20 C 180/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 360 287,85 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 308 056,80 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 992,58 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z částky 308 056,80 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek 52 231,05 Kč, 9 920,63 Kč a úroku v sazbě 5 % ročně z částky 357 331,85 Kč od [datum] do zaplacení, 158,77 Kč, úroku z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky 49 275,05 Kč od [datum] do zaplacení a části úroku z prodlení v sazbě 5 % ročně z částky 308 056,80 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 23 257,09 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy, sjednané dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou 426 507 Kč na refinancování předchozích závazků, kterou se žalovaný zavázal splácet 120 splátkami po 4 850 Kč měsíčně, což nečinil a úvěr byl věřitelem učiněn předčasně splatným dnem [datum]. Žalobkyně se domáhala jistiny 357 331,85 Kč, smluvního úroku 9 920,63 Kč a dále běžícího v sazbě 5 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení 1 151,35 Kč a dále běžícího v sazbě 15 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a poplatků 2 956 Kč. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného v dostupných databázích, včetně [příjmení] s obsahem bankovních i nebankovních závazků.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud se jej pokusil zastihnout i na další adrese ([ulice a číslo] v [obec]), kterou zjistil pátráním, odkud se však obálka rovněž vrátila jako nedoručitelná, stejně jako na emailové adrese [email], žalovaný však nereagoval.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými, v projednávané věci tomu nebylo jinak), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 67 a 68 ([právnická osoba]) a č. l. 75, 76 (I- [právnická osoba], o které je soudu z předchozí činnosti známo, že tyto pohledávky sama rutinně uplatňuje). Byly doloženy i smlouvy o postoupení pohledávek, seznamy postoupených pohledávek (s osobními údaji desítek nezúčastněných osob) a potvrzení o úhradě, na skutkovém závěru to však již ničeho nemění. Soud ověřil, zda právní zástupkyně nemá majetkový podíl na osobě tohoto postupníka (obdobně, jako u I- [právnická osoba]), když společnost dosud nesplnila povinnost označit skutečného majitele, podáním č. l. 88 to vyloučila.

5. Zákaznickou kartou č. l. 41 bylo prokázáno, že žalovaný předložil [číslo obč. průkazu] s uvedením toliko evidenční adresy, jako kontaktní adresu uplatnil [ulice a číslo] v [obec], měl služební emailovou schránku v doméně [webová adresa]“. Protokolem č. l. 42 je deklarováno, že byly kontrolovány i databáze NRKI a BRKI s výsledkem„ bez negativního záznamu, jen pozitivní úvěrová historie“ a [příjmení] s výsledkem„ nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti“. Výslovně je zde převzat údaj o příjmu„ 123456 Kč“, který byl klientem deklarován (bez zmínky, že by se mělo jednat o zaměstnance věřitele, který by o příjmu žadatele o úvěr měl mít především své vlastní informace!). Navzdory informacím zjišťování kreditního skóre není uvedeno, jaké skóre mělo být zjištěno.

6. Jelikož výpis z takových databází žalobkyně nepředložila (a neučinila tak ani v předchozích řízení, aby soud považoval za účelné se dotazovat, zda takové výpisy vůbec má k dispozici), soud si opatřil aktuální výpisy NRKI a BRKI:

7. Z výpisu NRKI (CNCB) na č. l. 90 vyplývá, že žalovaný sjednal dne [datum] úvěr s jistinou 18 011 Kč se společností [právnická osoba], s měsíční splátkou 1 961 Kč, který doplatil v listopadu 2019. Dále žalovaný sjednal dne [datum] úvěr z kreditní karty s [právnická osoba], s úvěrovým rámcem 23 500 Kč. Soud jeho historii k lednu 2020 nezná, v prosinci 2020 (kam sahá přehled) čerpal a byl 226 dní po splatnosti. K pozdějším dvěma úvěrům soud nepřihlíží (než ohledně lhůt k plnění, což soud považuje za nezbytné zdůraznit výslovně, neboť pokud tak v minulosti explicitně neučinil zahrnul tato zjištění do pasáže se skutkovými zjištěními, bylo mu odvolacím soudem neprávem vyčteno, že při rozhodování o závazkovém vztahu zohledňuje jiné závazkového vztahy spotřebitele, ačkoliv nic takového z právního posouzení nevyplynulo a údaje byly zmíněny opětovně právě a jen části s určením lhůt k plnění).

8. Z výpisu BRKI (CBCB) na č. l. 81 vyplývá, že žalovaný měl úvěr ze dne [datum] u [právnická osoba], s původní jistinou 30 000 Kč a měsíční splátkou 590 Kč, úvěr byl v lednu 2020 zřejmě doplacen a zanikl. Dále měl u téže banky úvěr ze dne [datum] s jistinou 10 000 Kč a měsíční splátkou 290 Kč, úvěr byl v lednu 2020 zřejmě doplacen a zanikl. Dále měl u téže banky úvěr ze dne [datum] s úvěrovým rámcem 5 000 Kč a měsíční splátkou 290 Kč, úvěr je zesplatněn a zjevně nebyl předmětným úvěrem konsolidován. Záznamy o dalších úvěrech od shodné věřitelky jsou buď zaniklé před čerpáním předmětného úvěru, což značí neobvyklou četnost sjednávání úvěrů, nebo čerpané později ([datum] s jistinami 30 tis. Kč a 50 tis. Kč), což rozhodnutí v této věci nemůže ovlivnit (než ohledně lhůt k plnění). Dále žalovaný dne [datum] čerpal úvěr od [právnická osoba], s jistinou 216 272 Kč (což nezaokrouhlenou jistinou samo o sobě evokuje již konsolidační úvěr) a měsíční splátkou 2 294 Kč, doplacený v září 2019. Dále žalovaný dne [datum] čerpal úvěr od [právnická osoba], s jistinou 282 077 Kč (což nezaokrouhlenou jistinou samo o sobě evokuje již konsolidační úvěr) a měsíční splátkou 2 992 Kč, doplacený v prosinci 2019. Takovým úvěrem byl zjevně doplacen úvěr předchozí. Dále žalovaný dne [datum] čerpal úvěr od [právnická osoba], revolvingový či kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 10 000 Kč, rovněž doplacený v prosinci 2019. Následoval kontokorentní úvěr od [právnická osoba], ze dne [datum] s úvěrovým rámcem 10 000 Kč, jehož případné využití v lednu 2020 z historie nevyplývá, neboť sahá nejdále do května 2021. Je zde uveden předmětný konsolidační úvěr ze dne [datum]. Dále zde figurují dva pozdější revolvingové úvěry od [právnická osoba] s rámci po 30 000 Kč, které byly předčasně zesplatněny a postoupeny třetí osobě, k nimž pro účel posouzení úvěruschopnosti již rovněž soud nepřihlíží, ovlivní však rozhodnutí o lhůtě k plnění.

9. Návrhem úvěrové smlouvy č. l. 37 ze dne [datum] a akceptačním dopisem č. l. 45 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaný deklaroval, že je zaměstnancem věřitele od května 2016, s příjmem„ 123456 Kč“. Pokud se má soud tímto dokumentem dále zabývat i přesto, jak nevěrohodně až výsměšně takový údaj působí, pak dále uvedl, že má nezbytné měsíční výdaje 4 500 Kč, nesplácí žádné úvěry, nemá k dispozici žádné kontokorentní nebo kreditní úvěry, žádá o 426 507 Kč na 120 měsíců s úrokem 5 % ročně, aby mohl uhradit předchozí úvěry ve výši 284 898 Kč od shodné věřitelky, 10 100 Kč z kreditní karty od shodné věřitelky, 20 705 Kč z kreditní karty u [právnická osoba], 10 201 Kč z úvěru od [právnická osoba], a 30 603 Kč z jiného úvěru od [právnická osoba], aby zbývajících 70 000 Kč získal na svůj běžný účet č. [bankovní účet] k libovolné dispozici. Součástí splátky je pojistné z přistoupení k pojištění schopnosti splácet takový úvěr. Požadovaný konsolidační úvěr byl žalovanému skutečně poskytnut.

10. V dané situaci soud považoval za nezbytné objasnit, zda žalovaný skutečně byl zaměstnancem původní věřitelky a proto ji přípisem č. l. 93 vyzval ke sdělení, současně si vyžádal výpis z běžného účtu za poslední tři měsíce, neboť behaviorální analýza účtu zájemce o takový úvěr je zcela neodmyslitelnou součástí zkoumání úvěruschopnosti, nota bene při absenci jakéhokoliv zajištění. Odpověď, jakou na č. l. 96 obdržel, soud skutečně nečekal. Blíže neidentifikovaná paní„ [příjmení]“ sděila, že žalovaný byl u původní věřitelky zaměstnán od [datum] do [datum] s průměrným příjmem za poslední kvartál roku 2019 ve výši 25 658 Kč, čímž zodpověděla dotaz pod bodem a). K bodu uvedla, že„ netuší, zda měl u nich vedený účet, na toto mzdová účtárna náhled nemá“, soud se tak o pohybech na účtu žalovaného nedozvěděl, podobu rozhodnutí to však již nemohlo ovlivnit.

11. Byly předloženy všeobecné podmínky č. l. 43, všeobecné obchodní podmínky č. l. 54, ceník č. l. 59 a informační leták č. l. 51, které na výsledek řízení neměly dopad. Význam listiny č. l. 72 soud nezná. Dopisem č. l. 46 bylo prokázáno, že věřitel oznámil úplné načerpání úvěrové jistiny dnem [datum]. Žalovanému je doručováno na korespondenční adresu, není tedy nadále zřejmé, zda si věřitel byl vědom, že se má jednat o jeho zaměstnance. Bilancí úvěrové smlouvy č. l. 47 je prokázáno, že žalovaný na úvěr uhradil 118 450,20 Kč. Dále tamtéž obsažený rozklad ostatních žalovaných částek a přehled pohybů na úvěrovém účtu č. l. 50 neměly na výsledek řízení dopad. Dopisem č. l. 63 s přehledem odeslaných písemnosti s údaji o desítkách nezúčastněných osob č. l. 64 ze dne [datum] bylo prokázáno zesplatnění úvěru původní věřitelkou pro nehrazení sjednaných splátek. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 73 a 74) vypracování i zaslání (č. l. 77) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

12. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 118 450,20 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

14. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. V případě žalovaného, který byl zaměstnancem věřitele, je tento argument pochopitelně oslaben, nicméně soud jeho pracovní pozici nezná, údajům na žádosti nelze důvěřovat, neboť je zjevně vyplňoval v přesvědčení, že úvěr dostane bez ohledu na to, co uvede. I tak je žalovaný spotřebitel a v prvé řadě je třeba posuzovat stranu nabídky a splnění zákonných kritérií pro poskytnutí úvěru. Jednání spotřebitele je až následné a na výsledku tohoto řízení se nijak neodráží, neboť zde selhal především věřitel - profesionál. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, současně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru, což logicky zahrnuje i odhalení pokusu o úvěrový či obecný podvod. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Navýšení úvěru není sankcí pro nepoctivého spotřebitele, k jehož potrestání slouží zcela odlišné právní nástroje, kterými zachází veřejná moc, nikoliv věřitel. [obec] smluvní volnosti také zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného).

15. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Údaj z [příjmení] soud v tomto případě nežádal, exekuce sp. zn. 46 EXE 516/2016 byla pro jistinu 4 916 Kč a lze očekávat, že v roce 2020 již byla skončena, následné exekuce začínají rokem 2021. Je ale otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování úvěru, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2013 a 2016 proti němu byly povoleny dvě exekuce.

16. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu, z níž některé skutečnosti vyplývají, jiné nikoliv (např. k jakému výslednému skóre bonity žalovaného dospěla). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře zcela zjevně nedostála, přinejmenším tím, že neověřila skutečné poměry žalovaného, který se ani neobtěžoval vyplnit řádně již tak triviálně formulovanou žádost o úvěr, resp. když dostupné údaje (pokud snad vycházela z údaje o příjmu 123 456 Kč namísto skutečného příjmu, který žalovanému sama vyplácela a který byl téměř 5x nižší, vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Ostatně již skutečnost, že tento úvěr žalobkyně neuplatňuje svým jménem, ale pohledávku postoupila, napovídá, že si je pofidérních okolností dobře vědoma a nechce s tímto případem spojovat své jméno.

17. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat regulérní banka s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

18. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně, která dokonce neposkytla soudu důstojně součinnost a nepředložila výpisy z běžného účtu žalovaného k behaviorální analýze před načerpáním předmětného úvěru) má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotazy na stavy relevantních databází učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého zaměstnance na vyplňování zákaznické karty sama podílela, pokud tak dokonce neučinil sám žalovaný z titulu svého (soudu neznámého) služebního zařazení, a je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

19. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud již na první pohled zjistil, že žalovaný (či jiný zaměstnanec věřitelky) uvedl nepravdivé skutečnosti, a to takové, které by původní věřitelka mohla a měla ihned snadno odhalit. V zásadě sice lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí, a stejně tak poskytnutí úvěru osobě, která zjevně postrádá ekonomickou disciplínu a zjevně nastoupila trajektorii hrazení úvěrů čerpáním dalších úvěrů, nadto s navýšením o další účelově nevázané čerpání (zde 70 000 Kč). S ohledem na výši i počet předchozích závazků je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé, a to již proto, že žalovaný již měl několik závazků v takové výši, že bylo podstatné zjištění příjmu a skutečných mandatorních výdajů (o nichž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího, než že činí 4 500 Kč, což je nezvykle málo). Nadto konsolidaci ani nevztáhnul ke všem svým závazkům, což je přinejmenším neobvyklé. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, případně se projevila její shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částce 4 500 Kč nápadně nízké, ani poměry jeho domácnosti. Výši příjmu soud zjistil a k částce„ 123 456 Kč“ se ani neblíží, pokud byl takový údaj vůbec míněn vážně, o čemž lze pochybovat. Počet a charakter předchozích závazků rozhodně nesvědčí pro ekonomickou disciplínu žalovaného a ostře kontrastuje s jeho údajným zaměstnáním ve finančnictví (s ohledem na výši skutečné mzdy však není vyloučeno, že zde vykonával ryze podřízené a méně kvalifikované administrativní činnosti), stejně jako skutečnost, že nefinancoval pouze některé své závazky a čerpal úvěry s navyšující se jistinou na splácení předchozích závazků. Již tyto samotné okolnosti byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). S ohledem na skutečný příjem žalovaného nelze vyloučit, že by byl schopen 10 let hradit měsíční splátku ve výši pětiny svého stávajícího příjmu, bez poctivého prověření jeho skutečné situace je to však nemyslitelné. Je tedy zřejmé, že pokud by původní věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom zjevně vedl i běžný účet, vyplácel mu mzdu, mohl si být vědom dalších údajů o bydlení a hospodaření žalovaného, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně, nota bene v postavení banky, na jejíž povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dohlíží [ulice] národní banka a porušení této povinnosti může zakládat odpovědnost za správní delikt. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

20. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

21. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 118 450,20 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 308 056,80 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 992,58 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, část sazby úroku z prodlení, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora). Žalobkyni nelze přiznat nárok na úrok z prodlení se sazbou 15 % ročně, když k prodlení došlo již následujícím dnem po poskytnutí úvěrové jistiny (čehož si měly být vědomy obě strany, především žalovaný, který v žádosti uvádí zjevně nesprávný údaj o příjmu). Žalobkyně tak nemůže mít prospěch ze skutečnosti, že k zesplatnění (absolutně neplatného úvěru) přistoupila až později. V době poskytnutí úvěrové jistiny činila úroková sazba v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. právě a jen 10 % ročně.

22. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení v převážné části úspěšná (72,80 % při kapitalizaci veškerého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (45,60 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 9 780 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 14 412 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

23. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť pro jinou, než základní (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Ostatně žalovaný je zjevně masivně předlužen, o pohledávku nejevil žádný zájem, přednostní hrazení právě této pohledávky by nejspíše bylo trestným a činem a tak oddalování splatnosti by tak pouze poškozovalo zájmy žalobkyně a jejího právního zástupce ve vztahu k pořadí pohledávek ostatních věřitelů žalovaného.