20 C 126/2025

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované pro 15 945 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, , a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , jméno FO, ’s , právnická osoba, ., pro jistinu , částka, , splatnou s navýšením o úrok , částka, a poplatek , částka, dne , datum, .

2. I přes zjevný rozpor nároku s dobrými mravy soud platební rozkaz bohužel vydal, pro nedoručení byl následně zrušen. Soud žalobkyni k vyjádření nevyzýval, neboť i když ta ve svém formulářovém návrhu uvádí, že povinnost zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr zkoumala nahlédnutím do databází ISIR, CEE, CRKI a BRKI a soud databázi „CRKI“ nezná, její vyjádření nikdy tuto otázku neobjasnilo. Soud tak dospěl k předpokladu, že tento nesmyslný údaj je uváděn zcela záměrně, neboť žalobkyně nepracuje ani s jednou databází (své úvěry tam ani nezadává) a zřejmě se pouze alibisticky vyjadřuje neurčitě. K vyjádření, zda něco na závazek již obdržela, soud v tomto případě z opatrnosti pořídil, i když tvrzená splatnost zaplacené poplatky za odklad splatnosti neindikovala. Původní věřitel potvrdil, že žalovaná jiný úvěr neměla a na předmětný nezaplatila ničeho (č. l. 35), s výjimkou , částka, .

3. Soud k projednání věci nařídil jednání. Žalobkyně se z něj omluvila. Žalovanou se podařilo kontaktovat, uvedla však tutéž doručovací adresu, jakou má za trvalé bydliště. K věci se nijak písemně nevyjádřila, i když ji soud obeslal i na emailovou adresu. K jednání se však dostavila. Nárok uznala a uvedla, že jej chce zaplatit jednorázově, i když byla poučena, že může žádat právo plnit ve splátkách.

4. Soudce (přinejmenším senát 20C) nevydává rozsudky pro uznání ve věcech této žalobkyně ze shodného důvodu, jako nevydává platební rozkazy. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu. (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ) Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného vydal rozsudek pro uznání a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplnění povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že jde o úrok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy) a může být porušena povinnost dle § 86 ZSÚ, a to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo. Znalost soudu toho, že ani žaloba na vydání předmětu bezdůvodného obohacení již není v současné éře „průmyslové lichvy“ neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. Rozsudek pro uznání tedy nevydal a provedl dokazování. Žalovaná se k jednání překvapivě dostavila (což je v praxi soudu skutečně raritní situace). , jméno FO, ’s , právnická osoba, . byla ze strany , jméno FO, národní banky již postižena sankcí , částka, s právní mocí dne , datum, právě za neplnění povinnosti dle § 86 ZSÚ již ohledně úvěrů z let 2018. Z pozdějších řízení nevyplynulo, že by se praxe této společnosti jakkoliv změnila k lepšímu, což bohužel platí i pro ostatní věřitele (23), o kterých soud ví a kteří byli rovněž obdobně postiženi.

5. Pokud tedy žalovaná chtěla, aby soud vydal rozsudek pro uznání, soud ani jí nemohl vyhovět. Žalované to nebrání zaplatit žalobkyni libovolné částky. Ani soud však nemůže (přinejmenším vědomě) svým rozhodnutím aprobovat porušení kogentních ustanovení hmotného práva. Rozsudek pro uznání tedy nemohl vydat, dokud neprovedl dokazování listinami ve spise. Tím zjistil, že jej ani pak nemůže vydat, a to proto, že smlouva je přinejmenším ze dvou důvodů absolutně neplatným právním jednáním.

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l.

20. Ze strany žalované nepodepsanou smlouvou je prokázáno, že věřitel usiloval o poskytnutí úvěru , částka, se splatností 30 dnů, při jejímž překročení je účtován vyšší poplatek (, částka, namísto , částka, ), což představuje skrytou (zastřenou) smluvní pokutu. RPSN v důsledku toho činí „neuvěřitelných“ 4 328,54 %, resp. 9 054,91 %. Podstatou tohoto úvěrování je nejspíše ujednání poplatků za odklad splatnosti v samotném závěru smlouvy, kterou jsou zcela zjevně excesivní (, částka, za 5 dní, , částka, za 15 dní, , částka, za 30 dní aj.) a zcela zjevně by jejich výběr byl důvodem k opětovnému posouzení úvěruschopnosti (ta však není zkoumána ani na počátku). Je doložen převod jistiny , částka, na účet č. , č. účtu, ze dne , datum, .

7. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 20 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 21) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Požaduje v ní jednak zaplacení , částka, na nároku samotném a jednak , částka, na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za tři úkony právní služby. Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení, kde se již žalobkyně samozřejmě neodvažuje požadovat úrok nad rámec prvního měsíce. Požadovaná odměna je rovněž zcela nepřijatelná, když nárok na ni nevzniká před rozhodnutím soudu o jejím přiznání (a výši), není zřejmé, na základě čeho advokát požaduje mimosmluvní odměnu za činnost, kterou dosud nemohl vykonat (podat žalobu), kterou nadto vykonává sám pro sebe (je vlastníkem žalobkyně) a těžko tak může dojít k přípravě a převzetí, a kterou nadto počítá z lichevního příslušenství, což vzhledem ke své příslušnosti k advokátnímu stavu soud doslova naplňuje morální deziluzí, jednotlivě i v souhrnu.

8. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR a neexistující „CRKI“ (čímž je pravděpodobně alibisticky zamezeno pozdějšímu usvědčení, že nereagovala ani na skutečný stav NRKI, ani BRKI) nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by bylo výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez velké míry opatrnosti (již proto, aby se věřitel nedopustil lichvy). Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti.

9. Takto soud opatřil aktuální výpis registru CNCB (NRKI) a CBCB (BRKI) k osobě žalované. Vyplynuly z něj úvěr od , právnická osoba, ., ze dne , datum, s jistinou , částka, , z něhož žalovaná k říjnu 2023 dlužila , částka, a po většinu předchozích měsíců byla prodlení delším 10 dnů s placením splátky. Již tento jediný záznam byl dostatečným důvodem, aby byla úvěruschopnost žalované posouzena jako neexistující. Tím však není seznam důvodů dle výpisu ani zdaleka vyčerpán. Je zde uveden úvěr od , právnická osoba, ., který sice byl v srpnu 2023 doplacen, avšak po celé předchozí dva roky byla žalovaná v dlouhodobém prodlení (úvěr byl od listopadu 2021 zesplatněn). Dále byla žalovaná obětí sériového lichevního schématu od , právnická osoba, , když k říjnu 2023 dlužila (z již třetího úvěru v pořadí) , částka, a byla 87 dnů v prodlení. Dále byla v říjnu 2023 již 287 dnů v prodlení se splacením krátkodobého úvěru od , právnická osoba, (používající nápadně podobný úvěrový model jako projednávaný původní věřitel), kde dlužila z , částka, již , částka, . Dále z kontokorentního úvěru od , právnická osoba, ., ze dne , datum, k říjnu 2023 dlužila celý limit (, částka, ) a v přechozích dvou letech byla po většinu období v prodlení. K úvěrům po říjnu 2023 zde soud nepřihlíží. , adresa, část nebankovních věřitelů registr NRKI svými úvěry nezaplňuje, výčet lichevních závazků, v důsledku kterých jsou spotřebitelé doslova zavaleni nehorázně vysokými požadavky od inkasních agentur (příklad jejich rozsahu zachycen ve sp. zn. , spisová značka, ), tak nemusí být úplný. Žalovaná však nic nedoplňovala.

10. Výpis CEE byl nadbytečný, exekuce z května 2023 byla rychle skončena, další exekuci čelila až od roku 2024. Ani exekuce (a tedy exekuční inhibitorium) spotřebitelů nejsou pro některé věřitele překážkou poskytnutí úvěru, to však v této věci nenastalo. Ani jiné listinné důkazy již nemohly mít na výsledek řízení v žádném ohledu vliv.

11. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo cokoliv uhrazeno) v řízení tížilo žalovanou. Jakoukoliv úhradu kromě , částka, však vyloučil i původní věřitel.

12. V prvé řadě se soud v následujících několika odstavcích vyslovuje k povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek dle § 86 ZSÚ, což v této věci představuje dostatečný důvod k rozhodnutí tak, jak výše:

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

14. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). , jméno FO, čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. , jméno FO, pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

15. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované , jméno FO, národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce , částka, pro , právnická osoba, , či , částka, pro , právnická osoba, , nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. , jméno FO, ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

16. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ.

17. V předchozí věci sp. zn. , spisová značka, shodného postupníka (jen jiného původního věřitele, který však sjednává obdobně nepřijatelné úroky a jedná skrze webové rozhraní) byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od , právnická osoba, , dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „Exeair“/“Externí agentura inkasního řízení“, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „CreditAir.cz“ (IČO , IČO, ) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela , právnická osoba, , dvěma výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát , jméno FO, dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Tak jako v této věci, následně shodný advokát vyzýval k v předžalobní výzvě rovněž k zaplacení lichevně navýšeného plnění a shodně se domáhal i nákladů právního zastoupení (k tomu dále). Toliko k situacím, kdy je žalobkyní požadováno pouze bezdůvodné obohacení a není přikládána úvěrová smlouva. Zde se však především domáhá plnění dle smlouvy, na bezdůvodné obohacení žalobní tvrzení odkazují jen eventuálně.

18. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Zde žalovaná ve finanční tísni nepochybně byla již dle stavu NRKI a povinnost dle § 86 ZSÚ nebyla splněna ani náznakem. Již tato okolnost výsledek tohoto řízení zcela determinovala.

19. Pro úplnost však lze zmínit, že je dán i další důvod absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy – hrubý rozpor s dobrými mravy dle § 1 a § 588 o. z. ohledně veškerého příslušenství jistiny. Tedy jak samotné (byť ve srovnání s ostatními parametry smlouvy relativně střídmé) úrokové míry 36 % ročně, tak především poplatku za úvěr, skryté smluvní pokuty a poplatků za odklad splatnosti. Každé jednotlivé ujednání z těchto 4 je samo o sobě v hrubém rozporu s dobrými mravy.

20. V praxi zdejšího soudu se neustále opakuje argumentace predátorských poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří se odvolávají na přípustnost až čtyřnásobného navýšení úrokové sazby, počítané od dřívějších ukazatelů , jméno FO, UK20 až UK22 (aktuálně „kontokorentní úvěry“ a „úročené úvěry z kreditních karet“). Ani to by však této žalobkyni neposkytovalo oporu pro předmětný požadavek. Podle § 555 občanského zákoníku platí, že (1) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Soud považuje poplatek za součást úrokového navýšení bez ohledu na to, že je pojmenován jinak. Poměr úroku a excesivního poplatku je v této smluvní konstrukci zcela absurdní, naštěstí nejde o natolik sofistikovaný způsob matení spotřebitele, aby obcházel výpočet RPSN, který tak cenu tohoto úvěru dostatečně demaskuje.

21. Pro úplnost výkladu o přípustné úrokové sazbě lze uvést následující: Pokud častý způsob interpretování rozhodnutí Nejvyššího soudu (zřejmě sp. zn. , spisová značka, či některého z mnohých navazujících) dovozuje pro spotřebitelské úvěry přípustnost až čtyřnásobného navýšení obvyklé úrokové sazby, jedná se o mnohokrát vyvrácenou doktrínu, leč s oblibou používanou mnoha nebankovními věřiteli v současné rozhodovací „anarchii“ soudů nižších stupňů, opírající se o jazykově mylný výklad jediné právní věty již letitého (leč stále aktuálního) rozhodnutí, nadto dále závislou na zvolení neadekvátní úrokové sazby (té nejvyšší, určené pro úvěry kontokorentní/revolvingové/z kreditní karty), která předmětným úvěrům neodpovídá. Soud tedy rekapituluje, že u nebankovních spotřebitelských úvěrů se připouští nejvýše trojnásobek obvyklé bankovní sazby a že příslušnou základní sazbou pro tento typ úvěru zejména nemůže být sazba , jméno FO, pro úvěry kontokorentní/revolvingové/z kreditní karty (které jsou pravidelně nejvyšší), ale sazba pro běžný úvěr, resp. v tomto případě o úvěr na spotřebu. Zmiňované rozhodnutí totiž deklarovalo v odůvodnění následující: V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Je tedy zjevné, že rozhodnutí, která připouštějí čtyřnásobnou sazbu, či pracují s neadekvátní výchozí sazbou, je třeba považovat toliko za excesy z ustálené praxe, nehodné následování, zvláště pokud se sama odkazují na rozhodnutí, z něhož je výše citováno, či četná rozhodnutí, která naň navazují. I nadále jde o respektovanou doktrínu (např. nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3308/16, odst. 27), ostatně přípustná míra navýšení úvěru sice kopíruje inflační tlaky, v průběhu staletí je však neměnná. V evropském prostoru je koncepce soudcovského uvážení při určování přípustného navýšení spotřebitelského úvěru spíše výjimečná a trojnásobek obvyklé sazby je v rámci západních evropských zemí již tak prakticky nejvyšší. Za zavedenou právní doktrínu je naopak třeba považovat nezbytnost rozlišování mezi jednotlivými typy spotřebitelských úvěrů, neboť rozpětí mezi těmito sazbami je obvykle okolo 20 % p. a. (např. 5 % p. a. až 25 % p. a.), tedy rozdíl až 400 %. Soud se dále vymezuje vůči úvahám v tom smyslu, že by obvyklou sazbu úroku úvěru, poskytovaného bankami v daném místě a čase, bylo možno zjišťovat dotazy na vybrané banky. Takový postup je ryze arbitrární, umožňuje zvolit banky s extrémními sazbami a pomíjí, že zde existuje přesná metodika, vtělená do statistických ukazatelů databáze , jméno FO, národní banky. Nelze jakkoliv zdůvodnit pominutí státem veřejně publikovaného ukazatele, stanoveného z maxima vzorků exaktní a mezinárodně uznávanou metodikou, a nahrazovat jej metodikou ad hoc konkrétního soudce na základě několika jednotek odpovědí na vágně definovaná zadání. Výsledek takového zkoumání je svévolný a prakticky náhodný.

22. V projednávané věci reálné úrokové navýšení převyšovalo takovou sazbu třísetnásobně a proto je s odkazem na § 588 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) absolutně neplatné pro hrubý rozpor s dobrými mravy a soud žádné navýšení jistiny nepřiznal. Závazek zápůjčky lze považovat v ostatním za platný, ujednání o úrokové míře (a smluvních pokutách, které jsou rovněž excesivní) však nikoliv. Ustanovení § 577 aktuálně platného občanského zákoníku lze aplikovat, s odkazem na formulaci „uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas“ je však zřejmé, že žalobkyně by takovou půjčku zjevně neposkytla, pokud by se měla spokojit s pouhým úrokem např. 60 % ročně. Tento věřitel ostatně vytěžuje soudy úvěry s obdobně lichevním navýšením až do současné doby, nejde tedy o specifickou obchodní praxi konkrétního období, ale o dlouhodobý obchodní model zcela bezskrupulózního uvalování lichevního příslušenství na desetitisíce spotřebitelů. Tento model zjevně přebírají i další subjekty a registry NRKI doslova přetékají řetězícími se údaji o „krátkodobých“ úvěrech společností, které tvrdí, že zkoumají úvěruschopnosti, ačkoliv poskytují úvěry osobám, jejichž registry mají desítky i stovky předchozích záznamů, nemluvě o společnostech, které s registrem NRKI raději ani nespolupracují (, jméno FO, ’s , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, , koncern CFIG a další). Lichevního jak ve smyslu shora citovaného rozhodnutí v trestní věci, tak i ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.), neboť o. z. takové jednání od roku 2014 pojmenovává shodně.

23. Ujednání o příslušenství při dodržení splatnosti je tedy absolutně neplatné pro hrubý rozpor s dobrými mravy. Poplatek supluje symbolický obchodní úrok a RPSN tak činí 9 055 %. Ačkoliv měl ukazatel RPSN sloužit k orientaci spotřebitele, v současné době, kdy se většina nebankovních úvěrových společností již vůbec nezdráhá zapisovat do úvěrových smluv obdobně absurdní údaje, ztrácí svou funkčnost. Za neplatné ujednání je však třeba považovat i konstrukci se sankčním poplatkem v případě neplacení, v důsledku kterého věřitel uvádí dvě RPSN, což se samo o sobě matoucí a popírá to smysl RPSN ve smlouvě se spotřebitelem. Takový poplatek se dokonce blíží zákonnému limitu pro smluvní pokutu (§ 122 odst. 3 ZSÚ), ostatně také skrytou smluvní pokutou je. Obě úvěrové varianty jsou absolutně neplatné. Smluvní pokutu od nich rovněž nelze oddělovat (hlava VIII samozřejmě upravuje samostatnou smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky), neboť ta je jen dalším způsobem, jak navýšit již tak absurdně navýšený úvěr. V kombinaci s poplatkem při nedodržení splatnosti pak může smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky (tj. jistiny i lichevního příslušenství) převýšit limitaci dle § 122 odst. 3 ZSÚ. Jakkoliv si ji žalobkyně/advokát (vlastník žalobkyně) netroufl požadovat v žalobním návrhu, v předžalobní výzvě se z úvěru domáhal , částka, (a , částka, na údajných nákladech právního zastoupení) a je tak zjevné, že soud je v prvé řadě svědkem systematické protiprávní činnosti.

24. Ujednání o poplatku za odklad splatnosti je třeba posuzovat dle svého obsahu. Zjevně se jedná o další a v případech delšího trvání smlouvy hlavní navýšení „krátkodobého“ úvěru, které je skutečným důvodem poskytování takového produktu a hlavním ziskem podnikatele. Podle svého obsahu se tak jedná o jiné vyjádření úrokového navýšení. Navýšení samotné bez těchto poplatků pak dle smlouvy odpovídá astronomickým RPSN 9 055 % při překročení splatnosti (odtud „motivace“ spotřebitelů hradit poplatky za odklad splatnosti). Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, ve sp. zn. , spisová značka, se podává, že sjednaný úrok ve výši 65 % je plněním, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s plněním poskytnutým pachatelem, ale takový nepoměr může podle konkrétních okolností případu zakládat i sjednání nižšího úroku. I bez exkurzu do trestního práva je však takové úrokové navýšení hrubě rozporné s dobrými mravy, neboť více než trojnásobně převyšuje obvyklou sazbu spotřebitelského úvěru (které nelze zaměňovat s „úvěry na spotřebu“, které jsou spjaty s čerpáním jistiny na pořízení konkrétního zboží), přičemž právě trojnásobné navýšení takové sazby je stropem, rozpoznávaným v judikatuře Nejvyššího soudu pro spotřebitelské úvěry. Nadto dle soudu (a stejně tak , jméno FO, národní banky, např. odůvodnění veřejně dostupného sankčního rozhodnutí vůči , právnická osoba, ) je využití odkladu splatnosti důvodem k opětovnému zkoumání úvěruschopnosti. Celá koncepce takového způsobu úvěrování je tedy zcela zjevně protiprávní a vnitřně rozporná, pokud není úvěruschopnost zkoumána (na začátku a tím spíše pak ani v průběhu).

25. Soud proto přiznal žalobkyni nárok pouze na jistinu, neboť na žádné ze sjednaných příslušenství nelze pohlížet jako na platné ujednání, natož na platné ujednání se spotřebitelem. Zohlednil i platbu , částka, dle č. l.

18. Jinou platbu původní věřitelce žalovaná neuváděla, nic dalšího tak soud nezohledňoval. Rozsudek pro uznání tak soud zjevně rozhodnout nemohl, žalovaná se ostatně ani těch práv, u kterých občanský zákoník takovou možnost výslovně připouští, výslovně nevzdala. Rozhodl proto rozsudkem, kterým příslušnou část plnění zamítnul.

26. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Žalovaná je předlužena (pokud je ochotna pohledávku splatit naráz, pak zjevně buď čerpáním dalšího úvěru či s pomocí rodiny), a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky zjevně předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

27. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. v analogii s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť žalované by soud bez dalšího poskytl právo plnit ve splátkách, nicméně tato projevila zájem se závazku zbavit co nejrychleji a delší lhůtu, než 35 dní, sama nežádala.

28. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení částečně úspěšná (54,87 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) a rozdíl úspěchů účastníků tedy nečiní ani 10 %, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žádnému z účastníků.

29. Nemusel se tak zabývat nárokem právního zástupce na mimosmluvní odměnu za zastupování žalobkyně dle advokátního tarifu (mimo případná substituční zastoupení jinou advokátní kanceláří při jednání před soudem v jiných obdobných věcech), když advokát , tituly před jménem, , jméno FO, je dle Evidence skutečných majitelů přímým skutečným majitelem žalobkyně v rozsahu 79 % a nejedná se tak o využití práva na právní zastoupení advokátem, ale o systematické zneužívání tohoto institutu k podnikání, které je s ohledem na zjevnou výhodu advokátů v oboru faktoringu pohledávek nekalosoutěžního charakteru. Podrobně k tomu např. v odůvodnění rozsudku sp. zn. , spisová značka, zdejšího soudu.