20 C 131/2025

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 14 208 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěru ze dne , datum, , sjednaného s právní předchůdkyní žalobkyně, společností Zaplo finance, s. r. o., dle které měla uhradit do , datum, 14 208 Kč.

2. Soud se s těmito nároky a tvrzeními nesetkává od této žalobkyně poprvé. Bylo tak třeba nejprve objasnit, zda se i v tomto případě nejedná o lichevní schéma, což je soud povinen zkoumat z úřední moci. Smlouva obsahuje ujednání o možnost odkladu splatnosti, neobsahuje však ani příslušnou výši poplatků. Soudem vyžádaná zpráva od původního věřitele i dostavivší se žalovaná potvrdily, že původní věřitel od žalované vylákal několik poplatků za odklad splatnosti a poté jí po doplacení předchozí jistiny poskytl další obdobný úvěr.

3. Platební rozkaz v rozkazním řízení vydán nebyl, o vydání nerozhoduje soudce, ale vyšší soudní úředník/soudní tajemník, jejichž zkušenost s těmito nároky je v tomto ohledu z procesních důvodů značně limitovaná. V tomto případě však zcela správně bylo konstatováno, že žalobní tvrzení neobsahují vypořádání povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“). Soud pak k projednání věci nařídil jednání (na kterém žalobkyně v návrzích trvá, nikdy se k nim však nedostavila) a vedl dokazování. Žalobkyně se omluvila, žalovaná se dostavila.

4. Při jednání žalovaná nárok uznala, uvedla, že se snažila platit ty poplatky za prodloužení splatnosti, asi 3 nebo 4, pak se v důsledku péče o bratra a syna, kteří se stali drogově závislými, dostala do tíživé situace. Pracovala jako zdravotní sestra na ARU, měla dobrý příjem, dělala mnoho přesčasů, nakonec tam ale sama skončila, pokusila se o sebevraždu. Vymahači za ní chodili domů i do práce. Nadále v , podezřelý výraz, pracuje, ale již na méně exponované a hůře placené pozici. Do toho se rozváděla, vyřizoval to stejný soudce. Věřitele i advokáta zkoušela kontaktovat, ale chtěli to vždy zaplatit hned, což nemohla. Nemá ani přístup do systému , právnická osoba, , tam viděla, kolik má platit na těch poplatcích. Postupně čerpala úvěry i od , právnická osoba, ., , Anonymizováno, , právnická osoba, ., , právnická osoba, a , právnická osoba, , tak od místního poskytovatele půjček , jméno FO, , tam si půjčila , částka, na 50 % úrok a také pak čelila vymahačům a stále má doplatit , částka, , i když jistinu vrátila již po 3 měsících a ne za rok, vyhrožují jí konkrétní advokátkou, která převezme vymáhání. Proto tuto půjčku zaplatila přednostně a čerpala jiné půjčky. Připustila, že se v té situaci stala finančně negramotnou, nyní má požádáno o oddlužení.

5. V době jednání soudu nebylo o úpadku rozhodnuto, soudu tedy v rozhodnutí takové řízení nebránilo, jakkoliv není vyloučeno, že účinek povolení oddlužení nastane před právní mocí tohoto rozsudku a nebude jej tak po dobu trvání oddlužení žalované možno doručit. Stejně tak ovšem může dojít ke zpětvzetí neúspěšné žaloby, či k využití opravného prostředku.

6. Soud nevydává rozsudky pro uznání ve věcech této žalobkyně ze shodného důvodu, jako nevydává platební rozkazy. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu. (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ) Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného vydal rozsudek pro uznání a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplnění povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž, však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že jde o úrok lichevní (přinejmenším ve smyslu § 1796 o. z.), současně hrubě rozporný s dobrými mravy a může být porušena povinnost dle § 86 ZoSÚ. To vše se také provedenými listinnými důkazy beze zbytku potvrdilo.

7. V předchozí věci sp. zn. , spisová značka, shodného postupníka (jen jiného původního věřitele, který však sjednává obdobně nepřijatelné úroky a jedná skrze webové rozhraní) byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od , právnická osoba, , dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „Exeair“/“Externí agentura inkasního řízení“, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „CreditAir.cz“ (IČO , IČO, ) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela , právnická osoba, , dvěma výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát , jméno FO, dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Tak jako v této věci, následně shodný advokát vyzýval k v předžalobní výzvě rovněž k zaplacení lichevně navýšeného plnění a shodně se domáhal i nákladů právního zastoupení (k tomu dále). Toliko k situacím, kdy je žalobkyní požadováno pouze bezdůvodné obohacení a není přikládána úvěrová smlouva. Zde se však především domáhá plnění dle smlouvy, na bezdůvodné obohacení žalobní tvrzení odkazují jen eventuálně.

8. Znalost soudu toho, že ani žaloba na vydání plnění blížící se výši bezdůvodného obohacení (poskytnuté jistině) již není v současné éře „průmyslové lichvy“ neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. Tento věřitel je doslova „průkopníkem“ těchto schémat a jeho jméno doslova plnění desítky výpisů NRKI obtížně pochopitelnými sériemi úvěrů. Rozsudek pro uznání tedy nevydal a provedl dokazování. Žalovaná se k jednání překvapivě dostavila (což je v praxi soudu skutečně raritní situace) a uvedla své poměry, které hloubku problematiky tohoto podnikání ještě lépe nasvítily. Ostatně , právnická osoba, byla ze strany České národní banky již postižena sankcí , částka, s právní mocí dne , datum, právě za neplnění povinnosti dle § 86 ZSÚ již ohledně úvěrů z let 2019. Z pozdějších řízení nevyplynulo, že by se praxe této společnosti jakkoliv změnila k lepšímu, což bohužel platí i pro ostatní věřitele (23), o kterých soud ví a kteří byli rovněž obdobně postiženi.

9. Žalovaná při jednání (č. l. 66) dále uvedla, že provedl nějaké úhrady na předchozí závazek a že jsou tytéž, které soud zjistil od původního věřitele. Neuvedl, že by si bral předchozí úvěry od stejného věřitele (což soud pravidelně zohledňuje jako shodný závazek, jakkoliv se věřitelé snaží tato právní jednání od sebe pravidelně oddělovat), k úvěru ji motivovali předchozí lichevní závazky, kterými řešila potřebu pomoci drogově závislým členům její rodiny.

10. I v této věci soud vyzval (č. l. 37) původní věřitelku, tentokrát již pouze ke sdělení všech transakcí mezi ní a spotřebitelem. Získal tak přehled č. l. 48, z něhož vyplynulo, že před tímto závazkem odčerpal od spotřebitele ze závazku s původní jistinou , částka, ze dne , datum, navýšení na , částka, jen 4 měsíce. Platby jsou ze dne , datum, , , datum, , , datum, , , datum, a , datum, , což odpovídá záznamům o dalších úvěrech mezi původním věřitelem a žalovanou dle NRKI. V tomto řízení je tak mimoděk zjištěno, že pouhé placení poplatků za odklad splatnosti může vést k záznamu v NRKI, které evokuje poskytnutí samostatného úvěru. To zpětně vysvětluje takové výpisy NRKI, kde soud zaznamenal i vyšší desítky záznamů u jediného spotřebitele.

11. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Z předžalobní výzvy č. l. 30 je zřejmé, že i původní věřitel upomínal zaplacení (, částka, ). Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 31, byť byly předloženy i další důkazy postoupení. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 32) vypracování i zaslání (č. l. 33) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem , částka, a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Současně se advokát domáhá , částka, , což odpovídá mimosmluvní odměně za tři úkony právní služby v řízení dle advokátní tarifu. Na takovou odměnu nemá právo advokát před rozhodnutím soudu o existenci (a výši) nákladů řízení, tím méně pak za úkon právní služby, který vůbec nenastal (příprava a převzetí své vlastní pohledávky, neboť advokát je současně skutečný majitel žalobkyně; a rovněž tak podání žaloby k soudu, k němuž ještě v okamžiku výzvy nemělo dojít – má-li být zaslána nejméně 7 dní před podáním žaloby), a taktéž i proto, že advokát zde ve skutečnosti neposkytuje právní služby, ale právní zastoupení jen předstírá (neboť jde o jeho vlastní pohledávku). Nadto odměnu vyčísluje z navýšení pohledávky, které svou výší zjevně odporuje hned několika kogentním ustanovením hmotného práva. Takové jednání advokáta zjevně nelze v právním státě akceptovat.

12. Po skutkové stránce je zřejmé, že smlouva byla sjednávána prostředky elektronické komunikace na dálku, tak jako všechny předchozí smlouvy tohoto původního věřitele. Vyplynulo z ní (č. l. 26), že má lichevní parametry (což je u tohoto věřitele pravidlem), počítá s 223,87 % ročně (sic!) a 680,60 % RPSN (sic!) z jistiny , částka, . Splatnost výsledných , částka, byla sjednána pouhých 30 dní, čímž se připravuje na pravděpodobnou platební neschopnost spotřebitele (resp. ji sama způsobuje) a současně tím zcela obchází omezení § 122 odst. 4 ZSÚ tím, že bude následně požadovat navýšení za pouhý 1 měsíc. Na platební neschopnost spotřebitele se připravuje i poplatky za odklad splatnosti, které však tato smlouva již ani nevyčísluje (zřejmě je spotřebitel zjistí až z webového rozhraní, kam tak již po zesplatnění nemá přístup ani spotřebitel, ani soud).

13. Jednání věřitele tedy zjevně směřovala k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a již jen za to jej stíhá následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž.

14. Z výpisu č. l. 28 je prokázáno, že žalované byla zaslána jistina , částka, dne , datum, . Soudu je však již známo, že model sériového úvěrování má za cíl právě generování těchto dokladů o skutečném vyplacení jistiny, maskující předchozí transakce mezi týmiž osobami. Pokud se původní věřitel a poté i žalobkyně/právní nástupce (kteří obdobné úvěry v průmyslovém měřítku skupují od mnoha dalších obdobných věřitelů a dokonce analogické úvěry právní zástupce sám poskytuje skrze jím vlastněnou , právnická osoba, .) snaží takový následek zamaskovat opakovaným sjednáváním nových smluv, je zřejmé, že ignorování zjištěných souvislostí by bylo formalistickým rozhodnutím, zakládajícím nespravedlnost. V tomto řízení bylo poprvé zjištěno, že novou smlouvu se snaží věřitel evokovat v NRKI dokonce i na základě pouhého zaplacení poplatku za odklad splatnosti! Je tedy zjevné, že pesimistické předpoklady soudu se jen naplňují. Soud k takovému jednání přihlíží navzdory tomu, že žalobce se pokouší vylákat na spotřebiteli plnění blízké pouhé výši bezdůvodného obohacení.

15. Právní zástupce se k jednání nedostavil, tím se připravil o poučení ohledně absence tvrzení způsobu, jak původní věřitel zkoumal schopnost žalované splácet poskytovaný úvěr ve smyslu § 86 ZSÚ. Absence takových tvrzení je pak dalším samostatným důvodem absolutní neplatnosti úvěrového závazku, nota bene závazku s lichevními parametry, kde by takové zkoumání mělo dosahovat nejvyšší míry (v praxi je tomu samozřejmě přesně opačně).

16. K tomu lze pro úplnost konstatovat následující. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

17. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

18. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce , částka, pro , právnická osoba, , či , částka, pro , právnická osoba, , nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

19. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). To ostatně popsala sama žalovaná, které se nabídky na další úvěry od podobných poskytovatelů samy hromadily v emailové schránce. Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Přesně k tomu došlo v projednávané věci. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ.

20. Toliko k povinnosti dle § 86 ZSÚ, kterou původní věřitel nesplnil, respektive žalobkyně tak ničím neprokazovala. Ani tím však nejsou vyčerpány všechny aspekty, které postačují k rozhodnutí soudu o výši plnění, které má žalovaná žalobkyni uhradit.

21. Již z výpisu č. l. 29 vyplynulo, že žalovaná již dne , datum, , tedy o půl roku dříve, zaslala původnímu věřiteli , částka, . Již z toho bylo zjevné, že mezi nimi probíhaly transakce mnohem dříve.

22. Ze soudem vyžádané zprávy původního věřitele vyplynulo (č. l. 48), že žalovaná před předmětným úvěrem čerpala již dne , datum, úvěr č. , hodnota, s jistinou , částka, , rovněž se splatností 30 dnů, přičemž na tento uhradila dne , datum, poplatek , částka, , dne , datum, poplatek , částka, , dne , datum, poplatek , částka, , dne , datum, poplatek , částka, , dne , datum, poplatek , částka, a dne , datum, úvěr doplatila částkou , částka, . Úvěr tak za dobu 4 měsíců přeplatila částkou , částka, . K čerpání tohoto úvěru měla uvést měsíční příjmy , částka, a výdaje , částka, . Věřitel měl z NRKI zjistit předchozí závazky ve výši , částka, měsíčně. Soud přitom z úřední evidence k žalované zjistil, že byla dále žalována pod sp. zn. EPR , č. účtu, společností , právnická osoba, . (pokračovatelem , právnická osoba, , které již byla licence k poskytování úvěrů ze strany ČNB pro opakované přestupky odňata), jak vyplývá z výpisů z CEPR č. l. 50 a 51. Žalovaná uváděla obdobné poměry i tomuto věřiteli (č. l. 51), který sice zjistil, že žalovaná má 7 úvěrových smluv a dluží 124 tis. Kč, přesto i on ji považoval za způsobilou získat úvěr s RPSN 8 348 % (sic!). Tomuto věřiteli žalovaná předložila výplatní pásky z období října 2023 až prosince 2023 a května 2024 a je z nich zřejmé, že vykonávala excesivní množství přesčasové práce a dosahovala čisté mzdy 62 tis. Kč, 74 tis. Kč, 64 tis. Kč a 37 tis. Kč. Své poměry tedy uváděla pravdivě.

23. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08). Za zneužívající ujednání ve smyslu generální klauzule § 1813 o. z. je třeba považovat i situace, které nekale jednající soutěžitel připravil právě tak, aby nenaplnil žádné konkrétně vyjmenované zakázané ujednání dle § 1814 o. z.

24. Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce). Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis žalované na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) a dle písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZSÚ pouze předstírá.

25. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, , jak již výše konstatováno).

26. Dále podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, (C-377/14) ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména systém poplatků za odklad splatnosti a rovněž opětovné poskytování úvěrů, aniž by byl brán ohled na povinnosti dle § 86 ZSÚ. Již první využití odkladu splatnosti je zjevným důvodem k opětovnému a o to důkladnějšímu přezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takový závěr ostatní sdílí i Česká národní banka a vyjádřila jej v sankčním rozhodnutí (sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573, jak výše) ve věci téhož původního věřitele, které je veřejně dostupné na webovém vyhledávači rozhodnutí ČNB.

27. Povinnost soudu jednat i v tomto konkrétním řízení již z pouhé moci úřední a nespoléhat na raritní procesní aktivitu spotřebitele, je tak nesporně dána.

28. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. V této věci nejde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že by zcela předstírala (faktickou i právní) neexistenci právního jednání tím, že by se domáhal pouze vydání bezdůvodného obohacení, jak tomu bylo v předchozím obdobném řízení (, spisová značka, ). Nicméně i zde má být fakticky utajena předchozí úvěrová historie mezi původním věřitelem a žalovanou, již tím, že se věřitel ani neobtěžuje uvádět tvrzení ve smyslu § 86 ZSÚ (s čímž se v minulosti pojila tvrzení o lustraci NRKI). Ani v této věci nebylo zájmem žalobkyně, aby předchozí platby od spotřebitele byly předmětem nalézacího řízení (za současné minimální pravděpodobnosti, že by je uplatnil sám spotřebitel, který jednotlivá lichevní schémata nezná). I samotné vydání předmětu bezdůvodného obohacení (navržené zde jako eventuální důvod vyhovění žalobě) je tak jen dalším způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z lichevního úvěru. Co je vydáváno za bezdůvodné obohacení, je však pouze výsledkem předchozího právního jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaná uhradila na navýšení předchozího úvěru , částka, a věřitel je na závazek přijal. Jen díky těmto platbám si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace dalším úvěrem, tedy opětovným čerpáním obdobného úvěru. Čerpání je tedy fakticky spíše (opět jen krátkodobým) zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení o několik dnů či týdnů dříve. Věřitel tak pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět plnění, přijatá od spotřebitele. V předchozí věci tak dokonce činil ve vztahu k téže úvěrové smlouvě, jakou soud projednával. Jistina úvěru v takovém případě nebyla jistinou výše bezdůvodného obohacení, ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, jehož neexistence se věřitel (uplatněním nároku na vydání předmětu bezdůvodného obohacení) domáhal.

29. V této věci došlo ke skutečnosti, kterou soud pracovně nazývá „operační přestávka“, kterou vykonavatelé tohoto typu lichevních schémat (tj. krátkodobých úvěrů s postupně navyšovanou jistinou, odčerpáváním lichevních úroků či výběrem lichevních poplatků za odklad splatnosti) používají v situaci, kdy je spotřebitele obětí i dalších věřitelů s obdobným schématem. Věřitel si totiž s pravděpodobností blížící se jistotě může být jist, že i když přiměje spotřebitele k jednorázovému doplacení požadovaného plnění, může mu za cca měsíc poskytnout úvěr další. Důvodem je zjevnost zdroje financování takového splacení na straně spotřebitele – z obdobného úvěru, poskytovaného mnohými konkurenty , právnická osoba, Spotřebitel na doplacení jistiny použije buď všechny své zdroje (a tím ohrozí svůj rozpočet na zbytek měsíce) nebo načerpá obdobný úvěr u konkurenční společnosti. Délka takové přestávky se může lišit a být i podstatně kratší (někteří věřitelé poskytují tyto úvěry např. na 7 či 14 dnů a intervaly sjednávání dalších úvěrů se tak výrazně zkracují). Zde však věřitel o žalované ví, že má měsíčně vyplácený příjem z pracovního poměru a měsíc je tak logickou délkou pro „restart“ lichevní iterace. K tomu také v případě žalované došlo. Věřitel si nechal dne , datum, doplatit jistinu poté, co v předchozích měsících odčerpával lichevně vysoké poplatky za odklad splatnosti. Byl si tak jist, že žalovaná má dlouhodobě problém vrátit celou jistinu a je ochotna zaplatit lichevně vysoký poplatek za odložení splatnosti o pouhý měsíc. Pokud tedy věřitel , datum, odčerpal celou jistinu, je vysoce pravděpodobné, že žalovaná bude nejpozději o měsíc později opět ve finanční tísni. Dne , datum, se tak původnímu věřiteli podařilo žalované poskytnout další lichevní úvěr. Žalovaná již nepochybně věděla o nepřiměřeném navýšení, není však jisté, zda si byla vědoma, že hradí absolutně neplatný závazek. Současně popsala okolnosti, z nichž vyplývá, že byla ve finanční tísni, resp. k okolnostem již daným (čerpání úvěrů od lichevně jednajících věřitelů) přibyly další, vyplývající z jejího osobního života. Doplacením úvěru dne , datum, tak věřitel vyvolal u žalované stav finanční tísně, který opětovně zneužil o necelý měsíc později.

30. Soud tak považuje úvěr ze dne , datum, za pokračující závazkový vztah, nikoliv za zcela samostatný úvěrový závazek. Necelý měsíční rozestup ještě není důvodem k oddělení těchto dvou závazků na dva samostatné nároky tak, že by k nim soud (bez procesní iniciativy spotřebitele) nemohl sám přihlédnout. Ostatně jednání původního věřitele, který „operační přestávku“ vytvořil, je i v tomto ohledu rozporné s dobrými mravy a nemělo by požívat jakékoliv právní ochrany. Žalovaná financovala lichevní požadavky svých věřitelů především z měsíčně vyplácené mzdy, proto poskytnutí dalšího úvěru v rozmezí menším, než je (legitimní) příjem žalované, nelze oddělovat. Shodně soud postupuje i v případě lichevních schémat, kde věřitelé za délku operační přestávky volí období kratší, v řádu dnů či dvou nebo tří týdnů. Často se tak ale děje v případech, kdy jediným zdrojem příjmu spotřebitele je toliko čerpání postupné úvěrů od několika věřitelů, kteří si tak spotřebitele mezi sebou postupně „přehazují“ a tím se snaží fakticky přerušovat svá vlastní lichevní schémata, zatímco se mohou spoléhat na to, že věřitel od nich vždy přijme čerpání dalšího úvěru, pokud se věřitel rozhodne na základě četných údajů o závazcích dlužníka (zejm. z databází SOLUS, NRKI, BRKI) k další iteraci lichevního schématu a úvěr mu nabídne. Aktivní nabídky úvěrů spotřebitelům těmito společnostmi jsou běžné a kumulace některých skupin věřitelů u jednoho spotřebitele (dle stovek výpisů NRKI, které prošly senátem 20C) jsou více než nápadné a jako výsledek pouhé náhody statisticky krajně nepravděpodobné. Nadto tyto společnosti již namísto čistě písemné formy používají „chráněné webové prostředí“, kde je se spotřebitelem pracováno individuálně a diskrétně, aniž by takové informace byly posléze zpětně dostupné jak spotřebiteli, tak finančnímu arbitrovi či soudu. V aktuálních smlouvách je takto dokonce utajena i samotná výše poplatku za odklad splatnosti, který je pilířem tohoto lichevního schématu a který již tito věřitelé nechtějí ve smlouvách uvádět (neboť si jich finanční arbitr či soud snáze povšimne a zjistí tak, že mu žalobkyně může zatajovat přijetí plnění lichevní povahy).

31. Z těchto důvodů soud nepovažuje čerpání částky , částka, dne , datum, za skutečné bezdůvodné obohacení resp. poskytnutí jistiny žalované, ale toliko za opětovné vrácení jistiny, z níž platila lichevní příslušenství po celý předchozí půlrok, až ji dokonce výrazně přeplatila – s cílem, aby v tom žalovaná pokračovala i v dalším období. Žalovaná se tak přijetím částky , částka, neobohatila, pouze tím byla snížena výše škody, kterou protiprávně utrpěla v předchozí fázi pokračujícího lichevního úvěrového schématu a vydání této částky věřitelem tuto škodu (deficit) pouze dočasně snížilo (avšak neeliminovalo). Věřitel tak jedná s minimalizací rizika, neboť tuto jistinu ve skutečnosti získal od samotného spotřebitele a sérií absolutně neplatných právních jednání se snaží navodit dojem, že se stal vlastníkem takové částky. Proto soud žalobu zamítnul v celém rozsahu, tedy včetně jakéhokoliv příslušenství. Opačný postup by byl projevem přepjatého procesního formalismu, zjevnou nespravedlností a poškodil by spotřebitele, který by namísto realizace svých práv již v tomto řízení, musel sám iniciovat a podstupovat další řízení ohledně předchozí fáze téhož (pokračujícího) lichevního schématu.

32. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalovaná v řízení zcela úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalobkyně právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož se jednání dne , datum, (které nepřesáhlo dvě hodiny trvání) účastnila sama žalovaná, i jí přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůtu ke splnění této povinnosti soud neprodlužoval, neboť věřitel zná platební dispozice pro takovou transakci z důkazů, které sám předložil.