20 C 182/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši Kč [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka], [částka], [částka], úroku z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku v sazbě 20,98 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru („ půjčce“) [číslo] ze dne [datum], sjednané žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], jako věřitelem, s původní jistinou [částka]. Konkrétně požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 8,05 % ročně od [datum] z jistiny a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 20,98 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Žalovaná již na závazek uhradila [částka] (z toho nic nebylo započteno na úrok z prodlení). Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady (předložil zákaznickou kartu), a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytl.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, nevyjádřila se ani k návrhu, soud po jejím pobytu pátral (ač k tomu není povinen), jiné bydliště však nezjistil a doručil na trvalém bydlišti náhradním způsobem (žalovaná zde schránku označenou má). Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o„ půjčce“ ze dne [datum] (č. l. 28) žalobkyně prokázala, že se žalovaná zavázala uhradit celkem [částka] ve 43 týdenních hotovostních splátkách po [částka], za administrativní činnost a hotovostní splácení se zavazuje uhradit [částka] a [částka]. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno jak pevnou částkou [částka], tak ujednáním o 20,98 % ročně ve smluvních podmínkách za podpisem stran. Ze zákaznické karty č. l. 30 vyplývá, že žalovaná má shodné faktické bydliště s trvalým, bydlí ve vlastním bytě, má dvě nezaopatřené děti, nevlastní automobil, nemá jinou zápůjčku, příjem má jen od OSSZ Teplice a to [částka] měsíčně, dále má na straně příjmů uvedeny„ přídavky“ [částka] a„ bydlení“ [částka], současně však na straně výdajů uvedl, že nájem platí matka, dále vynakládá měsíčně [částka] a [částka] za telefon. Je vyznačeno předložení občanského průkazu, nájemní smlouvy, výměry podpory a SIPO. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 26) žalobkyně prokázala, že právní předchůdce vypracoval oznámení o postoupení pohledávky, podacím lístkem č. l. 27 i to, že jej zaslal do dispoziční sféry žalované. Již tím žalobkyně prokázala, že na ni pohledávka za žalovanou přešla. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 33) prokázal vypracování a zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř.

4. Dle zprávy Úřadu práce ze dne [datum] je žalovaná uchazeč o zaměstnání od prosince 2020 s nárokem na podporu v nezaměstnanosti (v červnu 2021 skončila), dle zprávy ze [datum] aktuálně čerpá přídavky na tři děti, příspěvek na bydlení ([částka]) a příspěvek na mobilitu, a to na adresu trvalého bydliště (kontaktní telefon [tel. číslo]). Z výpisu věcí žalované u zdejšího soudu (č. l. 39) vyplynulo, že od roku 2016 čelila nebo čelí 16 exekucím s úhrnnou jistinou [anonymizována dvě slova]. Kč. Dle registru obyvatel má [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno] ([číslo], 2015 a 2017).

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrady [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

6. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9, resp. 86 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že správně nezhodnotila poměry žalované a rozpor mezi údaji ve vyplněné zákaznické kartě. Žalobkyně se přitom prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.

7. Žalobkyně v projednávaném případě tvrdí, jakým způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat. S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny [částka], ale až z částky, kterou má dlužník reálně uhradit – [částka]) a odkázanost žalované na státní sociální podporu je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé alespoň v rozsahu zkoumání údajů od dlužníka. Způsob vyplnění tohoto dotazníku je pro soud zcela nesrozumitelný. Pokud nájemné dlužnice hradí matka, není vůbec zřejmé, v čem spočívá položka„ bydlení“ za [částka] (nejedná-li se o podvod při čerpání dávek státní sociální podpory). Bez tohoto údaje by přitom dlužnice prostředky na splácení úvěru neměla, s ohledem na částku [částka] na výdajích měsíčně.

8. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by schopnost žalované byla zkoumána řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, neboť nelze současně akceptovat nulové výdaje na bydlení a současně příjem na bydlení. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Soud tak nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost dalších, nepředložených listin, ani zhodnotit jejich obsahový význam. To však pro věc rozhodné nebylo. Již zjevný vnitřní rozpor v uváděných údajů zjevně klade o to vyšší nároky na nutnost bedlivého zkoumání věrohodnosti údajů od žalované, které trpí nevysvětleným rozporem a jsou zjevně kusé. K tomu pak přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc [částka]. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když většina legitimních příjmů je vyplácena měsíčně a nejinak tomu bylo i u žalované) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou typu A (pokud žalovaná ani její matka neměly bankovní účet, což by samo o sobě mělo vést k extrémní obezřetnosti věřitele), je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 9 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (…). Žalované přitom účtovala poplatek [částka] za„ administrativní činnost“, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč se spokojila s takto kusými a vzájemně rozpornými údaji/podklady. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí takové zápůjčky ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazku bez dalšího.

9. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů.

10. Z těchto důvodů soud posoudil spotřebitelskou úvěrovou smlouvu (zápůjčku) za absolutně neplatnou. Současně soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění ([částka]), zápočtu na obchodní úrok a poplatek a na straně druhé od absolutní neplatnosti ujednání od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání předmětu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a 2993 občanského zákoníku nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části byla žaloba nedůvodná (zamítavý výrok II shora).

11. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se s ohledem na odkázanost žalované na dávka státní sociální podpory jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k aktuálně zjištěnému počtu exekucí žalované, pečující zřejmě již o tři nezletilé děti. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované (před následky jejího vlastního jednání) na straně druhé poskytl přibližně šestiměsíční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod, jde o poměrně nízké částky a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Pokud si žalovaná zavčasu uvědomí, že dodržením splátkového kalendáře může předejít vzniku dalšího dluhu, který ji bude do budoucna ekonomicky dusit (v daném případě by na nákladech soudního exekutora a případného právního zastoupení oprávněného advokátem v exekučním řízení mohl dluh narůst o vyšší jednotky tisíc Kč), nebude úsilí soudu marné. V opačném případě půjde jen o další exekuci žalované, která svou ekonomickou budoucnost doslova obětovala tíze rodičovských povinností, které, doufejme, vykonává o to důsledněji.

12. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení v převážné míře neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle výroku III hradit žalované ničeho.