20 C 162/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem tamtéž proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 doručovací adresou poste restante Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno pro zaplacení 27 619,20 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 11,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek , částka, , , částka, a úroku 26,16 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. , tel. číslo, ze dne , datum, , sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou , částka, . Žalovaná již měla zaplatit , částka, , domáhala se plnění , částka, s úrokem a poplatky , částka, , s kapitalizovaným úrokem z prodlení , částka, a dále od , datum, z částky , částka, do zaplacení a s úrokem v sazbě 26,16 % ročně v kapitalizované výši , částka, a dále od , datum, z jistiny do zaplacení (tedy tradičně v přímém rozporu s kogentním ustanovením § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.).

2. Tvrzení žalobkyně ohledně splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. byla i v tomto formulářovém návrhu banální a neurčitá. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady, vyjmenované příkladmo a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytl. Zda zkoumala externí evidence (při RPSN 167,56 % to soud považuje za imperativ, zvláště pokud své úvěry sama zadává do registru NRKI), neprokazuje. Ostatně shodné odůvodnění používá právní zástupce pro nároky i dalších původních věřitelů, jejichž pohledávky hromadně nakupuje a uplatňuje. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze důvěřovat ani pokud je výjimečně dotvrzena lustrace NRKI a BRKI. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální.

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s postupem souhlasila předem a žalované zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, zůstane pasivní. Jelikož žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud ji však přesto vypátral a kontaktoval na telefonu její sestry, sdělila soudu adresu pro doručení jak v záhlaví shora a požádala o informativní kopii na email (, e-mail, ). Jejího vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. Na adrese pro doručení jí bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť nebyla vyzvednuta a jednalo se o poste restante.

4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované pro každé další případné řízení adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud z vlastní iniciativy zjistí, zkusí obesílat (což při ceně přes , částka, za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.

5. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, i když se s návrhem mohla snadno seznámit. V praxi soudu jde bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti nemají ani tušení.

6. Soud právního zástupce žalobkyně (který je dle obsahu statutu svěřenského fondu zjevným skutečným majitelem žalobkyně) pro zjevnou neúčelnost nevyzýval k doplňování vágních tvrzení ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“), ani proč se i zde, tak jako ve stovkách dalších řízení, domáhá příslušenství v rozporu s § 122 odst. 4 ZSÚ, neboť tak činí systematicky a zjevně se nejedná o pouhý ojedinělý omyl.

7. Nemohla tak košatě připomenout soudu (jak to činí v doplňujících podáních), že uvedením nepravdivých údajů by se spotřebitel mohl dopustit trestného činu. Soud na tomto místě může pouze zopakovat, že to obdobně platí pro věřitele, zprostředkovatele a právního zástupce, pokud se týká trestného činu lichvy, případně pro původního věřitele, pokud se týká správního deliktu dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. či § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Soud zde však není od toho, aby se „zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-, datum, /) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Pouze původní věřitel ví, zda i vůči němu probíhá či neprobíhá obdobné a vždy několik let trvající řízení, které postihlo většinu jeho přímých konkurentů. Z předchozích desítek řízení o nárocích této původní věřitelky vyplývá, že i tato systematicky zneužívá povinnost ve smyslu § 86 ZSÚ toliko k nastavení parametrů smlouvy (nebonitní klient typicky splácí týdenní a hotovostní splátky), nikoliv k neposkytnutí úvěru osobě, která zjevně není schopna takový úvěr splácet. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů, konstatujících v rozporu se smyslem ochrany spotřebitele dle komunitárního práva opak. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem jen pro procesně aktivní spotřebitele. Porušení povinnosti věřitele dle § 86 ZSÚ je pro soud důvodem i pro neschválení případného smíru účastníků a pro nevydání rozsudku pro zmeškání a pro uznání, podmíněné absencí porušení kogentních ustanovení práva. Pokud žalobkyně neustále uvádí, že zanedbání této povinnosti vede pouze k neplatnosti relativní, sama velmi dobře ví, že takový právní názor je již několik let vyvrácen a proti bezpočtu částečných či úplných zamítnutí jejích žalob se pro zjevnou nadbytečnost sama neodvolává. Zjevně tedy pouze zkouší zmást účastníky, kteří se nespolehnou na soudní ochranu a podlehnou záměrně nepravdivým informacím od původní věřitelky/(advokáta) žalobkyně.

8. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 31 (i když žalobkyně předložila i další důkazy – smlouvu a seznamy postoupených pohledávek). Dle zákaznické karty č. l. 27 žalovaná uvedla odlišnou adresu faktického pobytu, ve , Anonymizováno, , svobodný stav, učňovské vzdělání, bezdětnost, potřebu úhrady neočekávaných výdajů, absenci účtu a automobilu, zaměstnanecký poměr kuchařky s příjmem , částka, , další (a nijak nespecifikovaný) příjem domácnosti ve výši , částka, , výdaje pouhých , částka, na splátku jiného úvěru a pouhých , částka, na ostatní životní náklady, měla být kontrolována pracovní smlouva potvrzení o příjmu za únor až duben 2022 (které předloženy nebyly).

9. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala externí databáze, nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysokou jistinu a takto excesivní příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru CNCB (NRKI) a CBCB (BRKI). Kromě předmětného úvěru z něj jiný úvěr nevyplývá, tedy ani takový, který žalovaná deklarovala jako splácený v roce 2022 (někteří predátorsky jednající věřitelé však do registrů své úvěry vůbec nezadávají, např. , právnická osoba, , či úvěry od koncernu CFIG). Soud zejména ověřuje, zda úvěru bezprostředně nepředcházel jiný úvěr téhož věřitele a tedy zda je jistiny následného úvěru vůbec skutečně poskytnutým plněním. V tomto případě nic takového nezjistil, žalovaná zůstala pasivní a rovněž soudu ničeho ze své úvěrové historie neobjasnila.

10. Dle úvěrové smlouvy č. l. 28 činí úroková sazba 88 % ročně, RPSN činila 167,56 %. Smlouvou bylo prokázáno, že věřitel usiloval o sjednání závazku, z něhož by za 65 týdnů ze žalované vylákal za poskytnutí , částka, celkem , částka, (kromě poplatků je dále požadováno pojištění). Dle přehledu splácení č. l. 26 žalovaná v celkem , hodnota, případě uhradila , částka, (jako obvykle se ukázalo, že splácení po týdnech ve skutečnosti zpravidla neprobíhá) a již při sjednání úvěru byly ze žalované vylákány splátky za 4 týdny. Soud se již setkal s vyjádřením spotřebitele, který k dotazu soudu, proč splácel více, než musel, u této věřitelky uvedl, že mu bylo řečeno, že „je pro něj výhodné zaplatit to předem, aby to nemusel platit na konci měsíce“. Zda výběrčí věřitele používají tuto či jinou frázi, soud neví. Situace se však pravidelně opakuje a zcela jistě nejde o náhodnou iniciativu dlužníků.

11. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 33) vypracování i zaslání (č. l. 35) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na adresu žalované. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem , částka, a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku.

12. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Soud tak vycházel z tvrzení, že dosud uhradila pouze , částka, . Povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr žalobkyně v tomto případě výjimečně přiměřeně vypořádala a pro absenci námitek žalované soud tato tvrzení nezpochybňoval. Tento důvod absolutní neplatnosti závazku (nikoliv relativní, jak tato žalobkyně s oblibou zcela zjevně nesprávně uvádí ve svých podáních), tak soud v tomto řízení výjimečně nedovodil, jakkoliv nebyly doloženy ani podklady, do kterých údajně věřitel nahlížel.

13. Pokud se týká plnění v rozsahu I. výroku shora, soud shledal nárok v takové části pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatným. Sjednané navýšení 17 118 v podobě „součtu úroku , částka, , částky za zpracování, doručení, administrativní činnost , částka, a částky za flexibilní a komfortní splácení , částka, “ (těmito pojmy věřitel v různých verzích smluv doslova žongluje) je třeba posuzovat dle svého obsahu. Zjevně se v úhrnu jedná o jediné navýšení úvěru, které je skutečným důvodem poskytování takového produktu a jediným ziskem podnikatele. Podle svého obsahu se tak jedná o jiné vyjádření úrokového navýšení. Takové navýšení pak odpovídá sazbě 88 % ročně (případně 143 % ročně při anuitním úročení/splácení). Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, ve sp. zn. , spisová značka, se podává, že sjednaný úrok ve výši 65 % je plněním, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s plněním poskytnutým pachatelem, ale takový nepoměr může podle konkrétních okolností případu zakládat i sjednání nižšího úroku. I bez exkurzu do trestního práva je však takové úrokové navýšení hrubě rozporné s dobrými mravy, neboť více než trojnásobně převyšuje obvyklou sazbu spotřebitelského úvěru (které nelze zaměňovat s „úvěry na spotřebu“, které jsou spjaty s čerpáním jistiny na pořízení konkrétního zboží), přičemž právě trojnásobné navýšení takové sazby je stropem, rozpoznávaným v judikatuře Nejvyššího soudu pro spotřebitelské úvěry. V praxi zdejšího soudu se neustále opakuje argumentace predátorských poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří se odvolávají na přípustnost až čtyřnásobného navýšení úrokové sazby, počítané od dřívějších ukazatelů ARAD UK20 až UK22 (aktuálně „kontokorentní úvěry“ a „úročené úvěry z kreditních karet“). Hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný.

14. Věřitelé s obdobnými predátorskými úvěry se s oblibou odvolávají na rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, . Dovození přípustnosti čtyřnásobku zřejmě vychází z extenzivního výkladu formulace z odůvodnění tohoto rozsudku: V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Takový výklad je však zjevně nesprávný a na ustálené judikatuře, která připouští nejvýše trojnásobek, se touto formulací ničeho nemění. Již tak je připuštění takového navýšení spotřebitelského úvěru v rámci EHS spíše výjimečně vysoké. Odkazování se na nejvyšší sazby kontokorentních úvěrů či úvěrů z kreditních karet je rovněž nesprávné, neboť nelze rezignovat na výběr správného úrokového ukazatele dle typu úvěru. Projednávanému typu úvěru by sice odpovídala sazba, která v praxi bank jen výjimečně převyšuje 10 % ročně.

15. V projednávané věci reálné úrokové navýšení převyšovalo takovou sazbu přinejmenším desetinásobně a proto je s odkazem na § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné pro hrubý rozpor s dobrými mravy a soud žádné takové navýšení jistiny nepřiznal. Závazek úvěru lze považovat v ostatním za platný, ujednání o úrokové míře však nikoliv. Ustanovení § 577 platného občanského zákoníku nelze aplikovat s odkazem na formulaci „uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas“, neboť je zřejmé, že žalobkyně by takovou půjčku zjevně neposkytla, pokud by se měla spokojit s pouhým úrokem např. 10 % ročně. Tyto formulářové smlouvy se opakují a celkové navýšení je prakticky shodné, závislé na výši jistiny. Tatáž věřitelka dále poskytuje zápůjčky a u nich se reálné navýšení pohybuje vždy vysoko nad 65 % ročně a ani vzdáleně se úrokové sazby nepohybují níže. Úvěry totiž systematicky poskytuje i osobám, které jsou zjevně ve finanční tísni, které jsou již obětí lichevních úvěrů (ať již vlastních či cizích) a které jsou dokonce mnohdy v exekučním inhibitoriu. Tento věřitel vytěžuje soudy úvěry s obdobně lichevním navýšením až do současné doby, nejde tedy o specifickou obchodní praxi konkrétního období, ale o dlouhodobý obchodní model posledních nejméně 20 let zcela bezskrupulózního uvalování lichevního příslušenství na desetitisíce spotřebitelů. Lichevního jak ve smyslu shora citovaného rozhodnutí v trestní věci, tak i ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.), neboť o. z. takové jednání od roku 2014 pojmenovává shodně. , adresa, zoufalejší je situace dlužníka, tím častější je týdenní splácení a hotovostní splácení v místě bydliště dlužníka, čímž věřitelka umožňuje krátit věřitele se staršími pohledávkami a ještě dlužníka dále exploatovat lichevním úrokem. Beztrestnost, systematičnost a dlouhodobost jejího počínání na území České republiky je pro soud šokující.

16. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o. z. platí, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Toto ustanovení nemá dopad pouze na chybějící ujednání stran, ale rovněž kodifikuje normu způsobu vyjadřování úročení, kterou je žádoucí respektovat zejména ze strany soudů. Takto by sazba skutečně činila podstatně méně, neměla by však charakter průběžného úročení jistiny a neodpovídala by ani způsobu počítání roční průměrné sazby nákladů (RPSN). Absurdně vysoké však obě sazby. Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazením úročení „souhrnným poplatkem“ obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, kdy je sazbou průběžně úročena pouze ta část jistiny, která dosud není postupným splácením umořena. Což není dotčeno ani respektováním dřívější povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku). Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (je-li pojednáváno obecně) se však nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby („p. a.“) a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby by nebylo možno judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole (srovnej např. odst. 7 usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, či , spisová značka, . Soud proto roční úrokovou sazbu počítá s ohledem na postupné umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou. Ujednání obchodních podmínek smlouvy, upravující započtení plateb nejprve na souhrnný poplatek a až poté na jistinu, soud v tomto kontextu (excesivního úročení) považuje za ujednání v rozporu s dobrými mravy, neboť vyjádření navýšení jistiny pevnou částkou je třeba poměřovat právě se standardním způsobem vyjadřování roční úrokové sazby a toto ujednání pak ve své podstatě znamená, že dlužník má do značné míry hradit i takový úrok, který dosud nenastal. Pokud by sjednaný „souhrnný poplatek“ nepřevyšoval částku, odpovídající navýšení o přijatelnou úrokovou sazbu, bylo by takové ujednání platné, neboť by již nevedlo k překračování přípustné míry úročení jistiny. V této věci však míru dobrých mravů překračují oba typy vyjádření úroku, tedy jak 88 % ročně, tak 143 % ročně.

17. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, (C-377/14) ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. V projednávané věci přitom žalovaná ani neobdržela jistinu , částka, , pokud již v den poskytnutí odevzdala , částka, . Obdržela tedy pouze , částka, a již tento fakt by musel modifikovat nárok na sjednané příslušenství. , adresa, více se soud o tyto „detaily“ zajímá, tím častěji zjišťuje různé nesrovnalosti v procesech jednání se spotřebitelem, které věřitel před soudy zamlčuje.

18. K databázi ARAD soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná pouze o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští (troj-) násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od , datum, (resp. od roku 2008, kdy byla přijata příslušná evropská směrnice), kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce „komu“, tak v otázce „s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Zvýšené riziko nesolventnosti nemůže být principiálně řešeno násobným navyšováním sazeb, ale má být řešeno právě neposkytnutím úvěru dotyčné osobě. V oblasti poskytování úvěrů ostatně věřitel může odmítnout poskytnout spotřebiteli svou službu (což je samo o sobě výjimečným oprávněním) a toto oprávnění musí být vyváženo obezřetným přístupem. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Jestliže zákonodárce výslovně chrání spotřebitele „průměrného rozumu“, činí tak právě s vědomím enormního významu intelektu dlužníka pro náchylnost ke sjednávání závazků, které přesahují jeho aktuální i budoucí možnosti, resp. náchylnost k podřízení se pokynům při mimosoudním vymáhání těchto závazků, spojených nezřídka i s nepravdivými a neadekvátními pohrůžkami stran možných následků nezaplacení splátek.

19. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, drobné investování, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za „šmejdské“ a jsou celospolečensky ostrakizovány a eliminovány dříve, než mohou vůbec být zhodnoceny soudy. Ostatně i na oblast spotřebitelských úvěrů již doléhají nejrůznější ustanovení, omezující výši finančních požadavků, která by bez ingerence soudní moci byla bezbřehá, viz zejm. § 122 ve spojení s § 168 ZSÚ, které se retroaktivně uplatní na všechny spotřebitelské úvěry, splatné od , datum, . Dále dle § 1805 odst. 2 o. z. platí, že věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky. Ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však další úroky náleží. Tato ochranná ustanovení však v projednávané věci uplatnit nelze, resp. toho již není třeba, neboť soud nemá důvod přiznat žádné plnění a nemusí se tak zabývat rozporem požadavku s § 122 odst. 4 ZSÚ.

20. Stejně tak soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že za validní argumentaci nepovažuje ani tvrzení v tom smyslu, že průměrná sazba dle ARAD nepostihuje jednotlivé nejvyšší hodnoty, z nichž je průměr počítán - což věřitele znevýhodňuje. Obě výše uvedené argumentace jsou podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku vypořádány právě ustálenou praxí, dle které je připouštěno trojnásobné navýšení průměrné úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami u srovnatelných typů úvěrů. Užití této databáze je jediným smysluplným nástrojem v soudní praxi, kterým lze rozhodovací praxi sjednocovat a neuchylovat se k nepřezkoumatelným „kabinetním“ formulacím typu „taková sazba je obvyklá a ještě přípustná“. Za vysloveně nesprávné soud považuje dotazování vybraných finančních subjektů na úrokové sazby některých produktů ze svého portfolia, neboť takto lze výsledek ovlivnit v řádech desítek až stovek procent právě volbou adresátů a formulací dotazu na určitý typ úvěrů. Bankou v místě je v současné době třeba rozumět jakoukoliv banku, která poskytuje v České republice služby všem spotřebitelům i mimo své kamenné pobočky, zejména prostředky elektronické komunikace, případně lze portfolio omezit na banky s největší klientskou sítí – což extrémní sazby rovněž vyloučí. Databáze ARAD však zahrnuje maximální penzum hodnocených subjektů, řídí se přesnou metodikou a v praxi soudů lze smysluplně diskutovat spíše jen o volbě příslušného „UK“ ukazatele (či jejich kombinace), na projednávaný případ, než tyto ukazatele ignorovat a operovat s relativně neurčitými právními pojmy. Opačným výkladem, tj. dotazováním se pouhého zlomku bank, či dokonce i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, by prakticky nebylo možno dospět k omezení společensky přijatelné výše úrokové sazby, a nebankovní poskytovatelé úvěrů by sazbu každým rokem (s odkazem na své vlastní loňské excesivní sazby) posouvali ad infinitum, pohybujíce se v bludném kruhu sebeposilující se zpětné vazby. Růst úrokové sazby, pokud nekopíruje základní sazby, vyhlašované Českou národní bankou, nepředstavuje společenský ani ekonomický pokrok (naopak jde o hloupé opakování historických omylů jednotlivých zaniklých kultur a civilizací) a nelze jej vysvětlit ani mírou inflace měny či změnou výrobních technologií, cen vstupních produktů a podobnými vlivy, kterým podléhá sféra ostatních průmyslových odvětví - která nespočívají pouze v administraci financí. Přijatelná míra úrokového zisku je historicky naopak relativně konstantní. Selhávání soudů v nalézání této hranice způsobuje exponenciální a jen obtížně řešitelné zadlužování celých skupin společnosti a v konečném důsledku poškozuje i další podnikatelské subjekty, poskytující služby spotřebitelům, neboť uměle navyšuje úvěrové závazky v rámci poměrným způsobem uspokojovaného portfolia nezajištěných dluhů všech věřitelů dlužníka v konkurzním řízení, kde již není výjimečné uspokojení všech pohledávek v řádech jednotek procent s následkem osvobození od placení jejich zbytku. V případě insolvenčních řízení svých klientů těží z umělého navýšení svých pohledávek na úkor ostatních věřitelů, jejichž nároky jsou proporcionální výši jimi poskytnutého plnění (k tomu srov. odst. 77 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). Stejně tak poškozuje i celou ekonomiku, neboť přispívá k inflaci měny.

21. V neposlední řadě soud nepovažuje za korektní nadužívání zásady pacta sunt servanda coby ultimativního argumentu pro připuštění sjednané úrokové sazby vůči spotřebiteli, která však představuje speciální právní úpravu, korigující právě zásady závazkového práva, je-li jednáno se spotřebitelem. Dle soudu má právo ve společnosti především funkci stabilizace a facilitace společenských vztahů a nereflektováním problému uměle navyšovaných závazků je pak poškozována nejen legitimita práva a konformita k právu, ale je posilována role práva coby umělého ekonomického prostředí, v němž lze vytvářením „právních pastí“ (mnohdy s využitím služeb advokacie od samého počátku) realizovat zisk na úkor těch, kteří nejsou nositeli potřebného vzdělání ani co do finanční gramotnosti, postihující aktuální trendy spotřebitelských závazků, natož pak smysluplné praxe v oblasti práva. Složitost až přebujelost práva je problémem, nikoliv ekonomickou příležitostí, vůči které by soudy měly být indiferentní. Trh s úvěry mimo přísně regulované bankovní služby byl připuštěn a účast na něm představuje ekonomické privilegium (vyvažované povinnostmi licencovaných věřitelů dle zákona č. 257/2016 Sb.). O to významnější roli však musí sehrát soudy při regulaci excesů, při kterých jsou závazkové vztahy zjevně zneužívány v prostředí překotně dynamického prostředí inovativních forem a formulací výší závazků, sjednávání závazků prostředky elektronické komunikace na dálku či osobně, avšak mimo obchodní prostory věřitele, prostřednictvím ryze elektronických verzí dokumentů i jejich podepisování („signpad, signdoc“) atd., které kladou o to větší zátěž na rozum (tj. i pozornost a čas) průměrného spotřebitele. Takovým spotřebitelem je v důsledku prohlubující se specializace všech odvětví lidské činnosti v různých situacích každý z nás, tedy i právní profesionál (srov. § 419 a 433 odst. 2 o. z.) či podnikatel (pokud právě jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti). Pochybení (ale ani nezájem o následky) při sjednávání spotřebitelského závazku by nemělo vést k bezvýchodné situaci, v níž se nachází již tak velká část společnosti, až je zřejmé, že nejde pouze o důsledek (sumu) individuálních poklesků, ale o dluh celé společnosti a problém celého systému, který dostatečně nechrání slabší (spotřebitele). Neviditelnou částí tohoto problému je pak nadpoloviční suma osob a domácností, které tyto excesivní závazky dobrovolně hradí ve snaze vyhnout se prodlení a soudnímu řízení, kterým se soudní ochrany před lichevními úvěry nedostane vůbec. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit jako příčící se hrubě dobrým mravům a je na něj třeba hledět se stejným despektem, jako k jiným majetkovým deliktům. Korektiv dobrými mravy se přitom uplatní nejen u smluv spotřebitelských, ale dokonce i v závazcích mezi podnikateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ).

22. Soud proto přiznal žalobkyni nárok pouze na zbývající část jistiny a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 11,75 % ročně z částky , částka, do zaplacení). Soud by proto přiznal žalobkyni nárok pouze na zbývající část jistiny. Žalobkyně v tomto řízení překvapivě veškeré plnění (, částka, ) započetla na jistinu, soud tak nemusel provádět žádný přepočet, natož argumentovat rozsudkem Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Dle toho totiž platí, že takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není.

23. S ohledem na neplatné sjednání výše splátek nelze připustit ani nárok na poplatek , částka, za upomínky. Pokud se týká pojištění, a příslušné části souhrnného poplatku, soud žalobu výrokem II shora rovněž zamítnul, neboť takový poplatek nebyl sjednán v textu samotné pojistné smlouvy, ačkoliv tomu nic nebránilo a žalobkyně může situaci předčasného ukončení pojistné smlouvy či neuhrazení pojistného (což je ve většině pojistných vztahů prakticky jediná podstatná povinnost pojištěnce, pokud nenastane pojistná událost) pravidelně předvídat a tomu uzpůsobit obsahovou stránku pojistné smlouvy. V pojistné smlouvě výše pojistného upravena není, naopak je začleněno do úvěrové smlouvy, kde opět navyšuje celkové navýšení úvěru. Je třeba přihlédnout k odůvodnění (a právní větě) rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, či , spisová značka, ze dne , datum, , dle kterých je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit. Bez prokázání, že věřitel takovou částku na pojistném skutečně odvedl, resp. odvede i při předčasném ukončení smlouvy, nelze než takovou povinnost považovat za další způsob navyšování celkem splatné částky, z níž má přímý prospěch věřitel. Nadto je přinejmenším polovina pojistného určena k pojištění částky, na niž věřitel pro hrubý rozpor s dobrými mravy nemá nárok.

24. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Nejinak tomu bylo i zde. Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Poskytování těchto úvěrů po cca 3 měsících až do výše 4 je v praxi soudu u této věřitelky obvyklé. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění.

25. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná je zřejmě nemajetná, pracuje v dělnické profesi a zřejmě stále čelí exekucím z předchozích let. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení případných dalších věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Je současně zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem zakoupení pohledávky a vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod.

26. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na úhradu účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalované jakékoliv náklady s tímto řízením vznikly, tomu odpovídá III. výrok shora. Stejně tak se tedy soud nemusel zabývat skutečností, že advokáta považuje za skutečného 100 % vlastníka žalobkyně, neboť statut svěřenského fondu obsahuje ustanovení, které počítají s návratem veškeré jmění zakladateli a plnění jiným osobám vylučují (a 23 % akcií dle zápisu z valné hromady v obchodním rejstříku vlastní přímo).