20 C 13/2026

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované pro 24 080 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 000 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci.

II. Co do částky 5 600 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky 19 600 Kč od 3. 12. 2024 a 4 480 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 28. 11. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. hodnota ze dne 30. 7. 2024. Ve smlouvě se uvádí „úvěrový limit 14 000 Kč“) a úrok 40 % měsíčně (!). K úhradám od žalované neuvádí ničeho (pouze „žalovaná se dostala do prodlení s úhradou úvěru“) a žalobkyně se tak domáhá jistiny 14 000 Kč, 5 600 Kč „úroku za první měsíc trvání úvěru“ a smluvní pokuty 4 480 Kč za období od 3. 12. 2024 do 19. 10. 2025, kdy odeslala předžalobní výzvu. Eventuelně žádá přiznání bezdůvodného obohacení, pokud soud shledá úvěr neplatným, což je opět formulářová formulace v návrzích tohoto právního zástupce (i za další nebankovní poskytovatele úvěrů s lichevními parametry) a skupiny advokátů a věřitelů okolo advokáta tituly před jménem jméno FO.

2. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.

3. Pro zjevný hrubý rozpor nároku s dobrými mravy soud platební rozkaz vyšší soudní úřednicí zcela správně nevydal. Bohužel to ani v praxi zdejšího soudu není pravidlem.

4. Právní zástupce žalobkyně opět ve svém formulářovém návrhu uvádí, že povinnost zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr zkoumala nahlédnutím do databází „ISIR, CEE, CRKI a BRKI“ a soud databázi „CRKI“ nezná a její soudem vyžádané vyjádření nikdy tuto otázku neobjasnilo. Toto vyjádření používal původní právní zástupce, nereagovala na podněty soudu, následně jej převzala i nová právní zástupkyně. Soud tak dospěl k předpokladu, že tento nesmyslný údaj je dlouhodobě uváděn zcela záměrně, neboť žalobkyně nepracuje ani s jednou databází (své úvěry tam ani nezadává) a zřejmě se pouze alibisticky vyjadřuje neurčitě, aby vyhnula případné trestní odpovědnosti za trestný čin lichvy a současně nemusela záměrně uvádět nepravdivé skutečnosti k povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). O tom však žalobkyni není třeba poučovat, neboť dle veřejně dostupného rozhodnutí České národní banky jí byla právě za porušování této povinnostmi v roce 2018 až 2019 pravomocně udělena sankce 1 500 000 Kč s právní mocí dne 17. 9. 2021. Z odst. 58 odůvodnění takového rozhodnutí lze citovat: Účastník řízení dále při Kontrole uvedl, že při hodnocení úvěruschopnosti žadatelů o úvěr zjišťuje a zohledňuje informace o závazcích spotřebitele z úvěrových registrů Anonymizováno a z vlastní databáze s úvěrovou historií. Prověřením záznamů z úvěrových registrů však bylo zjištěno, že účastník řízení poskytl ze vzorku úvěrových případů opakované půjčky úvěr ve 14 případech29 (tj. 66 %), u nichž bylo s ohledem na obdržení velmi špatného až nejhoršího možného hodnocení již prostým srovnáním příjmů a závazků vyplývajících z uvedených registrů zřejmé, že tito spotřebitelé nejsou schopni plnit závazky plynoucí z nové úvěrové smlouvy s účastníkem řízení. Zkušenost soudu s úvěry od této skupiny „internetových krátkodobých“ úvěrů okolo advokátní kanceláře tituly před jménem jméno FO a právnická osoba. (kde majetkové napojení na žalobkyni tato sama spontánně prokazuje smlouvou č. l. 19) je dlouhodobě analogická.

5. Soud vyzval žalobkyni i k vyjádření, zda tomuto úvěru nepředcházely jiné úvěry a zda nedocházelo k výběru plateb za odklady splatnosti, které v žalobě neuvedla (tento právní zástupce zastupuje více obdobných věřitelů a tyto poplatky v některých případech před soudy zatajuje). Nedopatřením soud oslovil přímo žalobkyni, neboť drtivá většina těchto pohledávek je postoupena na faktoringovou společnost stejného právního zástupce a soud se tak musí obracet na původní věřitele, aby lichevní schéma rozkryl a spotřebitele (poškozeného) nepoškodil. Ta se vyjádřila a uvedla, že poskytla na jistině 5 000 Kč a 15 000 Kč (potud tedy ze žaloby implicitně vyplývá, že 5 000 Kč považuje žalobkyně za již uhrazené nepřiznanými splátkami?), ale především, že žalovaná platbami 2 000 Kč (21. 10. 2022), 2 272,26 Kč (22. 11. 2022), 1 795 Kč (21. 12. 2022), 2 067 Kč (19. 1. 2023), 921 Kč (23. 1. 2023), 8 321 Kč (24. 2. 2023, 6 934 Kč (23. 3. 2023) a 5 000 Kč (8. 9. 2023) celkem uhradila 29 310,26 Kč! Soud je tedy opět nanejvýše konsternován zjištěním, že byl (přinejmenším) žalobkyní veden k přiznání alespoň bezdůvodného obohacení, které však vůbec nenastalo. Již z několika předchozích řízení zjistil, že ani doklad o výplatách částek nelze považovat za důkaz výše bezdůvodného obohacení spotřebitele, neboť některá lichevní schémata akumulují zisk věřitele již před takový okamžik a vymožení jistiny je již pouze dokonáním schématu.

6. Soud žalobkyni dále vyzýval k doplnění návrhu o sdělení všech úvěrů, plateb, zaslání metodiky zkoumání úvěruschopnosti a poučil právní zástupkyni, že se podílí na lichvě, což není dovoleno ani advokátovi při zastupování na plnou moc (č. l. 50), odpověď však jako v mnoha těchto řízeních vůbec neobdržel. Stejně tak se právní zástupci nedostavují k nařízeným jednáním. Soud proto věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Soudu se podařilo žalovanou, která je již (jak je u obětí tohoto typu lichvy pravidlem) cíleně nekontaktní, kontaktovat telefonicky. Potvrdila svou doručovací adresu, jak je rovněž pravidlem, závady v doručování právnická osoba., si neuměla vysvětlit. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, soudu se pouze podařilo ověřit, že žalobkyně soudu nezatajuje žádná plnění, přijatá od spotřebitele. I takové dříve nemyslitelné praktiky, se stále častěji objevují u subjektů, zastupovaných touto skupinou advokátů.

7. V praxi soudu jde ohledně nedosažitelnosti spotřebitelů bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně u spotřebitelů podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích přesto mimosoudně vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti nemají ani tušení. Ani procesní pasivitou se však spotřebitel nepřipravuje o ta spotřebitelská práva, která mu náleží vždy, pokud se jich (po kvalifikovaném poučení) sám výslovně nevzdá. Žalovaná se žádného svého práva žádným vyjádřením nevzdala. V předchozí věci sp. zn. spisová značka obdobně jednajícího původního věřitele byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od právnická osoba, dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „Anonymizováno která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „IČO) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k podezřelý výraz činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., podezřelý výraz zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno podezřelý výraz řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela právnická osoba, dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela právnická osoba, třemi výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát jméno FO dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Ve všech obdobně koncipovaných řízeních žalobkyně a tohoto právního zástupce je třeba přezkoumávat, zda se nesnaží spotřebitele a soud zmást některým z používaných lichevních schémat (zde navázaným na nezkoumání úvěruschopnosti a uvalením lichevní úrokové sazby, případně lichevních poplatků za odklad splatnosti v obdobné výši).

8. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Věřitel překvapivě doložil výběr příchozích transakcí výpis z účtu žalované za období dubna až června 2024. Vyplývá z nich, že žalovaná pracovala u dvou zaměstnavatelů. Obvykle takové platby značí, že účet využívají i další osoby, v tomto případě tomu výjimečně tak nebylo. Soud sám zjistil, že žalovaná tyto dva zaměstnavatele (právnická osoba, právnická osoba.) skutečně měla (č. l. 38, 45, 47). Ani nadstandardní pracovitost však neopravňuje lichevně jednajícího věřitele k protiprávnímu jednání. Současně z výpisů vyplývá, že žalovaná přijala dvě platby od právnická osoba., soudu i žalobkyni nepochybně notoricky známého poskytovatele nebankovních spotřebitelských úvěrů, rovněž po frapantních selháních při plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ (ostatně také jí byla ze strany ČNB uložena pokuta 4 mil. Kč za jednání v roce 2022/2023 s právní mocí 16. 9. 2025). Dále je patrné čerpání úvěru od právnická osoba., ve výši 18 503,80 Kč, opět soudu i žalobkyni nepochybně notoricky známého poskytovatele nebankovních spotřebitelských úvěrů (vlastněnou přímo advokátem tituly před jménem jméno FO), rovněž po frapantních selháních při plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ (ostatně také jí byla ze strany ČNB uložena pokuta 1,5 mil. Kč za jednání v roce 2020 s právní mocí 12. 4. 2023). Již tedy samotný důkaz od žalobkyně splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ jednoznačně vylučoval, neboť žalovaná již byla obětí lichvy a o její úvěruschopnosti tedy nelze vést vážně míněnou polemiku. Že se takto žalobkyně usvědčila výpisem, který záměrně neobsahuje platby odchozí, je skutečně bizarní. Tyto redukované výpisy z účtů přitom pravidelně skrývají smutnou realitu spotřebitelů, usilujících o získání úvěru navzdory jeho lichevnímu charakteru (ekonomická tíseň, nemocenská, herní závislost, exekuce apod.).

9. Kopie rodného listu č. l. 14 zřejmě dokládá, že smlouva byla sjednávána prostředky elektronické komunikace na dálku. Ze strany žalované nepodepsanou smlouvou je prokázáno, že věřitel usiloval o poskytnutí úvěru s možností opakovaného čerpání účelově neurčené jistiny až do výše 14 000 Kč, který věřitel nazývá revolvingový, schválení dalšího čerpání však zjevně není nárokové. Úvěr je sjednán na „dobu neurčitou“. Je sjednán úrok 40 % měsíčně (což odpovídá 480 % ročně a RPSN 5 516,75 % !) a možnost odkladu splatnosti jistiny tím, že bude každý měsíc uhrazen tento excesivní úrok. Nadto je sjednána i smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky. Je doložen převod jistiny 14 000 Kč na účet č. č. účtu dne 30. 7. 2024. Je doložen dopis s oznámení o zesplatnění ze dne 29. 11. 2024 (č. l. 31), kterým je po žalované požadováno zaplacení 41 329 Kč, což lze nazvat jedině lichvou.

10. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 34) vypracování i zaslání (č. l. 35) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Požaduje v něm jednak zaplacení 47 288,42 Kč na nároku samotném a jednak 6 640 Kč na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za dva úkony právní služby. Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení, kde se již žalobkyně samozřejmě neodvažuje požadovat úrok nad rámec 5 600 Kč za první měsíc. Požaduje odměnu v mimosmluvní výši, ačkoliv podává formulářové návrhy ve smyslu § 14b advokátního tarifu, dle kterého by mu příslušel pouze zlomek takové částky. V každém případě soud konstatuje, že takové jednání již přesahuje pouhé zastupování klienta, neboť advokát míní z lichevního úvěru sám těžit (přinejmenším navýšením své mimosmluvní odměny) a sám usiluje o dokonání skutku (srov. zejm. „...kdo takovou pohledávku uplatní...“ v § 218 trestního zákoníku). Lze kvitovat pouze to, že tato skupina advokátů upustila od požadování náhrady za třetí úkon právní služby, za což již byl nejméně jeden z nich postižen Českou advokátní komorou.

11. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI (?) či BRKI (?) tedy nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by bylo výsledek řízení determinován, neboť takto excesivně vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Ani v tomto případě tomu nebylo jinak a žalobkyně jimi byla usvědčena z toho, že je ve skutečnosti vůbec nezískala, případně je adekvátně nevyhodnocovala. Ve výpise NRKI a BRKI (od CRIF) č. l. 40 je patrný úvěr od právnická osoba., s původní jistinou 603 000 Kč (sic!) kde žalovaná k červnu 2024 dlužila 801 511 Kč a byla v prodlení. Tomuto úvěru předcházely jiné od téhož věřitele a soud tuto společnost považuje za příčinu mnoha následných ekonomických osobních bankrotů spotřebitelů. Ostatně i ona byla sankcionována ze strany ČNB. Dále měla úvěr od právnická osoba., s jistinou 40 000 Kč rovněž zcela nepokrytě lichevně jednající společnosti (rovněž byla sankcionována ze strany ČNB), kde žalovaná v červnu 2024 dlužila 107 789 Kč a rovněž byla v prodlení. Dále měla úvěr od AvaFin právnická osoba. (dříve právnická osoba), rovněž zcela nepokrytě lichevně jednající společnosti (rovněž byla sankcionována ze strany ČNB), kde žalovaná v červnu 2024 dlužila 24 537 Kč a nejen, že byla v prodlení, ale úvěr byl již zesplatněn. Rovněž je zapsán již výše zmíněný úvěr od právnická osoba., kde v červnu 2024 dlužila 37 152 Kč a rovněž byla v prodlení.

12. Nepředložení původního NRKI je v této věci již nezhojitelným nedostatkem ve smyslu § 86 ZoSÚ. Opět se prokazuje, že se jedná o polouzavřený „ekosystém“ predátorských úvěrů a tyto společnosti zjevně údaje o svých klientech navzájem sdílejí. Výpis CEE byl nadbytečný, dle přehledu řízení u zdejšího soudu žalovaná exekuce v té době neměla a dle č. l. 9 jiný obecný soud v minulosti neměla. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. úvěry s lichevními parametry od Jméno žalobkyně., právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba, Orange právnická osoba., právnická osoba., právnická osoba., koncernu Anonymizováno a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS. Pokud by žalovaná měla živnost, pak také od společností, které poskytují „podnikatelské úvěry“, aniž by zkoumaly nezbytnou souvislost úvěru s podnikáním spotřebitele (srov. např. rozhodnutí ve sp. zn. spisová značka a spisová značka Nejvyššího soudu), neboť ochranu spotřebitele nelze suspendovat pouhým zapsáním IČO, byť se o tom spotřebitele snaží mnoho věřitelů lživě přesvědčovat.

13. Z této úvěrové historie je zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání těchto společností. Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v trestním řízení hlouběji doktrinálně zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci splácet ani jeho (další) lichevní úvěr a jen stěží se tak může jednat o jeho uvedení v omyl.

14. Úvěr od žalobkyně tak žalovaná zjevně čerpala ve finanční tísni, způsobené lichevními úvěry konkurentů žalobkyně, z jejího procesního vyjádření nepřímo vyplývá, že zřejmě jednala i v nevědomosti, že takové počínání věřitelů nepožívá právní ochrany (když svůj závazek uznává). Z jakého důvodu je žalovaná ochotna sjednávat další a další úvěry s lichevním navýšením, jen aby si posléze sjednala úvěry s totožnými podmínkami, žalovaná soudu neuváděla a soud se nedotazoval. Stejně jako se na důvody jednání nedotazuje osob, které odeslaly veškeré úspory a dodatečně napůjčované prostředky na základě podvodných schémat neznámým osobám do zahraničí skrze zahraniční účty třetích osob. Motivace spotřebitele zde pro soud není významná, je-li již předchozí jednání věřitele zjevně protiprávní. Soud z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou Anonymizováno IČO IČO) v jiné věci (sp. zn. spisová značka) jiného věřitele výzvou s formulacemi „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což schopnost spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje Anonymizováno V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci jméno FO proti jméno FO v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci jméno FO, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Anonymizováno C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci jméno FO C-243-08). Zdejší soud se s nejrůznějšími lichevními schématy těchto nebankovních věřitelů již seznámil velmi obšírně. Taková znalost soudu odpovídá § 121 o. s. ř. a není třeba ji (přinejmenším žalobkyni) dokazovat. Ostatně ani Index odpovědného úvěrování Člověka v tísni neposkytuje spotřebitelům tu nejzásadnější informaci – většina jím hodnocených úvěrových produktů je postavena na absolutně neplatných ujednáních. Obdobně působí nejednotnost rozhodování českých soudů či absurdní míra anonymizace ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, znemožňujících spotřebitelům a právnickým osobám zřízeným pro hájení práv spotřebitele se v rozhodovací činnosti soudů zorientovat (bez elitářského právního vzdělání a potřebné odborné praxe). Věřitelé pak mohou libovolně disponovat stovkami vyhovujících rozhodnutí, zatajovat ta opačná a znemožnit spotřebitelům a dokonce i odborné veřejnosti posoudit, které jsou argumentačně plausibilnější a které odpovídají přísné judikatuře vyšších soudů.

15. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud by vycházel ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaná nic neuhradila) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu (a procesní pasivity žalované, která žádné úhrady neuplatnila), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradila více) v občanskoprávním nesporném řízení zpravidla tíží procesně pasivní žalovanou. Soud je však v tomto ohledu obezřetný, neboť obdobná praktika (sériové úvěry, poplatky za odklad splatnosti) se objevuje v obchodním modelu více poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a v řízení před soudem mají tito tendenci domáhat se „jen jistiny“, případně „jen malé části úroku“, aniž by uvedli, zda a kolik již bylo uhrazeno za odklad splatnosti či kolik spotřebitel uhradil na navýšení předchozího (rovněž absolutně neplatného) úvěru bezprostředně před čerpáním další „nové“ jistiny. Advokáti okolo tituly před jménem jméno FO již dokonce uvádějí záměrně klamavá vyjádření ohledně výše úhrad a soud se musí doptávat, kolik činí skutečná výše. Ani zde nebylo možno tuto eventualitu ze skutkových tvrzení vyloučit, nicméně dle vyčíslení příslušenství nebyl pravděpodobná. Sama žalobkyně a další obdobní věřitelé, zastupovaní týmž právním zástupcem s týmiž formulářovými skutkovými tvrzeními, byli výslovně v minulosti vícekrát vyzváni k vyjádření, kolik bylo uhrazeno, v minulosti se vyjadřovali vyhýbavě (případně jen k době od podání žaloby, nikoliv k době, na kterou se soud tázal). V rámci spotřebitelských závazků je však třeba postupovat odlišně a pracovat i s informacemi, které jsou soudu známy (§ 121 o. s. ř.) z předchozích řízení. Procesní omezení zásadou projednací nelze akceptovat jako omluvu pro nezohlednění souboru systematických protiprávních jednání podnikatelského profesionála proti spotřebiteli a výsledek řízení by bez toho byl formalistický a hrubě nespravedlivý. Jedná se o lichvu a se zásadou projednací nelze legitimně operovat. Žalovaná další platby nicméně vyloučila, soud se těmito eventualitami v tomto řízení proto více nezabýval. Pokud by byly přítomny a časově či hodnotově na sebe navazovaly, soud by je ve smyslu § 555 o. z. hodnotil jako jediný úvěrový závazek, resp. lichevní schéma, jehož jednotlivé mezikroky (iterace) v režii věřitele nelze považovat za platné právní jednání, které by mělo omezovat soud v rozhodnutí dle zásad spravedlnosti, tedy nad rámec formalisticky pojímané zásady projednací.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

17. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak obdobní věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí (ačkoliv tak nízký standard zkoumání je myslitelný jen u úvěrů, které nemají lichevní parametry!). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné praktiky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ tedy musí být na věřiteli.

18. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro právnická osoba, či 7 500 000 Kč pro právnická osoba, nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Dokonce i Člověk v tísni u svého Indexu odpovědného úvěrování varuje až před úvěry s „trojciferným navýšením“, což je zjevné selhání úsudku neziskového subjektu, které má za cíl chránit spotřebitele, ačkoliv tímto pomáhá legitimizovat část úvěrů s lichevními parametry. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

19. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu (§ 88 ZoSÚ), ale toliko ve svůj prospěch, především ke zvolení ideálního „mixu“ lichevní metody pro konkrétního dlužníka, jeho chování, sklony a situaci. Za formu zneužití je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ.

20. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká, úrok tak excesivní a bonita tak tragická, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Navíc pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku.

21. Tito nebankovní věřitelé mají v oblibě poučovat soud obsáhlými kompilacemi judikatury ohledně plnění povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ a rádi připomínají, že jim byla metodika zkoumání schválena ze strany ČNB a není na soudu, aby ji přezkoumával. Zcela však zapomínají, že se následně v řízeních domáhají plnění z úvěrových smluv, které svým příslušenstvím násobně (hrubě) přesahují hranice dobrých mravů a na takové úvěry nebyla žádná metodika schválena, resp. schválena být nemohla. Skutečné parametry úvěrů jsou tajeny (údaj o výši poplatku za odklad splatnosti se spotřebitel dozví jen skrze diskrétní webové rozhraní a údaj o jeho zaplacení je následně tajen v případě podané žaloby i před soudem), veřejné nabídky nejčastěji obsahují údaje o sazbách „od“, s jakými se ale soud v praxi vůbec nesetkává a projedná násobně vyšší. Standard zkoumání ve smyslu § 86 ZoSÚ by u takových úvěrů logicky měl být (pokud jej pro účel této argumentace soud navzdory absolutní neplatnosti takového úvěru připustí jako možný) násobně přísnější. Není překvapivé, že je tomu přesně naopak. Zkoumat úvěruschopnost spotřebitele pro splácení úvěru s lichevními parametry je logicky vnitřně rozporné a zakládá doktrinální otázku, zda lze vůbec u úvěrů s lichevními parametry přezkoumat bonitu spotřebitele a splnit tuto zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ.

22. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá, pouze je tvrdí. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS, ISIR či CEE, s nimiž měla žalobkyně možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. V projednávané věci je zřejmé, že žalobkyně lže ohledně toho, že databázi NRKI lustrovala (i když zřejmě právě proto krypticky uvádí „CRKI“, o kteréžto zkratce soud do dnešního dne nezjistil, co má znamenat), případně ohledně toho, že ji obsahově vyhodnocovala. Tento věřitel ostatně své úvěry do registru NRKI ani nezadává, toto tvrzení je spíše formulářovým tvrzením advokáta, který zastupuje i další predátorské společnosti jak výše a používá formulářové návrhy. Nikoliv řádně byl vyhodnocen i výpis z účtu žalované (ovšem pouze příchozí platby!), kde je zřejmá finanční tíseň – dvě zaměstnání a současně čerpání úvěrů od společnosti, jednajících lichevně! Z výpisu nelze zjistit, jaké měla žalovaná náklady bydlení. Ty přitom na Teplicku běžně dosahují částek 10 – 15 tis. Kč. Naopak z něj vyplývá ekonomická tíseň a lichva. Ostatně tyto společnosti spolu masivně sdílejí údaje o povolných spotřebitelích a není vyloučeno, že právě od nějakého takového nebankovního věřitele se o žalované dozvěděla i žalobkyně a nabídla jí svůj úvěr právě proto. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“).

23. V projednávaném případě žalobkyně jen velmi obecně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, nic kromě výpisu z účtu však k důkazu nepředložila. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. O tom však žalobkyni není třeba poučovat, neboť dle veřejně dostupného rozhodnutí České národní banky jí byla právě za porušování této povinnostmi v roce 2018 až 2019 pravomocně udělena sankce 1 500 000 Kč s právní mocí dne 17. 9. 2021. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok 40 % měsíčně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. V této věci věřitel požadoval po žalované s příjmem okolo 50 tis. Kč měsíčně, aby každý měsíc z dluhu 14 000 Kč uhradila úrok 5 600 Kč. Takové jednání je zjevně za hranou pouhého občanskoprávního deliktu. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný. Z četných řízení této žalobkyně vyplývá naopak obava soudu, že zkoumání úvěruschopnosti je ve skutečnosti využito proti samotnému spotřebiteli, který tak umožní věřiteli odhadnout, kolik z 14 000 Kč limitu (jiným spotřebitelům bylo poskytnuto např. 20 000 Kč, 30 000 Kč či 50 000 Kč, zřejmě již zde je „zohledňována bonita“) mu ve skutečnosti poskytne (u jiných věřitelů případně dochází k navýšení úroku nad úroveň, kterou prezentují na svých webových stránkách či v inzerci). U nesvéprávného např. v jiném řízení poskytla jen 1 500 Kč.

24. V případě žalované však byla na místě extrémní opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře ani zde nedostála, přinejmenším tím, že reálně nezkoumala výdaje a stav jiných úvěrových závazků žalované (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni, když v tomto řízení soud ani takovou kartu neobdržel) a skutečných výdajů žalované, případně když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Žalobkyně přitom své závazky ani nezadává do registru NRKI, zjevně tedy dlouhodobě nečiní nic, co by připomínalo vážně míněnou snahu plnit povinnost ve smyslu § 86 ZoSÚ. Jinak by soudu nepředložila (i v předchozím obdobném řízení) jako jediný důkaz výpis z účtu, z něhož beztak jen vyplynula finanční tíseň (v předchozím řízení zjevná herní závislost a zoufalé nabírání závazků od těch nejhorších predátorských věřitelů, za nimiž žalobkyně v ničem nezaostává).

25. V zásadě lze uvažovat o poskytnutí konsolidačního úvěru, který má problém kumulace predátorských úvěrů pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí dalšího úvěru s vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí, i kdyby jej žalovaná čerpala na úhradu úvěru, který v rejstříku již nefiguruje (ostatně ani sama žalobkyně se neobtěžuje spolupracovat s NRKI a její úvěry proto vůbec neuvádí). Tato žalobkyně je však tím posledním věřitelem, který by byl způsobilý poskytnout legitimní konsolidační úvěr, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Stejná sazba se objevuje i u dalších společností okolo těchto advokátů a zjevně jde o sdílený lichevní model. Je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala (nad rámec výpisu účtu) vůbec, natož řádně, neboť bylo zřejmé, že je nepoužila k zákonem určenému účelu (§ 88 ZoSŮ), a i pokud by si skutečně opatřila podklady, které soudu tvrdila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. I jen malá část zjištěných okolností (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k takto koncipovanému výdělku věřitele na osobě dlužníka) vylučuje. K tomu všemu pak obchodní model tohoto úvěru, kdy je dlužník pohrůžkou splatnosti nucen měsíčně hradit obscénní úrok/poplatek, aniž by umořoval jistinu. Vůle hradit takový závazek je jen stěží svobodná a je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, svůj úvěr by nemohl žalované poskytnout. Ostatně úvěr s RPSN okolo 5500 % nelze nikdy poskytnout v souladu se zákonem, tedy ani v souladu s § 86 ZoSÚ. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

26. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Je zřejmé, že trh s nebankovními spotřebitelskými úvěry se nachází uprostřed hluboké, leč adekvátně nereflektované krize, pokud je věřitel ochoten u soudu uplatnit takový nárok a jeho jedinou obranou je skutečnost, že požaduje méně, než kolik v rozporu s několika zákazy (nejedná se pouze o omezení dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) požadoval doposud.

27. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k obscénně vysoké úrokové sazbě 480 % ročně, která mnohonásobně přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a současně i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména systém poplatků za odklad splatnosti a rovněž opětovné poskytování úvěrů, aniž by byl brán ohled na povinnosti dle § 86 ZoSÚ. Již první využití odkladu splatnosti je zjevným důvodem k opětovnému a o to důkladnějšímu přezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takový závěr ostatní sdílí i Česká národní banka a vyjádřila jej v sankčním rozhodnutí (např. sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573, jak výše) ve věci věřitele (masivně poskytujícího tento typ úvěrů), které je veřejně dostupné na webovém vyhledávači rozhodnutí ČNB. Přesto právě právnická osoba, v dalších letech jen na této službě inkasovala dle zveřejněné účetní závěrky přes 200 mil. Kč jen za rok 2023. Věřitel zde po spotřebiteli prostřednictvím advokáta požadoval plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 ZoSÚ, tedy i v této věci i sám advokát porušuje kogentní ustanovení práva na ochranu spotřebitele. Česká advokátní komora z této skutečnosti odmítá dovodit nepříznivé následky, zásadu subsidiarity trestní represe tak soud považuje za vyčerpanou.

28. V daném případě lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 ZoSÚ nárok pouze na to, co žalovaná načerpala a dosud nesplatila, tedy 14 000 Kč. Ve zbytku proto II. výrokem žalobu zamítnul.

29. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který přitom činil vše proto, aby se spotřebitel do prodlení dostal a mohl tak být doslova spoután lichevním schématem k dlouhodobé exploataci. Představa, že všichni spotřebitelé vždy chtějí sjednávat následné lichevní úvěry, když přitom tato plnění odevzdávají jiným věřitelům, je nepoučená až naivní. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve sp. zn. spisová značka) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaná je předlužena a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti úvěrů s lichevními parametry a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

30. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná je masivně předlužena a již čelí i exekucím. V prvé řadě je třeba připomenout, jak zásadní součást soudní ochrany spotřebitele je určení lhůty k plnění u nároků z absolutně neplatných úvěrů, nota bene s lichevními parametry. I případné úsilí dlužníka o řešení své situace je nezměrně náročná a vyčerpávající agenda a promeškání byť jen jediného nároku a uložení povinnosti k plnění do tří dnů prakticky sabotuje veškeré ostatní úsilí o předejití následkům exekučního inhibitoria, znemožňujícího plnění ostatních splátkových kalendářů. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované poskytl 14 měsíční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. I přes relativní procesní pasivitu lze drtivé většině dlužníků nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), že za ně iniciativu v rámci spotřebitelské ochrany musí vykonávat soud, na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ostatně věřitel, prezentující se jako dozorovaný ze strany České národní banky, s řádnou licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů a schválenou metodikou posuzování úvěruschopnosti, měl povinnost je informovat, že nejsou úvěruschopní. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

31. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení úspěšná v rozsahu 50,92 % (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, když právě příslušenství je stěžejním předmětem dokazování a je nezbytně třeba jej v tomto kontextu zohledňovat) soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal právo na úhradu všech nákladů řízení žádnému z účastníků, když rozdílů úspěchů a neúspěchů ani vzdáleně nedosahoval 10 %.

32. Soud se tak již nemusel zabývat skutečností, že předžalobní výzvu advokáta nelze považovat za účelné splnění povinnosti dle § 142a o. s. ř., neboť se domáhala excesivního plnění, než jaké si následně troufá uplatnit u soudu. Ač se nejedná o její společnost (vlastnictví této vede na Ukrajinu, neznámo, zda její svobodnou či okupovanou část), advokát takto omezuje u soudu uplatňované nároky i tam, kde je vlastníkem pohledávek. Zjevně si je tedy vědom, že nějaké hranice existují. Bohužel i tak se jeho jednání hrubě vymyká dobrým mravům, nejen excesivní úrokovou sazbou 40 % měsíčně a je zarážející, že takový advokát v podmínkách právního státu již několik let doslova zaplavuje soudy tisíci obdobných nároků ročně, aniž by čelil adekvátním právním následkům. Obsah webové prezentace této advokátky (akvrbkova.cz) je rovněž výmluvný a svědčí především o systematickém zapojení do lichvy. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může žalovaná navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.