem manžela [částka], mandatorní měsíční výdaje v celkové výši [částka] Smlouvou o úvěru ze dne [datum] (č. l. 31) žalobkyně prokázala, že se žalovaná zavázala uhradit celkem [částka] v 43 týdenních splátkách po [částka]. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno jak pevnou částkou [částka], tak ujednáním o 20,98 % ročně ve smluvních podmínkách na stranách 3 a 4 smlouvy. Zákaznickou kartou č. l. 36 žalobkyně prokázala, že žalovaná požádala o úvěr téhož dne, kdy byla podepsána smlouva, deklarovala podnájemní bydlení, žádné jiné půjčky, žádný automobil, žádné vyživované děti, bydliště odlišné od trvalého pobytu, příjem ze starobního důchodu [částka], příjem manžela [částka], mandatorní měsíční výdaje v celkové výši [částka]. Z výpisu věcí žalované u zdejšího soudu (č. l. 43) vyplynulo, že v letech 2009 až 2015 čelila 13 exekucím pro úhrnnou jistinu [částka] tis. Kč. V pozdějším období již žádné exekuce zahájeny nebyly. Údaje o exekučních řízeních soud ověřil dotazem u příslušných exekučních úřadů, neboť soud nemá informaci o stavu [příjmení], který navíc neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] z úřadu v [obec] sdělil, že věc sp. zn. 74 EX 15351/14 byla zapsána okolo 3. 11. 2014 a dosud trvá. Soudní exekutor JUDr. [jméno] [jméno] z úřadu v [obec] sdělil, že věc sp. zn. 130 EX 3037/15 byla zapsána až okolo [datum]. V době poskytnutí úvěru tak přinejmenším jedna exekuce v [příjmení] figurovala, soud se však dotazoval jen na dvě nejmladší exekuce. Dle sdělení OSSZ Teplice ze dne [datum] čerpá žalovaná předčasný starobní důchod. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 29) žalobkyně prokázala, že právní předchůdce vypracoval oznámení o postoupení obou pohledávek, podacím archem č. l. 30 i to, že jej. Taktéž smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (č. l. 23) a výňatkem ze seznamu postoupených pohledávek (č. l. 27 a 28) žalobkyně prokázala, že na ni pohledávka za žalovanou přešla. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 39) prokázal vypracování a zaslání kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., na adresu výběru.

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazků ze smluv o zápůjčkách ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzena tak byly jen úhrady [částka] a [částka]. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 1. 12. 2016, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

5. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost soudu, spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o předchozích exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. Jelikož takto zjištěné údaje nelze aplikovat bez doplňujícího ověření data zápisu a výmazu (resp. trvání) v [příjmení], soud údaje ověřil u příslušných exekutorských úřadů. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Současně je však uvedeno, že ověřeny byly toliko výplatní pásky (není zřejmé, zda tím míní výměru předčasného starobního důchodu žalované či výplatní pásky jejího manžela). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Dle názoru soudu by však měl být nejméně dotaz do Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učiněn jako naprosté minimum toho, co může věřitel učinit, aby se ujistil, že neposkytuje prostředky k úhradě (obcházení) exekuce osobě, podléhající exekučnímu moratoriu. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalované lépe, když v předchozí době již čelila 12 dalším exekucím.

6. V projednávaném případě žalobkyně neprokazuje výplatní pásky, v zákaznické kartě je toliko záznam o jejich předložení zástupci původního věřitele. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by žalovaný takovými (pravými) dokumenty disponoval, natož co bylo jejich obsahem. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Soud tak nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost těchto listin, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Žalovaná přitom deklarovala toliko předčasný starobní důchod v nízké výši (na výplatních páskách tak exekuční srážky ani nemusely figurovat), současně deklarovala pouze podnájemní bydlení a absenci automobilu a především pak mandatorní výdaje domácnosti značně převyšující její příjem. Hrazení úvěru tak bylo závislé na možnosti žalované disponovat příjmem jejího manžela, což však soud rozhodně nepovažuje za samozřejmý vztah mezi dvěma manžely (zejména pokud nebylo nic z toho ověřováno, resp. žalobkyně neprokazuje nic, než vyplnění zákaznické karty). To vše což zcela zjevně klade o to vyšší nároky na nutnost bedlivého zkoumání věrohodnosti údajů od žalované. Z úřední činnosti zdejšího soudu je zřejmé, že žalovaná v době sjednávání závazků podléhala exekučnímu inhibitoriu. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel učinil dotaz do [příjmení], musel by takovou skutečnost zjistit (a úvěr neposkytnout). Dle názoru soudu je tedy poskytnutí takových úvěrů ve smyslu § 9 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., v tehdy platném a účinném znění, již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazků z obou smluv o zápůjčkách bez dalšího.

7. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě žalované však byla na místě opatrnost již z důvodu záznamu o probíhající exekuci, zjevně nuzným poměrům a odkázanosti na příjmy manžela, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalované (které žalovaná v zákaznické kartě samozřejmě nepravdivě neuvádí). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil).

8. Z těchto důvodů soud posoudil obě spotřebitelské úvěrové smlouvy za absolutně neplatné. Současně soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění (celkem [částka]), jejich zápočtu na obchodní úroky a poplatky a na straně druhé od absolutní neplatnosti ujednání od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatné závazky, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěru možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení (který však zůstal nesnížen, snížila se však jistina, z níž byl počítán). Soud proto od čerpané jistiny odečetl výši plnění, které již žalovaná uhradila. V případě staršího úvěru byl tento uhrazen celý, v případě mladšího úvěru se snížila jistina ze [částka] na [částka] a výrokem I přiznal nárok toliko na příslušný zbytek jistiny ([částka]) mladšího úvěru, zbytek pak byl výrokem II zamítnut. Nárok na poplatky či obchodní úrok (ať již dílem kapitalizované, tak dílem běžící do zaplacení) totiž nevznikl vůbec, neboť právní vztah mezi účastníky je třeba posoudit jako nárok na vydání předmětu bezdůvodného obohacení (z plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.). Proto je soud výrokem II zamítnul v plné výši. Nárok na úrok z prodlení s odkazem na § 1970 tamtéž z jistiny [částka] vznikl, bylo tedy nutno původně požadovaný z jistiny [částka] poměrně snížit tak, jak se snížil jeho základ (jistina), když počátek prodlení i sazbu (s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) shledal soud jinak důvodnými. Zde je tedy původ zamítnutí nároku i co do částky [částka] a úroku z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] ([částka] + [částka]) od [datum] do zaplacení.

9. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. Žalovaná je zřejmě předlužena, a není tak ani oprávněna disponovat majetkem nad rámec nezabavitelných částek, aby mohla tento závazek hradit vedle řádného pořadí ostatních pohledávek, natož pak přednostně. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla. Nejedná se však o natolik vysoké plnění, aby jej nemohla ve 3 splátkách uhradit z nezabavitelných částek svého příjmu či v součinnosti s manželem, na jehož příjem se ostatně odkazovala v žádostech a žalobkyně takovou konstrukci akceptovala. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované poskytl přibližně tříměsíční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod, ostatně okolnosti sjednávání závazku nesvědčí o poctivém jednání žalované, které by mělo být soudem jakkoliv odměňováno. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

10. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle výroku III hradit žalované ničeho.