20 C 19/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného fakticky bytem adresa žalovaného pro zaplacení 4 608,34 Kč s příslušenstvím a 97 639,83 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 87 674,58 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 306,47 Kč a 8 952,56 Kč a dále v sazbě 9,75 % ročně z částky 87 674,58 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 3 550 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 1 054,78 Kč, 415,25 Kč, 115,21 Kč, úroku z prodlení v sazbě 0,25 % ročně z částky 87 674,58 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky 12 060,94 Kč od [datum] do zaplacení, úroku v sazbě 23,3 % ročně z částky 4 195,69 Kč od [datum] do zaplacení, 13 518,81 Kč, 5 773,76 Kč a úroku v sazbě 14,3 % ročně z částky 95 539,83 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 1 704 Kč, a to do 28 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne [datum] s jistinou 5 000 Kč, sjednanou s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Dle smlouvy se žalovaný zavázal hradit 24 měsíčních splátek po 286,61 Kč, přičemž úvěr byl pro nehrazení těchto splátek předčasně zesplatněn ke dni [datum]. Žalobkyně se tak domáhala 4 195,69 Kč na jistině, 415,25 Kč na smluvním úroku, 412,65 Kč na smluvních poplatcích, 421,68 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 10 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a obchodního úroku v sazbě 23,30 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení.

2. Následně soud zjistil, že se nejedná o jediný spor mezi týmiž účastníky (viz výpis řízení č. l. 47). Dále se (chronologicky) jednalo o věci spisových značek 25 C 258/2021 (21. 5. 2021), 13 C 231/2021 (27. 5. 2021), (předmětnou věc 1. 6. 2021), 41 C 238/2021 (3. 6. 2021), 13 C 278/2021 (4. 6. 2021), 41 C 68/2022 (14. 6. 2021) a 19 C 325/2021 (15. 6. 2021). Soudu se ke spojení podařilo zajistit toliko sp. zn. 41 C 68/2022 (usnesením ze dne [datum], ve zbylých věcech nebyl dán souhlas, případně již bylo rozhodnuto.

3. Ve spojené věci byl u zdejšího soudu podán návrh mezi týmiž účastníky dne [datum], kde se žalobkyně domáhá plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] s úvěrovou jistinou 100 000 Kč, sjednané se shodnou právní předchůdkyní žalobkyně, který byl zesplatněn ke dni [datum]. Z tohoto závazku se domáhá 95 539,83 Kč na jistině, 5 773,76 Kč na smluvním úroku, 2 100 Kč na smluvních poplatcích, 8 952,56 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení (období od čerpání úvěru do [datum]) a dále v sazbě 10 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a obchodního úroku v sazbě 14,30 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení.

4. Následně soud vyzval žalobkyni k doplnění žaloby o tvrzení, týkající se řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Podáním ze dne [datum] žalobkyně doplnila (k úvěru z vedoucí sp. zn.), že úvěruschopnost žalovaného byla hodnocena individuálně podle interních i externích databází, bylo vycházeno z příjmu 30 tis. Kč měsíčně (který byl doložen v předchozí žádosti), s přihlédnutím k deklarovaným dosavadním splátkám 12 487 Kč měsíčně, k životními minimu a normativním nákladům na bydlení a z externích zdrojů (zejm. BRKI, NRKI, IR) bylo ověřeno, že klient je bonitní.

5. V případě druhého úvěru soud rovněž vyzval žalobkyni k doplnění žaloby o tvrzení, týkající se řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Podáním ze dne [datum] žalobkyně doplnila (k úvěru ze spojené věci), že úvěruschopnost žalovaného byla hodnocena individuálně podle interních i externích databází, bylo vycházeno z příjmu 30 tis. Kč měsíčně (který byl doložen výpisem z běžného účtu, který původní věřitelka žalovanému vedla, důkaz však předložen nebyl), s přihlédnutím k zjištěným„ interním“ splátkám 5 456 Kč měsíčně a„ externím“ 1 549 Kč měsíčně bylo shledáno, že klient je bonitní pro hrazení další splátky ve výši 1 754 Kč měsíčně.

6. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud jej však v rámci zkoumání podmínek řízení vypátral v [anonymizováno], důvod pro vyslovení místní nepříslušnosti však neshledal, když pobyt žalovaného na adrese se [jméno] [příjmení] (srov. č. l. 119) byl zjištěn nejdříve k dubnu 2022 (č. l. 125, 89). Žalovaný, ač v [anonymizováno] obeslán do vlastních rukou dne [datum], se však k žádnému z nároků ani písemně nevyjádřil.

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky bylo dostatečně prokázáno již oznámením původního věřitele č. l. 22, které zahrnuje celkem sedm úvěrových smluv, včetně obou zde projednávaných (dle čísel smluv), jinak bylo postoupení prokázáno i smlouvou č. l. 16 s přílohou č. l. 21.

8. Žádostí o úvěr č. l. 64 p. v. ze dne bylo zjištěno, že žalovaný při žádosti o úvěr ve výši 5 000 Kč uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činil 30 000 Kč a v této výši byl i ověřen z předchozí žádosti o úvěr, domácnost má pouze jeden příjem, celkový příjem domácnosti je však 32 000 Kč (?), deklaroval nájemní bydlení s podílem na nákladech 94 %, žádnou vyživovací povinnost, dosavadní splátky 9 965 Kč (interní) a 2 522 Kč (externí) měsíčně. Těmto částkám odpovídá přehled závazků dle tabulky č. l. 65.

9. Smlouvou č. l. 24 a informačním formulářem č. l. 62 bylo zjištěno, že žalovanému bylo přislíbeno na úvěru poskytnout 5 000 Kč, které měl žalovaný splácet částkou 286,61 Kč (včetně pojištění s měsíční splátkou 24 Kč). Všeobecné obchodní podmínky ani sazebník nebyly pro věc významné. Oznámením č. l. 39 žalobkyně prokázala, že měla úvěr za předčasně zesplatněný dnem [datum]. Platební historií úvěrového účtu č. l. 59 a násl. a 66 a násl. prokázala, že žalovaný na závazek celkem uhradil 1 446,44 Kč.

10. Žádostí o úvěr č. l. 99 p. v. ze dne bylo zjištěno, že žalovaný při žádosti o úvěr ve výši 100 000 Kč uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činil 30 067 Kč a v této výši byl i ověřen z běžného účtu, který věřitelka vedla, domácnost má pouze jeden příjem, deklaroval nájemní bydlení s podílem na nákladech 100 %, žádnou vyživovací povinnost, dosavadní splátky 5 456 Kč (interní) a 1 549 Kč (externí) měsíčně. Těmto částkám odpovídá přehled závazků dle tabulky č. l. 100, dále v něm figuruje nečerpaný kontokorentní úvěr („ Flexikredit“), o kterém je soudu z předchozích řízení známo, že jej rovněž poskytuje původní věřitelka.

11. Smlouvou č. l. 14 (spojený spis) a informačním formulářem č. l. 97 bylo zjištěno, že žalovanému bylo přislíbeno na úvěru poskytnout 100 000 Kč, které měl žalovaný splácet částkou 1 754,27 Kč (zde bez pojištění) v 96 měsících. Všeobecné obchodní podmínky ani sazebník nebyly pro věc významné. Oznámením č. l. 95 (spojený spis) žalobkyně prokázala, že měla úvěr za předčasně zesplatněný dnem [datum]. Platební historií úvěrového účtu č. l. 95 a násl. a 101 a násl. prokázala, že žalovaný na závazek celkem uhradil 15 878,98 Kč.

12. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisy (č. l. 41 a 33 a 34 spojeného spisu) ze dne [datum] vypracování i zaslání (č. l. 42, resp. 35) jednoduchých předžalobních výzev ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

13. Jelikož k poměrům žalovaného žalobkyně nepředkládala žádné listinné důkazy, které by nevznikly činností samotné původní věřitelky, soud vyžádal výpisy z databází BRKI a NRKI. Z NRKI (č. l. 129) vyplynulo, že žalovaný v listopadu 2018 čerpal úvěr u [právnická osoba], s jistinou 6 000 Kč, měl hradit 1 025 Kč měsíčně (takovou splátku soud v bilanci č. l. 100 ani 65 nenalezl) a v lednu 2019 činil závazek cca 8 800 Kč (bilance uvádí až data od února 2019), v dubnu 2019 se pak dokonce žalovaný ocitl v prodlení se splátkou. K dalšímu úvěru, které si žalovaný vzal v červnu 2019 u [právnická osoba], soud v tomto řízení nepřihlíží. Dle výpisu databáze BRKI (č. l. 132) soud kromě sedmi úvěrů od původní věřitelky, projednávaných u zdejšího soudu, zjistil úvěr ze dne [datum] od [právnická osoba], s jistinou 105 000 Kč a měsíční splátkou 1 550 Kč (která zřejmě na přehledu č. l. 100 figuruje jako onen„ externí“ úvěr), když průběh jeho splácení v průběhu roku 2019 zde není zachycen. Je zde uveden nečerpaný kontokorentní úvěr původní věřitelky (jak na č. l. 100), nicméně z historie tohoto úvěru vyplývá, že dlouhodobě byl prakticky beze zbytku využíván, pouze právě v lednu a únoru 2019 nikoliv. K dalšímu úvěru, které si žalovaný vzal v dubnu 2020 u shodné věřitelky, soud v tomto řízení nepřihlíží. Z historie adres žalovaného vyplývá, že do roku 2016 žil žalovaný v [obec], poté do roku 2019 vystřídal čtyři adresy v [obec].

14. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelských závazků. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec sum úhrad dle historií obou zde projednávaných úvěrových účtů) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a provedených důkazů, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Jiná plnění na závazky tak soudu nebyla známa a nemohla být zohledněna.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

16. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

17. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (dále [příjmení] či [příjmení], které soud k dispozici neměl), neboť ani jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Zdejší soud je obecným soudem žalovaného od ledna 2010, exekuce žalovaného (devět) eviduje teprve od roku 2021.

18. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila žádosti o úvěr (resp. údaje, které pro účel takové žádosti věřitelka zaevidovala do svého systému). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů.

19. Tvrzení žalobkyně ohledně příjmu žalovaného ve výši 30 tis. Kč měsíčně v řízení nijak neprokázala, údajný výpis z běžného účtu žalovaného nepředložila, pouze jej tvrdila. V této souvislosti soud připomíná, že má-li již věřitel k dispozici úplný výpis běžného účtu klienta (což je mimochodem typ podkladu, který potenciální věřitelé často výslovně žádají předložit), nezbytně hodnotí nejen okolnost příchozích plateb od zaměstnavatele, ale i další skutečnosti, které mohou mít význam pro bonitu klienta (zejména mandatorní měsíční výdaje, měsíční bilanci hospodaření, další případné příjmy a způsob nakládání s nimi), neboť v praxi soudu se pravidelně ukazuje, že z historie běžného účtu lze poměrně spolehlivě rozpoznat, která osoba čerpá úvěr s poctivým úmyslem jej splácet, a která čerpá úvěr s úmysly opačnými. Soud tak k tíži žalobkyně nemá příjem žalovaného za prokázaný, pouhým skutkovým tvrzením nemá žádný důvod důvěřovat. V případě čerpání staršího úvěru s jistinou 100 000 Kč bez jakéhokoliv zajištění by tedy pouhá skutečnost prokázání příjmu nepostačovala, soud za nezbytné považuje dále hodnocení pravidelnosti a udržitelnosti příjmu (např. zda nezapočala výpovědní lhůtě u zaměstnavatele či nekončí sjednaná doba určitá), mandatorní výdaje (přinejmenším) na bydlení a služby s tím spojené, a s ohledem na již existujících 5 úvěrových produktů (č. l. 100) by za nezbytné považoval alespoň deklarování účelu dalšího úvěru spotřebitelem - ne-li přímo věřitelem vynucenou účelovou vázanost výplaty jistiny. Pokud původní věřitelka zkoumala databázi BRKI a NRKI, jak sama deklarovala, měla rovněž přihlédnout ke znepokojivě četným změnám bydliště, které zřejmě budou mít dopad i na stálost zaměstnání žalovaného. Soudu nebylo žalobkyní ničeho sděleno k oněm 4„ interním“ úvěrům, a soudu tak není známo, zda předmětný (starší) úvěr tyto refinancoval, či šlo o další spotřebu žalovaného. Ostatně žalobkyně pravidelně závazky za shodnými žalovanými„ rozžalovává“ do samostatných návrhů (ačkoliv bývají zesplatněny původním věřitelem hromadně a hromadně také právní zástupce vypravuje dotyčné osobě písemnosti) a vedle zřetelného motivu navýšit odměnu za zastupování lze mít důvodnou obavu i z toho, že se tímto způsobem snaží souběh více úvěrů před soudem zastírat, dokud není výslovně tázána na splnění povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru. Pokud se původní věřitel o tyto skutečnosti nezajímal, poskytnutí dalšího úvěru s jistinou 100 000 Kč (a měsíční splátkou 1 754 Kč na 8 let), považuje při stávající splátkové zátěži 7 tis. Kč měsíčně (rovněž na dobu několika následujících let) za vysloveně nezodpovědné - což platí i pro případ, že by žalovaný skutečně měl pravidelný příjem 30 tis. Kč měsíčně. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích četných úvěrů pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s dodatkovým navýšením, který zadluženost jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných splátek na několik následujících let je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé.

20. V případě mladšího úvěru pak shora řečené platí beze zbytku rovněž, nadto takový další úvěr byl poskytnut v situaci, kdy splátková zátěž rozpočtu žalovaného již činila v důsledku nabrání dalších úvěrů již 12 500 Kč měsíčně (přičemž úvěr od [právnická osoba], z roku 2018 v této splátce soud ani nedohledal, ačkoliv původní věřitelce měl být výpis NRKI znám), aniž by se jakýkoliv relevantní parametr úvěruschopnosti žalovaného zlepšil. Nikoliv řádné zkoumání úvěruschopnosti i pozdějšího úvěru (jakkoliv relativně nízké jistiny) je tak již zcela mimo rámec jakékoliv akceptovatelnosti.

21. V případě žalovaného tedy byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, když dostupné údaje (pokud si je skutečně opatřila, jak tvrdí) vyhodnotila zjevně nesprávně – bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty zřejmě sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány. Dle sdělení Policie ČR na č. l. 123 je v této souvislosti signalizováno, že žalovaný měl mít v uplynulých letech soudně nařízeno ochranné léčení, což by v těchto souvislostech nepochybně mohlo mít informační význam.

22. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí obou zápůjček ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost obou závazků bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud. Právní posouzení ostatních závazků bylo předmětem jiných nalézacích řízení a soud se k nim již nemůže vyjadřovat, jsa rozhodnutími rovněž vázán. Nelze však popřít, že informace, které soud v tomto řízení zjistil, by mohly výsledek ostatních řízení ovlivnit – pokud by byly v těchto řízeních známy (např. proto, že by se žalovaný o nalézací řízení jakkoliv zajímal a neponechával výsledek řízení iniciativě žalobkyně, resp. procesní náhodě).

23. Soud však v tomto řízení nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení/důkazních návrhů samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

24. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 1 446,44 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 3 553,56 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 306,47 Kč a dále v sazbě 9,75 % ročně z jistiny do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora). Obdobně to platí pro druhý nárok (spojený spis), kde deklarovanými úhradami byla jistina uhrazena v rozsahu 15 878,98 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 věta poslední tamtéž nárok pouze na zbývající část 84 121,02 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 8 952,56 Kč a dále v sazbě 9,75 % ročně z jistiny do zaplacení), přičemž běžící úrok soud pro zjednodušení výroku spojil součtem obou jistin. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora). Jelikož splatnost absolutně neplatné jistiny úvěru nastala dříve (již okamžikem čerpání) a tehdejší sazba dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. činila 9,75 % ročně a nikoliv 10 % ročně, soud v příslušné části 0,25 % ročně zamítnul úrok z prodlení z celé jistiny.

25. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části (69,79 % při kapitalizaci veškerého běžícího příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (30,21 %) účelně vynaložených nákladů řízení. S ohledem na to, že právní zástupce žalobkyně osud všech souběžných nároků uměle rozdělil (případně ignoroval jejich souběh, ačkoliv z obsahu důkazních listin – zejména hromadných podacích archů - zcela jednoznačně vyplýval), zřejmě ve snaze maximalizovat výši odměny za právní zastoupení. Takový postup však soud nekvituje a přiznává pouze tu část náhrady nákladů řízení, která je ve vztahu k uplatnění nároku u soudu skutečně účelná. V řízeních zdejšího soudu sp. zn. 13 C 231/2021, 13 C 278/2021 (tato dvě řízení byla spojena), 41 C 238/2021, 25 C 258/2021 a 19 C 325/2021 již bylo na náhradách nákladů řízení celkem přiznáno 88 914,09 Kč (z toho 13 331 Kč by měl tvořit souhrn všech pěti vybraných soudních poplatků), je zcela zřejmé, že pokud by všechny nároky byly uplatněny jediným návrhem, právní zástupce by měl nárok na částku podstatně menší a v předmětném řízení tak již na další odměnu za úkony právní služby nemůže dosáhnout. Za neúčelně vynaložený náklad je dále třeba považovat i doplnění obou žalobních návrhů, neboť takové vyjádření je třeba považovat za nezbytnou součást samotné žaloby (s přihlédnutím k povinnosti soudů zkoumat tuto okolnost z úřední povinnosti), což (formulářový) návrh žalobkyně nerespektuje. Zbývá tak pouze zohlednit soudní poplatek, který přirůstá úměrně s každou jednotlivou jistinou (s výhradou zaokrouhlování dle zákona č. 549/1991 Sb.). Jelikož v předmětné věci bylo uhrazeno na soudním poplatku 400 Kč a 3 906 Kč (spojená věc), tedy celkem 4 306 Kč, soud přiznal poměrnou část zaplaceného soudního poplatku, neboť na ten výše uvedená úvaha o neúčelném navýšení odměny právního zástupce nedopadá.

26. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v letech 2021 a 2022 již 9 exekucí a další lze očekávat. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť převyšuje (obvykle, aktuálně to však neplatí) míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně tříletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem postoupení pohledávky na nového věřitele a vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožní – pokud je skutečně schopen vydělávat cca 30 tis. Kč měsíčně), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

27. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Dále je již výlučně na žalovaném, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Soudní exekutor již po povinném z úřední povinnosti a na náklady povinného pátrat musí.