20 C 133/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 21 029,72 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalované na náhradě nákladů ničeho.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobou, podanou u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení smluvní pokuty 21 029,72 Kč s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení za období od [datum] do [datum] z jistiny 99 383,63 Kč a 998 Kč, když zdejší soud již pravomocným rozsudkem pro uznání číslo jednací 141 C 9/2020-49 žalobkyni přiznal nárok na jistinu 100 781 Kč s úrokem 77,28 % ročně z částky 84 290,16 Kč od [datum] do zaplacení (do dosažení 251 856 Kč), což zahrnuje smluvní pokutu 20 472,28 Kč za období od [datum] do [datum].

2. Soud k projednání věci nařídil jednání na den [datum]. Žalovaná se k věci nevyjádřila, doručeno jí bylo náhradním způsobem, k jednání se bez omluvy nedostavila a soud jednal v její nepřítomnosti.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

4. Ze soudem připojeného spisu zdejšího soudu sp. zn. 20 C 285/2022, kde byl uplatněn nárok ze zápůjček od [právnická osoba], ze dne [datum] s jistinou 45 000 Kč a ze dne [datum] s jistinou 19 000 Kč, vyplynulo, že dle zákaznické karty č. l. 25 žalovaná dne [datum] deklarovala pracovní poměr„ koordinátorky“ u společnosti„ [anonymizováno]“ v [anonymizováno] s příjmem 99 999 Kč měsíčně a běžnými měsíčními výdaji 10 000 Kč a splátkami 18 442 Kč, dne [datum] (č. l. 28) pak u stejné firmy popsala svůj úvazek jako„ pokojská“ se shodným příjmem i výdaji, ale splátkami již pouze 13 500 Kč měsíčně. O těchto údajích přirozeně žalobkyně vědět nemohla, soud je uvádí pro úplnost.

5. Avšak současně platí, že dne [datum] byla sjednána smlouva o zápůjčce (č. l. 26) s 18 měsíčními splátkami po 4 908 Kč. Ze shodného spisu dále vyplynulo, že od dubna do července 2020 byla v evidenci uchazečů o zaměstnání, v červenci 2020 bylo žalované vyplaceno porodné a od téhož měsíce nejméně do září 2022 čerpala rodičovský příspěvek 10 000 Kč měsíčně, sporadicky také příspěvek na bydlení. Dle přehledu řízení tamtéž (č. l. 59) je žalovaná masivně předlužena, od roku 2020 čelí exekucím pro souhrnnou jistinu téměř 1 milion Kč. Již v tamním řízení soud opatřoval výpis NRKI (CNCB; č. l. 66) a vyplynulo z něj, že kromě předmětného úvěru a obou zápůjček jak výše, zde dále figuruje úvěr od [právnická osoba], ze dne [datum] s jistinou 390 598 Kč a měsíční splátkou 14 221 Kč, na pořízení vozidla [anonymizována dvě slova] na leasingu. Historie sahá pouze do října 2020, kdy žalovaná byla již 270 dní v prodlení. Dále od stejné společnosti čerpala úvěr dne [datum] s jistinou 17 995 Kč a v říjnu 2020 již byla 445 dní v prodlení. Dále od shodné společnosti čerpala úvěr s jistinou 20 995 Kč dne [datum], s měsíční splátkou 875 Kč, v říjnu 2020 byla 445 dní v prodlení. Konečně pak u této společnosti načerpala ještě dne [datum] revolvingový úvěr rámcem 190 000 Kč, k říjnu 2020 byla v prodlení 439 dní. Soud v tamním řízení opatřoval i výpis BRKI (CBCB; č. l. 73), z něj vyplývají úvěry od [právnická osoba], ze dne [datum] (jistina 250 000 Kč a úvěrový rámec 250 000 Kč) a ze dne [datum] (jistina 300 000 Kč).

6. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 141 C 9/2020 vyplynulo, že žalobkyně se již domáhala návrhem plnění, které jí bylo přiznáno shora v 1. odstavci odkazovaným rozsudkem zdejšího soudu. [příjmení] [příjmení] č. l. 10 bylo zjištěno, že zde nejsou žádné relevantní údaje. Z hodnocení klienta (č. l. 17) vyplývá, že žalovaná měla mít čistý měsíční příjem ze zaměstnání 20 400 Kč u [právnická osoba], kde měla pracovat již od září 2018 (což je v rozporu s tvrzeními vůči [právnická osoba], jak výše), výdaje v podobě životního minima 3 410 Kč, 1 000 Kč na nájemném a inkasu a žádné jiné výdaje. Byla doložena kopie pracovní smlouvy (č. l. 28), dle níž měla žalovaná pracovat jako administrativní pracovník na plný úvazek za mzdu 19 500 Kč, potvrzení o příjmu od tohoto zaměstnavatele (č. l. 26) s průměrnou mzdou za poslední 3 měsíce 20 457 Kč a dvě výplatní pásky (č. l. 25 a 27) za únor a březen 2019. Podepsané dokumenty č. l. 15 a 19 neměly pro věc význam. Všechny listiny žalovaná podepisovala biometricky a soud tak dovozuje (a žalobkyně po tomto konstatování nečinila jiná skutková tvrzení či důkazní návrhy), že žalovaná se s listinami mohla v písemné podobě seznámit teprve poté, co je biometricky podepsala a byly vytištěny a doslány, a to dle dopisu ze dne [datum] (č. l. 23), kterým je oznamováno schválení žádosti o úvěr a je přikládán splátkový kalendář. Doručení je prokázáno dodejkou č. l. 32 do vlastních rukou žalované dne [datum]. Z odporu žalované ze dne [datum] (č. l. 43) proti platebnímu rozkazu vyplývá, že úvěr čerpala, žádala o splátky, tvrdila, že do srpna 2019 pracovala v zahraničí, pak přišel koronavirus, o práci přišla ona i přítel, nadto otěhotněla, v únoru 2020 se vrátili do ČR a [datum] porodila dítě.

7. Návrhem smlouvy č. l. 11 ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že usilovala o sjednání úvěru, dle kterého by žalované poskytla 85 000 Kč a ona by jí ve 36 splátkách po 5 830 Kč zaplatila 209 880 Kč, což odpovídá úrokové míře astronomických 101,76 % ročně. Z přehledu ke smlouvě č. l. 22 vyplývá, že žalovaná uhradila pouze první splátku. Ve smlouvě je dále sjednána i smluvní pokuta (čl. 6). Dle rozsudku zdejšího soudu pod číslem jednacím 141 C 9/2020-49, který nabyl právní moci [datum], již bylo žalované uloženo platit žalobkyni 121 253 Kč s úrokem z prodlení a s obchodním úrokem 72,28 % ročně (do dosažení částky 251 856 Kč), dále s náklady řízení 28 859,40 Kč.

8. Dle registru obyvatel má žalovaná skutečně jednu vyživovací povinnost, syn je narozen [datum]. Dle zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení Teplice ze dne [datum] (č. l. 24) je bez zaměstnavatele, nepodniká a nepobírá důchod. Předmětný spis již jiné, pro věc podstatné listiny, neobsahuje, upomínky a výzvy nemají pro výsledek řízení význam.

9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaná zbývající smluvní pokutu neuhradila) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

11. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V případě úvěru s úrokovou sazbou 102 % ročně je namístě obezřetnost vysoká (nemluvě o zjevné absolutní neplatnosti takového ujednání, pokud by byla předmětem tohoto řízení).

12. Ani výsledek předchozího řízení přitom soudu nebrání dospět k odlišnému právnímu posouzení platnosti úvěru (v této věci však zjevně žádné extenzivnější přezkoumání této povinnosti dosud neproběhlo). Samostatné posouzení platnosti úvěru nekoliduje s překážkou věci rozhodnuté, neboť je žalován samostatný nárok – smluvní pokuta, vzniklá v následném období. V tomto řízení přitom není dotčeno plnění, přiznané v předchozím řízení sp. zn. 141 C 9/2020. To však nezabrání soudu k učinění podnětu vůči exekučnímu soudu, aby zvážil, zda není vymáháno plnění, které je v rozporu se zákonem.

13. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Údaj z NRKI je však v tomto ohledu nepominutelný, ostatně žalobkyně pravidelně předkládá výstup, který na lustraci NRKI odkazuje a kde žalobkyně přiděluje žadatelům své interní„ CBS“ skóre, byť v tomto případě tak soud výjimečně nedohledal.

14. V projednávaném případě žalobkyně prokazuj, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s obsahem tvrzení poměrů a některé listiny. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

15. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o úrokové sazbě, která je zjevně rozporná s dobrými mravy a nepochybně problémy dlužníka jen dále zvyšuje, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné předchozí závazky žalované, a současně když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení. Žalobkyně se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty zřejmě sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

16. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jaké konkrétní listiny případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až ze splátky, resp. z částky, kterou má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být až extrémně pečlivé a to již proto, že žalovaná již měla jiné čtyři závazky jen v NRKI s měsíční splátkou v takové výši (přes 16 tis. Kč) a byla existenčně závislá na výdajích domácnosti, o níž soudu ani věřitelce nebylo sděleno ničeho bližšího. Náklady bydlení ve výši 1 000 Kč jsou zjevně podhodnocené a bez ověření naprosto nevěrohodné. Stejně tak životní náklady, kde se věřitelka spokojila s uváděním životního minima. V kartě nejsou uvedeny žádné závazky a soudu není známo, proč v tomto případě výjimečně není předkládán výpis lustrace v NRKI a zda se jedná o záměr. Pokud by předkládán byl, by zjevné, proč žalovaná nemohla být posouzena jako úvěruschopný klient. Úvěr se sazbou, která významně převyšuje úrokovou sazbu, běžně rozpoznávanou Nejvyšším soudem jako jeden z předpokladů trestného činu lichvy ve smyslu § 218 trestního zákoníku, žalobkyně poskytla v situaci, kdy žalovaná již ze svého příjmu odváděla na splátkách více než tři čtvrtiny příjmu, nemohl být poskytnut zodpovědně, nemluvě o neprověřené výdajové stránce a zjevném možném přesahu do trestního práva, pokud věřitel o této značně (finančně) tísnivé situaci žalované věděl.

17. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, včetně použití zjevně nerealistických vstupních údajů (které jsou uváděny ve všech formulářích prakticky shodně a soud tak nemá důvod nepředpokládat, že tyto údaje vymýšlí obchodní zástupce věřitele, nikoliv dlužníci). Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí. Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se projevila přinejmenším shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou v částkách životního minima, částky 1 000 Kč nápadně nízké a nerealistické. Žalovaná nadto pracovala s minimálním příjmem (který je navíc zpochybňován údaji z jiných řízení), pracovala v neupřesněné administrativní profesi a dosahovala skutečně minimálního příjmu. Již polovina ze sumy těchto okolností by (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovala a byla sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…) .. K tomu všemu pak dále přistupuje úroková sazba, která postrádá jakoukoliv morální obhajitelnost. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Pokud se tedy žalobkyně domáhá smluvní pokuty, je nárok zcela nedůvodný a soud jej zcela zamítal. Výsledek řízení sp. zn. 141 C 9/2020, na které navazuje exekuce sp. zn. 69 EXE 1339/2021, tím přirozeně není dotčen a výsledek tohoto řízení na něj nemá (přímý) vliv.

18. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle II. výroku hradit žalované ničeho.