20 C 156/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného s datovou schránkou podnikající fyzické osoby ID anonymizováno pro zaplacení 49 047,19 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 36 428,48 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 348,84 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 36 428,48 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 1 730 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 12 618,71 Kč, úroků z prodlení v kapitalizované výši 1 202,98 Kč, kapitalizovaných úroků 4 001,35 Kč a 231,10 Kč, úroku v sazbě 9,9 % ročně z částky 43 501,21 Kč od [datum] do zaplacení, úroku v sazbě 15 % ročně z částky 2 603,98 Kč od [datum] do zaplacení, části úroku z prodlení v sazbě 6,75 % ročně z částky 46 105,19 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky 9 676,71 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 1 086 Kč, a to do 21 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], sjednané mezi žalobkyní a žalovaným s jistinou 70 000 Kč a úrokem 9,9 % ročně. Úvěr byl předčasně věřitelkou zesplatněn ke dni [datum] pro neřádné splácení sjednaných splátek a požadovala uhradit jistinu 46 443,21 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 1 323,63 Kč a dále v sazbě 15 % ročně z jistiny 43 501,21 Kč od [datum] do zaplacení a s obchodním úrokem v kapitalizované výši 4 001,35 Kč a dále v sazbě 9,9 % ročně z jistiny 43 501,21 Kč od [datum] do zaplacení. Déle se domáhala zůstatku z kontokorentního úvěru ze dne [datum] k běžnému účtu žalovaného č. [bankovní účet], který byl zesplatněn dnem [datum]. Z tohoto závazku se domáhala jistiny 2 603,98 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 228,19 Kč a dále v sazbě 15 % ročně z jistiny 2 603,98 Kč od [datum] do zaplacení a s obchodním úrokem v kapitalizované výši 231,1 Kč a dále v sazbě 15 % ročně z jistiny 2 603,98 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Návrh banky, uplatněný u soudu v roce 2023 a současně podaný advokátem, překvapivě zcela postrádal tvrzení k povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost. Soud tedy musel žalobkyni vyzvat k doplnění (č. l. 61), ta podáním č. l. 73 na jedenácti stranách realizovala obsáhlé poučování soudu o obsahu této povinnosti, vyzdvihla rozsah svého koncernového podnikání, postěžovala si na stručnost právní úpravy této povinnosti a konstatovala, že lustrovala (zejména) bankovní i nebankovní registry, zkoumala příjmy i výdaje žalovaného. V BRKI zjistila úvěr z kreditní karty z [datum] s měsíční splátkou 1 750 Kč a nepodstatné ojedinělé prodlení. Příjem zjistila z čestného prohlášení ve výši 18 000 Kč měsíčně a provedla behaviorální analýzu z běžného účtu žalovaného za poslední 3 měsíce. Na výdajích se spokojila s údaji od žalovaného (bydlení 2 500 Kč, ostatní výdaje 1 000 Kč) a sama pracovala s výdaji ve výši 14 883 Kč, když na bydlení započetla statisticky pravděpodobnější částku 4 902 Kč, dále jako výdaj životní minimum 3 860 Kč a na závazcích u žalobkyně 3 371 Kč. Vyzdvihla, že žalovaný úvěr dvaceti splátkami nejprve řádně splácel, což je v souladu s jejím přesvědčením, že jeho schopnost úvěr splácet vyhodnotila správně. Ke svým tvrzením předložila důkazy (č. l. 79 až 94).

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil, na trvalém bydlišti mu bylo doručeno náhradním způsobem (poté byla obálka vhozena do označené domovní schránky) a žalovaný se nevyjádřil ani k věci samé. Soud jej informativně obeslal i na zjištěnou emailovou adresu [email] (č. l. 60), bez odezvy. Žalovaný sice má datovou schránku coby podnikající fyzická osoba, soud však není oprávněn (bez výslovné žádosti žalovaného) tuto adresu používat pro procesní doručování písemností v řízení, kde je žalován jako fyzická osoba nepodnikající. Jakkoliv se takový postup může zdát z laického pohledu nelogický, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. stanovisko Ústavního soudu ve sp. zn. Plsn 1/ 2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 3887/2017). Pokud tedy žalovaný chce, aby mu vždy bylo doručováno do datové schránky, musí buď požádat zdejší soud (či jiné v úvahu připadající instituce veřejné moci, od kterých očekává písemnost) o doručování vždy jen do datové schránky podnikatele, či si založit i druhou datovou schránku – osoby fyzické nepodnikající. V aktuální situaci sice soud rozsudek zašle do zjištěné datové schránky, ale s pouze informativním významem pro žalovaného a procesní doručení bude odvozeno od doručování do vlastních rukou na adresu trvalého pobytu.

4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). V této věci však není vyloučeno, že žalovaný jednoduše na své závazky rezignoval, o čemž svědčí počet nalézacích řízení za poslední rok – 6.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle registru obyvatel má žalovaný stávající trvalé bydliště evidováno již od května 2015 (č. l. 10). Dle sdělení OSSZ Teplice ze dne [datum] (č. l. 59) není žalovaný veden jako zaměstnanec, živnostník ani příjemce důchodu. Soud nicméně zjistil, že žalovaný ve skutečnosti podniká pod [IČO], k němuž má zřízenu datovou schránku.

6. Dle úvěrové smlouvy č. l. 13 ze dne [datum] účastníci usilovali o závazek úvěru s jistinou 70 000 Kč bez účelového určení, splatnou 48 měsíčními splátkami po 1 803 Kč měsíčně při úrokové sazbě 9,9 % ročně, poplatky jsou upraveny za podpisem stran na straně 6. Součástí je přistoupení k pojištění za pojistné 70 Kč měsíčně. Interním účetním dokladem č. l. 17 bylo prokázáno poskytnutí jistiny 70 000 Kč na účet žalovaného dne [datum] Smlouvou o bankovních službách č. l. 18 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta debetní karta a spořicí účet, smlouvou č. l. 19 z téhož dne mu byl k běžnému účtu poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 2 000 Kč s úročením 19,99 % ročně, poplatky jsou upraveny za podpisem stran na straně 4. Úvěrové podmínky č. l. 22, sazebník č. l. 25, obchodní podmínky č. l. 28, oznámení o sazbách č. l. 34, prohlášení o zdravotním stavu č. l. 79 ani obchodní podmínky pro kolektivní pojištění č. l. 92 neměly na výsledek řízení vliv. Dle úvěrové historie č. l. 36 až 50 žalovaný celkem na starší úvěr uhradil (položky TC11) 36 175,50 Kč. Dopisem č. l. 52 ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že od tohoto úvěru odstoupila, obálkou č. l. 53 prokázala jeho zaslání na adresu žalovaného dle smlouvy. Dopisem č. l. 51 ze dne [datum] a p. v. ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že od druhého úvěru rovněž odstoupila. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 54) vypracování i zaslání (č. l. 56) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

7. Žalobkyně předložila stručný dobový výpis lustrace BRKI/NRKI (č. l. 81), soud si vyžádal úplný, aktuální. Dle výpisu CNCB (NRKI) na č. l. 64 zde figurují 4 úvěry, čerpané až v roce 2022. Dle výpisu CBCB (BRKI) na č. l. 68 zde kromě pozdějších pěti úvěrů figuruje revolvingový úvěr z [datum] od [právnická osoba] s rámcem 55 000 Kč, který byl k červnu 2021 čerpán v rozsahu 43 tis. Kč (dále do minulosti historie výpisu nesahá). Dále je zde úvěr od žalobkyně z [datum] s jistinou 150 000 Kč a měsíční splátkou 3 371 Kč. Ve formulářové žádosti o starší úvěr (č. l. 82), zjevně strojově vyplňované pracovníkem žalobkyně, žalovaný deklaroval, že adresu obývá od roku 1999, je svobodný, má pravidelný příjem 18 000 Kč bez uvedení jakéhokoliv dalšího detailu, na bydlení vynakládá 2 500 Kč (bez dalšího detailu) a jediné další výdaje jsou„ ostatní“ ve výši 1 000 Kč. Není vyplněn žádný předchozí úvěrový závazek, přestože jsou zde výslovně kolonky pro spotřebitelský úvěr, hypoteční úvěr a kreditní kartu. Z výpisu běžného účtu žalovaného za období května 2020 až do poskytnutí staršího úvěru (č. l. 84 až 91) vyplývá, že žalovaný účet využíval pro drobné platby, současně však využíval hotovost, když nejsou patrné platby za bydlení, naopak jsou bankomatem vkládány různé částky (11 000 Kč, 2 000 Kč, 5 000 Kč, 1 000 Kč, 500 Kč), když jeho příjem pocházel z dávek nemocenské od ČSSZ [obec], když v pracovní neschopnosti byl již od [datum], měsíčně činil cca 12 tis. až 15 tis. Kč. Splácel telefon ([datum] částkou 500 Kč, [datum] částkou 3 676,79 Kč, [datum] částkou 2 346 Kč), dne [datum] hradil splátku„ hello kreditu“ ve výši 2 000 Kč.

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku dvou úvěrů ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 36 175,50 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

11. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Předložená listina č. l. 81 má jen velmi omezenou informační hodnotu a není zřejmé, zda zachycuje úvěr od [právnická osoba] či jiný, již doplacený a skartovaný úvěr. Nezachycuje však ani předchozí úvěr od žalobkyně, zjevně tedy takovému dílčímu výpisu nelze důvěřovat v tom smyslu, že by skutečně postihoval stav BRKI a NRKI. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Náklady ověření jejich stavu se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek 490 Kč. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování úvěru, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let).

12. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením deklarovaných tvrzení, předložila výpis z běžného účtu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

13. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála přinejmenším tím, že neověřila skutečné příjmy (a jejich povahu a udržitelnost) ani výdaje žalovaného, resp. když již tak dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, a také se prostřednictvím svého zaměstnance na vyplňování zákaznické karty sama podílela a je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

14. V projednávaném případě žalobkyně soud nezjistil, že by žalovaný uváděl vysloveně nepravdivé skutečnosti. Ostatně žalovaný je právní laik a není vyloučeno, že spíše zodpovídal dotazy pracovníka banky, než že by samostatně vyplňoval dotazník a zodpovídal za jeho úplnost. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém výpadků příjmů a předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši jistiny staršího úvěru bez účelového určení, je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé, a to již proto, že žalovaný již měl jiné dva závazky s měsíční splátkou v takové výši, že tvořila nejméně cca třetinu jeho příjmu. Současně je zřejmé, že údaji o příjmu nelze přikládat váhu, pokud byl žalovaný již šestým měsícem v pracovní neschopnosti a nebylo tak zřejmé, jaké povahy byla jeho pracovní neschopnost, kde před tím pracoval a kdy se případně mohl vrátit k výdělečné činnosti, nemluvě o nižším faktickém příjmu, který vyplýval z výpisu účtů, než příjmu, který je deklarován. Z behaviorální analýzy účtu žalovaného nadto vyplývá, že není zřejmé, jakou formu bydlení žalovaný užívá a kolik za ni případně hradí, dále že čerpal krátkodobý úvěr a pravděpodobně i úvěr na spotřební zboží (telefon) a otázky vzbuzují i vklady na účet, které však nelze bez dalšího považovat za legitimní příjem, který by mohl suplovat rozdíl mezi deklarovanými 18 tis. Kč měsíčně a výší nemocenské dávky. Soud zjistil, že žalovaný podniká pod [IČO], což mohla a měla zjistit i žalobkyně, na což mělo navázat úsilí o zjištění ekonomické úspěšnosti podnikání žalovaného, přinejmenším zkoumáním obsahu posledního daňového přiznání. Úvěr byl nicméně nepochybně čerpán v režimu spotřebitelském, žalovaný ostatně ve smlouvách ani své IČO neuvádí.

15. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Soud již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částkách 3 500 Kč nápadně nízké, ani zdroj příjmu žalovaného po případném návratu k pracovní činnosti, ani další mandatorní výdaje. Jistina přitom byla poskytnuta bez účelového vymezení, pojištění nelze považovat za dostatečné zajištění závazku (ostatně je závislé na hrazení pojistného), nemluvě o skutečnosti, že žalovaný byl v pracovní neschopnosti a není tak zřejmé, zda vůbec mohl platně takové přistoupení k pojištění sjednat, aniž by bylo zřejmé, jaký je důvod pracovní neschopnosti. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují, přinejmenším jsou samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Poměry žalovaného měly být před poskytnutím dalších 70 000 Kč zkoumány mnohem zodpovědněji, než vyplněním čestného prohlášení, nahlédnutím do databází a zjevným zanedbáním údajů o souběhu dvou úvěrů a údajů z výpisů účtu žalovaného. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, první úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatek, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně, nota bene jde-li o banku. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o přistoupení k pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud. Tím je nutně dána i neplatnost každého následného úvěru, tedy i poskytnutí kontokorentu ve výši 2 000 Kč, jakkoliv samostatně by si ověření úvěruschopnosti žalovaného u takového úvěru prakticky nežádalo ověření ani v tom rozsahu, v jakém jej žalobkyně činila. Soud tak má za neplatné oba úvěry.

16. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat banka s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

17. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

18. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 36 175,50 Kč (poplatek 490 Kč soud bohužel při vyhlášení opomenul započítat na stranu úhrad a již je vyhlášeným výrokem vázán), přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 33 824,50 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 221,71 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 33 824,50 Kč od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora). Stejně tak soud nepřiznal část úroku z prodlení v sazbě 6,75 % ročně, když prodlení nastalo již dnem následujícím po poskytnutí jistiny z absolutně neplatného závazku a v takové době s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. platila úroková sazba 8,25 % ročně. Žalobkyně nemůže těžit u absolutně neplatného závazku ze situace, kdy jej učiní splatným až později, tedy v době, kdy takový úrok činil 15 % ročně. Obdobně pak soud naložil i s druhým úvěrem a nepřiznal část kapitalizovaného úroku z prodlení, nepřiznal úrok z prodlení v sazbě 6,75 % ročně a nepřiznal obchodní úrok.

19. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (63,12 % při kapitalizaci veškerého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, viz pomocné výpočty na č. l. 97), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (26,24 %). Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 500 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 962 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

20. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalovanému povolil v tomto roce již jednu exekuci (další lze očekávat). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouroční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

21. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Dále je již výlučně na žalovaném, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Stejně tak je na žalovaném, zda bude stejně laxně přistupovat i ke svým ostatním závazkům, které jsou aktuálně u zdejšího soudu projednávány (sp. zn. 12 C 131/2023 – tatáž žalobkyně, sp. zn. 19 C 67/2023 – energie), resp. již byly projednány (sp. zn. 11 C 149/2023, 11 C 85/2023), ale nejsou dosud exekučně vymáhány.