20 C 134/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení [částka], a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným dme [datum] (!) u Obvodního soudu pro Prahu 1 a zdejšímu soudu postoupeným pro místní nepříslušnost usnesením ze dne [datum], ve znění opravného usnesení č. l. 28 ze dne [datum] (!), zaplacení [částka] coby dlužného plnění z revolvingového úvěru (s kreditní kartou) ze dne [datum], sjednaného mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], když dluh je tvořen dlužnou jistinou [částka], úroky [částka] a poplatky [částka]. K výzvě soudu (č. l. 34) žalobkyně doplnila vyjádření k povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované (č. l. 163) tak, že žádost o úvěrový rámec [částka] byla posouzena dle interních i externích databází, byly zohledněny individuální poměry žalované – starobní důchodkyně, nebyly zjištěny žádné další závazky žalované, úvěrový rámec byl poskytnut jen do výše poloviční. Upřesnila seznam poplatků obdobně, jak učinil i soud dle obsahu výpisů z účtu č. l. 49-53).

2. Soud k projednání věci nařídil jednání, neboť žalovaná proti platebnímu rozkazu podala odpor (č. l. 11), přiložila stvrzenky o vkladech (a již neplatnou platební kartu), a ačkoliv soud opakovaně žalovanou vyzýval k upřesnění, zda se ohledně neschopnosti splácet vyjadřuje ke svým poměrům v době kontraktace, či v době pozdější či k době současné, tato na výzvy buď nereflektovala, případně vyjádřila (č. l. 147) jen současné poměry (důchod [částka], že jí bylo„ vše“ sraženo) či vyjádření, že„ neví, kde vzali, že má [částka]; byly to peníze její známé a ta se již z účtu odhlásila“ (aniž by sdělila cokoliv více). Vyjádřila, že je schopna splácet nejvýše po [částka] měsíčně, aby měla alespoň na nájem. Z jednání se omluvila (č. l. 159), neboť se na něj necítí, má motolice, je jí zle, soud ať to odloží nebo vyřeší v její nepřítomnosti. Z jednání se omluvila i žalobkyně (č. l. 151; resp. již dříve uvedla, že nařízení jednání ani nežádá), soud tak věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalované byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2018, číslo jednací 68 C 848/2017-16, uložena pořádková pokuta [částka] pro neuposlechnutí výzvy soudu (nezodpovězení otázky pro stanovení místní příslušnosti soudu). Zdejší soud (poté, co mu byla věc postoupena pro místní nepříslušnost dle bydliště žalované) zjistil, že pokuta nebyla dobrovolně zaplacena a byla předána k vymáhání soudnímu exekutorovi pod sp. zn. 62 EXE 2727/2019 (resp. 167 EX 1879/19) JUDr. [jméno] [příjmení] z Exekutorského úřadu Praha 10, který pohledávku již vymohl a oznámil skončení exekuce. Celkem bylo vymoženo [částka], z toho [částka] bylo vyplaceno oprávněné na vymáhané jistině a nákladech návrhu ([částka]), zbytek tvoří náklady soudní exekuce. Postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni bylo dostatečně prokázáno již oznámením původního věřitele ze dne [datum] (č. l. 31a), odeslaným dle seznamu č. l. 44 žalované, totéž bylo prokázáno i listinami č. l. 40, [číslo], [číslo] Smlouvou č. l. 31c ze dne [datum], dispozicemi k této smlouvě (č. l. 31d) bylo prokázáno, že právní předchůdkyně poskytla žalované revolvingový úvěr s platební (kreditní) kartou s limitem čerpání [částka] a úrokem 29,99 % ročně (hotovostní čerpání, resp. 25,08 % ročně (bezhotovostní čerpání), totéž dle úrokového lístku č. l. 94, která měla žalovaná (se zvýhodněním bezúročného období na 3 měsíce a prominutí některých poplatků, shodně jako na samostatném letáku č. l. 31a) splácet měsíčními splátkami ve výši nejméně 2 % z čerpaného úvěru inkasem z účtu č. [bankovní účet]. Dle sazebníku č. l. 38, který nenese podpis žalované, činil poplatek za výběr hotovosti z bankomatu (z vlastního i z cizího) [částka], měsíční poplatek za vedení základního účtu [částka], za přečerpání úvěrového rámce [částka] a za každou upomínku [částka] (a shodné částky byly požadovány za shodné situace jako smluvní pokuty i před [datum]). Žádostí o úvěr ze stejného dne (č. l. 31f) a interním dokladem č. l. 31g bylo prokázáno, že žalovaná uvedla svůj průměrný čistý měsíční příjem jako důchod od ČSSZ ve výši [částka] jako„ jediný“ zdroj příjmu domácnosti, současně je však vyplněn„ celkový čistý měsíční příjem domácnosti“ konkurující částkou [částka] (soudu tuto listinu žalované přiložil k návrhu, její skutkové tvrzení k částce [částka] zřejmě směřuje právě k tomuto údaji). Jsou vyznačeny nulové srážky ze mzdy či jiné splátky, žádné vyživované děti, kontaktní adresa shodná s trvalým bydlištěm, a to od„ [datum]“, je vyznačeno vlastnictví bytu/domu a je žádáno je o úvěrový limit [částka]. Dle přehledu věcí žalované u zdejšího soudu (č. l. 33) byla proti žalované poprvé vedena exekuce až v roce 2019 (jde o onu pořádkovou pokutu [částka]), druhá (a poslední) exekuce pak v roce 2021 pro jistinu [částka]. I aktuálně je dle Okresní správy sociálního zabezpečení Teplice (č. l. 143) a Úřadu práce v [obec] (č. l. 145) jediným příjmem žalované starobní důchod, který doložila výpisem z účtu dne [datum] částkou [částka]. Platební historií účtu (č. l. 49-53) a výpisy z účtu (č. l. 95-127) bylo prokázáno, že žalované bylo od května 2014 na poplatcích za přečerpání úvěrového rámce (á [částka]), na poplatcích za hotovostní výběr z bankomatu (á [částka]) a na poplatcích za upomínky (á [částka]) nad rámec [částka], resp. [částka] od října 2015, celkem účtováno [částka]. Vklady žalované pak souhrnně činily [částka] (žalovaná v přílohové obálce prokazovala vkladovými stvrzenkami totéž, byť některé doklady jí samotné chybí). Dopisem č. l. 31e ze dne [datum] bylo prokázáno vypovězení úvěru pro nehrazení dluhu, podacím archem 31ch pak jeho odeslání žalované na adresu„ [ulice a číslo] v [obec]“, tuto adresu soud k žalované nemůže z žádného jiného zdroje kromě výpisů z účtu přiřadit, dle registru obyvatel č. l. 32 [číslo] i rejstříku zdejšího soudu měla žalovaná v [obec] odlišná trvalá bydliště (A. [příjmení] 622 a aktuálně [ulice a číslo]). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 31) vypracování předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., adresované a odeslané (č. l. 41) do dispoziční sféry žalované.

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku ze smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo žalovanou a ta prokázala vkladovými stvrzenkami úhrady v rozsahu nižším, než jaké tvrdila sama žalobkyně. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 1. 12. 2016, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

5. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Předložila žádost, z níž bylo možno zjistit údaje, které žalovaná při kontraktaci tvrdila. A již zde lze konstatovat zcela zásadní nedostatek takového zkoumání. Odhlédne-li soud od zjevně fiktivního údaje o„ celkovém čistém příjmu domácnosti“ [částka], který nekoresponduje dokonce ani s dalšími údaji téhož formuláře, natož pak s doložením jediného příjmu žalované – ze starobního důchodu, je zjevné, že příjem žalované jen tak tak (případně stěží) postačuje k základní, byť skromné obživě (tehdejší životní minimum jednotlivce činilo [částka], to však nepochybně nevystihuje náklady s vlastnictvím bytu/domu). Účel získání takového úvěru je prakticky ihned zřejmý – existenční obtíže žalované při vyžití s částkou [částka]. Při takto skromných poměrech nelze akceptovat ani normativní údaje o obvyklých výdajích („ odhadnuté výdaje na základě historických dat ČSÚ“), které lze akceptovat u ekonomicky aktivních osob s příjmem v řádech desítek tisíc Kč a kde nemá význam posuzovat konkrétní výdaje v minulosti, je-li pouze na dlužníkovi, jak se svými příjmy naloží v budoucnu. V případě žalované je však zjevné, že je zcela zásadní informací, zda je vůbec schopna z této částky obstarat své základní životní potřeby, tj. zajímat se o způsob, náklady a perspektivu jejího bydlení, a teprve poté lze akceptovat posouzení zbývající částky z hlediska možnosti hradit ostatní životní potřeby (jídlo, ošacení, základní služby spojené s bydlením a uspokojováním základních životních potřeb v dané lokalitě). Údaj o vlastnictví bytu/domu nebyl (dle absence takového důkazního návrhu) ověřován, žalovaná tehdy měla trvalé bydliště na adrese [ulice a číslo] v [obec], dnes již má jiné trvalé bydliště a dle veřejně dostupných údajů v katastru nemovitostí na žádné z těchto adres není vedena jako vlastník bytu (v bytových domech). Ani v případě, že žalovaná v roce 2014 skutečně byla vlastníkem nějakého bytu (což nebylo nijak prokazováno), není akceptovatelné ponechat bez pozornosti otázku nákladů takového bydlení, neboť i vlastním bytem jsou pravidelně spojeny výdaje v řádu několika tisíc Kč na platbách za nejrůznější služby s tím spojené. Z předložených listin vyplynulo pouze to, že věřitel akceptoval údaj o starobním důchodu, není zřejmé, zda nějak zohlednil údaj o„ [částka]“, který na listině č. l. 31g již nefiguruje a umožnil žalované čerpat až [částka] při roční procentní sazbě nákladů (dále jen„ RPSN“) až 41,25 %.

6. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Dle názoru soudu by však měly být výdaje na základní životní potřeby žalované přezkoumány jako naprosté minimum toho, co může věřitel učinit, aby se ujistil, že žalovaná bude schopna hradit přiměřené splátky, zejména s ohledem na to, že již samotný poplatek [částka] (tj. 10,5 % jejího měsíčního příjmu!) za každou jednotlivou upomínku bude pro žalovanou představovat zásadní výpadek příjmů v daném měsíci a pravděpodobně počátek platební neschopnosti v každém dalším měsíci. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, stejně jako údaj z [příjmení], který je v tomto ohledu rovněž nepominutelný. Je otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalované lépe. Původní věřitelka však zřejmě vedla i další účet žalované (sama žalovaná předložila i v současnosti na č. l. 148 výpis účtu č. [bankovní účet], z něhož byly splátky inkasovány), o poměrech žalované tak nepochybně měla dobrý přehled. Nebylo však prokázáno, že poměry žalované poskytovaly prostor pro obdobný spotřebitelský úvěr s nezanedbatelným rizikem (pro žalovanou) enormních poplatků, resp. s takto vysokou RPSN.

7. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9, resp. 86 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě žalované však byla na místě opatrnost z důvodu napjaté příjmové stránky, nápadného a nijak nevysvětleného údaje o„ celkovém čistém příjmu domácnosti“, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že se nezabývala mandatorními měsíčními výdaji žalované, neověřila údaj o vlastnickém právu k bytu/domu a nevypořádala se s o to nápadnějším údajem o„ čistém měsíčním příjmu domácnosti“ [částka], který sama ignorovala (svědčil však podezřelých okolnostech kontraktace). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované byla zkoumána řádně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí takového úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., v tehdy platném a účinném znění, již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazku bez dalšího (§ 9 odst. 1 věta poslední tamtéž). Soud se tak již nemusel zabývat otázkou neplatnosti ujednání o poplatcích na listinách, které nenesou podpis žalované a u kterých by se nepochybně uplatnily závěry, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle jehož odůvodnění je absolutně neplatné ujednání ohledně povinnosti, která je sjednána toliko v rámci obecných obchodních podmínek, k nimž žalovaný nepřipojuje svůj podpis, a jako běžný spotřebitel očekává, že ujednání obsahují toliko technické smluvní klauzule, nikoliv podstatnou platební povinnost, resp. v případě sazebníku není zajištěno ani to, že s ním byl žalovaný při kontraktaci seznámen. Stejně jako by se uplatnily důvody dle odůvodnění (a právní věty) rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016 ze dne 19. 6. 2018, dle kterého je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit.

8. Z těchto důvodů soud posoudil obě spotřebitelskou úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou. Současně soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (ohledně jednotlivých složek žalovaného nároku) odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění, když celková výše od počátku (ex tunc) neplatně sjednaných poplatků přesáhla částku, která byla požadována jako dosud neuhrazená (a při celkové úhradě [částka] žalovaná již tak nepochybně uhradila více, než čerpala – součet položek„ principal“ činí [částka] a svědčí o tom, že žalovaná naposledy z úvěru čerpala dne [datum] a poté se již do března 2017 pouze potýkala se svou platební neschopností a narůstající pohledávkou na úrocích a sankčních poplatcích). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatné závazky, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení a v době podání žaloby by tak žalobkyně měla pohledávku zcela uhrazenou. Nárok na poplatky či obchodní úrok totiž nevznikl vůbec, neboť právní vztah mezi účastníky je třeba posoudit jako nárok na vydání předmětu bezdůvodného obohacení (z plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.) a žalovanou poskytnutá plnění tak pouze snižovala čerpanou jistinu a případné úroky z prodlení. Proto soud žalobu výrokem I zamítnul v plné výši.

9. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalovaná v řízení procesně zcela úspěšná (když žaloba vůči ní byla zcela zamítnuta), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalobkyně právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Celková částka těchto nákladů pak sestává ze dvou paušálních částek náhrady hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. – odpor proti platebnímu rozkazu a vyjádření ve věci samé k výzvě soudu (č. l. 147). O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť základní třídenní lhůta je poměrně krátká a neumožňuje účastníkům způsob úhrady včas dohodnout (plnění na účet žalované se soudu nejeví jako bezproblémové řešení s ohledem na to, že dle zprávy soudního exekutora Mgr. [příjmení] (č. l. 153) bylo za pouhé 2 měsíce od vydání exekučního příkazu (duben 2021) vymoženo na žalované [částka], což zjevně převyšuje postižitelnou část měsíčních příjmů žalované a soud má značné pochybnosti o tom, že by žalovaná na účtě disponovala úsporami, které by takový exekuční postih umožnily (zřejmě došlo k postižení celého zůstatku účtu, aniž by soudní exekutor reflektoval, že se jedná o došlý starobní důchod – jediný měsíční příjem žalované).