20 C 19/2025

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného naposledy bytem Adresa žalovaného pro 21 300 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, , a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky , částka, , úroku z prodlení z částky , částka, v sazbě 12,75 % ročně od , datum, do zaplacení, a částky , částka, , se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na poměrné náhradě nákladů řízení částku , částka, , a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěru ze dne , datum, , kterým žalovanému poskytla , částka, a domáhala se zaplatit , částka, s úrokem z prodlení od , datum, a , částka, na zbytku nákladů vymáhání. Žalovaný měl zaplatit , částka, , což započetla na nespecifikovanou smluvní pokutu a částečně na náklady spojené s uplatněním pohledávky. Popsala proces kontraktace (prostředky elektronické komunikace) a proces posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet shromážděním údajů od žalovaného a „případným nahlédnutím do relevantních databází“.

2. Soud žalobkyni vyzval k doplnění důkazů a dále tvrzení, neboť četná předchozí řízení a lichevní charakter jednání věřitele (a jeho právní zástupkyně, když uplatnění takové pohledávky je rovněž lichvou, přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.) napověděla, že ani zde nemusí jít o první závazek mezi účastníky a soud u žalobkyně a dalších společností, využívající obchodní model „poplatků za odklad splatnosti“ a „opakovaného úvěrování shodné či postupně se navyšující jistiny“, posuzuje důsledně podle svého obsahu - tedy jako jediný úvěr, postupně měněný dle úvěrové metodiky věřitele. Dle pravomocného rozhodnutí České národní banky ze dne , datum, ve sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573 se ostatně řádnému zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevěnovala ani obdobně podnikající společnost , právnická osoba, , již v úvěrových smlouvách z roku 2019 a byla jí za to uložena sankce , částka, . V odstavci 5 odůvodnění takového veřejně dostupného rozhodnutí v databázi České národní banky je uvedeno, že za 9 měsíců v roce 2019 bylo poskytnuto v objemu 1,1 miliardy Kč celkem , hodnota, úvěrů (není uvedeno, zda jsou zohledňovány „řetězové“ úvěry, jako v případě projednávaném) a poplatek za odklad splatnosti byl uhrazen ve 41 416 případech u 18 508 úvěrových smluv. V jakém rozsahu těchto typů úvěrů podniká žalobkyně, není soudu známo. Model úvěrování této společnosti a žalobkyně je však prakticky totožný. V registru NRKI (CNCB) se soud setkává s opakovanými záznamy těchto dvou společností (a některých dalších), obvykle v kumulaci různých (ale stále stejných) věřitelů. Dle vyjádření žalovaných (pokud se některý k soudu dostaví) s těmito společnostmi přicházejí do kontaktu díky reklamám na sociálních sítích. Vedle faktu mimořádně vysoké sankce z výše uvedeného nicméně i pro případ žalobkyně vyplývá, že poplatek za odklad splatnosti je zcela zjevně podstatou tohoto obchodního modelu a špatná bonita klienta je tak jakýmsi katalyzátorem obchodního zisku věřitele - a nikoliv tedy důvodem k neposkytnutí úvěru, jakým by být měla. Současně takové rozhodnutí vyjadřuje, že fakt čerpání takového poplatku za odklad splatnosti již záhy po poskytnutí úvěru je důvodem k opětovnému zkoumání schopnosti dlužníka úvěr splácet, s čímž se soud zcela ztotožňuje, neboť se jedná o podstatnou změnu úvěru, jehož původní krátkodobá splatnost se přesouvá do zcela odlišného období. To však tyto společnosti samozřejmě nečiní a zjevně tak nečiní ani v případě aplikace dalších postupů (doplacení a opakování úvěrové smlouvy s týmiž parametry, navýšení jistiny následné smlouvy o výši neuhrazeného příslušenství aj.). Pokud by soud tyto aspekty nezohledňoval, stal by se slepým vykonavatelem protiprávního jednání věřitele, který obdrží od spotřebitele excesivní plnění, nesnižující jistinu, zajistí si SMS kódem nově podepsanou smluvní dokumentaci a domáhá se již pouze původní jistiny, tedy nároku „očištěného“ od předchozího zjevně protiprávního plnění.

3. Žalobkyně takto podáním ze dne , datum, sdělila, že do května 2024 od žalovaného žádnou platbu nepřijala (zbylá tvrzení jsou vzorová a míjí se s obsahem výzvy soudu). K povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. uvedla, že důkazy předkládat nebude a počítá s následkem neplatnosti a žádá o přiznání toho, co žalovaný obdržel a úrok z prodlení (neučinila však zpětvzetí části návrhu). Podáním č. l. 47 ze dne , datum, připustila, že od žalovaného přijala ve dnech , datum, a , datum, celkem , částka, .

4. Žalovaný v této věci byl aktivní, což je u spotřebitelů, kteří od těchto věřitelů z každého úvěru obdrží obvykle více než deset více či méně nehorázných upomínek a soudní písemnost tak mezi nimi obvykle pominou. Soud bohužel vydal platební rozkaz, když právní názor vyšší soudní úřednice je odlišný. Žalovaný však reagoval včasným odporem (č. l. 10) a uvedl, že již uhradil 2x , částka, (že se chystá uhradit další platby je procesně bezpředmětné, dokud se tak nestane). Dále uvedl, že má v úmyslu hradit jen jistinu, s věřitelem a inkasní agenturou se nebyl schopen dohodnout. Soud k projednání věci nařídil jednání. Žalovaný se z něj omluvil (č. l. 51), žádal o odročení, důvod (dovolená a „pobyt mimo bydliště“) nedoložil. Jeho omluva tak sice byla včasná, nikoliv však řádná a soud věc projednal v jeho nepřítomnosti. Pokud žalovaný mezitím provedl další úhrady, nesignalizoval tak. Nicméně výrok I. shora v žádném případě neznamená, že by musel plnění hradit dvakrát. Uhrazení platební povinnosti (byť dříve, než o ní soud stihl rozhodnout), brání výkonu rozhodnutí/exekuci v příslušném rozsahu.

5. V tomto řízení pak dále o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední. Realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně. Mnoho spotřebitelů pak nevědomky plní nároky, které by i při laické procesní obraně vůbec plnit nemuseli. Žalovaná se však zjevně dokázal zavčasu zorientovat a pravděpodobně již bude schopen se těmto predátorským lichevním praktikám ubránit. Fakt, že se na tomto průmyslově pojatém podnikání podílí advokáti, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle úvěrové smlouvy č. l. 24 a všeobecných obchodních podmínek č. l. 26 žalovaný dne , datum, jediným PIN kódem podepsal smlouvu, dle které po načerpání , částka, splatí ve třech splátkách po , částka, 30., 60. a 90. den s poplatkem , částka, (při „úrokové míře 0 %“ a RPSN 740 %). Je dohodnut poplatek za upomínku , částka, bez omezení množství, emailová výzva za , částka, , telefonická upomínka za , částka, a SMS upomínka , částka, (žalovaný email i telefon poskytl, věřitel je jako již několik let ostentativně ignoruje). Je sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky při prodlení. Je sjednána možnost odkladu splatnosti 15 % aktuálně dlužné jistiny (tj. zjevně z , částka, ) na 7 dní, 20 % jistiny na 15 dní a 25 % jistiny na 30 dní (tj. , částka, ). Na této úvěrové smlouvě není uvedeno, že by ji zprostředkoval , právnická osoba, ., společnost s nepřímými skutečnými majiteli , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , dle Evidence skutečných majitelů českými občany. Z předchozích řízení soudu vyplynulo, že u společnosti , právnická osoba, , podnikající nápadně obdobným způsobem, včetně politiky opakovaného sjednávání úvěru bezprostředně po doplacení předchozího, je dle Evidence skutečných majitelů skutečným majitelem Edgar Dupats, občan Lotyšska, vzděláním právník, spoluvlastnící v minulosti úvěrovou společnosti , Anonymizováno, spolu s matkou (většinovým vlastníkem) , jméno FO, , tedy osobou, řazenou mezi tzv. ruské oligarchy. Shodně postupuje i společnost Emma’s credit, s. r. o., vlastněná českým státním občanem , jméno FO, . Není zřejmé, k jaké formě zprostředkování v případě , právnická osoba, , má docházet, pokud žalovaný jedná skrze webovou prezentaci žalobkyně www.coolcredit.cz, jak sama v návrhu vždy uvádí. Byly doloženy čtyři upomínky, využití emailového či telefonického kontaktu (spojeného s výrazně nižšími smluvními poplatky), ani zde tvrzeno nebylo. Byla doložena výplata částky , částka, dne , datum, (č. l. 31 p. v.) a kontrolní platba , částka, na č. l. 31 (kterou soud bohužel opomenul z jistiny odečíst). Právní zástupce nedoložil předžalobní upomínku, ani se za ni nedomáhá náhrady.

7. Žalovaný emailovými zprávami č. l. 11 až 13, bankovními výpisy z bankovnictví , jméno FO, (č. l. 15 a 16) a výpisem z interního systému žalobkyně č. l. 14 (do kterého zřejmě po splatnosti neztratil přístup, jak je u těchto predátorsky jednajících společností obvyklé) prokázal, že dne , datum, uhradil , částka, a dne , datum, rovněž , částka, .

8. Dále si soud opatřil aktuální výpis registru CBCB (BRKI) na č. l. 39, neboť kontrolu tohoto registru, kam žalobkyně sama své úvěry zadává a má tak do ní bezplatný přístup, soud považuje za naprosto samozřejmé minimum při plnění povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“), čehož si je ostatně žalobkyně zjevně vědoma, pokud uvádí „případnou kontrolu relevantních databází“ - tím spíše, pokud poskytuje úvěr s tak extrémním navýšením. Z něj vyplývají, že žalovaný (jak tomu dle praxe zdejšího soudu v drtivé většině případů bývá, pokud spotřebitel přijde do kontaktu s jednou z těchto společností, používajících stejné inzertní kanály i stejný způsob úvěrování) měl již sjednané další obvyklé lichevní úvěry, které se u jednoho spotřebitele jen výjimečně nekumulují (a neusvědčují se tak navzájem z naprostého pohrdání povinností dle § 86 ZSÚ). V květnu 2024 měl žalovaný načerpaný lichevní úvěr od , právnická osoba, ., a dlužil , částka, . Rovněž měl načerpán lichevní úvěr od , právnická osoba, ., a dlužil , částka, – 19 dní po splatnosti. Dále měl načerpán lichevní úvěr od , právnická osoba, ., a byl v prodlení 163 dnů s částkou , částka, . Rovněž je třeba zmínit dva lichevní úvěry od , právnická osoba, ., kde v květnu 2024 dlužil , částka, a , částka, . Tato společnost používá nápadně podobné smlouvy, jako např. , právnická osoba, ., a všechny trpí lichevním úrokem nad 100 % ročně (po započtení zjevně excesivních poplatků, úměrně zvyšovaných s jistinou). Úvěr od žalobkyně tak zjevně čerpal ve finanční tísni, způsobené lichevními úvěry konkurentů žalobkyně, z jeho procesního vyjádření vyplývá, že zřejmě jednal i v nevědomosti, že takové počínání věřitelů nepožívá právní ochrany (které se dovolává až nyní). Z jakého důvodu byl žalovaný ochoten saturovat lichevní navýšení těchto úvěrů, jen aby si posléze opět sjednal úvěry s analogickými podmínkami, žalovaný soudu nesdělil a soud se nedotazoval. Stejně jako se na důvody jednání nedotazuje osob, které odeslaly veškeré úspory a dodatečně napůjčované prostředky na základě podvodných schémat neznámým osobám do zahraničí skrze zahraniční účty třetích osob. Motivace spotřebitele zde pro soud není významná, je-li již předchozí jednání (a zjevně celý obchodní model) věřitele zjevně protiprávní. Ostatně , právnická osoba, ., byla Českou národní bankou (dále jen „ČNB“) veřejně dostupným rozhodnutím číslo jednací 2023/125799/570 uložena za porušování jiné povinnosti dle ZSÚ sankce 2,5 milionu Kč. Žalobkyni pak ČNB rozhodnutím č. j. 2024/, RČ, uložila právě za porušování povinnosti dle § 86 ZSÚ sankci 4,5 milionu Kč. Dle dosud projednaných nároků soud dospívá k jednoznačnému závěru, že svou praxi nijak podstatně nezlepšila.

9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a důkazů od žalovaného. Za uhrazené tak má , částka, a 2x , částka, , celkem tedy , částka, .

10. Především ale úvahám o platnosti jednotlivých ujednání závazku předchází povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele zamýšlený úvěr splácet. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

11. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

12. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované ĆNB nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost úvěrového závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána.

13. Tato ustanovení mají tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezují smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina vysoká a požadované příslušenství natolik absurdní, že by prověření poměrů již proto mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru (, právnická osoba, .?), kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém. A to ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Zjevné předlužení žalovaného dle registru NRKI je pak zjevnou překážkou jakékoliv plausibilní úvahy o jeho úvěruschopnosti, neboť žalovaný již byl obětí lichvy a pro soud nepochopitelné pouze to, jak může tento úvěrový průmyslu fungovat za širokého nezájmu odborné veřejnosti, justice, včetně insolvenčních soudů, a především orgánů činných v trestním řízení.

14. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Nelze tak mnohdy zjistit, které předchozí úvěry nastartovaly finanční tíseň spotřebitele, který se následně uchýlil ke sjednávání tohoto typu úvěrů. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené. I aktuální výpis ovšem stačil k usvědčení žalobkyně, že tuto povinnost ve skutečnosti buď vůbec nesplnila, nebo ji pouze předstírala, neboť stav těchto databází i výpisu z účtu žalovaného znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Žalobkyně ostatně sama věděla, že žalovaný je neschopen úvěr splácet, neboť své úvěry do této databáze zadává a má do ní tedy bezplatný přístup. Soud si je vědom, že povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je na současném trhu nebankovních (a dokonce i některých bankovních) závazků systematicky pomíjena, pokud se týká ochrany spotřebitele, ale naopak využívána v jeho neprospěch. Tito věřitelé (a jejich případné inkasní agentury, které mohou vymáhat i plnění, která jsou věřiteli zejména dle § 122 ZSÚ zapovězena) pak nezřídka spotřebitelům explicitně hrozí (telefonicky, osobně či písemně) možností trestního postihu pro úvěrový podvod, ačkoliv situaci, kdy žádost dlužníka neodpovídá skutečným poměrům, systematicky podporují a údaje z registrů či jiných podkladů (výpisy z účtů, kde soud pravidelně nachází jasné známky předchozího předlužení či hráčské závislosti) při kontraktaci vůbec nezohledňují. Stát této oblasti posledních několik let nevěnoval prakticky žádnou kritickou pozornost a praxe tak dospěla do stádia zjevné právní i sociální anomie, v níž morální a profesní zábrany ztratili i někteří advokáti.

15. V projednávaném případě žalobkyně konstatovala, že nemůže prokázat zda a jak zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, což výsledek řízení determinovalo. Pokud by věřitel dle nějaké metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný. Stejně situaci hodnotí Česká národní banka (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky), která však na rozdíl od soudů (zatím) nemá možnost přímo zohledňovat samotné nadměrné úročení. U projednávaného úvěru je tak nesplnění povinnosti věřitele ve smyslu citovaného ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. neodpustitelné a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

16. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost (a prakticky všichni její konkurenti), která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi ČNB ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše , částka, , obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Soud dosud navíc zaznamenal pouze dvě odnětí licence k poskytování těchto úvěrů (, právnická osoba, , a , právnická osoba, , jejíž kapitál se však obratem přesunul pod Simfina, s. r. o., a podnikání pokračuje ve stejném lichevním formátu). Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model žalobkyně (a mnoha dalších) přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Stejně posuzuje povinnosti věřitele Česká národní banka (např. odst. 103 a násl. v sankčním rozhodnutí ve věci , právnická osoba, , používající prakticky totožný úvěrový model, jako žalobkyně, pod sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573), která po analýze portfolia dokonce vyčíslila, že za období 9 měsíců v roce 2019 byla z 67 166 úvěrů prodloužena splatnost 41 416x. Tímto způsobem již tito věřitelé u soudů zpravidla neusilují o násobky jistiny (s výjimkou , právnická osoba, ., či koncernu , Anonymizováno, ), místo toho několika způsoby skrze krátkodobé úvěry odčerpávají prostředky, formálně nesnižující poskytnutou jistinu. Ať již se jedná o výběr poplatků za odklad splatnosti, opakované poskytování téhož úvěru, pokud jej spotřebitel na krátkou dobu (třebas z jiného úvěru) spolu s nepřiměřeně vysokým ziskem doplatí či postupným poskytováním úvěru s navyšující se jistinou, když ono navýšení je toliko konsolidací navýšení z předchozího úvěru, které dlužník neuhradil (důsledkem čehož spotřebitel dluží jistinu, kterou reálně obdržel jen částečně). Žalobkyně využívá všechny tyto tři hlavní způsoby, zřejmě dle platebních schopností konkrétního spotřebitele. Na tom nic nemění, že takové úvěry jsou absolutně neplatné dle § 87 ZSÚ, současně i dle § 588 občanského zákoníku a přinejmenším zčásti i dle § 122 odst. 3 a 4 zákona č. 257/2016 Sb. (což tito věřitelé často řeší krátkodobou splatností do 3 měsíců, prioritním splacením úroku či promptním postoupením pohledávky na 3. osobu, která za toto jednání nemůže na rozdíl od samotného poskytovatele úvěru čelit od ČNB sankcím). V projednávané věci nejde o žádnou spekulaci soudu (byť založenou na znalosti desítek předchozích řízení s těmito úvěry), ale o skutečnost, vyplývající z podání samotné žalobkyně (např. ve sp. zn. , spisová značka, na č. l. 31), která v průběhu celého roku 2022 těžila z platební neschopnosti jiného žalovaného a nad rámec poskytnutých a vrácených , částka, z něj vylákala dalších , částka, .17. „Právní tvořivost“ nebankovních úvěrových společností (případně může jít o model, uplatňovaný ve východní Evropě, kde má velká část těchto společností kořeny) a jejich advokátů opět předběhla stávající právní úpravu a je třeba reagovat na nové způsoby obcházení kogentních právních norem a dobrých mravů. V případech výběru poplatků za odklad splatnosti je třeba zásadně trvat na doplnění žaloby o tvrzení, která věřitel v tomto modelu podnikání soudům záměrně zamlčuje - pod záminkou odlišné právní povahy plnění. Jedná se přitom o plnění, která jsou podle svého obsahu platbou toliko úroku z úvěru, poplatku či smluvní sankce, aniž by byla umořována jistina, a které dosahují zcela absurdního lichevního navýšení do té míry, že brání spotřebiteli (jehož problematické ekonomické poměry jsou věřiteli dobře známy), aby byl schopen takový úvěr (excesivní zisk) z běžného příjmu doplatit – aniž by se v dalších měsících nedostal do ještě tísnivější situace. Žalovaný byl v tísni ze svých starších nebankovních závazků udržován již několik měsíců, žalobkyně si toho byla nepochybně dobře vědoma, přinejmenším to její úvěrová politika již několik let běžně umožňuje, navzdory sankci od ČNB za jednání v roce 2018 a 2019 (!). Tím se spotřebitel dostává do pasti, v níž musí hradit excesivní „poplatek“, aby o další měsíc oddálil nevyhnutelnou splatnost jistiny a tím další smluvní sankce, soudní řízení a exekuci (jejichž posloupnost, povahu a nesouvislost s instituty trestního práva, kterými je jim často ze strany věřitelů či najatých inkasních agentur vyhrožováno, většina spotřebitelů vůbec nezná) a věřiteli tak zůstává možnost takový poplatek vyžadovat i v dalších měsících a teprve po vyčerpání potenciálu spotřebitele zažalovat vrácení jistiny a „přiměřeného“ úroku.

18. Dále podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, (C-377/14) ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Obdobně je třeba nahlížet na jistinu, která představuje toliko opětovné vydání prostředků, které spotřebitel měl zaplatit z předchozího závazku, přičemž se nejednalo o pouhé vrácení předchozí čerpané jistiny, ale převážně o prostředky z analogických (a absolutně neplatných) ujednání, které jistinu předchozího úvěru navyšovaly. V této věci soud předchozí úvěry od téže žalobkyně nezjistil, žalovaný je rovněž netvrdil, tuto eventualitu tedy soud nemusel řešit.

19. Sjednaný poplatek za upomínky je dle svého obsahu smluvní pokutou, neboť částka , částka, hrubě kontrastuje s obvyklou cenou poštovného i vypracování formulářové upomínky. Zasílání takových výzev předlužené osobě zhruba po týdnu je ostatně zjevně neúčelné. I samotná explicitně sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,1 % jistiny je však ve světle absence bonity spotřebitele zcela zjevně sjednána s vědomím, že bude s velkou pravděpodobností součástí zisku věřitele. Žalobkyně pak došlé plnění přednostně použije právě na úhradu tohoto excesivního příslušenství. Obě tato ujednání pomáhají přinutit spotřebitele přistoupit na variantu odkladu splatnosti, která pro případ dalších 30 dní činí „pouze“ , částka, (25 % z tehdy dlužné jistiny , částka, ). Podle § 575 občanského zákoníku platí, že má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Soud by veškeré sjednané platební povinnosti spotřebitele dle smlouvy, sjednávané záměrně v situaci zjevné absence bonity spotřebitele, považoval za skrytý obchodní úrok. Jelikož však i tento základní úrok je sjednán neplatně (RPSN 740 % je v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. dle jakékoliv metodiky), nelze ujednání o poplatcích či smluvní pokutě rovněž považovat za platné (kdyby nebyl dán důvod neplatnosti již dle § 87 ZSÚ).

20. Povinnost ke krátkodobému doplacení úvěru je zde jen jednou z dalších podmínek pro umožnění odkladu definitivní splatnosti jistiny, jako typově v případě debetního úvěru či úvěru z kreditní karty. Vystavení nové smlouvy a vrácení , částka, žalovanému slouží pouze k zamaskování předchozího vývoje úvěrového případu, nemalou měrou též ke zmatení spotřebitelů, kteří při nemožnosti dosáhnout definitivního splacení přijmou alespoň nabídku dalšího odkladu a tím přistoupí na formální obnovení původní smlouvy, aniž by si uvědomovali, že se tím pomáhají vzdát vlastních práv a důkazů, že byli nepoctivě ochuzeni. Soud pravidelně od příležitostně se dostavivších spotřebitelů s obdobnou (a mnohdy násobně delší) skladbou úvěrů v registru NRKI (CNCB) slýchá (mnohdy s neskrývanou hrdostí), že ostatní úvěry již doplatili, a zbývá již jen několik posledních, které ale již doplatit nedokáží. Soud může pouze vyslovit lítost nad tím, že není vyloučeno, že byl ze strany žalobkyně, jejího právního zástupce a mnoha dalších společností s těmito postupy úvěrování v minulosti u analogických nároků tímto postupem rovněž oklamán, repetitivním záznamům v NRKI (CNCB) nepřikládal patřičný význam, a případná zatajená plnění při rozhodování tak nezohlednil. Bude-li česká justice, povinovaná dle komunitárního práva ochranou spotřebitele, nad tímto jednáním nadále zavírat oči s lakonickými odkazem na zásadu projednací a na autonomii vůle stran, budou tyto společnosti nadále ročně půjčovat stovky milionů Kč bez ohledu na to, že v segmentu trhu neúvěruschopných spotřebitelů (který by neměl existovat) podnikají jen díky systematickému porušování norem veřejného práva, za což byly některé Českou národní bankou sice potrestány (, právnická osoba, , , právnická osoba, ., , Anonymizováno, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, , , Anonymizováno, , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, .), s ohledem na jejich celkový objem podnikání však toliko symbolicky (ostatně horní hranice sankce , částka, je vzhledem k obvyklému obratu těchto společností zjevně nedostatečná) a se dvěma výjimkami (, právnická osoba, , a , právnická osoba, ) v následujících letech dál bez odnětí licence podnikají nezměněným způsobem s vědomím, že další rozhodnutí nebude následovat dříve, než za několik let. Ačkoliv soud zkusil iniciovat řízení proti dalším společnostem, jednajícím identicky i v současné době, na probíhající řízení se vztahuje povinnost mlčenlivosti. Pouze žalobkyně a Česká národní banka tak vědí, zda proti ní není obdobné řízení v současnosti vedeno. Ostatně sankce výše uvedeným společnostem byly ukládány za jednání v letech 2018 až 2020, ale právní moc třinácti z nich nastala až v roce 2023 a 2024. Pokud soud záměrně uvádí společnosti s obdobným modelem podnikání, činí tak právě pro ilustraci toho, že kapitálu, stojícím za těmito společnostmi, nic nebrání v případném obnovení podnikání skrze jiného prostředníka v prakticky identickém formátu, který dovoluje dosahovat nepřiměřeného zisku na spotřebitelích se skromnými až nuznými poměry, aby následně břemeno oddlužení nesli ostatní věřitelé spotřebitele. Je věcí jiných orgánů státní správy se ujistit, zda tyto zisky následně nekončí v zemích, jednajících v rozporu s oprávněnými zájmy České republiky.

21. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08). Ujednání lichevně vysokého poplatku za odklad splatnosti, lichevního úroku, spojeného se smluvní pokutou a nepřiměřenými pokutami za upomínky úvěru je právě takovým ujednáním, k němuž musí soud přihlížet z moci úřední, i když si spotřebitel sám není vědom právní povahy a důsledků způsobu, jakým byl ze strany věřitele nepoctivě ochuzen. Zachování platnosti ujednání se zde spotřebitel (žalovaný) výslovně nedomáhá (§ 1815 o. z.), a tedy pouhá absence námitek proti nároku nemůže být považována za vzdání se kvalifikovaného práva. Poplatek za odklad splatnosti ve výši 25 % za 30 dní (zde , částka, ) lze přitom považovat jedině za ekvivalent úroku (který je absolutně neplatný pro hrubý rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z.) či za skrytou smluvní pokutu, tj. situaci vyjmenovanou příkladmo v § 1814 odst. 1 písm. l) o. z.

22. Soud nemohl i přes procesní pasivitu právně nezastoupeného žalovaného (který nenavrhl zápočet všech dřívějších plnění – , částka, ) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z bezprostředně předcházejícího závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by tak soudy formalisticky postupovaly, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou (dále např. dosud nezmiňované CreditPortal, s. r. o., , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , Anonymizováno, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, , Orange Finance, s. r. o., již zrušená , právnická osoba, , , právnická osoba, , koncern , Anonymizováno, , , právnická osoba, ., a další). Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele uhrazen není, a tím spíše tak musí soud opět jednat z moci úřední, neboť projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce. Po spotřebiteli takovou aktivitu požadovat nelze již proto, že se jedná o informace, k nimiž kromě těchto věřitelů, České národní banky a těch soudců, kteří opakovaně nahlížejí do registru NRKI, prakticky nikdo nemá přístup. Nadto i zde se opět prokazuje, že již ani záznamům v registru NRKI nelze důvěřovat a věřitelé s nimi umí účelově manipulovat, když u úvěru žalobkyně z , datum, (ve sp. zn. , spisová značka, na č. l. 33 p. v.) bylo uváděno nevyužití úvěru, nicméně v podání č. l. 31 je připuštěno, že žalovaný čerpal , částka, a uhradil , částka, . S „nulovými“ záznamy se přitom soud v registrech setkává i u jiných věřitelů neustále, což brání v pochopení poměrů dlužníka obdobně, jako úplná absence záznamů od některých věřitelů (koncern , Anonymizováno, , či společnosti s ruským kapitálem , právnická osoba, , , Anonymizováno, , právnická osoba, .).

23. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, .

24. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalovaného soud dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Žalovaný byl předlužen, i nadále následkům těchto úvěrů čelí (rozhodčí nález a sp. zn. , spisová značka, z „podnikatelské“ zápůjčky s RPSN 381 %, která je další z rozšířených forem exploatace spotřebitelů) a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

25. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná (80,62 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu poměrné části (61,24 %) účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož žalovaný podal odpor, i jemu přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

26. O lhůtách k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., obě lhůty prodloužil a sjednotil, neboť jde spíše o symbolické plnění, ale je namístě poskytnout žalovanému čas k úhradě poslední „splátky“.