20 C 137/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze spotřebitelského úvěru ze dne [datum], sjednaného na stránkách [webová adresa] prostředky elektronické komunikace na dálku pro jistinu [částka]. Žalovaný se zavázal hradit sjednané splátky (proměnlivé výše), na úvěr celkem uhradil [částka]. Požadováno je dále plnění z nároků na„ náklady úvěru“ sankční povahy, 5x [částka], 8x [částka] na nákladech vymáhání, 2x [částka] na nákladech upomínek, měsíční poplatky [částka] za službu„ bezpečná splátka“, měsíční poplatky [částka] za službu SMS servis. Celkem pak bylo žalováno [částka] na jistině, kapitalizovaný úrok z prodlení do [datum] ve výši [částka], a dále běžící z jistiny od [datum] do zaplacení. Již v žalobě deklarovala způsob zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, proto nebylo nezbytné ji vyzývat k doplnění. Uvedla, že zkoumala databáze BRKI/NRKI, [příjmení], [příjmení], IR. Následně přistupuje ke skóringu sledovaných ukazatelů. Úvěr se stal pro prodlení žalovaného při splácení předčasně splatným dnem [datum].

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (soudu se podařilo jej kontaktovat a žalovaný potvrdil adresu své datové schránky pro doručování – ID DS ypvxtit), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Žalovaný datovou zprávu zobrazil dne [datum]. Žalovaný by však měl mít na paměti, že má tuto datovou schránku zřízenu jakožto podnikající fyzická osoba, a pokud je řízení vedeno proti žalovanému v postavení fyzické osoby (nepodnikající), jak tomu bylo v projednávaném případě, doručovací adresou v takovém řízení je i nadále adresa trvalého pobytu dle registru obyvatel (srov. stanovisko Ústavního soudu ve sp. zn. Plsn [číslo], nebo usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 3887/2017) ! Pokud chce žalovaný, aby soud a případné další úřady tuto schránku braly v potaz i v případech, kdy žalovaný vystupuje jako fyzická osoba (nepodnikající), musí tak oznámit univerzálně, pro všechny budoucí případy, když sdělení v rámci 20 C 137/2022 se týká pouze a jen řízení sp. zn. 20 C 137/2022 (soudci jiných senátů mohou na tuto informaci náhodně narazit a zužitkovat ji, nejsou však k tomu povinni).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou s ID [číslo] o délce 18 stran č. l. 16 a násl. žalobkyně prokázala, že jediným dokumentem, obsahujícím formulář standardních informací (strany 1 až 9), samotnou smlouvu (strany 10, 12 až 18 s tím, že od strany 12 je dokument stále nadepisován jako„ formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, usilovala o sjednání úvěrové smlouvy s deklarovanou úvěrovou sazbou 49,10 % ročně. Na straně 11 je vložen splátkový kalendář, první splátka činí [částka] (obsahuje totiž poplatek [částka]), druhá až osmá splátka činí [částka] (obsahuje úrok [částka]), zbývající splátky činí [částka]. Byl přiložen sazebník č. l.

25. Byla doložena kopie/fotografie občanského průkazu žalovaného [číslo] na č. l. 36 s uvedením manželky„ [jméno] [příjmení]“. Skutečný průběh splácení vyplynul z výpisu č. l. 29 a odpovídá celkem zaplaceným [částka] dle žalobních tvrzení. Poskytnutí úvěrové jistiny [částka] dne [datum] prokazuje výpis č. l.

31. Žalobkyně doložila upomínky ze dne [datum] a [datum], právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 34) vypracování i zaslání (č. l. 35) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

4. Žalobkyně předložila výpis z účtu č. [bankovní účet] žalovaného za měsíc listopad 2019. Z toho vyplývá, že žalovaný obdržel dne [datum] částku [částka] bez označení odesílatele či důvodu transakce. Dne [datum] obdržel [částka] od [právnická osoba], označenou jako„ mzdy“, dne [datum] obdržel částku [částka] od [anonymizována tři slova] Tyto dvě částky soud vnímá jako příjem žalovaného z pracovní činnosti (byť se jedná o spekulativní odhad ve prospěch žalobkyně – viz formulace„ mzdy“ v plurálu). Další příjem žalovaného tvoří částka [částka] od [právnická osoba] k číslu smlouvy [číslo], což soud s ohledem na označení platby i sedmiciferné označení nižší číselné řady, než předmětný úvěr, a příchozí a odchozí platbu ve výši [částka], odpovídající v žalobě deklarovanému (a obvyklému) ověření vlastníka účtu, soud považuje za jiný spotřebitelský úvěr, čerpaný pouhé dva měsíce před předmětným úvěrem. Z výpisu je dále patrné splácení nejméně dvou úvěrů. Jedná se o 4 platby (zřejmě inkasní) dne [datum] ([částka] – splátka úroků, [částka] – splátka jistiny) a [datum] ([částka] – splátka úroků, [částka] – splátka jistiny), celkem tedy jde zátěž částkou [částka] měsíčně. Tyto tři zjevné úvěry však závazky žalovaného zjevně nevyčerpávají, neboť dne [datum] je evidována odchozí platba [částka], označená žalovaným jako„ cetelem“. Dne [datum] jsou účtovány dvakrát„ sankční úroky“ a splátka jistiny [částka] z téhož dne, což označením čísla smlouvy odpovídá dodatečnému inkasu splátek ze dne [datum], dne následujícího debetní úrok [částka], což odpovídá bilanci účtu, která se pohybuje na začátku i konci měsíce právě na úrovni vyčerpaného kontokorentního limitu až [částka]. Příchozí platbu [částka], označenou jako„ [anonymizována dvě slova]“ od [jméno] [příjmení], soud vnímá jako platbu žalovaného na splnění vzájemné vyživovací povinnosti v rámci střídavé výchovy k dceři, kompenzovanou odchozí platbou [částka], označených jako„ alimenty“. Soud tedy uzavírá, že z tohoto důkazu vyplynulo, že žalovaný měl vyčerpaný kontokorentní limit svého běžného účtu, splácel další dva úvěry nezjištěné osobě s nezjištěnými parametry s celkovou měsíční zátěží [částka], načerpal úvěr od žalobkyně s jistinou [částka] a pravděpodobně jej tížil i další úvěr od [anonymizováno]. Žalovaný měl vyživovací povinnost, kompenzovanou obdobně vysokou vyživovací povinností od matky (viz č. l. 37), zjevně však osobně pečoval o nezletilou dceru nejméně 15 dní v měsíci.

5. Soudu není známo, zda výše uvedené splátky zahrnují revolvingový úvěr ze dne [datum], sjednaný s žalobkyní pro úvěrový rámec [částka] a souběžně projednávaný zdejším soudem aktuálně pod sp. zn. 25 C 123/2022. V souběžném řízení je požadováno zaplacení [částka] na jistině (zahrnující i poplatky a smluvní sankce), [částka] na kapitalizovaném úroku a v sazbě 8,5 % ročně běžícího dále z [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] na úroku z prodlení a v sazbě 8,5 % ročně běžícího dále z [částka] od [datum] do zaplacení.

6. K současným poměrům žalovaného bylo zjištěno, že je zaměstnán u [jméno] [příjmení], [IČO] od března 2022 a současně sám podniká pod [IČO]. Dle vyjádření zaměstnavatele pracuje jako mobilní servisní technik (č. l. 45).

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu (a dle č. l. 29).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

10. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. U zdejšího soudu (který je obecným soudem žalovaného již od roku 2010) žádná předchozí exekuce nevyplývá a soud tak nepředpokládá, že by žalovaný nějaké v nedávné době či v současnosti čelil. Je však otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe s ohledem na zjištění z jeho běžného účtu.

11. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila měsíční výpis z účtu, který jí byl (zřejmě žalovaným) předložen. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

12. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učinit i v současnosti.

13. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké jiné konkrétní listiny případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud tak ani nemohl zjistit, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Jelikož však žalobkyně disponovala historií běžného účtu žalovaného (byť za jediný měsíc), měla (musela?) si být vědoma jeho předchozí úvěrové zátěže. Přitom otázka příjmů žalovaného nebyla jednoznačně patrná, u podnikatele lze příjmy očekávat proměnlivé (přinejmenším by tedy mělo být zkoumáno i roční daňové přiznání) a teoreticky doložená částka [částka] (s výhradou, že platba„ mzdy“ od [právnická osoba], vůbec nemusí představovat hrubý příjem žalovaného), případně dalších [částka] (což však s nejméně shodnou mírou pravděpodobnosti může být i čerpání jiného úvěru/zápůjčky), představuje zjevně podprůměrné příjmové poměry. Při současně patrných splátkových výdajích nejméně [částka], úplném vyčerpání kontokorentní rezervy běžného účtu (do té míry, že již žalovaný čelil sankčním srážkám, zřejmě v důsledku vyčerpání kontokorentního limitu v době běžného inkasa splátek) a čerpání dalšího úvěru s neznámými parametry splácení je pak zjevné, že žalovaný přinejmenším dosáhl limitu úvěruschopnosti, či spíše překročil hranici předlužení. U podnikatele není vyloučena velká volatilita příjmů v jednotlivých měsících, nic takového však žalobkyně netvrdila, natož prokazovala. Z neoznačených odchozích plateb žalovaného přitom nebylo možné dovodit, jaké jsou jeho mandatorní měsíční náklady s bydlením, bez nichž nelze provést seriózní bilanci příjmů a výdajů, současně žalovaný přinejmenším polovinu měsíce osobně pečoval o nezletilou dceru, přičemž vyměřené výživné pouhých [částka] měsíčně svědčí o skutečně skromných (až nuzných) poměrech žalovaného v dlouhodobém horizontu.

14. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předlužení klienta pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením (v prvních měsících splácení žalobkyně požadovala cca 1,5 tis. Kč měsíčně!), který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši splátek (s ohledem na značné navýšení jistiny a relativně vysokou splátku nelze vycházet z jistiny, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být mnohem pečlivější, a to již proto, že žalovaný již měl jiné závazky s měsíčními splátkami v takové výši, že z (nespolehlivě) prokazovaného příjmu prakticky nemohl splácet další úvěrový závazek a míra jeho měsíčních úvěrových závazků již dosahovala nejméně jedné třetiny celkových (a i bez toho velmi skromných) příjmů. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů (na zprostředkovatele zde soud usuzuje pouze z poplatku [částka] za poskytnutí úvěru, může se však jednat o klasické obcházení vyjádření míry úročení úvěru) jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy a postupy zkoumání úvěruschopnosti. V tomto případě se však spíše projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Žalovaný nadto dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu, s ohledem na výměru vyživovací povinnosti k jedinému dítěti. Již tyto samotné zjištěné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují, resp. byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, další úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatek [částka] za poskytnutí úvěru, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

15. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k úrokové sazbě, která se velmi blížila sazbě, všeobecně považované za lichevní (cca 65 % p. a.), resp. k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak již zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů. Ačkoliv žalobkyně tvrdí, že další účtované poplatky jsou ryze dobrovolné, soud by takové tvrzení nutně podrobil dokazování (průběhu kontraktačního procesu), aby ověřil, zda dlužník skutečně obdržel informaci o povaze, volitelnosti a obsahu takových dodatkových služeb plateb, které ostatní věřitelé zpravidla považují za bezplatnou inherentní součást navýšení úvěru. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde mohlo dojít uplatnění.

16. Soud ohledně úhrady [částka] nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, poplatky, smluvní sankce a úroky z prodlení z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěru možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Tím je pak s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání (toliko) jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. odůvodněno, proč soud žalobkyni nemohl přiznat žádné další plnění, když jistina [částka] byla zcela zjevně přeplacena dříve, než vůbec mohlo dojít k nárůstu úroku z prodlení nad úroveň [částka].

17. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle II. výroku hradit žalovanému ničeho.