20 C 187/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 96 695,94 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 69 906,38 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 2 178,59 Kč a dále sazbě 8,25 % ročně z částky 69 906,38 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně 3 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 1 800 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, 112,30 Kč, úroku 29 % ročně z částky 6 392,91 Kč od [datum] do zaplacení, 6 749,20 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, 189,10 Kč, úroku 15,6 % ročně z částky 20 181,25 Kč od [datum] do zaplacení, 5 548,60 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, 155,50 Kč, úroku 14,7 % ročně z částky 17 786,64 Kč od [datum] do zaplacení, 12 691,76 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, 355,64 Kč a úroku 14,3 % ročně z částky 50 535,14 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění za čtyř úvěrových smluv, sjednaných s právní předchůdkyní, společností [právnická osoba] Soud byl překvapen, že se tak stalo jediným společným návrhem, nebylo tak třeba spojovat čtyři samostatné návrhy do společného řízení. Domáhala se (nárok 1) kontokorentního úvěru [anonymizováno] ze dne [datum] (ve skutečnosti ze dne [datum]) s rámcem 5 000 Kč, která byla učiněna předčasně splatnou dnem [datum], a žádala 6 392,91 Kč na jistině, 1 800 Kč na poplatcích a pokutách, 511,13 Kč na kapitalizovaném úroku a dále v sazbě 29 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení (tedy v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., dále jen„ ZSÚ“). Dále se domáhala nároku z úvěrové smlouvy ze dne [datum] (nárok 4) s názvem [anonymizována dvě slova] s pojištěním schopnosti splácet, s jistinou 67 000 Kč, která byla zesplatněna dnem [datum] a žalobkyně se domáhá 50 535,14 Kč na jistině, 1 416,08 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení, a v sazbě 8,25 % ročně z jistiny dále od [datum] do zaplacení a obchodního úroku 14,30 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení (tedy opět v rozporu s § 122 odst. 4 ZSÚ). Dále se domáhala (nárok 2) plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] s názvem [anonymizována dvě slova] s pojištěním schopnosti splácet, s jistinou 33 000 Kč, která byla zesplatněna dnem [datum] a žalobkyně se domáhá 20 181,25 Kč na jistině, 565,44 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení, a v sazbě 8,25 % ročně z jistiny dále od [datum] do zaplacení a obchodního úroku 15,60 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení (tedy opět v rozporu s § 122 odst. 4 ZSÚ). Dále se domáhala (nárok 3) plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] s názvem [anonymizována dvě slova] s pojištěním schopnosti splácet, s jistinou 30 000 Kč, která byla zesplatněna dnem [datum] a žalobkyně se domáhá 17 786,64 Kč na jistině, 498,48 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení, a v sazbě 8,25 % ročně z jistiny dále od [datum] do zaplacení a obchodního úroku 14,70 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení (tedy opět v rozporu s § 122 odst. 4 ZSÚ).

2. Soud musel i v tomto případě vyzvat žalobkyni k doplnění tvrzení ohledně řádného splnění povinnosti ve smyslu § 86 ZSÚ. Informoval žalobkyni, že je soudu z úřední činnosti známa existence další úvěrové smlouvy – ze dne [datum], která byla sama o sobě konsolidační. S takovou četností úvěrů bez zajištění se soud již u této banky opakovaně setkal a má tedy důvod případné existenci soudu nesdělených úvěrů věnovat zvýšenou pozornost. Soud si současně vyžádal aktuální výpisy databází BRKI (CBCB) a NRKI (CNCB).

3. Podáním č. l. 77 ze dne [datum] žalobkyně sdělila, že v případě nejstaršího úvěru byl k dispozici doklad o příjmu s tím, že žalovaný byl zaměstnán u [jméno] [celé jméno žalovaného], [IČO], s příjmem 8 811 Kč za 3 měsíce a 104 486 Kč za 12 měsíců, když žalovaný uvedl příjem domácnosti 30 000 Kč, neměl srážky ani vyživovací povinnost, měsíčně splácel 2 866,78 Kč. K úvěru z [datum] uvedla, že žalovaný deklaroval čistý příjem 17 000 Kč, vlastní bydlení, pracovní poměr na dobu neurčitou, žádnou vyživovací povinnost a příjem domácnosti 35 000 Kč. Tehdy žalovaný shodné věřitelce již splácel 5 083,65 Kč měsíčně. K úvěru ze dne [datum] uvedla, že deklaroval shodné údaje jako u předchozího úvěru, tehdy žalovaný shodné věřitelce již splácel 6 237,19 Kč měsíčně. K úvěru ze dne [datum] uvedla, že deklaroval shodné údaje jako u předchozího úvěru, tehdy žalovaný shodné věřitelce již splácel 6 766,42 Kč měsíčně. U všech úvěrů uvedla, že banka kontrolovala BRKI a NRKI.

4. K projednání věci soud nařídil jednání, žalobkyně s jiným postupem již v návrhu nesouhlasila. Žalovaný si předvolání převzal do vlastních rukou a k jednání se dostavil. Uvedl, že úvěry si bral kvůli přítelkyni a její rodině, měli to hradit, ale zůstalo to na něm. Bral si pak další a další úvěry kvůli splácení předchozích. Splácet může po 1 000 Kč měsíčně, hledá si práci s uplatněním v oboru truhlář. Nikdy neříkal, že by měl vlastní bydlení, ale že dům patří otci.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

6. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 48, žalobkyně ale předložila i další důkazy (č. l. 16, 22, 26).

7. Z aktuální databáze CNCB (NRKI) na č. l. 69 vyplynulo, že jsou zde pouze tři pozdější úvěry. Z aktuální databáze CBCB (BRKI) na č. l. 72 vyplynulo, že předmětným úvěrům skutečně předcházely další závazky mezi shodnými subjekty. V prvé řadě úvěr z kreditní karty ze dne [datum] s rámcem 30 000 Kč, který byl v říjnu 2019 čerpán, předchozí úvěrovou historii z výpisu nelze vyčíst. Tento úvěr původní věřitel uplatnil sám v návrhu sp. zn. EPR [číslo] 2021 (č. l. 187). Dále revolvingový úvěr ze dne [datum], který byl ihned plně vyčerpán a dlužná jistina tak tvořila 411 930 Kč, následně byl zesplatněn (viz č. l. 72 p. v.), když žalovaný byl od března 2020 v prodlení. Tento úvěr původní věřitel postoupil [právnická osoba], a. s., a ta jej u zdejšího soudu uplatnila pod sp. zn. EPR [číslo] 2022 (č. l. 58). Z příslušné úvěrové smlouvy (č. l. 61) vyplývá, že takovým úvěrem byly konsolidovány úvěry č. [bankovní účet] v rozsahu 5 026,11 Kč, č. [bankovní účet] v rozsahu 99 843,06 Kč a č. [bankovní účet] v rozsahu 33 195,10 Kč a zbytek byl zaslán na běžný účet žalovaného č. [bankovní účet]. Data sjednání takových tří úvěrů soud nezná. Z výpisu z živnostenského rejstříku č. l. 65 vyplývá, že otec žalovaného podniká na shodné adrese v oboru truhlářství. Dle registru obyvatel č. l. 11 žalovaný má adresu stávajícího trvalého pobytu stejnou od roku 2015.

8. Žádostí o nejstarší úvěr č. l. 80 bylo prokázáno, že do formuláře banky bylo zapsáno, že průměrný čistý příjem žalovaného za 3 měsíce činí 8 811 Kč, domácnost má příjem 30 000 Kč a zaměstnavatelem je muž shodného jména a příjmení s [IČO] se sídlem na shodné adrese, jako uvedl bydliště žalovaný. Uvedl, že bydlí v nájmu a má učňovské vzdělání, formulář podepsal biometricky. Zprávou č. l. 93 bylo prokázáno, že banka takové údaje převzala, dovodila, že na pronájmu se podílí v rozsahu 29 % a deklarovala dva předchozí úvěry ([anonymizována dvě slova] s jistinou 100 000 Kč a splátkou 1 400 Kč a [anonymizována dvě slova] s rámcem 30 000 Kč a splátkou 1 466,78 Kč. Byl doložen informační leták č. l. 95 a 96. Dle potvrzení o příjmu č. l. 98 byl potvrzen zaměstnavatelem žalovaného příjem jak výše. Smlouvou č. l. 28 a 29 bylo prokázáno, že účastníci usilovali o sjednání kontokorentního úvěru s limitem 5 000 Kč k běžnému účtu žalovaného s úrokem 21,99 % ročně. Byly doloženy produktové podmínky č. l.

30. Výpis z účtu č. [bankovní účet] za období prosince 2020 až června 2022 (č. l. 81-92) a bilance č. l. 99 přinesly pouze ten poznatek, že žalovaný byl v debetu 7 392,91 Kč, banka naúčtovala 3x smluvní pokutu 600 Kč, dne [datum] bylo zaplaceno 1 000 Kč. Zesplatnění úvěru prokazuje dopis č. l. 48.

9. K druhému úvěru byl doložen informační leták č. l. 123 a 124. Zprávou č. l. 126 bylo prokázáno, že banka převzala údaje o příjmu 17 000 Kč, bydlení ve vlastním domě s podílem nákladů 49 % a příjmem domácnosti 35 000 Kč a deklarovala tři předchozí úvěry ([anonymizována dvě slova] Plus s jistinou 199 000 Kč a splátkou 3 582 Kč, Credit card s rámcem 30 000 Kč a splátkou 1 452 Kč a [anonymizováno] ve výši 2 969 Kč). Smlouvou č. l. 33 bylo prokázáno, že účastníci usilovali o sjednání úvěru s jistinou 67 000 Kč s úrokem 14,3 % ročně, měsíční splátkou 1 391,37 Kč a s připojištěním schopnosti splácet 138 Kč měsíčně. Výpis z účtu č. [bankovní účet] za období září 2019 až června 2022 (č. l. 100-122) a bilance č. l. 128 přinesly pouze ten poznatek, že žalovaný vyčerpal celou jistinu 67 000 Kč, do června 2020 hradil splátky, banka naúčtovala 2x smluvní pokutu 600 Kč, poté hradil splátky nižší (1 300 Kč) do prosince 2021, celkem žalovaný uhradil 29 156,62 Kč. Zesplatnění úvěru prokazuje dopis č. l. 46.

10. Ke třetímu úvěru byl doložen informační leták č. l. 152 a 153. Zprávou č. l. 155 bylo prokázáno, že banka převzala údaje o příjmu 17 000 Kč, bydlení ve vlastním domě s podílem nákladů 49 % a příjmem domácnosti 35 000 Kč a deklarovala čtyři předchozí úvěry ([anonymizována dvě slova] Plus s jistinou 199 000 Kč a splátkou 3 582 Kč, [anonymizováno] card s rámcem 30 000 Kč a splátkou 1 213 Kč, [anonymizováno] ve výši 2 969 Kč a [příjmení] [příjmení] s jistinou 67 000 Kč a splátkou 1 391 Kč). Smlouvou č. l. 37 bylo prokázáno, že účastníci usilovali o sjednání úvěru s jistinou 33 000 Kč s úrokem 15,6 % ročně, měsíční splátkou 708,58 Kč a s připojištěním schopnosti splácet 71 Kč měsíčně. Výpis z účtu č. [bankovní účet] za období října 2019 až června 2022 (č. l. 130-151) a bilance č. l. 178 prokázaly, že žalovaný dne [datum] načerpal 33 000 Kč, v řádné výši splácel do března 2020, byla mu vyměřena jedna smluvní pokuta 600 Kč a celkem uhradil 19 567,95 Kč. Zesplatnění úvěru prokazuje dopis č. l. 45.

11. K poslednímu úvěru byl doložen informační leták č. l. 182 a 183. Zprávou č. l. 180 bylo prokázáno, že banka převzala údaje o příjmu 17 000 Kč, bydlení ve vlastním domě s podílem nákladů 49 % a příjmem domácnosti 35 000 Kč a deklarovala pět předchozích úvěrů ([anonymizována tři slova] s jistinou 199 000 Kč a splátkou 3 582 Kč, [anonymizována dvě slova] s rámcem 30 000 Kč a splátkou 1 034 Kč, [anonymizováno] ve výši 3 760 Kč, [příjmení] [příjmení] s jistinou 66 647 Kč a splátkou 1 391 Kč a [příjmení] [příjmení] s jistinou 33 000 Kč a splátkou 709 Kč). Smlouvou č. l. 41 bylo prokázáno, že účastníci usilovali o sjednání úvěru s jistinou 30 000 Kč s úrokem 14,7 % ročně, měsíční splátkou 629,47 Kč a s připojištěním schopnosti splácet 63 Kč měsíčně. Výpis z účtu č. [bankovní účet] za období listopadu 2019 až června 2022 (č. l. 157-177) a bilance č. l. 185 prokázaly, že žalovaný dne [datum] načerpal 30 000 Kč, v řádné výši splácel jen první měsíc, byla mu vyměřena jedna smluvní pokuta 2x 600 Kč a celkem uhradil 17 761,96 Kč. Zesplatnění úvěru prokazuje dopis č. l. 47.

12. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 50) vypracování i zaslání (č. l. 53) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

13. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání čtyř závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad zjištěných jak výše) ze skutkových tvrzení, resp. důkazů žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

14. Pokud se týká nejstaršího úvěru, pak podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

15. Pokud se týká zbývajících tří úvěrů, pak podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

16. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci již předcházel (pokud se soudu podařilo zjistit) nejméně dva úvěry (č. l. 94) a žalovaný prokázal příjem 8 811 Kč, když u konsolidovaných tří úvěrů soud neví více, než číslo úvěrového účtu a vyčíslení závazku, a u zbylých tří úvěrů je po čerpání sedmi předchozích úvěrů poskytovaná jistina tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného).

17. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Zde však byly klíčové informace o předchozích úvěrech mezi týmiž účastníky, když soud se u této banky nesetkává poprvé s naprosto bezprecedentní benevolencí při poskytování dalších a dalších úvěrů v krátkých časových rozestupech (ostatně o svých zjištěních průběžně informuje Českou národní banku, neboť takové jednání může představovat správní delikt).

18. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila některé žádosti a doložila jedno potvrzení o příjmu. Žalobkyni by nemělo ujít, že bylo vystaveno osobou shodného jména a příjmení se sídlem na shodné adrese, měla tedy předpokládat, že se jedná o rodinného příslušníka a přistupovat k žalovanému obezřetně. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, pokud jde (u nebankovních věřitelů) o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

19. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů. Již v případě prvního úvěru bylo zřejmé, že žalovaný dosahuje nezvykle nízkého příjmu, nadto potvrzeného pouze vlastním otcem, a přitom již čerpá dva úvěry (č. l. 94) s měsíční splátkou 2 867 Kč – tedy třetinou příjmu. Pokud chtěla věřitelka poskytnout úvěr, měla tak učinit vůči tomu členu domácnosti, který (údajně) přinášel příjem 30 000 Kč, nikoliv žalovanému, který byl zcela zjevně závislý na další osobě, nemluvě o údaji o pronájmu a podílu na takových nákladech. V případě následných úvěrů je pak zjevné, že bez ověření příjmu žalovaného, jeho domácnosti, a jeho výdajů, nelze předpokládat, že bude schopen splácet tři, čtyři, pět a posléze šest různých měsíčních splátek. Právní předchůdkyně žalobkyně svým povinnostem v potřebné míře tedy zcela zjevně nedostála přinejmenším tím, že neověřila vstupní údaje o poměrech žalovaného, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně a její právní předchůdkyně mají o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého zaměstnance na vyplňování zákaznické karty sama podílela, žalovaný ji pouze biometricky podepisoval, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda s výsledkem žalovaný byl vůbec seznámen dříve, než učinil biometrický podpis a dokument mohl být vytištěn. Ostatně sám žalovaný uvádí, že netvrdil, že by se jednalo o jeho dům.

20. V projednávaném případě žalobkyně s výjimkou jednoho potvrzení o příjmu od otce žalovaného neprokázala, z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s obdobnými parametry a dalším dramatickým navýšením jistiny k volnému využití, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. [jméno] poskytovaných prostředků byla tak„ štědrá“, že není důvodu pochybovat o tvrzení žalovaného, že prostředky nebyly určeny pro něj. Zjevně však bez uvedení (či omezení) jakéhokoliv účelu bylo poskytováno více, než odpovídalo majetkové situaci žalovaného a ospravedlnitelné by bylo pouze v případě, že by šlo o prostředky na opravu nemovitosti k bydlení, se zajištěním zástavním právem. S ohledem na výši jednotlivých měsíčních splátek je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiný závazek s měsíční splátkou v takové výši, že byl existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Zde soud předpokládá zaměstnance banky, nedovede si proto takovou benevolenci vysvětlit a nezbývá, než doufat, že jedná o regionální exces a nikoliv projev politiky celé banky. V každém případě má motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů u této věřitelky za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy, pokud nejsou prokazovány. V tomto případě se současně projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové a svědčily o skromných poměrech žalovaného, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat životní náklady žalovaného, o které se věřitel nezajímal než nicneříkajícím procentem podílu, natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalovaného zcela zjevně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaný nadto má pouze učňovské vzdělání, pracoval v zaměstnaneckém poměru u svého otce (drobného živnostníka v malé obci) a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovaly a to již u nejstaršího úvěru z roku 2016. U dalších úvěrů pak nepochybně samy o sobě byly dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Zde však věřitel nemusel zjišťovat více, než úvěry, které již sám poskytl. O řádnosti a včasnosti jejich splácení soudu ničeho nesdělil, naopak je patrné, že je od počátku zatajoval, když pouze první úvěr si původní věřitel dovolil u soudu uplatnit vlastním jménem, zbytek úvěrů postoupil dvěma různým faktoringovým podnikatelům. Žalobkyně pak sama soudu nesdělila, k čemu ji vyzýval (č. l. 67) – historii splácení tří konsolidovaných úvěrů (kdy ještě soud netušil, že předchozích úvěrů bylo dokonce více). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, žádné úvěry by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout.

21. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky/úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., resp. [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazků bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smluv o pojištění, které představují tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá je stejný právní osud. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

22. Soud se tak nemusel zabývat nesouladem požadavku žalobkyně na plnění v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., které tato žalobkyně systematicky požaduje prostřednictvím advokáta navzdory nesčetným poučením od soudů a nesčetným částečným zpětvzetím takových nároků v jiných řízeních. Soud má za to, že takové jednání je dalece za hranou toho, co si smí dovolit advokát, tím spíše, pokud je skutečným a výlučným vlastníkem žalobkyně (notorieta z předchozích řízení).

23. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identických závazkových vztahů. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

24. V daném případě bylo možno přiznat jen jistinu prvně uváděného úvěru, tedy bez smluvních pokut 1 800 Kč, přiznat lze tedy jen nárok na jistinu, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 398,83 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení).

25. V případě druhého úvěru (nárok [číslo]) byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 29 156,62 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 37 843,38 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 1 060,44 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 37 843,38 Kč od [datum] do zaplacení).

26. V případě třetího úvěru (nárok [číslo]) byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 19 567,95 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 13 432,05 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 376,34 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 13 432,05 Kč od [datum] do zaplacení).

27. V případě čtvrtého úvěru (nárok [číslo]) byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 17 761,96 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 12 238,04 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 342,98 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 12 238,04 Kč od [datum] do zaplacení).

28. Ve zbylé části (jistin, úroků z prodlení ze zbytku jistin, běžící obchodní úrok) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

29. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalovanému povolil v letech 2021 až 2023 již 5 exekucí (2 z nich přímo pro žalobkyni). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného právním zástupcem, který je současně vlastníkem pohledávky (dílem skrze svůj svěřenský fond). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod, navrhovaná výše 1 000 Kč je zjevně nedostatečná a pokud si žalovaný nenalezne zaměstnání a nebude splátku hradit z nezabavitelné části příjmu, beztak splácení nebude schopen a dojde k předčasné splatnosti celku. Zjevně však své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští takto nezodpovědné podnikání i u banky. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již nelze spravedlivě požadovat. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

30. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (51,78 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. mohl přiznat právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení k tíži žalovaného. S odkazem na § 142 odst. 3 tamtéž se však jedná o úspěch nepatrný (rozdíl činí pouze 3,56 %), proto soud III. výrokem nepřiznal právo na náhradu žádnému z účastníků.