20 C 170/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 46 121,92 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 35 544,58 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 2 200 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 10 577,34 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 2 232 Kč, a to do 28 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], domáhala zaplacení plnění z revolvingového úvěru, sjednaného s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], dne [datum] ve znění dodatků, naposledy dne [datum], s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, který byl předčasně zesplatněn dne [datum]. Domáhala se jistiny 46 121,92 Kč s úrokem z prodlení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 52 uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že byly prověřeny interní a externí databáze a byla kladně vyhodnocena bonita žalované.

2. K projednání věci soud nařídil jednání, žalobkyně s jiným postupem ani nesouhlasila. Přesto se žalobkyně z jednání omluvila v domnění, že pokud soud shledá tvrzení nedostatečná či neprokázaná, věc odročí a nařídí nové jednání. Žalované bylo doručeno do vlastních rukou dne [datum] na adrese trvalého pobytu, rovněž se k jednání nedostavila, bez omluvy. Soud věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 34 s podacím archem č. l.

35. Dle výpisu z Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) č. l. 43 a 44, který si soud vyžádal, nebylo zjištěno, že by žalovaná měla exekuci před rokem 2020.

4. Dle žádosti žalované (na formuláři věřitele) č. l. 21 bylo prokázáno, že žalovaná deklarovala v domácnosti jednoho dalšího člena bez příjmu. Deklarovala, že je vyučena, dále bydlení v družstevním bytě, přesto uvedla nájemné 0 Kč. Deklarovala zaměstnání u [anonymizováno] [právnická osoba] od roku 2016 s příjmem 12 923 Kč. Deklarovala nulové finanční závazky mimo skupinu ČS. Vyjádřením původního věřitele č. l. 53, aniž by bylo uvedeno, ke kterému období se vztahuje, bylo prokázáno, že žalovaná deklarovala příjem 18 500 Kč měsíčně, věřitel dospěl k závěru o výši příjmu 15 340 Kč měsíčně. Žalovaná deklarovala výdaje pouhých 300 Kč, původní věřitel dospěl k závěru o normativních nákladech 8 860 Kč měsíčně. Žalovaná uvedla splátky předchozích úvěrů 0 Kč, původní věřitelka konstatovala tři předchozí úvěry, které žalované sama poskytla, s jistinami (úvěrovými rámci) 15 000 Kč, 10 000 Kč a 74 439 Kč se splátkami 750 Kč, 833 Kč, a 1 491 Kč.

5. Dále žalobkyně předložila výpis z běžného účtu žalované za období od září 2018 do června 2019 (č. l. 54 až 69). Z něj vyplynulo, že v tomto období měla žalovaná příjem od [anonymizováno] [právnická osoba], ve výši 9 967 Kč, 14 063 Kč, 14 088 Kč, 23 754, 18 960 Kč, 7 538 Kč, 18 371 Kč, 10 232 Kč a 13 762 Kč, tedy v aritmetickém průměru 14 526 Kč. Není zřejmý původ plateb 20 000 Kč dne [datum], 56 183 Kč dne [datum], 10 000 Kč dne [datum], 6 000 Kč a 5 000 Kč dne [datum], 74 364,63 Kč dne [datum], 15 139,10 Kč dne [datum], 5 000 Kč dne [datum] a 30 000 Kč dne [datum], které byly v daném měsíci vybrány či spotřebovány. Z neprovedené platby 30 000 Kč dne [datum] lze vyvodit podezření, že účet žalované byl používán pro transakce třetích osob. Dne [datum] je evidována transakce„ splátka úvěru Peníze na klik“ částkou 15 604,25 Kč, z čehož soud dovozuje, že mezi žalovanou a původní věřitelkou existovaly další závazky, které však již v registru BRKI (CBCB) nejsou v současné době vedeny.

6. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Soud si oba výpisy zajistil sám. Z registru NRKI (č. l. 46) žádný dřívější úvěr nevyplynul (což nevylučuje, že zde v roce 2019 nefiguroval). Z registru BRKI (č. l. 48) vyplynulo, že žalovaná čerpala od shodné věřitelky úvěr s úvěrovým rámcem 10 000 Kč dne [datum], v březnu až červnu 2019 byl plně vyčerpán, docházelo k platební neschopnosti a byl jednorázově doplacen okolo září 2019. Dále žalovaná čerpala od shodné věřitelky úvěr s jistinou 150 000 Kč dne [datum], měsíční splátka činila 2 351 Kč (což kontrastuje s údajem o splátce pouze 1 491 Kč jak shora). Takový úvěr původní věřitelka rovněž postoupila třetí osobě a ta jej vymáhá u zdejšího soudu svým jménem (č. l. 72, sp. zn. EPR [číslo] 69 EXE 3170/2021), stejně jako další úvěr z [datum]. Zda a jakým způsobem zdejší soud zohlednil úvěruschopnost v takovém řízení, není senátu 20C v tuto chvíli známo. K pozdějším úvěrům soud nepřihlíží.

7. Úvěrovou smlouvou č. l. 18 ze dne [datum] bylo prokázáno, že byl sjednán revolvingový úvěr s rámcem 15 000 Kč a úrokem 16,9 % ročně. Dodatkem ze dne [datum] (č. l. 27) bylo prokázáno, že u takového úvěru mínila žalovaná s věřitelem dosáhnout navýšení jistiny na 20 000 Kč. Dodatkem ze dne [datum] (č. l. 26) bylo prokázáno, že u takového úvěru mínila žalovaná s věřitelem dosáhnout navýšení jistiny na 50 000 Kč. Informační leták č. l. 24, souhlas se zpracováním údajů č. l. 22 a záznam o poskytnutí informací k přistoupení k pojištění č. l. 23 zůstaly v řízení bez významu. Úvěrovou historií byly prokázány transakce na úvěrovém účtu, soud dopočetl sumu čerpání na 87 626,28 Kč a sumu splátek na 52 081,70 Kč. Bylo prokázáno oznámení o zesplatnění č. l. 31 ke dni [datum]. Byla prokázána upomínka č. l.

32. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 36) vypracování i zaslání (č. l. 37) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované, požadoval úhradu 61 101,80 Kč bez rozkladu částky do 10 dnů.

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více než 52 081,70 Kč) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

11. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let.

12. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením zohledňovaných skutečností. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pokud je to vhodné či se to přímo nabízí, jako v tomto případě, má věřitel možnost provést behaviorální analýzu z historického výpisu účtu. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

13. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila skutečné ekonomické poměry žalované, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu) .Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud.

14. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala, pokud vůbec další listiny k dispozici měla. Předně soud neměl k dispozici údaje o dalších případných závazcích žalované, naznačených z jejího výpisu účtu, což sice úvěruschopnost principiálně nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém přechozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s dalším navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na způsob hospodaření, kdy ani z výpisu účtu není zřejmé, jaké byly skutečné náklady žalované na bydlení a obživu jí a naznačené vyživované osoby v domácnosti, zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná již měla jiné závazky s měsíční splátkou v takové výši, že tvořily cca čtvrtinu jejího již tak vysoce podprůměrného příjmu (soud vychází z výše splátky dle výpisu BRKI, která je vyšší, než dle přehledu od původního věřitele, stejně tak soud vychází z dopočteného průměrného příjmu za 9 měsíců, nikoliv z kalkulací žalované či banky). Soud ani nepotřebuje vyvozovat důsledky ze skutečnosti, že žalovaná v žádosti zjevně neuváděla korektní vstupní informace (o běžném příjmu, o závazcích), neuvedla žádné náklady s bydlením. Je však otázkou, kdo se případně další podílel na vyplňování formuláře č. l. 21 a zda např. žalované neradil pracovník banky. Poměry žalované si však žádaly mnohem důkladnější posouzení, když žalovaná zjevně ve značné míře využívala hotovostní platby, a výpis z účtu tak nedává dobrou představu o jejích poměrech, kdy nelze posoudit, zda vůbec byla schopna hospodařit bez přísunu dalších a dalších úvěrových jistin, nemluvě o mnoha transakcích, evokujících další úvěrové závazky. Již v době sjednaní hlavní smlouvy žalovaná tyto pochybnosti vzbuzovala. Tím spíše pak následně při navyšování jistiny úvěru, kdy mělo posouzení proběhnout opětovně a mělo zohlednit, že žalovaná mezi čerpala další dva úvěry, jednak revolvingový (či kontokorentní nebo kreditní). Kumulace dvou úvěrů takového typu, využívaných obratem až do limitu, je již sama o sobě zarážející a svědčí o velmi napjaté finanční situaci domácnosti. A dále čerpala poměrně vysoký úvěr bez účelového určení.

15. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. V tomto případě se projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, ani počet či věk vyživovaných osob, natož pak další příjmy domácnosti, na kterých zřejmě byla schopnost žalované hospodařit zřejmě závislá (pokud se nejednalo o transakce jiných osob, využívajících účet žalované). Žalovaná nadto měla pouze nízké vzdělání, pracovala v nekvalifikované profesi za minimální mzdu a nedosahovala ani takového příjmu, který deklarovala sama, ani takového, se kterým kalkulovala věřitelka (soud činil aritmetický průměr za celé období výpisu účtu, který mu byl předložen). V neposlední řadě pak soud ani nemohl z výpisů NRKI a BRKI předpokládat, že má k dispozici celkový obraz situace žalované z roku 2019, když z výpisu účtu ke dni [datum] vyplynula transakce„ splátka úvěru Peníze na klik“ částkou 15 604,25 Kč a mezi žalovanou a bankou tak zjevně docházelo i k dalším transakcím a je tak otázkou, nakolik bylo čerpání dalších úvěrů jen odkladem splatnosti předchozích závazků. Nebylo ani tvrzeno, že by se původní věřitel zajímal o stav rejstříku NRKI, což je s ohledem na rozpor mezi údaji, které žalovaná uváděla v žádosti, a údaji, se kterými kalkuloval původní věřitel, neodpustitelná nedbalost.

16. Zjištěné poměry žalované, které lze vztáhnout již k únoru 2019 (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují, nebo přinejmenším byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, další úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Tím spíše to pak platí pro následná dvě navýšení čerpané jistiny. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí postupně navyšovaného úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

17. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle důkazů od samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

18. V daném případě tak byla suma čerpání úvěru (87 626,28 Kč) deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 52 081,70 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 35 544,58 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení.

19. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (77,07 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (54,14 %). Celková výše těchto nákladů pak sestává ze dvou mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 500 Kč a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 845 Kč a 462 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

20. Za zaslání kvalifikované předžalobní výzvy náhrada nepřísluší, neboť takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení, když je požadována podstatně vyšší částka, než je následně skutečně uplatněna v řízení. Ve výzvě ani není vysvětleno, jaká je skladba požadovaného plnění. Ve smyslu § 142a o. s. ř. to však nemělo vliv na přiznání náhrady za ostatní úkony právní služby, neboť v důsledku pasivního přístupu žalovaného k soudem doručené žalobě je zřejmé, že řízení proběhnout muselo a ostatní náklady právního zastoupení tím z hlediska účelnosti dodatečně„ konvalidovaly“.

21. Žalobkyni nepřísluší náhrada ani za doplnění návrhu o tvrzení k povinnosti zkoumat úvěruschopnost. Soud nežádá více, než o základní popis způsobu splnění povinnosti, který by pokrýval alespoň spontánně předkládané listiny. Soudu by tak plně postačovalo formulářové vyjádření v textu formulářového návrhu, zatímco právní zástupce zjevně pominul jakákoliv tvrzení a k předloženým důkazům tak neunášel břemeno tvrzení. Jedná se o přitom již o zcela samozřejmou součást nároku ze spotřebitelského úvěru a nikoliv tedy o překvapivě nový postup soudů, vyplývající např. z judikatury vyšších soudů. Doplnění návrhu o tato tvrzení tak rovněž nelze považovat za účelně vzniklý náklad řízení. Stejně tak žalobkyni nepřísluší náhrada ani 22. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu (např. sp. zn. 27 C 253/2023), když soudy mají k v rejstříku ISAS dispozici fulltextové prohledávání dokumentů (AAM130F), když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy.

23. Dále soud přiznal poměrnou část (54,14 %) z částky 363 Kč, tedy paušální částky náhrady hotových výdajů 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným se zasláním písemné omluvy č. l. 70a, kterou již nelze podřadit pod § 14b tamtéž, neboť následuje po podání formulářového návrhu. Nejedná se však o vyjádření k věci samé, ale pouhou omluvu z jednání, více tedy za ni nepřísluší.

24. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalované povolil v letech 2020 až 2023 již 8 exekucí. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku). Žalovaná již usilovala o své oddlužení (soud tak zjistil, že se stala v prosinci 2019 obětí praktik [právnická osoba] a bude v její prospěch podávat trestní oznámení proti takovému věřiteli), avšak nebylo jí povoleno, neboť nebyla schopna plnit ani své elementární povinnosti dlužníka.

25. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaná nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Dále je již výlučně na žalované, zda doručení tohoto rozsudku a z její strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv.