20 C 175/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 30 753 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 21 600 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 2 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 4 449 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení 6,5 % ročně z částky 26 049 Kč od [datum] do zaplacení, úroku 21,55 % ročně z částky 26 049 Kč od [datum] do zaplacení, 1 446 Kč, 300 Kč, 1 996 Kč a 962 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 565 Kč, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěru ze dne [datum] [číslo] s původní jistinou 30 000 Kč (přičemž 2 500 Kč je však vypláceno zprostředkovateli úvěru), z něhož se domáhá zaplacení jistiny 22 895 Kč, 4 600 Kč na jistině neuhrazených splátek, 1 446 Kč na kapitalizovaném obchodním úroku z neuhrazených splátek a dále v sazbě 21,55 % ročně z částky 26 049 Kč od [datum] do zaplacení, 300 Kč za 3 odeslané upomínky, 1 996 Kč na smluvní pokutě za 4 neuhrazené splátky a 962 Kč na smluvní pokutě ze zůstatku zesplatněného úvěru, dále úroku z prodlení z částky 26 049 Kč od [datum] do zaplacení v sazbě 15 % ročně.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil a ani soudu se nepodařilo zjistit jinou adresu, bylo doručeno na jeho trvalé bydliště náhradním způsobem (obálka byla poté vhozena do domovní schránky).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalovaný uvedl ve smlouvě i v přiložených formulářích své osobní poměry s tím, že má pouze závazek vůči zdravotní pojišťovně (6 172 Kč) a splácí 1 543 Kč měsíčně, je svobodný, bezdětný a měsíčně vydělává 20 000 Kč, domácnost jako celek 41 000 Kč, avšak současně je uváděno, že v domácnosti jiná osoba nebydlí nebo jiné příjmy domácnost nemá (č. l. 18), zatímco za nájemní bydlení dává 8 500 Kč. Uvedl i konkrétního zaměstnavatele ([IČO]). Byly doloženy dvě výplatní pásky za září (12 204 Kč za 12 odpracovaných dnů) a říjen 2021 (20 245 Kč za 17 odpracovaných dnů), výpis z účtu s jednou z výplat (č. l. 25 p. v.). Na obou páskách je vyznačena srážka ze mzdy – 1 510 Kč, resp. 3 992 Kč. Bylo doloženo vyplacení částek 27 500 Kč a 2 500 Kč (č. l. 29 a 30) na účty žalovaného č. [bankovní účet] a zprostředkovatelky úvěru [jméno] [příjmení] [bankovní účet]. Výpisem úvěru č. l. 31 („ bonita smlouvy“) bylo doloženo, že žalovaný na závazek uhradil celkem 5 900 Kč.

4. Měly být ověřeny databáze [příjmení], insolvenční rejstřík, REPI, a byly doloženy výpis (č. l. 27 až 28), nahlížení do NRKI (CNCB) soud nezaznamenal. Soud si aktuální výpis NRKI (CNCB) vyžádal sám (č. l. 41), vyplynulo z něj, že teprve [datum] žalovaný čerpal úvěr od [právnická osoba], s jistinou 42 000 Kč a měsíční splátkou 4 918 Kč, pravděpodobně na jednorázové doplacení předchozího úvěru od téhož věřitele ze dne [datum] s jistinou 40 000 Kč a měsíční splátkou 4 210 Kč, kde byl žalovaný od srpna 2020 každý jednotlivý měsíc v prodlení se zaplacením jedné či dokonce dvou splátek. Ostatně i takto doplacený úvěr byl pravděpodobně sám o sobě způsobem, jak doplatit úvěr od téhož věřitele ze dne [datum] s jistinou 36 000 Kč a měsíční splátkou 4 058 Kč, když právě v té době byl žalovaný v prodlení se splácením a přesto se nevyhnul dalším prodlením v období od srpna 2020 do prosince 2020. Výpis z BRKI (CBCB) již proto soud pro nadbytečnost neopatřoval.

5. Smlouvou o úvěru č. l. 15 ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že se zavázala poskytnout žalovanému 27 500 Kč, zprostředkovateli úvěru 2 500 Kč, přičemž žalovaný se zavázal splácet ve 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč celkem 37 500 Kč. Ve smlouvě se žalovaný dále zavázal hradit účelně vynaložené náklady, smluvní pokuty 499 Kč za každou splátku v prodlení a 0,1 % denně z dlužné jistiny předčasně zesplatněného úvěru. Žalobkyně doložila upomínku ze dne [datum] a [datum], dopisem ze dne [datum] žalobkyně doložila odstoupení od smlouvy, které je současně předžalobní výzvou od právního zástupce ve smyslu § 142a o. s. ř. a dle podacího lístku bylo skutečně odesláno do dispoziční sféry žalovaného. Dle registru obyvatel č. l. 40 žalovaný od roku 2017 své trvalé bydliště nezměnil.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 5 900 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. z předloženého důkazu – interního výpisu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

9. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Údaj z [příjmení] je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Soud v tomto případě dřívější exekuce nepředpokládá, žalovanému bylo v době čerpání úvěru teprve 21 let a zdejší soud před rokem 2023 vůči žalovanému exekuce nepovoloval (č. l. 46). Za naprosté minimum k ověření bonity žalovaného však soud považoval ověření stavu NRKI (CNCB), což se ostatně ukázalo být zcela zásadní.

10. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

11. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila stav jiných úvěrových závazků žalovaného (pomine-li soud čestné prohlášení č. l. 18 p. v., které vyjadřuje neobvyklou míru důvěry žalobkyně v prohlášení klienta, jehož nezná a k němuž získala vzájemně rozporuplné údaje – přinejmenším pokud se týká údajného dalšího příjmu domácnosti), případně tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotazy na stav evidencí (např. i BRKI/CBCB) učinit i v současnosti. Také se sama prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány, zvláště pokud tak obchodní zástupce činil s vidinou bezprostřední odměny 2 500 Kč.

12. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, zda případně kontrolovala i stav NRKI či zda při posuzování bonity žalovaného vycházela i z jiných údajů, než doložila. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl vysloveně nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Rozpor v další ekonomické aktivní osobě v domácnosti může být důsledkem nepozornosti při vyplňování duplicitních údajů ve formulářích, které si složitými/nepřehlednými učinila sama žalobkyně, neboť mají podobu tzv. adhezní smlouvy. Ostatně žalovaný je právní laik a není vyloučeno, že byl pouze neobratně dotazován. Ostatně nebyl ani tázán na povahu svých závazků, tedy zda je splácí dobrovolně, či exekučně a na jaký typ závazků se věřitel dotazuje. Závazek, který zřejmě odpovídá srážce ze mzdy, žalovaný deklaroval, i když ani soudu není zřejmé, zda pocházel z exekuce či nikoliv (zdejší soud však byl vždy obecným soudem žalovaného a údaj o exekuci nemá). V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí či předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiný závazek s měsíční splátkou (která však nečinila pouze 1 543 Kč, ale hned v dalším měsíci, když odpracoval více dní, již 3 992 Kč) a s dalším (nedeklarovaným) úvěrem (který žalobkyně zřejmě vůbec nezjistila) v takové výši, že byl existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti - o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího a žalobkyně jeho existenci rovněž neověřovala. A to ani doplňujícími dotazy na žalovaného. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru.

13. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí. Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného (8 500 Kč), ani povahu a výši přiznané splátky, natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalovaného ve skutečnosti závislá s ohledem na další úvěrový závazek a nestálost měsíčního příjmu. U takového dalšího příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Tyto okolnosti samy o sobě byly dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…) a žalobkyně měla přistoupit k dalšímu zkoumání. Žalovaný zjevně pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu. V neposlední řadě se věřitel spokojil s ověřením příjmu (a současně nesprávně vyhodnotil jeho výši), rezignoval však na ověření výdajové stránky. Tím méně pak mohl zjistit, že žalovaný již doslova bojoval v předchozích dvou letech se svou neschopností splácet předchozí nebankovní úvěr, což řešil opakovaným refinancováním. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují a žalovaný potřeboval pomoc nezištnou, nikoliv dalšího věřitele, kterému by zajistil zisk. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout.

14. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze zprostředkovatelské smlouvy, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na zprostředkovatelskou odměnu 2 500 Kč, obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

15. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k reálné úrokové míře, kterou je třeba vztáhnout k poskytnuté jistině 27 500 Kč (zprostředkovatelská odměna 2 500 Kč ji již v okamžiku čerpání snížila, avšak podstatou úvěrového závazku je poskytnutí jistiny) a která by tak činila přibližně 36,36 % ročně a již by se vymykala trojnásobku sazby, poskytované v místě a čase bankami. Stejně tak se soud nemusel zabývat nezákonností požadavku na běžící obchodní úrok, požadovaný v přímém rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

16. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 5 900 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 21 600 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v sazbě 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (odměna zprostředkovatele, úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky a smluvní pokuty) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

17. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (57,6 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 500 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním jednoduché předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 538 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu (např. sp. zn. 11 C 144/2023, 17 C 180/2023), když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy.

18. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalovanému povolil v roce 2023 již jinou exekuci. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl splátkový kalendář ještě delší. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušným soudním exekutorem (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

19. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Dále je již výlučně na žalovaném, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Soudní exekutor již po povinném z úřední povinnosti a na náklady povinného pátrat musí a na rozdíl od soudu k tomu má čas mnoha let.