20 C 170/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované doručovací adresou poste restante PSČ obec pro zaplacení 714 737,39 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 574 938,23 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 33 917,42 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 574 938,23 Kč od [datum] do zaplacení a na poměrné náhradě nákladů řízení dále částku 14 616 Kč, a to vše do 42 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 139 799,16 Kč, úroku v sazbě 8,25 % ročně z částky 638 360,32 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky 63 422,09 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], domáhala zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], sjednané pro jistinu 600 000 Kč s úrokovým navýšením 8,9 % ročně, dle které měla žalovaná splácet měsíčně 7 649 Kč, ke dni [datum] však byl závazek věřitelkou učiněn předčasně splatným pro jejich nehrazení. Domáhala se tak ve formě plnění dle I. a II. výroku shora vedle úroku z prodlení od [datum] do zaplacení, dále smluvního úroku 36 572,50 Kč (do [datum]) a ve shodné sazbě dále do zaplacení. Soud žalobkyni vyzval k doplnění návrhu o vyjádření ke způsobu splnění povinného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, podáním ze dne [datum] (č. l. 47) žalobkyně doplnila, že tuto povinnost splnila, což doložila doplněním dalších listin k důkazům.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení vůbec nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila, přinejmenším ne formou, jakou by měl soud za povinnost zjistit. Teprve když se na žalovanou soud z opatrnosti obrátil i cestou emailové zprávy, žalovaná odkázala soud na adresu poste restante v [obec] a na této adrese dne [datum] návrh skutečně do vlastních rukou převzala. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). V tomto řízení tedy žalovaná jinou doručovací adresu sdělila, soud ji bude v tomto řízení pro účel zasílání dalších písemností respektovat.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Potvrzením zaměstnavatele [právnická osoba] (č. l. 50) bylo zjištěno, že žalobkyně byla před poskytnutím úvěru ujištěna, že žalovaná pracuje v supermarketu jako prodavač od října 2019 do nejméně [datum] s průměrným měsíčním příjmem za toto období 16 110 Kč (mzda dle výpisů z účtu č. l. 48 a 52 přicházela na účet žalované). Dle posudku úvěruschopnosti č. l. 51 žalobkyně shledala, že žalovaná nečelí insolvenci, své výdaje uvedla částkou 2 500 Kč, proto žalobkyně stanovila výdaje normativním způsobem na částku 6 667 Kč měsíčně. Pokud písemnost uvádí, že žalovaná nepřiznala splátkové výdaje u jiných subjektů, soud tuto formulaci nepovažuje doslovným výkladem za důkaz, že by věřitelka ignorovala pokus o úvěrový podvod ze strany klienta, ale s odkazem na obsah úvěrové smlouvy, která počítá s konsolidací, soud konstatuje, že předchozí dva úvěry se splátkami v celkové výši 7 887 Kč žalobkyni musely být známy. Dále jen konstatován kontokorentní úvěr s rámcovou částkou 5 000 Kč. Zpráva závěrem konstatuje, že žalované tak k pokrytí (ostatních) životních nákladů zbyde 1 377 Kč. Soud dotazem do databází NRKI a BRKI ověřil okolnost případného dalšího úvěru, v NRKI však žalovaná nefiguruje (č. l. 61), v BRKI (č. l. 63) jsou uvedeny úvěry ze dne [datum] (jistina 260 000 Kč se splátkou 3 824 Kč měsíčně od [právnická osoba]) a [datum] (jistina 250 000 Kč se splátkou 4 063 Kč měsíčně od téhož věřitele), oba konsolidované v únoru 2020, dále pak již jen nyní projednávaný úvěr a kontokorentní úvěr s rámcem 5 000 Kč z prosince 2018 od [právnická osoba], souvisle čerpaný od února 2019.

4. Výpisem z běžného účtu žalované č. [bankovní účet] za období prosince 2019 (č. l. 52) a ledna 2020 bylo zjištěno, že vedle splácení dvou nespecifikovaných úvěrů prosinci 2019 (splátky 4 165 a 2 383 Kč) je zde rovněž platba 4 516 Kč, označená jako„ odložená splátka auta“. Počáteční zůstatek účtu byl záporných 4 617 Kč, konečný zůstatek záporných 4 571 Kč, přičemž kontokorentní úvěr byl produkt [anonymizováno]. V lednu 2020 pak žalovaná načerpala úvěrovou jistinu 250 000 Kč, kterou v tomtéž měsíci z účtu odvedla a konečný zůstatek účtu tak zůstal kladných 1 082 Kč. V tomto měsíci již soud v transakcích nedohledal jiné splátky úvěru, než onoho z prosince 2018 s jistinou 260 000 Kč, dohledal však odchozí platbu 11 000 Kč společnosti„ [anonymizována dvě slova]“, z čehož lze dovodit, že žalovaná řešila nijak nespecifikovaný finanční závazek, spojený s nespecifikovaným automobilem.

5. Úvěrovou smlouvou č. l. 15 žalobkyně prokázala, že žalovaná se po načerpání úvěru 600 000 Kč zavázala jej vrátit ve 120 měsíčních splátkách po 7 649 Kč (poslední splátka jen 341 Kč), celkem tedy 910 572 Kč. Využití jistiny bylo účelově vázáno na splacení úvěru u [jméno] [příjmení] [příjmení] ze dne [datum] částkou 262 500 Kč, resp. úvěru z [datum] částkou 254 054 Kč, teprve zbylých 83 446 Kč tak bylo určeno k využití dle volné úvahy žalované. Součástí smlouvy je přistoupení k pojištění u třetí strany s měsíční platbou pojistného 497 Kč a jednorázový poplatek 5 000 Kč za sjednání závazku. Byla doložena historie úvěrového účtu č. l. 19 až 22, z níž vyplývá, že žalovaná na závazek celkem uhradila 25 061,77 Kč, resp. taková částka je na straně snižující celkovou bilanci závazku. Byla doložena upomínka ze dne [datum] (všechny písemnosti jsou zasílány na adresu [adresa]), oznámení o zesplatnění úvěru dnem [datum] (č. l. 24) a předžalobní výzva ze dne [datum] (č. l. 25).

6. S ohledem na to, že zdejší soud je obecným soudem žalované teprve od září 2018 (dle č. l. 33), vyžádal si od Exekutorské komory ČR (k jejíž databázi má mít soud ze zákona elektronický přístup, ten však komora dosud nezřídila) výpis z Centrální evidence exekucí žalované, dle č. l. 47 žalovaná žádnou od roku 2015 neměla. Aktuálního zaměstnavatele žalované soud nezjistil, dle Úřadu práce byla zaměstnancem právě tohoto úřadu do [datum].

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku, s adhezním závazkem přistoupení k rámcové pojistné smlouvě. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 25 061,77 Kč) z provedených důkazů, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. že by uhradila více) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

10. V projednávané věci žalobkyně měla k dispozici výpisy z běžného účtu žalované ze dvou předcházejících kalendářních měsíců, disponovala v dostatečném rozsahu i povědomím o dvou předchozích úvěrech od [právnická osoba], neboť byly poskytnutým úvěrem konsolidovány. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém zhoršené bonity klienta pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s obdobně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí, případně nepovede ke zlepšení, avšak přenese úvěrový zisk z předchozího věřitele na věřitele nového. K tomu v projednávané věci dle soudu došlo. Žalobkyně si byla vědoma, že žalovaná krátce pracuje s příjmem okolo 16 tis. Kč čistého příjmu měsíčně a již splácí téměř polovinu této částky na úvěry s délkou splácení téměř 8 let. Nadto z výpisů běžného účtu žalované vyplývá, že má i další závazky, zřejmě spojené s automobilem. Z žádného tvrzení či důkazu naopak nevyplývá, že by se žalobkyně zajímala o to, jakým způsobem žalovaná předchozí čerpané prostředky využila, zvláště pokud pouhý měsíc před poskytnutím předmětného úvěru načerpala 250 000 Kč a tyto (přinejmenším jejich odvedením z běžného účtu) nezjištěným způsobem odčerpala tak, že již následující měsíc vykazoval účet stejný (limitně záporný) zůstatek a dále chtěla čerpat dalších více než 83 tis. Kč. To vše v situaci, kdy žalobkyně neměla bližší představu o mandatorních výdajích žalované, zejména spojených s bydlením, žalovaná pracovala v nekvalifikované profesi a dosáhla věku pouhých 20 let. Stanovení normativní částky 6 667 Kč měsíčně je jistě střízlivějším hodnocením situace, nežli žalovanou deklarovaných 2 500 Kč, přesto by však soud očekával u poskytnutí ničím nezajištěného (s výjimkou pojištění schopnosti splácet) úvěru s jistinou 600 000 Kč snahu o zjištění aktuálních poměrů dlužníka, aby bylo postaveno najisto, zda je skutečně schopen hospodařit s částkou pouhých 8 tis. Kč měsíčně - což je dle soudu (pro počátek roku 2020) na samé hranici udržitelnosti i v situaci, kdy ještě nedošlo k vypuknutí pandemie onemocnění Covid-19. Značná část těchto nezjištěných proměnných se datuje již do doby poskytnutí předchozích dvou úvěrů předchozím věřitelem, žalobkyně však konsolidací dvou úvěrů celý závazek převzala s vidinou obvyklého úrokového navýšení veškerých jistin. Soud pak konstatuje, že jej lehkovážnost tohoto postupu u tak vysoké částky a u této žalobkyně překvapuje a nepředpokládá, že by se jednalo o standardní chování vůči dlužníkovi s těmito parametry bonity.

11. Žalobkyně nezanedbala prověrku externích databází typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], za nedostatečné však soud považuje zkoumání údajů, které jí byly známé od samotné dlužnice. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

12. V případě žalované byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje nerozšířila o další potřebná zjištění, resp. nedostatek vstupních údajů vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování podkladů sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány a jaké další údaje nezapsala, či nepovažovala za podstatné zjistit. Ostatně matoucí je již vyjádření na č. l. 51 ohledně neuvedení předchozích úvěrů žalovanou, přestože úvěrová smlouva počítá s konsolidací, ohledně čehož se soud zdráhá bez dalšího předpokládat, že byla žalované vnucena věřitelem poté, co byla přistižena při záměrném zatajení tak podstatných skutečností. Pokud však žalovaná skutečně předchozí úvěry vědomě zatajila, bylo by poskytnutí úvěru tím spíše nezodpovědné.

13. Je tedy zřejmé, že pokud by žalobkyně postupovala obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohla poskytnout. Žalované přitom účtovala poplatek 5 000 Kč za poskytnutí úvěru a jednalo se o částku 600 000 Kč, o které lze v případě čerstvě zletilého člověka bez zvláštní pracovní kvalifikace zodpovědně uvažovat snad jen ve formě úvěru s nemovitou zástavou. Žalobkyně tak nemůže žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč přesto postupovala takto lehkovážně, resp. musí nést následek s tím spojeným – nárok toliko v rozsahu poskytnuté jistiny a bez obchodního zisku. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

14. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, pojistné či poplatky z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, která žalovaná dle předložených důkazů od samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

15. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 25 061,77 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 574 938,23 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (33 917,42 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 574 938,23 Kč od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky, pojistné) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení převážně úspěšná (77,73 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (55,46 %). Celková částka těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 25 629 Kč (2 961 Kč bylo z původního přeplatku vraceno), a jelikož předžalobní výzvu a žalobu vypracovala a podala sama žalobkyně, i jí přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jelikož je i sama žalobkyně plátcem DPH, přísluší jí tak částka 2x 63 Kč, odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně. Za doplnění návrhu o tvrzení ke zkoumání úvěruschopnosti klienta samostatná náhrada nenáleží, neboť nešlo o účelné podání v důsledku toho, že tato tvrzení jsou povinnou součástí řádného návrhu na přiznání plnění ze spotřebitelského úvěru (nota bene úvěru se splatností 10 let a navýšením na téměř 1 mil. Kč).

17. O lhůtě k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o značně vysokou částku, u které nelze předpokládat, že by ji žalovaná byla schopna uhradit v základní třídenní pariční lhůtě. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované přiměřeně navýšil lhůtu k plnění, aby měla reálnou příležitost dosáhnout refinancování či jiné dohody (o splátkách?) se žalobkyní, před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku dále významně navýší o náklady exekuce, zejména pokud se žalobkyně nechá zastoupit advokátem. Pro splátkový kalendář nebyl shledán žádný mimořádný důvod, potřebná doba splácení by dalece převyšovala obvyklý rozsah dvou let, který soud bez návrhu/smíru přiznávají, a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. Pokud má tedy někdo nést tíži případného splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaná sjedná (další konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat.