20 C 160/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 15 938 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15 938 Kč s úrokem z prodlení v sazbách: 8,25 % ročně z částky 1 950 Kč od [datum] do zaplacení, 8,5 % ročně z částky 7 238 Kč od [datum] do zaplacení, 11,75 % ročně z částky 5 850 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný není povinen platit žalobkyni náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem, došlým soudu dne [datum], domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni shora v I. výroku uvedené plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od [datum] do [datum] (30 dní), když žalovaný jako vlastník či provozovatel (dle pojistné smlouvy) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru mezi 1 850 do 2 500 cm3 s [registrační značka] ([příjmení] [jméno] 156) neuzavřel v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla (1 950 Kč) s úrokem z prodlení, a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (300 Kč). Dále úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od [datum] do [datum] (154 dní), když žalovaný jako vlastník či provozovatel (dle údajů v registru silničních vozidel) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru mezi 1 350 do 1 850 cm3 s [registrační značka] ([příjmení] [příjmení]) neuzavřel v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla (7 238 Kč) s úrokem z prodlení, a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (300 Kč). Konečně pak také úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od [datum] do [datum] (90 dní), když žalovaný jako vlastník či provozovatel (dle údajů v registru silničních vozidel) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru mezi 1 850 do 2 500 cm3 s [registrační značka] ([anonymizována dvě slova]) neuzavřel v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla (5 850 Kč) s úrokem z prodlení, a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (300 Kč).

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Tím spíše to platí u nároků této žalobkyně, které mají tendenci se opakovat za navazující období, či být překvapivá v situaci, kdy nový vlastník (nepojištěné) vozidlo řádně nepřeregistruje či likvidátor vozidla neoznámí jeho vyřazení z provozu. Žalovaný však těmto nárokům čelí ve skutečně nebývalém rozsahu a týkají se různých vozidel, nepochybně si je tak problematiky alespoň v obecné podobě dobře vědom.

4. Soud posoudil předložené listinné důkazy a tvrzení žalobkyně a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalovaný jako vlastník a provozovatel osobního automobilu Alfa Romeo 156 se zdvihovým objemem motoru 1 910 cm3, maximálním výkonem 77 kW a maximální hmotností 1 815 kg s [registrační značka] neuzavřel v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Žalobkyně již tradičně své tvrzení o šetření v pojistné smlouvě nedoložila, soud však před vyzýváním a následným vyčkáváním či prodlužováním lhůty k vyjádření zvolil ověření a pojistnou smlouvu č. l. 58 si opatřil sám. Žalovaný dle ní vozidlo skutečně jako své dnem [datum] pojišťoval. Výzvou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 2 250 Kč. Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkami ze dne [datum] a [datum], doručovanými rovněž na platnou adresu trvalého pobytu žalovaného. Dále byla dne [datum] zasílána upomínka od inkasní agentury [právnická osoba], kterou žalobkyně ze soudu neznámého důvodu považuje za účelnou, přestože jde pouze o čtvrtou výzvu v řadě, zasílanou (dle obsahu všech dosavadních řízení senátu 20C) na shodnou adresu, kam následně míří i předžalobní výzva od advokáta. Je však věcí žalobkyně, jak případně marní částku 300 Kč, na kterou má nárok i bez zasílání této upomínky. Dne [datum] zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou adresu.

5. Žalovaný jako vlastník a provozovatel [značka automobilu] [anonymizováno] se zdvihovým objemem motoru 1 390 cm3, maximálním výkonem 44 kW a maximální hmotností 1 435 kg s [registrační značka] neuzavřel v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Výzvou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 7 538 Kč. Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkami ze dne [datum] a [datum], doručovanými rovněž na platnou adresu trvalého pobytu žalovaného. Dne [datum] zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou adresu.

6. Žalovaný jako vlastník a provozovatel osobního automobilu Hyundai Trajet se zdvihovým objemem motoru 1 991 cm3, maximálním výkonem 83 kW a maximální hmotností 2 510 kg s [registrační značka] neuzavřel v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Výzvou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 5 850 Kč. Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkou ze dne [datum], doručovanou rovněž na platnou adresu trvalého pobytu žalovanéhoDne [datum] zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou adresu.

7. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce podle ustanovení (zejména § 1 odst. 2, § 4 a § 15) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a vyhlášky č. 205/1999 Sb., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni plnění dle I. výroku shora. Příležitost prokázat, že žalovaný vozidla již nevlastnil, či v rozhodné době dokonce již byla například zničena, žalovaný bez zjevného důvodu promeškal. Protože je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má žalobkyně vedle práva na zaplacení pohledávky podle § 1970 občanského zákoníku nárok na zaplacení úroku z prodlení a použitá sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dále má nárok na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 3x 300 Kč. Důvod ke krácení příslušné sazby dle zdvihové kubatury motoru soud v případě vozidla [anonymizováno] neshledal, neboť rozpor v parametru zdvihového objemu a rizika zvýšených škod vůči ostatním účastníkům silničního provozu zde nedosahuje takové zjevné intenzity, aby se soud odchyloval od platné vyhlášky, vozidlo má značnou hmotnost. V případě vozidla [příjmení] [jméno] se jedná o poměrně krátkou dobu, výše sankce proto nedosahuje takové intenzity, aby soud považoval za procesně účelné se od vyhlášky odchylovat.

8. Pokud žalovaný již není faktickým vlastníkem vozidla (v případě již prodaného vozidla srov. zejm. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 114/20), či vozidlo neexistuje nebo není provozuschopné, měl by evidovaný stav v registru vozidel ve vlastním zájmu co nejrychleji dát do souladu se skutečností a současně informovat žalobkyni, jinak bude analogickému nároku čelit opětovně a je otázkou, zda budou uplatňována i období následná, pokud vozidlo zůstalo nepojištěno. Soudu není známo, zda žalobkyně tuto informační povinnost ve své výzvě splnila (druhou stranu výzvy soudu nepředkládá), proto soud z opatrnosti činí toto poučení alespoň v elementární podobě. Jelikož žalobkyně má přístup pouze k adrese dle registru obyvatel (nadto dlouhodobě vychází pouze z údajů v registru vozidel, či kupních smluv a podobných podkladů od třetích osob, které mohou být a poměrně často také jsou zatíženy chybou, resp. ztrácejí v čase aktuálnost), veškeré písemnosti bude žalovanému doručovat na jeho trvalé bydliště (zjištěné doručovací adresy v tomto řízení si aparát žalobkyně a právní zástupkyně, zpracovávající ročně desítky tisíc obdobných návrhů a systematicky chybující, pravděpodobně ani nepovšimne).

9. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť pro jinou, než základní (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Ostatně žalovaný je zjevně masivně předlužen obdobnými nároky, čelí mnoha exekucím za rok 2022 a oddalování splatnosti by tak pouze poškozovalo zájmy žalobkyně a jejího právního zástupce ve vztahu k pořadí ostatních pohledávek věřitelů žalovaného.

10. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla ve sporu plně úspěšná, proto by jí soud přiznal veškeré náhrady účelně vynaložených nákladů řízení. Soud se v tomto případě však nejprve zajímal o skutečnost, zda žalobkyně tyto náklady vynaložila v (nejméně) třech souběžných řízeních účelně. Souběžné řízení sp. zn. 18 C 159/2023 bylo zahájeno dne 3. 6. 2022, přestože v něm žalobkyně odeslala výzvy dne [datum] a [datum]. Řízení bylo vedeno o 10 086 Kč a na náhradě nákladů řízení již bylo přiznáno 2 252 Kč. V souběžném řízení EPR [číslo], které bylo zahájeno [datum], bylo požadováno 7 190 Kč a platebním rozkazem bylo přiznáno 1 489 Kč. Tato řízení mohla být spolu s nároky v předmětné věci zahájena jediným návrhem, ostatně nároky v předmětné věci žalobkyně začala uplatňovat již v roce 2021. Pokud tedy tři žalobní návrhy s několika již dříve splatnými pohledávkami z analogického titulu podala v intervalu dvou měsíců, je zřejmé, že postupovala bez ohledu na existenci kumulace nároků. Soudu je z předchozích četných řízení a jejich souběhů známo, že žalobkyně první nárok vymáhá i prostřednictvím [právnická osoba], a. s., přičemž takovou upomínku v předmětné věci skutečně předložila a je datována dnem [datum]. Dokonce ani tato souvislost tedy není s to logicky vysvětlit, proč právní zástupkyně žalobkyně oba nároky nespojila do jediného návrhu (resp. soudu je známo, že v důsledku vyřizování stovek tisíc případů ročně trpí její činnost, kromě značné nesoustředěnosti na obsah výzev soudu, logicky i na prodlevy ve vyřizování). Soud proto podání tří návrhů nepovažuje za účelný postup a náklady přiznává tak, jako by žalobkyně podala jediný návrh, když v předchozích řízeních jí již bylo na náhradě nákladů řízení přiznáno 1 489 Kč a 2 252 Kč. Při společném uplatnění by tyto činily nejvýše 3 507 Kč, neboť by se uplatnil § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 500 Kč, a soudní poplatek by činil 1 329 Kč. Soud by s ohledem na četnost nároků skutečně přiznal odměnu dle § 14b tamtéž. Soud proto již žalobkyni další náhradu nákladů přiznat nemohl, neboť částka již byla v souběžných řízeních překročena.