20 C 155/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno , a. s., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Ph.D. sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 doručovací adresou Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno pro zaplacení 41 067,55 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Navržený smír účastníků se neschvaluje.

III. Co do částky , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úroku 30 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, č. , hodnota, , sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., s jistinou , částka, . Tu se žalovaný zavázal splácet 48 měsíčními splátkami po , částka, (celkem měl tedy uhradit , částka, !), což nečinil a úvěr byl dne , datum, učiněn splatným. Domáhala se , částka, na jistině, , částka, na smluvní pokutě, úroků 30 % ročně z , částka, od , datum, do zaplacení. Skutečnost, že takový nárok je v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. právní zástupce žalobkyně dlouhodobě nijak nereflektuje a soud pro neúčelnost již tuto žalobkyni ani neupozorňuje, neboť jde zjevně o jeho vědomé rozhodnutí. Dále se domáhala úroku z prodlení z jistiny od , datum, do zaplacení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že žalovaný předložil doklady k příjmům a byly ověřeny registry, zejména SOLUS, NRKI a ISIR. Soud vyzval žalobkyni k prokázání těchto tvrzení a ta k doplňujícímu podání č. l. 60 především předložila zákaznickou kartu a další listiny., právnická osoba, projednání věci soud nařídil jednání. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registrů NRKI a BRKI a z nich vyplynulo, že bez slyšení žalovaného nelze tam uvedené záznamy beze zbytku interpretovat. Oba účastníci se k jednání dostavili, soud věc projednal v jejich přítomnosti. Účastníci soudu navrhli schválení smíru, neboť žalovaný chtěl požadované plnit ve splátkách.

3. Pro posouzení souladu smíru s hmotným právem (§ 99 odst. 2 věta první o. s. ř.) bylo třeba nejprve provést navržené listinné důkazy. Z formulace platebních povinností v navrženém smíru (resp. v žalobním petitu, k němuž smír nepochybně směřoval) přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Soud však nemůže odhlédnout zejména od případné absolutní neplatnosti jednání, z něhož takový nárok vznikl. Účastníkům řízení přirozeně nic nezabrání, aby si takovou platební povinnost ujednali jakkoliv jinak, mimo jakoukoliv ingerenci soudu (nepodáním žaloby/zpětvzetím návrhu), případně aby si k takové povinnosti zajistili exekuční titul (zejm. notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, pokud příslušný notář přehlédne, co nepřehlédl soud). Ostatně současná epidemie predátorských úvěrů je založena právě na nevědomosti spotřebitelů, že hradí příslušenství (mnohdy záměrně pojmenované jinými instituty), které je v přímém rozporu se zákonem, přijatým k jejich ochraně (a ochraně zbytku společnosti, která na predátorské úvěry doplácí rovněž). Spotřebitelé jsou mnohdy na doplacení předchozích predátorských úvěrů hrdí, neuvádí je jako příčinu úvěrů následných a nedozví se tak o nich dokonce ani soudy, neboť takové záznamy podléhají různě dlouhé skartaci. Domáhají-li se však věřitelé takového schválení soudem, soud nemůže odhlížet od obsahu dosavadního řízení a od již předložených důkazů. Ani ochota žalovaného vyhovět uplatněnému nároku (trvající pravděpodobně jen do okamžiku, kdy jako právní laik v průběhu jednání před soudem poprvé vyrozuměl, že nalézací řízení může skončit i jinak, než plným vyhověním žalobnímu návrhu a že autonomie vůle stran není v tomto podnikání bezbřehá), nemůže ničeho změnit na případné absolutní neplatnosti právního jednání, z něhož taková platební povinnost vzešla. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí. Obdobně by soud postupoval i v případě, že by navržený smír vzešel z protiprávního činu (v této souvislosti má soud na mysli zejména lichvu ve smyslu § 218 , podezřelý výraz, zákoníku, případně jakékoliv jiné jednání s charakterem , podezřelý výraz, činu, přestupku či jednání v rozporu s dobrými mravy). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a žalovaný by se tak podpisem smíru ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázka souladu požadovaného úroku s omezením dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž a soulad úrokové sazby 68,89 % ročně (při anuitním splácení) však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní a zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že mohou být přítomny všechny tři. To se také po provedeném dokazování potvrdilo.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 30, byly předloženy i další důkazy. Z přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 38) vyplynulo, že v roce 2018 čelil exekuci, ta však byla skončena téhož roku vymožením.

5. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala SOLUS či NRKI nebylo ničím prokazováno. Listiny č. l. 65 a 66 jsou ryze interním výstupem, který nemůže nahradit výpis od třetí strany. CBS skóre je nástrojem třetí strany a nenahrazuje povinnost věřitele. Nadto je u žalovaného vykázáno ve výši 261, tedy v „nejnižším segmentu“, což by se nemělo projevit poskytnutím úvěru s enormní úrokovou sazbou, ale pravděpodobně zamítnutím úvěru či sazbou nižší (přinejmenším takovou, jakou žalobkyně inzeruje na webové prezentaci razdvapujcka.cz – notorieta z četných předchozích řízení). Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Žalobkyně toliko předložila (dodatečně) zákaznickou kartu (č. l. 63), dle níž počítala s příjmem žalovaného 30 tis. Kč měsíčně z pracovního poměru u AGC Flat Glass Czech, a. s., výdaji jen ve výši životního minima (, částka, ) a nákladů bydlení jen ve výši , částka, , s nulovými finančními závazky. Příjem je ověřen z redukovaného výpisu z účtu žalovaného na č. l. 64, který tak nemůže odhalit výdajovou stránku jeho hospodaření, natož čerpání a splácení dalších úvěrů.

6. Takto soud opatřil aktuální výpis registru BRKI (CBCB) na č. l. 46 a z něj vyplývá, že žalovaný krátce před čerpáním předmětného úvěru doplatil v srpnu 2022 pět předchozích úvěrů od , právnická osoba, ., s celkovým zůstatkem 192 tis. Kč, konsolidačním úvěrem od téže banky s jistinou , částka, (v listopadu 2022 z něj dlužil , částka, a měsíčně splácel , částka, . Takový způsob hospodaření svědčí o neudržitelnosti a financování předchozích úvěrů následnými (ostatně již v březnu 2023 přestal žalovaný splácet i tento úvěr, což však v době čerpání předmětného úvěru nemohlo být známo).

7. Dále si soud opatřil aktuální výpis registru NRKI (CNCB) na č. l. 51 a z něj vyplývá, že žalovaný kromě pozdějších úvěrů (které nejsou pro posouzení v této věci podstatné) čerpal úvěr z kreditní karty od , právnická osoba, ., z něhož v listopadu 2022 dlužil , částka, , tedy celý úvěrový rámec. Od téže společnosti dále čerpal úvěr teprve dne , datum, ve výši , částka, a v listopadu 2022 z něj dlužil přes 13 tis. Kč. Dále teprve dne , datum, sjednal revolvingový úvěr s , právnická osoba, , a v listopadu 2022 dlužil , částka, , tedy celý úvěrový rámec (, částka, ). Soudu, stejně jako žalobkyni, je dobře známo, za jak vysoké příslušenství tyto společnosti zapůjčují své prostředky. Současně si žalovaný vzal úvěr od , právnická osoba, , dalšího poskytovatele predátorských úvěrů, a to dne , datum, částku , částka, a dne , datum, pak již , částka, a v listopadu 2022 tak dlužil , částka, a byl dokonce v prodlení (pravděpodobně tedy neměl prostředky ani na úhradu obligátního excesivního poplatku za odklad splatnosti, natož celé jistiny s úrokem). Důvod přidělení CBS skóre v nenulové výši není soudu srozumitelný. V každém případě však již údaji z těchto registrů byl výsledek tohoto řízení prakticky determinován a u žalobkyně se opět prokázalo, že zkoumání úvěruschopnosti nevyužívá k vyloučení neúvěruschopných klientů, ale naopak k jejich další exploataci. Schválit v takové situaci smír účastníků by bylo legalizací jednání ve zřejmém hrubém rozporu s dobrými mravy.

8. Návrhem/smlouvou č. l. 24 bylo prokázáno, že žalobkyně usilovala o sjednání úvěru s jistinou , částka, , za niž si ve 48 měsíčních splátkách nechala přislíbit , částka, , tedy s úrokem 68,89 % ročně (RPSN 95,4 %). Přestože si je senát 20C dobře vědom, že česká justice v průběhu posledních tří dekád vyprodukovala četná rozhodnutí, kterými žalobkyni přiznala úroky ještě i vyšší (dříve dokonce bez omezení částkou – takové exekuce trvají dosud), nic to nemění na skutečnosti, že takový úrok je zhruba sedminásobkem obvyklé úrokové sazby, poskytované bankami dlouhodobě (jejich úroková míra se meziročně liší o 1-2 % ročně). Právě v důsledku takových rozhodnutí se reálná výše úročení obdobných nebankovních úvěrů zcela odpoutala od dřívější judikatury, aniž by takový posun odůvodňovala pádivá inflace. Smluvní omezení úroku částkou , částka, na tomto závěru nic nemění – smyslem poskytování úvěru není vydělávat na neschopnosti spotřebitelů úvěr splácet. Další ujednání na výsledek tohoto řízení nemohla mít dopad. Smlouva je podepsána elektronicky, sám žalovaný uvedl, že smlouvu viděl jen ve formě přílohy emailové zprávy, kterou měl potvrdit. Tomu odpovídají zprávy dle č. l. 62 a oznámení č. l. 67, které je typicky zasíláno spotřebiteli dodatečně s vytištěnou smluvní dokumentací. Ta je zjevně účelově zmnožena listinou „dodatek č. , hodnota, “, podepsaný věřitelem o necelé dvě hodiny později, jejímž smyslem je zřejmě předstírání splnění poskytnutí informací před podpisem závazku. Nicméně na smlouvě samotné i dodatku je vyznačen podpis spotřebitelem již ve 14:51 hodin, souběžné či následné vygenerování dodatku, který smlouvu jakkoliv modifikuje, je tedy zjevně bez právního významu. Smyslem je zjevně zahltit spotřebitele v okamžiku kontraktace množstvím samoúčelné smluvní dokumentace (viz seznam až 9 podepisovaných dokumentů na č. l. 69 p. v.), kterou spotřebitel podepisuje naráz, a tím skrýt před spotřebitelem skutečné parametry smlouvy. Byl ověřen účet žalovaného (č. l. 61) předchozí jednokorunovou transakcí. Výpisem č. l. 27 bylo prokázáno poskytnutí jistiny , částka, dne , datum, na účet č. , č. účtu, žalovaného. Přehledem č. l. 28 je prokázáno, že žalovaný žalobkyni uhradil celkem , částka, . Bylo doloženo oznámení o zesplatnění pohledávky dnem , datum, . Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 32) vypracování i zaslání (č. l. 34) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného a v upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem , částka, . Upomínka vzbuzuje dojem právního zastoupení, soudu je však z předchozích řízení známo, že vlastníkem žalobkyně je advokát, respektive svěřenský fond, z něhož za života advokáta nemůže být vyplaceno jakékoliv plnění třetí osobě a který se zřizuje vždy jen na dva roky.

9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému.

11. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svých podáních pravidelně tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

13. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 , podezřelý výraz, zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je požadované příslušenství tak vysoké a ekonomická situace (či přinejmenším jeho chování) spotřebitele tak alarmující, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného , podezřelý výraz, činu lichvy dle § 218 , podezřelý výraz, zákoníku.

14. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz spotřebitele je tak významně pokřiven. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené. aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“).

15. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný.

16. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila, neodhalila či případně ignorovala předchozí a souběžnou historii úvěrů. Soudu je z desítek předchozích řízení již samozřejmě známo, že úvěry poskytuje předluženým spotřebitelům systematicky, zjevně se tedy jedná o součást její obchodní úvahy. Dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného , podezřelý výraz, oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud (když tvrdí tehdejší lustraci SOLUS a NRKI). Původní věřitelka se také prostřednictvím svého webového systému na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, jak byl žalovaný dotazován a kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace budou do výsledného zápisu uváděny.

17. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Z objektivních dokladů doložila pouze redukovaný výpis účtu s příjmy žalovaného. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Nadto zjevně nelze ponechat úvěr bez účelového určení (k úhradě předchozích závazků). Žalobkyně však rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila dle databáze ARAD pod 10 % p. a. a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiné závazky s měsíční splátkou v takové výši, že byl na čerpání úvěrů ekonomicky závislý. To vyplývá především z jeho úvěrové historie. Bez ohledu na to, kolik v daném okamžiku činila výše jeho měsíčních splátek, bylo zjevné, že žalovaný nehospodaří udržitelným způsobem a poskytnutí jakéhokoliv dalšího obdobného úvěru bylo jen další exploatací spotřebitele v současném období relativního bezpráví, pokud se týká výše příslušenství, požadovaného v nejrůznějších právních podobách prakticky všemi poskytovateli spotřebitelských úvěrů. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částkách , částka, a , částka, nápadně nízké a nerealistické, ani skutečnou výši splátek (kterou by bylo nutno netriviálním způsobem určit u závazků z kreditních karet a revolvingových úvěrů). Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovala, neboť připuštění šestého úvěru sice nelze vyloučit, zcela jistě však předchozími úvěry nemohou být úvěry od výše jmenovaných nebankovních subjektů s lichevními parametry. Žalovaný nadto pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval podprůměrného příjmu. K hrazení excesivního příslušenství jej tak ve skutečnosti nekvalifikoval přebytek zdrojů, ale neznalost či tíseň. To vše bylo samo o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout a nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

18. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k formě kontraktace a k úrokové sazbě, která násobně přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a skutkového znaku , podezřelý výraz, činu lichvy (cca 60 % ročně). Stejně tak se nemusel zabývat rozporem požadavku na obchodní úrok do zaplacení s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., čehož se tento právní zástupce domáhá ve všech návrzích a zjevně takové jednání nepovažuje za rozporné se stavovskými povinnostmi advokáta.

19. Soud především neschválil smír účastníků. Nikoliv proto, že do protokolu nebyl nadiktován v podobě, jaká by mohla založit vykonatelný exekuční titul. Takový nedostatek by soud s účastníky sám odstranil, neboť je má povinnost sám ke smíru vést. Ale pro rozpor žalobou požadovaného nároku (resp. jeho poloviny) s kogentními ustanoveními práva, přijatým právě k ochraně spotřebitele a společnosti jako celku. Jak výše uvedeno, tyto důvody soud v projednávané věci shledal kumulativně hned tři.

20. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Na tom nic nemění, ale odhodlání žalovaného přijmout závazek a splácet jej, neboť závazek vycházel z porušení kogentních ustanovení zákona na ochranu spotřebitele a část požadovaného plnění je tak stejně protiprávní, jako by byla povinnost dát do zástavy osobní doklad, vzdát se práv na ochranu spotřebitele či poskytnout vlastní párový orgán. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, musí dopadat na úvěr, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

21. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení. Nárok na obchodní úrok samozřejmě soud nepřiznal, ostatně část byla i v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.

22. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil již několik exekucí pro jeho další úvěrové závazky. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář (pokud žalovaný dosáhne oddlužení, žalobkyni beztak pravděpodobně čeká splátkový kalendář podstatně delší), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem zakoupení této pohledávky a vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, předstírajícím, že klient využívá práva na zastoupení advokátem za mimosmluvní odměnu. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Zjevně však své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyl schopen. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

23. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení úspěšná (, částka, ) i neúspěšná (, částka, ) prakticky v totožné míře (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.