20 C 144/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného doručovací adresou adresa žalovaného pro zaplacení 592 413,70 Kč s příslušenstvím a 31 071,27 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 349 966,81 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 14 264,22 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z částky 349 966,81 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 21 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek 243 250,89 Kč, 8 364,14 Kč, části úroku z prodlení v sazbě 1,75 % ročně z částky 592 413,7 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky 243 250,89 Kč od [datum] do zaplacení, úroku 13,9 % ročně z částky 574 224,4 Kč od [datum] do zaplacení, úroku 13,9 % ročně z částky 16 680,3 Kč od [datum] do zaplacení, 30 267,27 Kč, 708,42 Kč, části úroku z prodlení v sazbě 5 % ročně z částky 31 071,27 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení 10 % ročně z částky 30 267,27 Kč od [datum] do zaplacení, úroku 17,9 % ročně z částky 28 063,57 Kč od [datum] do zaplacení a úroku 17,9 % ročně z částky 724,7 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. [bankovní účet], sjednané dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], pro jistinu 529 504 Kč a úrok 13,90 % ročně, když úvěr byl pro nehrazení sjednaných splátek učiněn předčasně splatným dnem [datum] a žalobkyně se domáhala 574 224,40 Kč na jistině, 16 680,30 Kč na úrocích, 16 782,28 Kč na kapitalizovaných úrocích z prodlení a dále v sazbě 11,75 % ročně z částky 592 413,70 Kč od [datum] do zaplacení, 1 509 Kč na poplatcích a obchodního úroku 13,90 % ročně z částky 590 904,70 Kč od [datum] do zaplacení (tedy jako vždy v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.).

2. Senátu 20C neušlo, že se žalobkyně domáhala u zdejšího soudu návrhem ze dne [datum] plnění z jiného úvěru od shodné původní věřitelky ze dne [datum] s původní jistinou úvěru 52 000 Kč a úrokem 17,90 % ročně, který se stal rovněž předčasně splatným a to dnem [datum] a žalobkyně se domáhala 28 063,57 Kč na jistině, 724,70 Kč na úrocích, 2 282 Kč na poplatcích, úroku z prodlení v sazbě 15 % ročně z jistiny 31 071,27 Kč od [datum] do zaplacení a obchodního úroku v sazbě 17,90 % ročně z částky 28 788,27 Kč od [datum] do zaplacení (tedy jako vždy v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.). Soud tuto věc spojil usnesením č. l. 95 ke společnému projednání a rozhodnutí.

3. Žalobkyni soud dále vyzval k doplnění návrhu o tvrzení k povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 54 ke staršímu úvěru uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, úvěr poskytl. K tomu předložila další důkazy. K mladšímu úvěru doplnila (č. l. 42 spojeného spisu) podáním ze dne [datum] prakticky totéž.

4. K projednání věci soud nařídil jednání, s jiným postupem ani žalobkyně nesouhlasila, a to na den [datum], [datum] a [datum], kdy soud rozhodl. Žalovaný se dostavil, potvrdil, že úvěry sjednal, předložil čtyři výplatní pásky ke svým aktuálním poměrům s tím, že když si úvěry bral, byl zaměstnán v [anonymizováno] v [obec] s větším příjmem, v rámci dopadů koronavirové pandemie dostal výpověď, v dalším zaměstnání koronavirem sám onemocněl a také dostal výpověď. Před sjednáním úvěrů čerpal úvěry od nebankovních poskytovatelů, splácel je hotovostně, důkazy nedisponoval a požádal soud, aby je zajistil od společností [právnická osoba], a [právnická osoba], což soud učinil.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

6. Pokud se týká staršího úvěru, pak postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 35, žalobkyně však předložila i další důkazy (č. l. 15, 19 a 20). Vyhodnocením žádosti č. l. 57 bylo prokázáno, že původní věřitelka vycházela z deklarovaného příjmu 25 026 Kč, který ověřila na běžném účtu žalovaného, ověřila stav insolvenčního rejstříku, BRKI (CBCB) a interní databázi. Žalovaný deklaroval 0 Kč na výdajích a na nájemném 4 000 Kč, věřitel stanovil normativní částku 8 702 Kč. Žalovaný deklaroval absenci jiných splátek, věřitel z databází jak výše zjistil (interní) kontokorentní úvěr s limitem 1 000 Kč a splátkou cca 83 Kč, interní revolvingový úvěr s limitem 32 000 Kč a splátkou cca 1 600 Kč, interní úvěr z kreditní karty s limitem 10 000 Kč a splátkou cca 500 Kč a další dva interní úvěry se splátkami 5 334 Kč a 2 293 Kč, které byly předmětným úvěrem konsolidovány a splátka se navýšila jen na 8 320 Kč, celkové splátkové zatížení na 10 503 Kč. Byl předložen výpis z běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období srpna 2018 až července 2019 (č. l. 58 až 94). Vyplývá z něj průběžný příjem od [anonymizována tři slova] s průměrem 26 562 Kč měsíčně. Dne [datum] je zaznamenáno čerpání 108 395,30 Kč (žalovaný nevěděl, oč se jedná, pokud nešlo o odstupné – č. l. 107 p. v.), dne [datum] čerpání 150 000 Kč, dne [datum] čerpání 10 000 Kč, dne [datum] čerpání 5 000 Kč, dne [datum] čerpání 49 252,62 Kč (toho dne měl být čerpán úvěr s jistinou 335 000 Kč – č. l. 57) a dne [datum] čerpání 54 748,50 Kč, které odpovídá zde projednávanému staršímu úvěru (byť dle smlouvy se mělo aritmeticky jednat o rovných 50 000 Kč). Dne [datum] je zaznamenána platba nájemného 8 500 Kč, dne [datum] ve výši 9 303 Kč, dne [datum] ve výši 8 500 Kč. Dále jsou patrné příchozí platby od [právnická osoba] – [právnická osoba], ve dnech [datum] (11 266 Kč), [datum] (11 266 Kč), [datum] (9 114 Kč), [datum] (9 114 Kč), [datum] (9 144 Kč), které soud interpretuje jako příjem z pracovní činnosti, což se potvrdilo odpovědí této společnosti (č. l. 97) na dotaz soudu, která sdělila, že šlo o mzdu [jméno] [příjmení] (která figuruje dle č. l. 43 jako spolužalovaná žalovaného ve sp. zn. 13 C 99/2017 ve věci dlužného nájemného a dle žalovaného šlo o přítelkyni – č. l. 107 p. v.). K tomu žalovaný uvedl (č. l. 107 p. v.), že ve [právnická osoba] – [právnická osoba], tento příjem někdo telefonicky ověřoval. Průběžně nejsou generovány úspory, účet je vyčerpán do sjednané výše kontokorentu okolo 1 000 Kč.

7. Tehdejší výpis CBCB (BRKI) žalobkyně nepředložila. Soud si opatřil aktuální výpisy CBCB (BRKI), jako i CNCB (NRKI). Z NRKI č. l. 46 vyplývají pouze čtyři úvěry, čerpané až po roce 2019. Z BRKI (č. l. 49) vyplývají kromě obou předmětných úvěrů dále následující úvěry – všechny od původní věřitelky: Kontokorentní úvěr ze dne [datum] s limitem 1 000 Kč, který vyplývá i z výpisu z běžného účtu jak výše. Dále revolvingový úvěr ze dne [datum] s limitem 50 000 Kč, který zjevně nebyl doplacen a pohledávka byla postoupena třetí osobě – zjevně opět žalobkyni, neboť nárok byl projednán ve věci zdejšího soudu sp. zn. 18 C 252/2023. Způsob čerpání tohoto úvěru soud z výpisu běžného účtu nezjistil. Dále čerpal dne [datum] úvěr z kreditní karty s limitem 10 000 Kč, který se z výpisu jeví jako doplacený v červnu 2022, ve skutečnosti jej však sama původní věřitelka uplatnila v řízení zdejšího soudu sp. zn. 27 C 193/2023 (č. l. 98) jako neuhrazený. Žalovaný k němu uvedl (č. l. 107 p. v.), že neví, proč nebyl rovněž konsolidován a měl za to, že jej doplatil. Čerpání tohoto úvěru může odpovídat čerpání na běžný účet jak výše (dne [datum]). Téhož dne ([datum]) však žalovaný dále čerpal úvěr s jistinou 150 000 Kč, který byl konsolidován předmětným úvěrem v červenci 2019. Dále žalovaný dne [datum] čerpal úvěr s jistinou 335 000 Kč, který byl rovněž konsolidován předmětným úvěrem v červenci 2019. Dále dne [datum] žalovaný čerpal úvěr s jistinou 25 000 Kč, který dosud nebyl doplacen a byl uplatněn samotnou původní věřitelkou u zdejšího soudu ve sp. zn. 27 C 279/2023, což je obvyklé, neboť tato uplatňuje zpravidla první ze série úvěrů, zatímco následné postupuje třetím subjektům (zde žalobkyni).

8. Úvěrovou smlouvou č. l. 23 ze dne [datum] ve znění dodatku č. l. 27 (změna měsíční splatnosti) žalobkyně prokázala, že se žalovaným původní věřitelka usilovala o sjednání závazku úvěru s jistinou 529 504 Kč, z níž 145 906 Kč bylo určeno na úvěr č. [bankovní účet], 333 598 Kč na úvěr č. [bankovní účet] a zbývajících 50 000 Kč k volné potřebě žalovaného. Byla sjednána doručovací adresa [adresa]). Dle úvěrové historie č. l. 28 žalovaný na tento závazek celkem uhradil 180 341,19 Kč. Byly doloženy upomínky č. l. 33 a 34. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 37) vypracování i zaslání (č. l. 39) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

9. Pokud se týká mladšího úvěru ve spojeném spise, platí následující: Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 30, žalobkyně však předložila i další důkazy (č. l. 15, 23 a 35). Vyhodnocením žádosti č. l. 43 bylo prokázáno, že původní věřitelka vycházela z deklarovaného příjmu 25 369 Kč, který ověřila na běžném účtu žalovaného, ověřila stav insolvenčního rejstříku, BRKI (CBCB) a interní databázi. Žalovaný deklaroval 200 Kč na výdajích a na nájemném 2 700 Kč, věřitel stanovil normativní částku 9 190 Kč. Žalovaný deklaroval absenci jiných splátek, věřitel z databází jak výše zjistil (interní) kontokorentní úvěr s limitem 1 000 Kč a splátkou cca 83 Kč, interní revolvingový úvěr s limitem 50 000 Kč a splátkou cca 2 500 Kč, interní úvěr z kreditní karty s limitem 10 000 Kč a splátkou cca 500 Kč, předchozí (předmětný) úvěr se splátkou 8320 Kč a úvěr s jistinou 25 000 Kč a měsíční splátkou 583 Kč. Výsledná splátka s předmětným úvěrem tak činila 13 687 Kč.

10. Úvěrovou smlouvou č. l. 19 ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že se žalovaným původní věřitelka usilovala o sjednání závazku úvěru s jistinou 52 000 Kč k volné potřebě žalovaného. Byla sjednána doručovací adresa [adresa]). Dle úvěrové historie č. l. 24 žalovaný na tento závazek celkem uhradil 51 196 Kč. Byly doloženy upomínky č. l. 28 a 29. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 32) vypracování i zaslání (č. l. 34) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. 11. [právnická osoba], sdělila (č. l. 112), že žalovaný byl jejím klientem v průběhu roku 2014 a 2015, nesdělila, že by něčeho dlužil. [právnická osoba], sdělila (č. l. 115) že žalovaný s nimi sjednal úvěr až [datum], tedy po rozhodné době. Žalovaný tak neprokázal, že by měl v rozhodné době závazek od nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů (přičemž skončené závazky se v databázi NRKI uchovávají jen 4 roky – notorieta).

12. Z přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 43) vyplývá, že žalovaný čelil exekucím již v roce 2014, 2018 a 2019. Věc sp. zn. 46 EXE 2305/2018 byla dle č. l. 106 skončena již v červenci 2018. Věc sp. zn. 62 EXE 3416/2019 byla zdejším soudem vyřízena až v září 2019 a dle č. l. 105 vymožena hned v říjnu 2019. Exekuční inhibitorium tedy soud u žalovaného v rozhodné době nezjistil.

13. Ke svým poměrům žalovaný doložil výplatní pásky za měsíce březen až červen 2023 (č. l. 103 [číslo]) od [právnická osoba], s. r. o., kde pracoval jako recepční, s příjmy 13 450 Kč, 12 915 Kč, 13 236 Kč a 13 343 Kč (včetně stravenkového paušálu).

14. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 180 341,19 Kč a 51 196 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. důkazů od žalobkyně (byť vytvořených samotnou původní věřitelkou) neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

16. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci byla dřívější poskytovaná jistina tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Žalovanému byly sice úvěrem konsolidovány dva krátce předtím čerpané úvěry (opět účelově nevymezené a nijak nezajištěné), současně mu však zůstaly tři další úvěry. V případě druhého zde projednávaného úvěru se pak dokonce žalovanému podařilo v mezidobí načerpat další úvěr, jehož osud byl rovněž neblahý (sp. zn. 27 C 279/2023).

17. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2018 proti němu byla povolena první z vícero následných exekucí. Při konsolidaci úvěrů s jistinami 335 000 Kč a 150 000 Kč nezajištěným úvěrem s jistinou 529 504 Kč je pak nemyslitelné, aby úvěruschopnosti osoby nebyla zkoumána maximálním myslitelným způsobem (pro spotřebitelské úvěry), totéž pak platí i pro úvěr následný (jemuž předcházel další úvěr, který byl projednán v jiném řízení).

18. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila vyhodnocení poměrů a výpisy z účtů, které jí byly známy. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

19. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila skutečné poměry a výdaje žalovaného, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého zaměstnance na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány. Soud tak nemá dostatek údajů k posouzení významu tvrzení o nulových výdajích na č. l. 57, které je zjevně nesmyslné.

20. Okolnost předchozích úvěrů sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. Pomine-li soud dlouhodobou historii běžného účtu žalovaného, k níž měla banka plný přístup a z níž vyplývá, že žalovaný (včetně spolužijící osoby a jejího příjmu) si dlouhodobě žil nad poměry postupným čerpáním dalších a dalších úvěrů, je patrné, že úvaha o disponibilním příjmu není bez ověření vstupních údajů plausibilní. Věřitelka sice použila u obou úvěrů normativní výši životních nákladů a nákladů na bydlení, čímž překlenula nevěrohodné či neúplné údaje od žalovaného, dospěla však k částce, která zřejmě odpovídala toliko holému nájemnému. V některých měsících se objevovala ve výpisech platba nájemného, která sama o sobě nepodkročila částku 8 500 Kč (což je ostatně realistický údaj běžného zdejšího holého nájmu). Je tedy zjevné, že normativní částky 8 702 Kč a 9 190 Kč byly zcela nerealistickým údajem k poměrům žalovaného a navazující kalkulace tak postrádají smysl. Již v době prvního předmětného úvěru již žalovaný hradil 10 tis. Kč, tedy 2/5 svého dělnického příjmu.

21. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, vylučuje však poskytnutí dalšího úvěru (zde opět další jistiny přes 50 tis. Kč k volnému využití), který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být v takové situaci již pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiný závazek s měsíční splátkou v takové výši, že byl dle svého průběžného hospodaření existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího, resp. soud sám zjistil, že šlo mzdu tehdejší přítelkyně žalovaného, což žalovaný při jednání potvrdil). Nelze však akceptovat neprovedení lustrace i v jiné databázi, než CBCB (BRKI), zejména ve vztahu k případným nebankovním úvěrům. Žalovaný jejich existenci k roku 2019 tvrdil, ale neprokázal, když jím označené subjekty odpovídaly úvěru buď staršímu (č. l. 112) či pozdějšímu (č. l. 115). To však pravděpodobnost dalších úvěrů jen zvyšuje a není zřejmé, jak se mohl renomovaný věřitel při konsolidaci dvou úvěrů z pěti a přidání dalších více než 50 tis. Kč obejít bez lustrace v CNCB (NRKI) či jiné databáze s obdobným záběrem produktů/společností ([příjmení], REPI, CRIF atd.). Stejně tak je neakceptovatelné neprovedení hlubší behaviorální analýzy pohybů na účtu žalovaného, které by přinejmenším mělo vést k požadavku na doložení nákladů bydlení vč. plateb energií a případných vyživovacích povinností (kterou žalovaný zřejmě má – od roku 2013), aby věřitel mohl poměry žalovaného vyjádřit adekvátněji, než normativní částkou, která nahrazuje jakékoliv úsilí věřitele a představuje údaj, který se hodí spíše pro pragmatický přístup k vyměřování sociálních dávek státem, než k realistickému posouzení životních nákladů, které mají platit pro několik příštích let. Tím méně dostatečné bylo úsilí věřitele, který poté poskytl další úvěr a poté ještě další (druhý předmětný) úvěr, než sám pochopil, že žalovaný svůj způsob života radikálně nezmění, aby nyní začal úvěry splácet a začal nakupovat přiměřeně svým poměrům (v září 2019 již se splátkovou zátěží nad polovinou svého příjmu – č. l. 43 spojené věci).

22. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. V tomto případě se však spíše projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částkách 0 Kč a na nájemném 4 000 Kč 2 700 Kč nápadně nízké, ani počet či věk vyživovaných osob, natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost (stejně jako výdaje) žalovaného zcela zjevně závislá, když nebyl ani při čerpání vysokých úvěrových jistin prakticky co dva měsíce schopen generovat žádné rezervy účtu. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaný nadto má zřejmě pouze základní vzdělání (v současnosti je ochoten pracovat za poloviční příjem, než v roce 2019), pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu – s přihlédnutím k tomu, že má nejméně jednu vyživovací povinnost, je svobodný a bydlí v nájmu. V neposlední řadě pak výše jeho splátek již v případě staršího úvěru dosahovala 2/5 jeho jeho vlastního čistého příjmu, což je u nezajištěných úvěrů nepochybně představuje hraniční hodnotu. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovaly nebo byly přinejmenším samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Tuto povinnost však věřitelka nemohla vyčerpat registry CBCB (BRKI), IR a [příjmení], bylo nutno zkoumat i nebankovní úvěry, platební historii a reálné náklady. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, první ani pozdější úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Jedná se přitom o přinejmenším jednoho z největších institucionálních věřitelů, poskytující široké portfolio úvěrů a nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí obou úvěrů ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost obou závazků bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o (přistoupení k ) pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

23. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a pojistné z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Stejně tak se soud již nemusel zabývat rozporem požadavku na příslušenství do zaplacení a § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., který tento advokát ignoruje ve všech svých návrzích v doslova průmyslovém měřítku, přestože o něm prokazatelně ví.

24. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 180 341,19 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 349 162,81 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 8 418,14 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora). Stejně tak soud krátil i sazbu úroku z prodlení, když k prodlení nedošlo až dle rozhodnutí věřitele (za trvání platnosti vyšší sazby 11,75 %), ale již poskytnutím jistiny absolutně neplatného úvěru, kdy platila sazba 10 % ročně.

25. Pro zjednodušení výroku (součtem kapitalizovaných úroků z prodlení) soud vyčíslil úrok za období od [datum] do [datum] částkou 5 833,65 Kč a přičetl ji.

26. Stejně tak byla jistina následného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 51 196 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 804 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 12,43 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora). Stejně tak soud krátil i sazbu úroku z prodlení, když k prodlení nedošlo až dle rozhodnutí věřitele (za trvání platnosti vyšší sazby 15 %), ale již poskytnutím jistiny absolutně neplatného úvěru, kdy platila sazba 10 % ročně.

27. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. z důvodu patřičné ochrany žalovaného, proto přiměřeně navýšil lhůtu k plnění, aby měl žalovaný reálnou příležitost před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce dosáhnout refinancování, když aktuálně čelí jen dvěma exekucím od původní věřitelky (z úvěrů jak výše). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, však nebyl shledán důvod, žalovaný by zjevně nebyl schopen hradit splátky v takové výši, aby soud mohl uložit nejvýše 2 až 3 letý splátkový kalendář, když na delší splatnosti se musí případně účastníci dohodnout konsenzuálně.

28. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Rozdíl úspěchu však dosahoval při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku toliko 3,84 %, proto soud dle § 142 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal právo žádnému z účastníků. Soud tak již nemusel zohledňovat skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, který předstírá (dokonce i před Českou advokátní komorou), že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu svědčí o opaku. Dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již jen systemizace spisových značek advokáta a od nich odvozených spisových značek žalobkyně, vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše.