20 C 132/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované naposledy bytem adresa žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna hradit žalované náhradu nákladů řízení.

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění.

2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení [částka] s úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z titulu úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], sjednané se žalovanou pro jistinu [částka] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Ujednáno bylo navýšení o [částka] (kapitalizovaný úrok, poplatek za vyhodnocení úvěru, poplatek za sjednání úvěru a inkasní poplatek) a splácení ve 14 měsíčních splátkách. Domáhala se jistiny [částka], dlužného úroku [částka], dlužného poplatku za vyhodnocení úvěru [částka], dlužného poplatku za sjednání úvěru [částka] a inkasního poplatku [částka]. Podáním ze dne [datum] k výzvě soudu doplnila způsob, jakým byla právním předchůdcem zkoumána schopnost žalovaného úvěr splácet a potvrdila, že žalovaná již na závazek uhradila [částka].

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud po žalované pátral, ani na druhé zjištěné adrese však nemá schránku. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o postoupení pohledávek č. l. 14, dodatečně zaslaným (čitelným) seznamem postoupených pohledávek (č. l. 35), a stejně tak i oznámením původního věřitele č. l. 36, bylo prokázáno, že pohledávka na žalobkyni přešla. Z přehledu všech řízení žalované u zdejšího soudu č. l. 38 vyplynulo, že žalovaná je aktuálně zřejmě předlužena (od roku 2017 proti ní bylo nařízeno celkem 12 exekucí), v době kontraktace však žádné exekuci zřejmě nečelila. Žádostí o úvěr č. l. 18 bylo prokázáno, že žalovaná čerpala invalidní důchod ve výši [částka], dále měla mít příjem [částka], není však zřejmý zdroj, neboť je vyznačen pouze nárok na invalidní důchod, dále má příjem domácnosti tvořit částka [částka] od přítele. Na straně výdajů je uvedeno [částka] za bydlení a energie, [částka] za dopravu, jídlo a osobní náklady a [částka] na jiný závazek u stejného věřitele (úvěr se zůstatkem [anonymizována dvě slova]. Kč). Úvěruschopnost je tedy závislá na příjmu od„ přítele“. Je deklarováno nájemní bydlení, jedno nezletilé dítě, základní vzdělání. Je přiložena kopie občanského průkazu žalované. Úvěrovou smlouvou č. l. 22 bylo prokázáno, že se žalovaná zavázala po načerpání [částka] uhradit 14 splátek po [částka], přičemž navýšení úvěru tvoří [částka] na úroku, [částka] na úhradě za poskytnutí úvěru, [částka] na nákladech vyhodnocení úvěru a [částka] poplatek za hotovostní inkaso. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 24) vypracování i zaslání (č. l. 25) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na adresu [adresa]. Na této adrese žalovaná fakticky bydlí v současnosti i dle Úřadu práce (č. l. 29).

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

7. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny a požadovaného navýšení. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací (zejména o předchozím úvěru mezi týmiž účastníky), než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učinit i v současnosti.

8. Pokud se týká zjištění řízení žalované u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalované), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o následných exekucích žalované tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila žádost o úvěr s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá.

9. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z částky, kterou má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná již měla jiný závazek s měsíční splátkou v takové výši, že byla i bez tohoto úvěru zcela existenčně závislá na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího). Soudu nebylo nic známo ani o příjmu ze mzdy/podnikání, neboť žalovaná byla v tom samém formuláři vedena pouze jako invalidní důchodce. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky (soud z opatrnosti podotýká, že uvedený zprostředkovatel„ [jméno] Sýkora“ není osobou, kterou by soudce znal, natož s ní byl ve známém příbuzenském poměru). Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalované zcela zjevně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je trvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaná nadto má pouze základní vzdělání, zřejmě byla v možnostech nalezení výdělečné činnosti omezena a dlouhodobě dosahovala skutečně minimálního příjmu. V neposlední řadě pak zde byl již předchozí úvěr mezi týmiž osobami (pravděpodobně jde o nárok, který byl u zdejšího soudu projednán ve sp. zn. 18 C 169/2021, které skončilo diametrálně odlišným výsledkem), o kterém nebylo nic známo a který sám o sobě nastoluje nezbytnost velmi pečlivého zkoumání úvěruschopnosti. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost prakticky vylučuje. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc [částka]. Vůle hradit závazek hotovostně a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 9 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčky by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti ([částka] a [částka]), nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazku bez dalšího.

10. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů. Žalobkyně by tak mohla očekávat obdobné rozhodnutí, jako ve sp. zn. 20 C 247/2020, kde byla projednána úvěrová smlouva totožných parametrů.

11. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) na jedné straně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění, jejich zápočtu na obchodní úrok a poplatky, a na straně druhé shledat absolutní neplatnost ujednání takových povinností od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a případně úrok z prodlení. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami již zcela uhrazena před podáním žaloby, nevznikl tak ani nárok na úrok z prodlení. Odtud zamítavý výrok I shora.

12. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle výroku II hradit žalované ničeho