20 C 126/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem tamtéž proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 12 568,95 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 11,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky , částka, , , částka, a úroku 18,17 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. , tel. číslo, ze dne , datum, , sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, Dle ní měla žalovaná převzít , částka, na jistině a hradit v 52 týdenních splátkách po , částka, celkem , částka, . Uhradila však pouze , částka, .

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila a na adrese trvalého pobytu jí bylo doručeno náhradním způsobem a obálka byla poté vhozena do označené domovní schránky. Žalovaná se nijak nevyjádřila. I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Obvyklé tvrzení žalobkyně (je-li vyzvána), že případně lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI a BRKI není nikdy ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI (č. l. 43) a BRKI (č. l. 49). V tomto případě jiný dřívější úvěr nezjistil, což je poměrně raritní situace. Jakkoliv ani takový stav nevylučuje případnou existenci starších, ale již doplacených úvěrů, v tomto případě soud nemá důvod více zkoumat a výjimečně (resp. náhodou, nezávislou na obvyklé absenci řádné péče tímto věřitelem) shledal, že žalovaná byla schopen splácet úvěr (nikoliv však nezbytně s těmito parametry, jak dále). Zákaznická karta č. l. 17 rovněž neprozrazuje tísnivé poměry žalované, byť bydlí na ubytovně v Praze, je nezaměstnaná a má příjem z nespecifikované dávky jen , částka, . Úvěr s jistinou , částka, by nepochybně byla schopna splácet. Úvěr s navýšením dle představy žalobkyně však již nikoliv. Absenci schopnosti spotřebitele splácet úvěr by tedy bylo možno dovodit, soudem zvolený postup však vede ke shodnému procesnímu výsledku.

4. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l.

24. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 29) vypracování i zaslání (č. l. 31) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem , částka, a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku. Smlouvou č. l. 15 bylo prokázáno, že věřitel usiloval o sjednání závazku, z něhož by za 52 týdnů ze žalované vylákal za poskytnutí , částka, celkem , částka, , s RPSN 227,49 %. Dle přehledu splácení č. l. 28 žalovaná v celkem , hodnota, případě uhradila , částka, (jako obvykle se ukázalo, že splácení po týdnech ve skutečnosti zpravidla neprobíhá) a již týden po sjednání úvěru byly ze žalované vylákány splátky za 4 týdny. Soud se již setkal s vyjádřením spotřebitele, který k dotazu soudu, proč splácel více, než musel, u této věřitelky uvedl, že mu bylo řečeno, že „je pro něj výhodné zaplatit to předem, aby to nemusel platit na konci měsíce“. Zda výběrčí věřitele používají tuto či jinou frázi, soud neví. Situace se však pravidelně opakuje a zcela jistě nejde o náhodnou iniciativu dlužníků.

5. Pokud se týká plnění v rozsahu I. výroku shora, soud shledal nárok v takové části pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatným. Sjednané navýšení 8 251 v podobě „součtu úroku , částka, , částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení , částka, a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení , částka, “ je třeba posuzovat dle svého obsahu. Zjevně se jedná o jediné navýšení úvěru, které je skutečným důvodem poskytování takového produktu a jediným ziskem podnikatele. Podle svého obsahu se tak jedná o jiné vyjádření úrokového navýšení. Takové navýšení pak odpovídá sazbě 118,40 % ročně (případně 182 % ročně při anuitním úročení/splácení). Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, ve sp. zn. , spisová značka, se podává, že sjednaný úrok ve výši 65 % je plněním, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s plněním poskytnutým pachatelem, ale takový nepoměr může podle konkrétních okolností případu zakládat i sjednání nižšího úroku. I bez exkurzu do trestního práva je však takové úrokové navýšení hrubě rozporné s dobrými mravy, neboť více než trojnásobně převyšuje obvyklou sazbu spotřebitelského úvěru (které nelze zaměňovat s „úvěry na spotřebu“, které jsou spjaty s čerpáním jistiny na pořízení konkrétního zboží), přičemž právě trojnásobné navýšení takové sazby je stropem, rozpoznávaným v judikatuře Nejvyššího soudu pro spotřebitelské úvěry. V praxi zdejšího soudu se neustále opakuje argumentace predátorských poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří se odvolávají na přípustnost až čtyřnásobného navýšení úrokové sazby, počítané od dřívějších ukazatelů ARAD UK20 až UK22 (aktuálně „kontokorentní úvěry“ a „úročené úvěry z kreditních karet“).

6. Zejména se tak odvolávají na rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, . Dovození přípustnosti čtyřnásobku zřejmě vychází z extenzivního výkladu formulace z odůvodnění tohoto rozsudku: V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Takový výklad je však zjevně nesprávný a na ustálené judikatuře, která připouští nejvýše trojnásobek, se touto formulací ničeho nemění. Již tak je připuštění takového navýšení spotřebitelského úvěru v rámci EHS spíše výjimečně vysoké. Odkazování se na nejvyšší sazby kontokorentních úvěrů či úvěrů z kreditních karet je rovněž nesprávné, neboť nelze rezignovat na výběr správného úrokového ukazatele dle typu úvěru. Projednávanému typu úvěru odpovídala sazba běžného úvěru na dobu 1 roku bez účelového určení čerpání jistiny a ta je dlouhodobě 3x až 4x nižší, než nejvyšší sazby „kontokorentních úvěrů“ a „úročených úvěrů z kreditních karet“.

7. V projednávané věci reálné úrokové navýšení převyšovalo takovou sazbu zhruba dvanáctinásobně a proto je s odkazem na § 588 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) absolutně neplatné pro hrubý rozpor s dobrými mravy a soud žádné navýšení jistiny nepřiznal. Soud by zde přihlédl k tehdejší sazbě UK11, nikoliv k sazbám jiným, vymezeným pro specifikované typy úvěrů, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, k jakým potřebám byla půjčka typově určena a nelze tak zvolit konkrétnější kategorii úvěrových produktů, nežli kategorii sběrnou („ostatní“). Závazek zápůjčky lze považovat v ostatním za platný, ujednání o úrokové míře však nikoliv. Ustanovení § 577 aktuálně platného občanského zákoníku lze aplikovat, s odkazem na formulaci „uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas“ je však zřejmé, že žalobkyně by takovou půjčku zjevně neposkytla, pokud by se měla spokojit s pouhým úrokem např. 30 % ročně. Tento věřitel ostatně vytěžuje soudy úvěry s obdobně lichevním navýšením až do současné doby, nejde tedy o specifickou obchodní praxi konkrétního období, ale o dlouhodobý obchodní model posledních nejméně 20 let zcela bezskrupulózního uvalování lichevního příslušenství na desetitisíce spotřebitelů. Lichevního jak ve smyslu shora citovaného rozhodnutí v trestní věci, tak i ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.), neboť o. z. takové jednání od roku 2014 pojmenovává shodně.

8. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o. z. platí, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Toto ustanovení nemá dopad pouze na chybějící ujednání stran, ale rovněž kodifikuje normu způsobu vyjadřování úročení, kterou je žádoucí respektovat zejména ze strany soudů. Takto by sazba skutečně činila podstatně méně, neměla by však charakter průběžného úročení jistiny a neodpovídala by ani způsobu počítání roční průměrné sazby nákladů (RPSN). Absurdně vysoké však obě sazby. Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazením úročení „souhrnným poplatkem“ obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, kdy je sazbou průběžně úročena pouze ta část jistiny, která dosud není postupným splácením umořena. Což není dotčeno ani respektováním dřívější povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku). Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (je-li pojednáváno obecně) se však nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby („p. a.“) a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby by nebylo možno judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole (srovnej např. odst. 7 usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, či , spisová značka, . Soud proto roční úrokovou sazbu počítá s ohledem na postupné umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou. Ujednání obchodních podmínek smlouvy (čl. 5), upravující započtení plateb nejprve na souhrnný poplatek a až poté na jistinu, soud v tomto kontextu (excesivního úročení) považuje za ujednání v rozporu s dobrými mravy, neboť vyjádření navýšení jistiny pevnou částkou je třeba poměřovat právě se standardním způsobem vyjadřování roční úrokové sazby a toto ujednání pak ve své podstatě znamená, že dlužník má do značné míry hradit i takový úrok, který dosud nenastal. Pokud by sjednaný „souhrnný poplatek“ nepřevyšoval částku, odpovídající navýšení o přijatelnou úrokovou sazbu, bylo by takové ujednání platné, neboť by již nevedlo k překračování přípustné míry úročení jistiny. V této věci však míru dobrých mravů překračují oba typy vyjádření úroku, tedy jak 118,40 % ročně, tak 182 % ročně.

9. K databázi ARAD soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná pouze o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští (troj-) násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od , datum, (resp. od roku 2008, kdy byla přijata příslušná evropská směrnice), kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce „komu“, tak v otázce „s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Zvýšené riziko nesolventnosti nemůže být principiálně řešeno násobným navyšováním sazeb, ale má být řešeno právě neposkytnutím úvěru dotyčné osobě. Porušení takového omezení v podnikání věřitele pak nemůže zůstat bez reflexe soudní mocí, nedopouští se ho ostatně jen tento věřitel. V oblasti poskytování úvěrů věřitel může odmítnout poskytnout spotřebiteli svou službu (což je samo o sobě výjimečným oprávněním) a toto oprávnění musí být vyváženo obezřetným přístupem. Hotovostní inkaso po týdnu je však jedním z nejpropracovanějších řešení, které tomuto věřiteli umožňuje inkasovat platby na úvěr i od obětí vícenásobné lichvy a konkurovat tak i společnostem, které se domáhají i násobně vyšších úroků. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Jestliže zákonodárce výslovně chrání spotřebitele „průměrného rozumu“, činí tak právě s vědomím enormního významu intelektu dlužníka pro náchylnost ke sjednávání závazků, které přesahují jeho aktuální i budoucí možnosti. Obětí těchto sériových lichevních závazků je přitom v populaci menšina, jen těžko tak lze této menšině v rozhodnutích soudů vytýkat, že není schopna odolat obdobným nabídkám, jako to dokáže většina spotřebitelů. Vedle osob, které úvěry čerpají s podvodným úmyslem splátky nehradit, je zbývající část dotčených spotřebitelů výsledkem samovýběru cílové skupiny na základě masové inzerce (zejm. na sociálních sítích), stejně jako se rekrutují oběti nejrůznějších podvodných schémat, vůči kterým je většina společnosti imunní. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, drobné investování, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za „šmejdské“ a jsou celospolečensky ostrakizovány a eliminovány dříve, než mohou vůbec být zhodnoceny soudy. Ostatně i na oblast spotřebitelských úvěrů v pozdější době dolehla nejrůznější ustanovení, omezující výši finančních požadavků, která by bez ingerence soudní moci byla bezbřehá, viz zejm. § 122 ve spojení s § 168 zákona č. 257/2016 Sb., které se retroaktivně uplatní na všechny spotřebitelské úvěry, splatné od , datum, . Dále dle § 1805 odst. 2 o. z. platí, že věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky. Ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však další úroky náleží.

10. Stejně tak soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že za validní argumentaci nepovažuje ani tvrzení v tom smyslu, že průměrná sazba dle ARAD nepostihuje jednotlivé nejvyšší hodnoty, z nichž je průměr počítán - což věřitele znevýhodňuje.

11. Obě výše uvedené argumentace jsou podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku vypořádány právě ustálenou praxí, dle které je připouštěno trojnásobné navýšení průměrné úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami u srovnatelných typů úvěrů. Užití této databáze je jediným smysluplným nástrojem v soudní praxi, kterým lze rozhodovací praxi sjednocovat a neuchylovat se k nepřezkoumatelným „kabinetním“ formulacím typu „taková sazba je obvyklá a ještě přípustná“. Onu „obvyklost“ totiž vygenerovala česká justice širokým rozpětím rozhodovací činnosti, která z nikoliv doktrinálních důvodů způsobila, že každému z těchto věřitelů bylo mnoho přemrštěných požadavků pravomocně přiznáno (a to nejen v rozkazním řízení, schválenými smíry, rozsudky pro uznání a pro zmeškání). Soudy nižších stupňů však roztříštěnou argumentací nemohou vytvořit pravidlo nové, resp. silnější, než je dáno ustálenými doktrínami soudů vyšších stupňů. Za vysloveně nesprávné soud považuje dotazování vybraných finančních subjektů na úrokové sazby některých produktů ze svého portfolia, neboť takto lze výsledek ovlivnit v řádech desítek až stovek procent právě volbou adresátů a formulací dotazu na určitý typ úvěrů. Bankou v místě je v současné době třeba rozumět jakoukoliv banku, která poskytuje v České republice služby všem spotřebitelům i mimo své kamenné pobočky, zejména prostředky elektronické komunikace, případně lze portfolio omezit na banky s největší klientskou sítí – což extrémní sazby rovněž vyloučí. Databáze ARAD však zahrnuje maximální penzum hodnocených subjektů, řídí se přesnou metodikou a v praxi soudů lze smysluplně diskutovat spíše jen o volbě příslušného „UK“ ukazatele (či jejich kombinace) na projednávaný případ, než tyto ukazatele ignorovat a operovat místo nich s relativně neurčitými právními pojmy. Opačným výkladem, tj. dotazováním se pouhého zlomku bank, bank z daňových rájů či dokonce i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, by prakticky nebylo možno dospět k omezení společensky přijatelné výše úrokové sazby, a nebankovní poskytovatelé úvěrů by sazbu každým rokem (s odkazem na své vlastní loňské excesivní sazby) posouvali ad infinitum, pohybujíce se na úpatí strmé křivky kruhu sebeposilující se zpětné vazby. Růst úrokové sazby, pokud nekopíruje základní sazby, vyhlašované Českou národní bankou, nepředstavuje společenský ani ekonomický pokrok (naopak jde o hloupé opakování historických omylů jednotlivých zaniklých kultur a civilizací) a nelze jej vysvětlit ani mírou inflace měny či změnou výrobních technologií, cen vstupních produktů a podobnými vlivy, kterým podléhá sféra ostatních průmyslových odvětví - která nespočívají pouze v administraci financí. Přijatelná míra úrokového zisku je historicky naopak relativně konstantní a obdobné úroky, jaké poskytují banky v současné době, platily i v Sumeru a antickém Římu. Selhávání soudů v nalézání této hranice způsobuje exponenciální a jen obtížně řešitelné zadlužování celých skupin společnosti, včetně jejich potomků, a v konečném důsledku poškozuje i další podnikatelské subjekty, poskytující služby spotřebitelům, neboť uměle navyšuje úvěrové závazky v rámci poměrným způsobem uspokojovaného portfolia nezajištěných dluhů všech věřitelů dlužníka v konkurzním řízení, kde již není výjimečné uspokojení všech pohledávek v řádech jednotek procent, s následkem osvobození od placení jejich zbytku. V případě insolvenčních řízení svých klientů těží z umělého navýšení svých pohledávek na úkor ostatních věřitelů, jejichž nároky jsou proporcionální výši jimi poskytnutého plnění (k tomu srov. odst. 77 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). Stejně tak poškozuje i celou ekonomiku země.

12. V neposlední řadě soud nepovažuje za korektní nadužívání zásady pacta sunt servanda coby ultimativního argumentu pro připuštění sjednané úrokové sazby vůči spotřebiteli, která však představuje speciální právní úpravu, korigující právě zásady závazkového práva, je-li jednáno se spotřebitelem. Dle soudu má právo ve společnosti především funkci stabilizace a facilitace společenských vztahů a nereflektováním problému uměle navyšovaných závazků je pak poškozována nejen legitimita práva a konformita k právu, ale je posilována role práva coby umělého ekonomického prostředí, v němž lze vytvářením „právních pastí“ (mnohdy s využitím služeb advokacie od samého počátku) realizovat zisk na úkor těch, kteří nejsou nositeli potřebného vzdělání ani co do finanční gramotnosti, postihující aktuální trendy spotřebitelských závazků, natož aby byli nositeli smysluplné praxe v oblasti práva, bez níž ani samotné formální právní vzdělání spotřebitelskou „odolnost“ nezakládá. Složitost až přebujelost práva je problémem, nikoliv ekonomickou příležitostí, vůči které by soudy měly být indiferentní. Trh s úvěry mimo přísně regulované bankovní služby byl připuštěn a účast na něm představuje ekonomické privilegium (vyvažované povinnostmi licencovaných věřitelů dle zákona č. 257/2016 Sb.). O to významnější roli však musí sehrát soudy při regulaci excesů, při kterých jsou závazkové vztahy zjevně zneužívány v prostředí překotně dynamického prostředí inovativních forem a formulací výší závazků, sjednávání závazků prostředky elektronické komunikace na dálku či osobně, avšak mimo obchodní prostory věřitele, prostřednictvím ryze elektronických verzí dokumentů i jejich podepisování („signpad, signdoc“) atd., které kladou o to větší zátěž na rozum (tj. i pozornost a čas) průměrného spotřebitele. Takovým spotřebitelem je v důsledku prohlubující se specializace všech odvětví lidské činnosti v různých situacích každý z nás, tedy i právní profesionál (srov. § 419 a 433 odst. 2 o. z.) či podnikatel (pokud právě jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti). Podepisování dokumentů na základě webové prezentace pro smartphony či dle pokynů zprostředkovatele/obchodního zástupce v reálném čase, jejíž výstupy jsou generovány do emailové schránky a spotřebiteli jsou listiny zasílány poštou až po podpisu, jsou z hlediska tříštění pozornosti doslova pastí, přesto jsou stále častější. Pochybení (ale ani nezájem o následky) při sjednávání spotřebitelského závazku by nemělo vést k bezvýchodné situaci, v níž se nachází již tak velká část společnosti, až je zřejmé, že nejde pouze o důsledek (sumu) individuálních poklesků, ale o dluh celé společnosti a problém celého systému, který dostatečně nechrání slabší (spotřebitele). Neviditelnou částí tohoto problému je pak nadpoloviční suma osob a domácností, které tyto excesivní závazky dobrovolně hradí ve snaze vyhnout se prodlení a soudnímu řízení, kterým se soudní ochrany před lichevními závazky nedostane vůbec. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit jako příčící se hrubě dobrým mravům. Korektiv dobrými mravy se přitom uplatní nejen u smluv spotřebitelských, ale dokonce i v závazcích mezi podnikateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ).

13. Soud by proto přiznal žalobkyni nárok pouze na zbývající část jistiny. Žalobkyně v tomto řízení překvapivě veškeré plnění (1 350) započetla na jistinu, soud tak nemusel provádět žádný přepočet, natož argumentovat rozsudkem Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Dle toho totiž platí, že takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není.

14. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 11,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

15. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Nejinak tomu bylo i zde. Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Poskytování těchto úvěrů po cca 3 měsících až do výše 4 je v praxi soudu u této věřitelky obvyklé. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění.

16. Stejně tak se soud nemusel zabývat skutečností, že advokáta považuje za skutečného 100 % vlastníka žalobkyně, neboť statut svěřenského fondu obsahuje ustanovení, které počítají s návratem veškeré jmění zakladateli a plnění jiným osobám vylučují (a 23 % akcií dle zápisu z valné hromady v obchodním rejstříku vlastní přímo).

17. Lhůtu k plnění soud neprodlužoval, ponechal základní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť jde o relativně nízké plnění a žalovaná již měla dostatek času se na platební povinnost připravit a tato je navíc méně než poloviční.

18. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na úhradu účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalované jakékoliv náklady s tímto řízením vznikly, tomu odpovídá III. výrok shora.