20 C 17/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 84 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] v rozsahu I. a II. výroku shora, sjednané prostředky elektronické komunikace na dálku mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou [částka] a splatností 30 dnů. Žalovaný nezískal nárok na slevu, proto je jistina navýšena o poplatek [částka].

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého bydliště by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soudu se nicméně podařilo mu doručit do vlastních rukou při hlavním líčení v jiné věci, přesto se nijak nevyjádřil. I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z faktického doručení jinam lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již dopisem původního věřitele ze dne [datum] (č. l. 18) bylo prokázáno, že žalobkyně může předmětnou pohledávkou disponovat. Pokud soudu současně předložila smlouvu o postoupení pohledávek až ze dne [datum], zjevně se zmýlila, pravděpodobně v důsledku toho, že žalovanému půjčovala v roce 2019 celkem třikrát (jak vyplývá z přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu a spisů sp. zn. 13 C 326/2021 a 41 C 3/2022). Z těchto věcí soud zajistil úvěrové smlouvy č. l. 36 ze dne [datum] (jistina [částka]), především ale č. l. 34 ze dne [datum] s jistinou [částka] Smlouvou č. l. 20, podepsanou ze strany žalovaného dne [datum] SMS kódem z neznámého účastnického čísla, bylo prokázáno ujednání úvěru s jistinou [částka] se splatností 30 dnů, přičemž jako navýšení je sjednáno 40 % ročně a jako poplatek [částka] po slevě, resp. [částka] před slevou. Ujednání ohledně slevy soud nalezl až na 16. straně smlouvy (bezobsažné zmínky o možnosti poskytnutí slevy také na stranách 4 a 7), když věřitel může dle své úvahy slevu poskytnout v případě, že úvěr bude řádně a včas splacen. Potvrzením č. l. 29 bylo prokázáno, že dne [datum] došlo k výplatě [částka] na účet č. [bankovní účet]. S ohledem na podezřelou emailovou adresu ve smlouvě [email]) soud ověřil vlastnictví tohoto účtu, [právnická osoba], nicméně na č. l. 41 potvrdila, že účet ke dn [datum] provozoval právě žalovaný. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 18 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 19) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného (adresa dle smlouvy).

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec čerpaných [částka] a absence tvrzení o jakékoliv úhradě ze strany žalovaného) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

6. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, proto ji soud k doplnění těchto tvrzení nemusel vyzývat. Uvedla kritéria k posouzení disponibilních prostředků a skutečnost, že žalovaný byl lustrován v databázích ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

7. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele.

8. V projednávané věci však soud především zjistil, že žalovanému právní předchůdkyně o tři dny dříve poskytla za obdobných podmínek [částka]. S ohledem na nemalé navýšení takového úvěru je zřejmé, že pokud se blíže nezaobírala příjmem žalovaného, poskytnutí jakéhokoliv dalšího úvěru je krajně nezodpovědné (poskytnutí třetího úvěru bylo předmětem jiného řízení a soudu již nepřísluší jej komentovat). S ohledem na nízký věk žalovaného a ochotu čerpat úvěr s tak vysokým úrokovým navýšením, nelze vycházet z údajů od spotřebitele bez elementárního ověření, např. získáním mzdového vyúčtování či výpisu z účtu. Nic z toho však žalobkyně netvrdila ani neprokazovala.

9. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, neboť s ním uzavírala nejméně tři závazky. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

10. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy. Nicméně považuje za vhodné (přinejmenším z edukativních důvodů) je v rámci obiter dictum zmínit: Podle § 575 o. z. platí, že má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Podle § 576 tamtéž platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 577 tamtéž platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Podle § 548 odst. 2 tamtéž platí, že podmínka je odkládací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky jednání nastanou. Podle § [číslo] tamtéž platí, že má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § [číslo] tamtéž platí, že zvláště se zakazují ujednání, která (…) f) zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy, g) dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran, h) odkládají určení ceny až na dobu plnění, i) umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit, (…). Podle § [číslo] tamtéž platí, že k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 110 odst. 2 věta první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že obsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, která je nižší, než odpovídá informaci o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, snižuje se celková částka, kterou má spotřebitel zaplatit, tak, aby odpovídala zápůjční úrokové sazbě uvedené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Podle § 1800 odst. 2 o. z. platí u adhezních smluv, že obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.

11. Soud takto v rámci obiter dictum konstatuje, že nad rámec odměny 40 % p. a. z jistiny [částka] by nemohla smluvní konstrukce odměny věřitele obstát. Údaj o 40 % ročně představuje zjevně nižší plnění, než dohodnuté poplatky a s odkazem na shora citované ustanovení § 110 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru tak nelze přiznat více, než 40 % p. a. (čemuž za 30 dní odpovídá podstatně nižší částka). Soud by u tohoto typu krátkodobého„ mikro“ úvěru akceptoval i odměnu vyšší (byť by vyčíslena úrokem mohla dosahovat navýšení v desítkách i stovkách procent p. a.), nicméně muselo by tak být ujednáno jednoznačně. Poplatky v rozsahu [částka] je přitom třeba vykládat dle obsahu jako úrokové navýšení, neboť pojmenováním odměny věřitele jako„ poplatku“ nelze obcházet ustanovení o dobrých mravech, které omezuje zejména smluvní volnost ohledně navýšení spotřebitelských úvěrů (aby nedocházelo k lichvě, na kterou pamatuje nejen trestní zákoník, ale dokonce v § 1796 i o. z.). Poplatek se definičně může vázat k volitelné službě, nikoliv k základní a neodmyslitelné náležitosti závazku, bez něhož by závazek neexistoval (což je v tomto případě odměna za poskytnutí úvěrové jistiny). Úroková sazba 40 % p. a. tak konkurovala navýšení„ po slevě“ a má tak ze zákona přednost.

12. Pokud se týká navýšení poplatku„ před slevou“ ([částka] – [částka], tj. [částka]), opět je třeba takové ujednání posoudit dle svého skutečného obsahu a tím je institut smluvní pokuty ve smyslu § 2048 a násl. o. z., neboť dlužník má zaplatit odlišnou částku v závislosti na tom, zda splní své povinnosti řádně a včas uhradit peněžitý závazek (a současně zda tak rozhodne věřitel, viz dále). V tomto případě však nelze ujednání považovat za platné ani coby smluvní pokutu, neboť je vázáno na odkládací podmínku, která nespočívá v objektivní okolnosti, ale až v libovolném rozhodnutí věřitele. Nadto se jedná o spotřebitelský závazek, kde lze takové ujednání podřadit jak pod obecnou (generální) klauzuli zakázaných ujednání ve smyslu § 1813 o. z., tak i pod vyjmenovaná ujednání dle § [číslo] písmen f), g), h) i i), neboť umožňují věřiteli zcela libovolně dle své úvahy nepřiznat poskytnutí slevy (což rozhodně nesvědčí o poctivém úmyslu věřitele). Takové navýšení by tedy nemohlo obstát ani v případě, že by nebylo posuzováno dle svého obsahu jako smluvní pokuta. A konečně i dle § 1800 odst. 2 o. z. lze dovodit, že celá tato smluvní konstrukce je pro spotřebitele krajně nevýhodná (ale ve smlouvě o délce 17 stran pro běžného spotřebitele současně i nesrozumitelná dle odst. 1 téhož §), resp. zcela závislá na pozdější (libo-) vůli věřitele. V rozsahu [částka] by tak soud na základě tří samostatných výše uvedených důvodů beztak shledal toto ujednání neplatným, přičemž žalovaný coby spotřebitel se platnosti tohoto ujednání aktivně nedovolal (§ 1815 o. z.) a tedy by k němu nebylo lze přihlížet.

13. Jelikož však soud shledal tomu všemu nadřazený důvod (absolutní) neplatnosti, mohl přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na prokazatelně čerpanou jistinu [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení do zaplacení, když počátek prodlení odpovídá době přiměřené možnostem žalovaného ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (který zřejmě neměl v úmyslu žádný ze tří postupně čerpaných úvěru splatit, soudě dle dalšího úvěru ze dne [datum] s jistinou [částka], který soud dále projednává – č. l. 35).

14. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu, jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k počtu dalších závazků žalovaného. Po žalovaném bylo dosud požadováno podstatně více, než soud shledal důvodným, žalovaný tak má teprve nyní možnost uvažovat o úhradě závazku, který se svou výší jeho případným možnostem již nemusí vymykat. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Proto soud poskytl lhůtu v trvání necelých tří měsíců, přičemž je více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn ještě delší lhůtou. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

15. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznával právo na poměrnou náhradu nákladů řízení žalovanému. Tomu však dle obsahu spisu s řízením žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, odtud pak formulace III. výroku shora. V rámci obiter dictum soud dále konstatuje, že ani v případě, že by žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení vznikl, by již žádné soud nepřiznal, neboť je zcela zjevné, že žalobkyně si měla (musela?) být vědoma souběhu více splatných závazků za žalovaným, přesto nechala své právní zástupce podat tři samostatné žaloby, když v předchozích dvou řízeních již dosáhla na přiznaných náhradách nákladů řízení 2x [částka]. Amorálnímu jednání žalovaného, který neplní své závazky, tak zdatně sekunduje i věřitel, který záměrně jedná tak, aby navýšil náklady řízení (což ostatně odpovídá i celkové smluvní konstrukci smlouvy, která by vůči spotřebiteli neměla obstát sama o sobě). Tím by zcela vyčerpala náhradu, kterou by mohl soud přiznat za toto řízení, soudní poplatek z této úvahy nevyjímaje.