20 C 174/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované s datovou schránkou 67fjcyd pro zaplacení 25 052,68 Kč s příslušenstvím a 9 296,41 Kč s příslušenstvím,

I. Co do částky 10 000 Kč se řízení zastavuje.

II. Soud ani částečně neschvaluje smír účastníků ze dne [datum].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 24 154,65 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky 24 154,65 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 1 600 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

IV. Co do částky 2 197,98 Kč, úroku v sazbě 23,76 % ročně z částky 25 052,68 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky 10 194,44 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 3,5 % ročně z částky 24 154,65 Kč od [datum] do zaplacení a úroku v sazbě 22,68 % ročně z částky 9 296,41 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení v rozsahu 12,9 % částku 2 530 Kč, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum] s charakterem revolvingu s úvěrovým rámcem 25 000 Kč, spojené se specifickým čerpáním financováním kupní ceny ve výši 8 435 Kč, sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova]. Úvěr se stal předčasně splatným pro nehrazení splátek dnem [datum]. Požadované plnění sestávalo z jistiny 24 155,14 Kč, poplatků 700 Kč, pokut 197,54 Kč, kapitalizovaného úroku 1 464,14 Kč, obchodního úroku v sazbě 23,76 % ročně z částky 25 052,68 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky 25 052,68 Kč od [datum] do zaplacení. Ke zkoumání úvěruschopnosti uvedla, že byly zkoumání externí i interní databáze, příjem dlužnice byl porovnán s výdaji a byla vyhodnocena jako dostatečně bonitní.

2. Ve vedoucí spisové značce byl původně žalovanou podán proti soudem vydanému platebnímu rozkazu odpor, kterým byl závazek uznán co do důvodu i výše, nicméně bylo požadováno přiznání práva splátek po 2 000 Kč s ohledem na rodičovskou dovolenou se dvěma dětmi s příjmem toliko 16 000 Kč a výdaji 13 000 Kč na nájemném a zálohách za služby s tím spojené. Soud s odkazem na § 153a odst. 2 o. s. ř. podle tohoto uznání nemohl rozhodnout rozsudkem pro uznání již proto, že shledal požadované plnění v rozporu s hmotným právem, konkrétně s § 122 odst. 4 pokud se týká obchodního úroku, běžícího dle žalobkyně ve smluvní sazbě do zaplacení (a dle soudu pouze do 90 dnů od [datum]). Dále soud nemohl vydat takový rozsudek bez provedení dokazování i proto, že bylo nejprve třeba vést řádné dokazování k okolnosti, zda závazek nebyl sjednán absolutně neplatně pro rozpor s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, což by rovněž vydání rozsudku pro uznání znemožňovalo rozporem s hmotným právem - což soud následně shledal.

3. Soud spojil věc jiným řízení totožných účastníků u zdejšího soudu, sp. zn. 12 C 72/2022, a to usnesením ze dne [datum]. V takovém řízení se žalobkyně návrhem z (totožného!) dne [datum], plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum] s charakterem revolvingu s úvěrovým rámcem 10 000 Kč, sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova]. První čerpání nastalo až dnem [datum] (smlouva však rovněž sestávala i ze specifického čerpání, které nebylo žalováno a zřejmě bylo již dříve splaceno). Úvěr se rovněž stal předčasně splatným pro nehrazení splátek dnem [datum]. Požadované plnění sestávalo z jistiny 9 234,37 Kč, kapitalizovaného úroku 357,40 Kč, obchodního úroku v sazbě 22,68 % ročně z částky 9 296,41 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky 9 296,41 Kč od [datum] do zaplacení. Ke zkoumání úvěruschopnosti uvedla, že byly zkoumání externí i interní databáze, příjem dlužnice byl porovnán s výdaji a byla vyhodnocena jako dostatečně bonitní.

4. V této věci byl současně soudu předložen návrh na schválení smíru účastníků, podepsaný žalobkyní dne [datum], který zní na žalované plnění v celém rozsahu a nákladů řízení ze zastoupení advokátem 6 934 Kč s přiznáním práva splátek 1 000 Kč měsíčně pod sankcí ztráty výhody splátek. Soud však smír nemohl schválit již proto, že požadované plnění je v rozporu s hmotným právem, konkrétně s § 122 odst. 4 pokud se týká obchodního úroku, běžícího dle žalobkyně ve smluvní sazbě do zaplacení (a dle soudu pouze do 90 dnů od [datum]). Dále soud nemohl smír schválit proto, že bylo nejprve třeba vést řádné dokazování k okolnosti, zda závazek nebyl sjednán absolutně neplatně pro rozpor s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru – což soud následně shledal.

5. Žalobkyně se po zahájení řízení dále vyjadřovala podáním ze dne [datum] (č. l. 50), kde zrekapitulovala proces posuzování úvěruschopnosti a částky, zvažované při posuzování volných zdrojů k hrazení závazků (zejm. příjem 14 000 Kč, náklady bydlení 3 000 Kč, příjem domácnosti 27 500 Kč a celkové náklady domácnosti 11 500 Kč).

6. Podáním ze dne [datum] (č. l. 61) žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, kdy uvedla, že žalovaná uhradila na úvěr dle vedoucí spisové značky 3x 2 000 Kč ve dnech 12. 5., 14. 7. a [datum], a na druhý úvěr 4x 1 000 Kč ve dnech 12. 5., 14. 6., 14. 7. a [datum]. Uvedla i podrobný způsob, jak platby započetla, pro výsledek řízení to však není podstatné a soud proto další text nerekapituluje.

7. Podáním ze dne [datum] (č. l. 70) žalobkyně doplnila k výzvě soudu upřesnila, že každý z úvěrů měl své specifické i nespecifické čerpání, domáhá se tedy plnění ze tří produktů (jak již rekapitulováno shora), dále rekapitulovala dosavadní platby na závazky (celkem 10 843 Kč) na úvěr ve vedoucí spisové značce. K průběžnému splácení uvedla, že splátky byly hrazeny ke konkrétním variabilním symbolům ([číslo] a [číslo]).

8. Ve věci byla nařízena jednání, ta proběhla ve dnech [datum] a [datum], rozsudek byl následně v nepřítomnosti účastníků vyhlášen dne [datum].

9. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení předmětných pohledávek žalobkyně dostatečně prokázala již oznámeními původního věřitele ze dne [datum] na č. l. 18 až 20, resp. 43 spojeného spisu.

10. K úvěru ve spojené spisové značce byl předložen informační formulář č. l. 20 - 22). Dle rámcové smlouvy ze dne [datum] (č. l. 18) bylo sjednáno poskytování bankovních služeb. Dle žádosti o úvěr/smlouvy z [datum] v rozsahu 10 000 Kč úvěrového rámce s minimální měsíční splátkou 5 % dlužné částky při úrokové sazbě 22,68 % ročně (a minimální splátkou 500 Kč) a financování nákupu elektroniky ([anonymizována dvě slova] 5) za 5 290 Kč 10 splátkami po 581 Kč (což nebylo předmětem řízení). Na č. l. 23 p. v. žalovaná deklarovala, že nemá vyživovací povinnost, bankovní účet č. [bankovní účet], že žije u rodičů, pracuje v dělnické profesi ([právnická osoba]) s příjmem 14 000 Kč a výdaji 3 000 Kč. Podpis učinila žalovaná osobně v přítomnosti zprostředkovatelky úvěru [jméno] [příjmení]. Dle výpisu č. l. 32 věřitelka lustrovala databázi [příjmení] a dle výpisu č. l. 31 neměla k [datum] (což je lustrace, která se zjevně vztahuje k jinému úvěrování) jiný úvěr (což je pro soud nesrozumitelné a dle č. l. 73 vyvrácené, viz dále). Dopisem ze dne [datum] (č. l. 36 a 37) byla žalovaná informována o akceptaci žádosti o úvěr (poskytnutí„ [jméno] kreditu“). Všeobecné podmínky č. l. 26 a násl., produktové podmínky č. l. 28 a násl. a ceník č. l. 30 pro výsledek řízení neměly význam. Historií úvěru č l. 33 bylo prokázáno, že úvěr byl postupně čerpán od ledna 2019 a průběžně splácen. Pro výsledek řízení soud považuje významné zejména poslední souvislé čerpání (tj. z doplaceného a nečerpaného úvěru) od dubna 2021 v rozsahu 19 056,65 Kč, na který bylo od [datum] do [datum] postupně hrazeno a celkem uhrazeno 12 400 Kč (dále pak po podání žaloby 4x 1 000 Kč jak výše). Dopisem ze dne [datum] (č. l. 38 - 40) bylo prokázáno odstoupení od smlouvy věřitelem ke dni [datum]. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 44 - 46) vypracování i zaslání (č. l. 47, 48) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

11. K úvěru ve vedoucí spisové značce byl předložen informační formulář č. l. 22 až 24. Dle žádosti o úvěr/smlouvy z [datum] (odvozeno dle termínu dodání zboží) v rozsahu 25 000 Kč úvěrového rámce s minimální měsíční splátkou 5 % dlužné částky při úrokové sazbě 23,76 % ročně (s měsíčním poplatkem 50 Kč a minimální splátkou 500 Kč) a financování nákupu elektroniky za 8 435 Kč 11 splátkami po 843 Kč. Na č. l. 24 p. v. žalovaná deklarovala, že vyživuje jedno dítě, žije s partnerem v nájemním bytě, má nejméně 4 roky bankovní účet, bydlí takto od roku 2018, je na mateřské dovolené s příjmem 9 500 Kč, resp. za celou domácnost činí příjem 27 500 Kč a výdaje 11 500 Kč, zvlášť jsou uvedeny splátky jiných úvěrů 1 530 Kč. Dle výpisu č. l. 29 věřitelka lustrovala databázi [příjmení] a dle výpisu č. l. 30 neměla k [datum] jiný úvěr (což je pro soud nesrozumitelné a dle č. l. 73 vyvrácené, viz dále). Dle rámcové smlouvy z téhož dne (č. l. 27) bylo sjednáno poskytování bankovních služeb. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 28) byla žalovaná informována o akceptaci žádosti o úvěr (poskytnutí„ [jméno] kreditu“). Všeobecné podmínky č. l. 31 a násl., produktové podmínky č. l. 33 a násl. a ceník č. l. 35 pro výsledek řízení neměly význam. Historií úvěru č l. 36 bylo prokázáno, že v srpnu 2019 byl čerpán pouze specifický úvěr 8 435 Kč. Z historie nevyplývá, že by byl splácen (je zde uvedena pouze jediná splátka 843 Kč, nicméně z č. l. 58 (výpis CBCB) vyplývá, že v období (nejméně) dubna 2020 až dubna 2021 nebyl úvěr čerpán, resp. nevykazoval nedoplatek a soud tak dospěl k závěru, že úvěr musel být doplacen. Čerpání revolvingové složky úvěru nastalo poprvé až [datum] a do [datum] bylo celkem vyčerpáno 23 906 Kč. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 38 - 40) bylo prokázáno odstoupení od smlouvy věřitelem ke dni [datum]. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 41 - 43) vypracování i zaslání (č. l. 44) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

12. V rámci úvodního pátrání po pobytu žalované soud zjistil, že žalovaná pracovala pro [právnická osoba], v období [datum] až [datum], její měsíční příjem nikdy nepřesáhl 16,9 tis. Kč, je patrná častá pracovní neschopnost, což koresponduje s těhotenstvím (starší syn žalované je narozen v březnu 2019). Od roku 2019 již žalovaná nikde oficiálně nepracovala (zpráva OSSZ Teplice ze dne [datum] na č. l. 54) ani nečerpala žádný důchod.

13. Jelikož zjištěné skutečnosti k průběhu úvěrového případu byly pro soud nesrozumitelné a podklady pro posouzení úvěruschopnosti dlužníka nevěrohodné, soud si vyžádal výpis z databáze NRKI a z opatrnosti i BRKI. Již z výpisu NRKI vyplynulo, že po sjednání úvěru ze dne [datum] (pouze však specifické čerpání úvěru částkou 5 290 Kč dle spojené věci, ovšem nežalovaná a splacené v únoru 2019) došlo v září 2018 k čerpání jiného úvěru od shodné věřitelky s jistinou 19 834 Kč a měsíční splátkou 2 203 Kč, přičemž v průběhu splácení se žalovaná dostala do prodlení se dvěma splátkami. Úvěr byl doplacen v červnu 2019. Dále došlo již v říjnu 2018 (tehdy se žalovaná dostala do prodlení s druhou splátkou výše uvedeného úvěru) ke sjednání revolvingového úvěru se shodnou věřitelkou s úvěrovým rámcem 10 000 Kč. Soud si vyžádal úplnou úvěrovou historii, tu obdržel (č. l. 78 a 79) a z ní vyplývá, že úvěr nebyl čerpán ihned, ale až od ledna 2019 a to až do srpna 2019, kdy činil 9 511 Kč byl jednorázově doplacen. K dalšímu čerpání téhož úvěru pak docházelo od října 2020 a prosinci 2020 byl opět jednorázově doplacen (z 9 605 Kč), naposledy byl čerpán od dubna 2021 do prosince 2021, kdy byl opět jednorázově doplacen (z 6 944 Kč). V červenci 2019 žalovaná sjednala úvěr s jistinou 25 000 Kč s [právnická osoba], s měsíční splátkou 1 578 Kč, který ihned čerpala, jednorázově však doplatila již v září 2019. Krátce na to došlo v srpnu 2019 k čerpání předmětného složeného úvěru (vedoucí spisová značka). Již následující měsíc – září 2019 žalovaná sjednala dva úvěry, a to u [právnická osoba] Jednak s jistinou 120 000 Kč, se splátkou 2 518 Kč měsíčně, do prodlení se dostala v září 2020 a prosinci 2020 a dále pak dubnu 2021 – tedy právě tehdy, kdy teprve započala čerpání předmětného úvěru (jeho revolvingové složky). Jednak čerpala revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 20 000 Kč, k němuž má soud úvěrovou historii jen od června 2020, kdy již byl úvěr plně čerpán a byl s častým prodlením splácen, až byl doplacen v březnu 2022. Dále je třeba přihlédnout k úvěru ze dne [datum] (neboť revolvingová složka úvěru z vedoucí sp. zn. byla čerpána až v dubnu 2021), sjednaném u [právnická osoba], pro jistinu 20 000 Kč měsíční splátku 541 Kč, který byl ihned vyčerpán a když se žalovaná dostala v prosinci 2020 do prvního prodlení, byl okolo února 2021 jednorázově doplacen. Výpis BRKI č. l. 73 a násl. obsahoval totožné údaje o úvěrech jako výpis NRKI výše a původní věřitelka jako banka měla k těmto údajům přístup.

14. Soud skutková zjištění předchozího odstavce shrnuje tak, že bez ohledu na dobu sjednání obou předmětných úvěrů, v době jejich prvního čerpání (leden 2019 u revolvingové složky úvěru ze sp. zn. 12 C 72/2022; duben 2021 u revolvingové složky úvěru z vedoucí sp. zn.) již bylo z výpisů BRKI i NRKI (jeden další úvěr však poskytla sama původní věřitelka v říjnu 2018) zcela jasně patrné, že žalovaná financuje své úvěrové závazky čerpáním jiných úvěrů jakmile se dostane s původním úvěrem do prodlení, přičemž její úvěruschopnost byla v případě staršího úvěru závislá na příjmu dělnice v deklarované výši 14 000 Kč, v případě druhého úvěru na deklarovaném příjmu druhého člena domácnosti (zřejmě partnera). Přestože v době sjednání úvěrů tyto okolnosti nebyly patrné, v době skutečného prvního čerpání revolvingových úvěrů již došlo k poskytnutí jiných úvěrů od téže věřitelky.

15. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovaly o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad dle tvrzení žalobkyně) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a z předložených výpisů a úvěrových historií, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Žalovaná ostatně nároku neodporovala, dokonce podepsala návrh smíru a druhá závazek uznala. Důvody absolutní neplatnosti dílčích ujednání (běžící smluvní úrok do zaplacení), resp. samotných podkladových závazků však soud zkoumá z moci úřední, tedy bez ohledu na případnou procesní pasivitu žalované strany.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

17. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

18. Soud nemůže hodnotit tehdejší výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků. Pokud žalobkyně v obou případech deklarovala negativní záznam v [příjmení], lze to připustit v případě sjednání staršího úvěru, nikoliv však již u úvěru mladšího, resp. při posledním souvislém čerpání těchto úvěrů, neboť žalovaná se dostávala do prodlení prakticky při každém úvěrovém závazku, který průběžně čerpala – a právě z toto důvodu přibírala závazky další, až tento potenciál sebezadlužování a ochoty věřitelů dále půjčovat postupně vyčerpala. Soud z databází BRKI a NRKI zjistil, že žalobkyně disponovala informacemi o zjevně špatné bonitě žalované, pro které neměla umožnit další čerpání revolvingového úvěru v lednu 2019, natož sjednání dalšího úvěru v srpnu 2019 a jeho nové čerpání ještě v dubnu 2021.

19. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, součástí úvěrových smluv jsou vyplněné poměry žalované. Pokud byly na podporu těchto tvrzení dlužníka předloženy jakékoliv listiny, právní předchůdkyně je neuchovala ani v kopii, resp. nebyly soudu ani k výzvě předloženy. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

20. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála přinejmenším tím, že neověřila případné další závazky žalované a její dosavadní platební morálku, a současně tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, když měla se žalovanou i další závazkové vztahy, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) či jiných zdrojů dat o bonitě dlužníka učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování přinejmenším první smlouvy sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje a na základě jakého podkladu do ní budou zapsány. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy.

21. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalované vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Ostatně žalovaný je právní laik a povinnost posouzení úvěruschopnosti leží na profesionálním věřiteli, který zcela kontroluje proces takového zkoumání. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na navýšení jistin o úrokovou sazbu nad 20 % ročně nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé, a to již proto, že žalovaná již měla i jiné závazky (specifická čerpání), která musela hradit přednostně. Předmětem řízení byly revolvingové úvěry, které byly součástí adhezní smlouvy, vzniklé při nákupu spotřební elektroniky a je tedy zcela zjevné, že s nápadem poskytnutí revolvingového úvěru dlužníkovi zde přichází věřitel. Tím se jeho odpovědnost za počáteční, ale i průběžné hodnocení úvěruschopnosti navyšuje. Průběžné hodnocení si není obvyklou povinností věřitele, je však třeba reagovat na situaci, kdy revolvingový úvěr je poskytnut, není čerpán, v mezidobí však mezi týmiž subjekty jsou poskytnuty a probíhají jiné úvěrové závazky s prodlením dlužníka, věřitel se o aktuálně nečerpaný úvěr nezajímá a následně je z takového nově (tj. z nečerpaného, vyrovnaného úvěru) čerpáno na úhradu předchozích závazků. Na takovou situaci dopadá ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele (…). Nelze totiž připustit postup, kdy věřitel poskytne více kontokorentních úvěrů, resp. dlužník přibere kontokorentní úvěr u dalšího subjektu, a jakmile se dlužník dostane do prodlení s později čerpaným, vyřeší platební neschopnost/předlužení čerpáním dalšího, spícího úvěru. Povinností žalobkyně je nejen úvěr poskytnout v souladu s citovaným ustanovení, ale rovněž tak vyloučit jeho čerpání v situaci, kdy je jí známo (z prodlení z jiného úvěru, který dlužníkovi sama poskytla), že dlužník je nesolventní a pouze tak navyšuje celkem dlužnou částku. Soud přirozeně po původním věřiteli nežádá, aby přistupoval k vypovídání ostatních, nečerpaných úvěrů, nemůže však očekávat právní ochranu v situaci, kdy i v případě zjevného předlužení nadále umožňuje čerpat prostředky ze všech dostupných úvěrových limitů. V dané věci přitom bylo prokázáno, že žalovaná některé úvěry téže původní věřitelky doplatila, stalo se tak pouze proto, že navýšila dluh čerpáním z dalších úvěrů, resp. z úvěrů od třetích stran, o nichž měla žalobkyně jako banka přehled (pokud by se o stav BRKI průběžně zajímala).

22. V případě žalované dále platí, že při původním čerpání se zřejmě nezajímala o historii na běžném účtu žalované, spokojila s tvrzením o příjmu již v prvním měsíci zaměstnání (žalovaná si první úvěr brala dva dny po nástupu do deklarovaného zaměstnání – srov. zprávu č. l. 48) a spokojila se s údajem o výdajích, který je zcela zjevně podhodnocený – 3 000 Kč. Taková benevolence k žadateli o úvěr je sice spotřebitelsky přívětivá, z pohledu věřitele však nezodpovědná. I pokud však soud připustí, že v květnu 2018 by na takový úvěr bylo možno hledět jako na platně sjednaný, pokud tentýž věřitel v září 2018 (kdy již byly dobře patrné výpadky v příjmu žalované, která byla v pokročilém stádiu těhotenství, pravděpodobně započatého v červnu 2018) poskytne další úvěr (který se nadto opět skládá ze dvou různých úvěrových produktů), aniž zohlední, že je zde již jednou přiznaný, leč stále nečerpaný revolvingový úvěr, je třeba považovat takovou situaci za nové posouzení úvěruschopnosti dlužníka, která se nezbytně musí týkat jak nově poskytovaného úvěru, tak vedle toho„ spícího“ revolvingového úvěru – byť tento začala žalovaná čerpat až v lednu 2019 – zjevně z důvodu své platební neschopnosti.

23. V případě pozdějšího úvěru je pak pochybení věřitele ještě více neoddiskutovatelné. Původní věřitel tehdy již dobře věděl, resp. měl vědět, že žalovaná má dítě kojeneckého věku, má problémy s platební morálkou, její příjem se snížil, výdaje se dramaticky navýšily (byť i přiznaných 11 500 Kč je u tříčlenné domácnosti velmi pravděpodobně nerealistický údaj) a dlužnice je existenčně závislá na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího). Ani v tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, pokud poskytla další úvěr a zjevně se projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou nápadně nízké, natož pak další příjem domácnosti, na kterém bylo živobytí i úvěruschopnost žalované zcela zjevně závislé. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je trvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaná nadto měla pouze běžné vzdělání, pracovala v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahovala skutečně minimálního příjmu a přesto si přibírala další úvěrové závazky s dalším navýšením a vyšší celkovou splátkou (jejíž rekonstrukce s ohledem na neúplnou úvěrovou historii přehled všech čerpání soud v rámci BRKI/NRKI neobdržel – poskytovány jsou standardně pouze 2 roky zpětně). Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují, resp. byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Přesto však nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by se věřitel zajímal o historii běžného účtu žalované, o její výdělek v zaměstnání, o její formu a výdaje s bydlením, o příjem druhého člena domácnosti a zřejmě ani o úvěry u třetích stran.

24. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, oba úvěry by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout, resp. umožňovat jejich opětovné čerpání poté, co již byly doplaceny a mezitím došlo (s vědomím věřitele) ke změně v objemu úvěrových závazků dlužníka. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí obou úvěrů ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost obou závazků bez dalšího. Soud se tak již nemusel zabývat rozporem požadavku obou žalobních petitů s ustanovením § 122 odst. 4 spotřebitelského zákona, které tato žalobkyně ve svých návrzích setrvale ignoruje, spoléhaje zřejmě na nepozornost soudů při vymáhání tohoto zákonného omezení k ochraně spotřebitele.

25. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Soud proto nepřihlíží ke způsobu, jakým žalobkyně použila došlé splátky a platby po zahájení řízení (v rozsahu 4x 1 000 Kč a 3x 2 000 Kč).

26. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

27. Soud tak nejprve v důsledku zpětvzetí části žaloby v rozsahu 10 000 Kč I. výrokem tohoto usnesení vyhověl a řízení v této části zastavil. Souhlasu žalované s tímto postupem nebylo třeba, neboť se nedostavila k jednání, kde takové právo případně mohla a měla uplatnit.

28. Podle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. Soud shledal, že podkladový závazek smíru je absolutně neplatný a je tak dán důvod neschválení smíru, což soud vyjádřil II. výrokem shora. Účastníkům v mimosoudním plnění absolutně neplatného závazku nic nebrání, nemohou se však domáhat, aby jejich závazek v takovém případě schvaloval soud a fakticky tak ex post konvalidoval právní jednání, které je od počátku neplatné. Právní moci rozhodnutí, kterým by soud smír neschválil, však soud s ohledem na ekonomii soudního řízení nevyčkával, neboť ke společnému projednání a rozhodnutí byly spojeny dvě věci.

29. V daném případě byla jistina staršího úvěru (celkem od dubna 2021 čerpáno 19 056,65 Kč) deklarovanými a úvěrovou historií prokázanými úhradami uhrazena v rozsahu 16 400 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení. Jelikož k prodlení nastalo již v dubnu 2021, činí s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. úroková sazba toliko 8,25 % ročně, proto soud přiznal úrok z prodlení pouze v této sazbě, zamítal proto úrok v sazbě 11,75 % ročně z nadpočetné jistiny a dále v rozsahu 3,5 % ročně z jistiny, na niž žalobkyni nárok přiznal. V případě mladšího úvěru byla jistina (celkem od dubna 2021 čerpáno 23 906 Kč) deklarovanými a úvěrovou historií č. l. 36 prokázanými úhradami uhrazena v rozsahu 10 843 Kč (č. l. 71), přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení. Jelikož k prodlení nastalo již v dubnu 2021, činí s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. úroková sazba toliko 8,25 % ročně, proto soud přiznal úrok z prodlení pouze v této sazbě, zamítal proto úrok v sazbě 11,75 % ročně z nadpočetné jistiny a dále v rozsahu 3,5 % ročně z jistiny, na niž žalobkyni nárok přiznal. Nároky na obchodní úroky soud nepřiznal v žádném rozsahu. Výroky III. a IV. soud pro přehlednost zjednodušil součtem jistiny, z nichž běží shodné úroky od shodné doby (od [datum] do zaplacení). Celková zamítaná pevná částka ve IV. výroku je dána snížením o částku 10 000 Kč, pro které bylo řízení zastaveno.

30. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení, když v rozsahu 10 000 Kč, pro které bylo řízení zastaveno, je patrné, že bylo vedeno důvodně, žalovaná uplatněný nárok v tomto rozsahu uspokojila. Při kapitalizaci veškerého příslušenství a při zohlednění sumy 10 000 Kč na straně úspěchu činí úspěch žalobkyně 56,45 %, proto má po odečtu úspěchu žalované nárok na 12,9 % celkových (účelně vynaložených) nákladů řízení.

31. Právní zástupce vyúčtoval náklady v částce 53 228,80 Kč a 4 640 Kč. Seznam účtovaných úkonů však nerespektuje procesní souvislosti. Předně soud přiznává za přípravu a převzetí, předžalobní výzvu a sepis žaloby toliko jednou. Neúčelnost„ rozžalovávání“ více pohledávek, nota bene nabytých žalobkyní shodného dne – [datum], je zcela zřejmá. Soud přizná náhradu pouze tak, jako by byl podán návrh jediný. Každý úkon má tak na mimosmluvní odměně dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, hodnotu 2 500 Kč, paušální částka náhrad hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, je výší nedotčena, rovněž však přísluší vždy jen jednou. Soudní poplatek při společném uplatnění nároků by činil 1 374 Kč a více soud nepřiznává.

32. Neoprávněný je ovšem i výčet úkonů, který zcela ignoruje procesní důvody vzniku některých účtovaných úkonů. Za sepis smíru, který je v rozporu s hmotným právem hned ze dvou samostatných důvodů, náhrada nepřísluší, neboť jde o zjevně neúčelné jednání. Stejně tak soud za neúčelné podání považuje to ze [datum], vyžádané soudem k doplnění tvrzení ke zkoumání úvěruschopnosti. Žalobní návrhy sice tvrzení obsahují, ta však mají charakter předtištěné obecné formulace. V tomto smyslu je sporným již to, že návrhy neposuzuje dle § 14b advokátního tarifu jako formulářové, když tyto sice obsahují popis některých ne zcela pravidelných okolností, zcela však pomíjejí podstatné okolnosti jiné (která část úvěru je žalována či nikoliv apod.), které soud musel doslova rekonstruovat skrze výpisy BRKI/NRKI. Pokud tedy žalobkyně doplnila tvrzení o konkrétní okolnosti, které byly zkoumány, jedná se o pouhé odstranění nedostatku původních žalobních návrhů a nejedná se tedy o účelně vzniklý dodatečný náklad řízení.

33. Za částečné zpětvzetí podáním ze dne [datum] soud přiznává náhradu v rozsahu poloviny mimosmluvní odměny. Soud se totiž nedomnívá, že by tento úkon měl být honorován dle § 11 odst. 1 jako plnohodnotný úkon právní služby, tedy částkou 2 500 Kč dle § 7 odstavec 5 advokátního tarifu. Dle odst. 2 tamtéž totiž platí, že: <i>Mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny náleží za každý z těchto úkonů právní služby:</i> <i>a) návrh na předběžné opatření, dojde-li k němu po zahájení řízení, návrh na zajištění důkazu nebo dědictví,</i> <i>b) návrh na opravu odůvodnění rozhodnutí, na odstranění následků zmeškání lhůty a na změnu rozhodnutí odsuzujícího k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách,</i> <i>c) odvolání proti rozhodnutí, pokud nejde o rozhodnutí ve věci samé, a vyjádření k takovému odvolání,</i> <i>d) návrhy a stížnosti ve věcech, ve kterých se rozhoduje ve veřejném zasedání, a vyjádření k nim, s výjimkou odvolání, návrhu na obnovu řízení a podnětu ke stížnosti pro porušení zákona,</i> <i>e) jde-li o výkon rozhodnutí, za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, za sepsání návrhu na zahájení řízení, vyjádření k návrhu, zastupování při jednání a sepsání odvolání proti rozhodnutí,</i> <i>f) účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí,</i> <i>g) účast při přípravě jednání,</i> <i>h) jednoduchá výzva k plnění.</i> Z takového výčtu je zřejmé, že ani relativně komplikovaná podání, vyžadující nesamozřejmé znalosti hmotného i procesního práva, nejsou vždy důvodem k přiznání plné tarifní odměny. I v případě zpětvzetí celé žaloby pro zaplacení je sice nepochybné, že je nakládáno s nárokem ve věci samé, což by formalisticky vzato mohlo vést k aplikaci § 11 odst. 1 tamtéž, zároveň však jde o podání na samotné hranici právní triviálnosti, neboť je-li nárok uspokojen po podání žaloby, postačí pouze elementární slovní vyjádření takové skutečnosti a vůle v řízení nepokračovat, neboť soud již posuzuje pouze omezený okruh skutečností procesního rázu a žalobce již nečelí riziku procesního neúspěchu co do věci samé. V případě částečného zpětvzetí nemůže být argumentace ve prospěch plné odměny o nic silnější, když proti zpětvzetí celé žaloby takové podání postrádá i materii vypořádání náhrady nákladů řízení, tj. vyúčtováním odměny za právní zastupování, které samo o sobě nepředstavuje úkon, který by byl samostatně považován za účelně vynaložený náklad řízení (ostatně § 11 tamtéž jej neuvádí) např. tak, jako není v obchodních vztazích pravidlem požadovat samostatný poplatek za vystavení běžné faktury. Soud tedy právně triviální zpětvzetí žaloby posuzuje jako úkon ve smyslu § 11 odst. 3 tamtéž, tedy za blízký úkonům dle § 11 odst. 2 tamtéž, zejm. pak jednoduché výzvě k plnění, která sice rovněž zahrnuje posouzení věci samé a formulování nároku, který koresponduje s budoucím žalobním petitem, absentuje však vyjádření právní kvalifikace nároku. Opačným výkladem by byl degradován význam jednotlivých úkonů dle § 11 odst. 1 tamtéž, které jsou nesrovnatelně náročnější jak z hlediska časového, tak i z hlediska nezbytné odborné (právní) kvalifikace. Za zpětvzetí žaloby tak náleží odměna ve výši 1 250 Kč, dále paušální částka náhrady hotových výdajů ve smyslu § 13 tamtéž, odpovídajících nákladům, spojeným s částečným zpětvzetím žaloby.

34. Za účast na prvním jednání dne [datum] přirozeně odměna náleží, stejně tak proplacení ztráty za promeškaný čas a cestovní náhrady. Důvodný je požadavek na 600 Kč za 6 půlhodin promeškaného času. Byl doložen technický průkaz vozidla [anonymizováno] s kombinovanou spotřebu motorové nafty 7,1 litru na 100 ujetých km a při vzdálenosti ze sídla advokátní kanceláře ke zdejšímu soudu a zpět 214 km je v souladu s vyhláškou 511/2021 Sb. přiznat požadovaných 2 320 Kč.

35. Není zřejmé, co je míněno požadavkem na odměnu za vyjádření k výzvě soudu z [datum], soud však předpokládá, že jde o podání z [datum]. Soud však toto podání rovněž nepovažuje za účelně vzniklý náklad. K doplnění žalobních tvrzení (a případných důkazů) dle obsahu protokolu z [datum] soud přistoupil proto, že toho nebyl schopen první zástupce při jednání. Stejně tak je třeba připomenout, že soud již přiznal plnou odměnu za samotný sepis žaloby a nelze tak na ni hledět jako na formulář, který ze své podstaty prostý individuálních okolností. Pokud soud ani v přítomnosti právní zástupkyně při jednání (za což je rovněž odměna přiznána) není schopen z předložených důkazů dospět k závěrům o skutkovém stavu, je zřejmé, že se jedná o nedostatek původní žaloby, resp. nepřipravenost právního zástupce na jednání, nikoliv důvod k navýšení odměny, kterou má nést protistrana. Totéž je pak třeba vztáhnout i na odročené jednání, při kterém byly toliko provedeny důkazy, které byly třeba k tomu, aby se soud zorientoval v mnohosti úvěrových závazků mezi účastníky.

36. Odměna tak sestává ze 4,5 úkonu právní služby á 2 500 Kč, tj. 11 250 Kč, 5 paušálních částek náhrady hotových výdajů á 300 Kč, tj. 1 500 Kč, výše uvedených náhrad 2 320 Kč a daně z přidané hodnoty z těchto všech částek, tj. 18 235 Kč a zaplaceného (viz 31. odstavec shora) soudního poplatku 1 374 Kč Celkem tak poměrnou částku náhrady nákladů řízení soud počítal z 19 609 Kč.

37. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že sama právní předchůdkyně žalobkyně si měla být vědoma, jaká je reálná možnost žalované splácet dlouhodobé závazky, žalovaná má dvě nezletilé děti a rovněž trvá energetická, inflační a uprchlická krize. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť (obvykle) násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně jedenpůlroční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod.