20 C 195/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného s datovou schránkou ID Anonymizováno pro zaplacení 31 697,08 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení se co do částky , částka, zastavuje.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, příslušenství z „revolvingové“ úvěrové smlouvy, sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . Z úvěru se domáhala jistiny , částka, , kapitalizovaného úroku , částka, a dále v sazbě 17,88 % ročně z jistiny , částka, od , datum, do zaplacení a úroku z prodlení , částka, a dále z jistiny , částka, od , datum, do zaplacení v sazbě 10 % ročně.

2. Řízení bylo od února 2022 do listopadu 2024 přerušeno dle § 140a insolvenčního zákona v důsledku povoleného oddlužení a posléze konkurzu na majetek žalovaného u zdejšího insolvenčního soudu. Soud se dotázal žalobkyně, zda se čehokoliv dalšího domáhá, když konkurs na majetek žalovaného skončil hyperochou. Žalobkyně vzala žalobu podáním č. l. 59 částečně zpět v rozsahu , částka, a ohledně zbytku navrhla v řízení pokračovat.

3. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby I. výrokem tohoto rozsudku vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Absence výslovného nesouhlasu žalovaného (a vážného důvodu) s tímto postupem nebylo třeba, neboť žalovaný se nedostavil k jednání, při kterém by byl o tomto právu poučen a mohl by jej uplatnit. O právo se tak sám připravil. I tak se však soud zabýval dokazování ve shodném rozsahu., právnická osoba, povinnosti zkoumat úvěruschopnost se žalobkyně již tradičně vůbec nevyjádřila. Ostatně další úvěr ze dne , datum, uplatnila v řízení zdejšího soudu sp. zn. , spisová značka, nástupnický I-Xon, a. s. (které žalobkyně typicky přeprodává rizikové úvěry) již dne , datum, . Soud tedy žalobkyni již tradičně vyzval (č. l. 60) k doplnění nezbytných skutkových tvrzení ke splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

5. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 66 uvedla, že právní předchůdkyně prověřila bonitu žalovaného tak, že od něj získala údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřila žalovaným předložené doklady, kontrolovala „vnitřní a vnější zdroje“ a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, úvěr poskytla. Žalovaný deklaroval příjem , částka, , bydlení v družstevním bytě, absenci vyživovací povinnosti a další příjem v domácnosti , částka, . Z vlastních zdrojů zjistila, že žalovaný již splácí , částka, měsíčně na jiném úvěru, jiné úvěry (dle externích zdrojů) neměl. Přiložila další důkazy. Již to výsledek řízení determinovalo, k čemuž může soud pouze poznamenat, že v minulosti již České národní bance oznamoval několik tranší klientů, kterým bylo touto bankou postupně poskytnuto několik úvěrů v řádech stovek tisíc Kč, aniž by byla povinnost dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. adekvátně splněna, a projednaná věc bude zařazena do tranše následující.

6. K projednání věci soud musel nařídit jednání, s jiným postupem žalobkyně nesouhlasila. Žalovaný má datovou schránku, zprávu si do 10 dnů nezobrazil, bylo doručeno fikcí. K věci se nevyjádřil, k jednání se nedostavil a soud věc projednal v jeho nepřítomnosti.

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

8. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 50, předložila však i další důkazy postoupení. Dle zjednodušeného výpisu obchodního rejstříku k žalobkyni (č. l. 15) z roku 2022 nevyplývá skutečný, vlastník, stejně jako ani z evidence skutečných majitelů, kde jsou uvedeny jen správkyně svěřenského fondu, nikoliv zřizovatel a beneficient, kterým je právní zástupce žalobkyně. Záznam je však postižen probíhajícím řízením o nesrovnalosti záznamů. Vzhledem k výsledku řízení to však nemělo na nákladový výrok vliv.

9. Dle žádosti o úvěr č. l. 68 a vyjádření banky č. l. 69 žalovaný žádal o úvěr s limitem , částka, . Banka si byla vědoma dalších dvou úvěrů žalovaného (č. l. 71) s měsíčními splátkami , částka, a , částka, . Žalovaný ve formuláři žalobkyně, podepisovaném formou SignPad (vyplňoval jej tedy pracovník věřitele), na č. l. 68 deklaroval invalidní důchod , částka, , další příjem domácnosti , částka, (a pouze „1“ příjem v domácnosti, což je vnitřně rozporné). Má být svobodný. Bydlení deklaroval v družstevním bytě, kde se údajně podílí na nákladech jen v rozsahu 57,16 %. Historie tohoto úvěru je na č. l. 75 a násl. V tomto řízení byly předloženy výpisy od června 2018 do prosince 2019 (č. l. 39 a násl.). Vyplývá z nich, že žalovaný celkem čerpal , částka, , vzhledem k úhradě v konkurzním řízení by již soud úhrady žalovaným dle výpisů neměl důvod dopočítávat. Dohledal však zaplacení celkem , částka, .

10. Smlouvou č. l. 22 žalobkyně prokázala, že dne , datum, její právní předchůdkyně usilovala o sjednání úvěru se žalovaným s limitem revolvingu , částka, , s hotovostním rámcem , částka, splácených po 5 % při úročení 17,88 % ročně. Ke smlouvě byl předložen informační leták č. l. 72 a 73. Byly doloženy produktové podmínky č. l. 27, všeobecné obchodní podmínky č. l. 31, sazebník č. l. 37, které však pro věc neměly význam. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 52) vypracování i zaslání (č. l. 54) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

11. Usnesením zdejšího insolvenčního soudu č. l. 79 je prokázáno, že žalovanému byl prodán a zpeněžen nemovitý majetek s výtěžkem , částka, , došlo k úhradě všech pohledávek a hyperocha činila , částka, . Žalobkyně přihlásila pohledávku, odpovídající předmětu tohoto řízení, podáním č. l. 80, a včetně příslušenství, které rovněž odpovídá petitu v této věci (do , datum, ), požadovala celkem , částka, .

12. Listiny z předchozího řízení nebylo třeba zajišťovat, i když žalobkyně nepředložila výpis z běžného účtu žalovaného, což soud v takové situaci považuje za samozřejmou míru péče při plnění povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Senát 20C zdejšího soudu se nad bezpočtem výpisů účtů dlužníků setkal mnohokrát s nesrovnalostmi a znepokojivými signály, kterými se banka nezabývala, takto ignoruje rozšířenost sázkových her a mnohdy s tím spojený problém herní závislosti a podobné do očí bijící indicie. Zde je klientem invalidní důchodce se skutečně nízkým důchodem, opět se tak jedná o spektakulární selhání úsudku věřitele (a žalobkyně/advokáta), kteří daleko za hranicí dobrých mravů pokračují ve vymáhání takového plnění.

13. Soud si přirozeně musel opatřit alespoň aktuální výpisy CNCB a CBCB, když žalobkyně tvrdí, že žalovaný byl v době poskytování úvěru lustrován, ale tvrzení neprokazuje (než listinami č. l. 71, které nemají objektivní charakter a ani důkazní hodnotu). Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti invalidnímu důchodci s příjmem 9 tis. Kč (v roce 2018). Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti.

14. Z aktuálního výpisu CBCB/CNCB (BRKI/NRKI) na č. l. 63 vyplývá předchozí úvěr od stejné banky ze dne , datum, s jistinou , částka, a měsíční splátkou , částka, . Předmětný úvěr ve výpise nefiguruje, což je nezvyklé (snad proto, že uplynuly 4 roky „skartační“ doby) a vzbuzuje to otázku, zda tedy podobným způsobem nezanikla informace o dalších případných úvěrech žalovaného. Následný úvěr ze dne , datum, od , právnická osoba, ., soud neuvádí, neboť nemá vliv na projednávanou věc, osvětluje však retrospektivně situaci a jednání žalovaného. To však nijak nesouvisí s povinnostmi věřitele, jehož úmysly dlužníka nijak nevyviňují a které navíc jednání jakéhokoliv dlužníka předcházejí, neboť tento věřitel zjevně postupuje na základě dlouhodobé úvěrové politiky a kumulace úvěrů s neobhajitelně vysokými jistinami krajně rizikovým klientům je (dle praxe senátu 20C zdejšího soudu) u tohoto pravidlem.

15. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad , částka, ) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a doplnění, resp. z předložených důkazů (byť mají subjektivní charakter), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

17. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. Banka by si toho měla být vědoma lépe než kdokoliv jiný. V projednávané věci je poskytovaná jistina dalšího úvěru tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Žalovaný však již hradil z invalidního důchodu 20 % a jeho úvěruschopnost tak zjevně závisela spíše na tajemném dalším příjmu domácnosti (který byl také nápadně nízký), které byl s největší pravděpodobností sociální dávkou.

18. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Zde však původní věřitel měl všechny potřebné informace (o rizikovosti invalidního klienta se zjevně nedostatečným příjmem) k dispozici i ze své vlastní činnosti, aniž by musel nahlížet do jakékoliv externí databáze. Z přihlášek v insolvenčním řízení je patrné, že zde byly i další úvěry, dokonce sama žalobkyně jeden další vymáhá vlastním jménem a zjevně se jedná o predátorskou (ne-li lichevní) pohledávku, neboť jde o zápůjčku z , datum, s úrokem 29 % ročně s jistinou , částka, , kterou zdejší soud bohužel přiznal platebním rozkazem v roce 2021. Z , datum, pochází úvěr od lichevně jednající společnosti , právnická osoba, ., s jistinou , částka, a je tak zřejmé, že stav NRKI/BRKI již v současné době neodráží tehdejší situaci žalovaného, neboť ani jeden z takových závazků tam rovněž nefiguruje. Žalovaného tak soud v současné době považuje především za oběť lichvy a na tomto výsledku má původní věřitel svůj podíl, žalobkyně se pak na žalovaném obohatila ze zjevně (přinejmenším) amorální pohledávky v konkursu.

19. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila jednu žádost. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou (nebankovnímu) věřiteli schválila Česká národní banka, v případě banky jde ryze o zodpovědnost každé banky. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

20. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála přinejmenším tím, že již tak nuzné a dlouhodobě zřejmě nezměnitelné poměry, vylučující schopnost splácet více, než dosavadních , částka, měsíčně, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně právní předchůdkyně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, neboť se také prostřednictvím svého zaměstnance na vyplňování žádosti sama podílela a současně zná veškeré předchozí závazky za žalovaným, pravděpodobně i jeho historii hospodaření na běžném účtu a také je otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do žádostí budou zapsány. Účel prostředků beztak zkoumán nebyl, ačkoliv to soud při poskytování , částka, osobě s měsíčním příjmem , částka, považuje za naprosto nezbytné. V prvé řadě by měl být sankcionován věřitel, tedy strana nabídky, než sám spotřebitel. Jen obtížně lze hodnotit, nakolik se na jednání žalovaného podepsala obscénně nekritická přístupnost úvěrů od této banky, která poskytuje úvěry za podmínek, o kterých si mnohem bonitnější klienti seriózních bank mohou doslova nechat jen zdát.

21. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých dalších údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Věřitelka měla dobrý přehled o předchozích závazcích a zřejmě i o hospodaření žalovaného, byť stránku příjmovou ani výdajovou pravděpodobně vůbec neověřovala (jinak by si uvědomila absurditu poskytování dalšího úvěru). V zásadě lze uvažovat o přípustnosti (dalšího) konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s dalším navýšením jistiny i příslušenství, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Sazba 18 % ročně rozhodně není žádnou altruistickou pomocí žalovanému, ale úrok na úrovni dvojnásobku srovnatelných úvěrů jiných bank. S ohledem na poměry žalovaného, výši celkem splatných částek a předchozích úvěrů je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný zjevně spěl ke ztrátě svého jediného majetku (zřejmě členského podílu v družstvu), aniž by se věřitel zajímal k čemu a zda se jedná o udržitelné chování. Před poskytnutím druhého úvěru již měla mít povědomí o tom, že žalovaný se může nacházet ve finanční tísni a pouze oddaluje (a prohlubuje) svou platební neschopnost.

22. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat skutečné životní náklady žalovaného, ani způsob jeho bydlení, důvod hrazení toliko části nákladů (zda se na nich měl podílet s další osobou či jej hradil ve formě sociální dávky stát), natož pak další příjem domácnosti, jehož nositelé si počínání žalovaného vůbec nemuseli být vědomi. U takového příjmu (pokud nešlo o sociální dávku, např. příspěvek na bydlení) je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaný byl invalidním a z toho vyplývá pravděpodobná nezměnitelnost jeho finanční situace. V neposlední řadě bylo zřejmé, že žalovaný navyšuje požadavek na jistinu, což neomlouvá ani případné ponechání splátky ve shodné výši za cenu prodloužení úvěru. Takové jednání připomíná kognitivní zkreslení při sázení i na straně samotné banky. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovala.

23. Byl zda dostatek důvodů ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu, tedy bez dalšího upřesnění, prověření výdajové stránky či nepodmínění dalšího čerpání stanovením účelu, nemohl poskytnout. Je zcela nepochopitelné poskytnout klientovi s těmito poměry cokoliv jiného, než konsolidační a účelově vázaný úvěr. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěrů ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

24. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat regulérní banka, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

25. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které (zejména u této věřitelky) nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu, které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě a které nebyly sjednány v úvěrové smlouvě, ale až v navazujících a spotřebitelem nepodepisovaných dokumentech. Stejně tak se soud nemusel zabývat rozporem části nároku s omezením dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., které tento advokát požaduje u všech nároků, tedy i těch, kde k prodlení došlo po dubnu 2020, stejně jako těch, které byly po dubnu 2020 sjednány. V této věci k situaci výjimečně nedošlo, úvěr se stal splatným již v lednu 2020 (pokud lze vůbec přihlížet k jednání věřitele z absolutně neplatného závazku).

26. Soud by nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu – zde v konkursním řízení. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

27. I (nejen) v této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

28. Soud tak nepřiznal žádné další plnění, žalovaný v konkursním řízení pohledávku zjevně přeplatil, když čerpal , částka, a již uhradil , částka, a , částka, v konkursu. Žalobkyně tak získala o , částka, více, než by jí přiznal soud v tomto řízení.

29. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 a 146 odst. 2 o. s. ř. jí přiznal právo na úhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti žalovanému. To by však byl zjevně nespravedlivý výsledek, neboť žalovaný částku , částka, uhradil nedobrovolně, když se tak stalo v konkursu (nadto především z prodeje jeho nemovitosti či členských práv v bytovém družstvu a srážkami ze mzdy). K této úhradě tedy z pohledu posouzení zpětvzetí pro jednání žalovaného soud nemůže přihlížet. Poměr úspěchu by lépe vyjadřoval pouze poměr čerpaného plnění (, částka, ) a již uhrazeného plnění (, částka, ), tedy rozdíl by činil necelých 11 %. Pokud by nedošlo k návrhu na oddlužení (a posléze po jeho zrušení ke konkursu), žalovaný by uhradil i další částky. Soud proto s odkazem na § 150 o. s. ř. shledává, že spravedlivým poměrům odpovídá přibližně shodný poměr úspěchu stran a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Navíc se žalobkyně domáhala podstatně vyšší částky a k tomu příslušenství, nicméně soud by přiznal právě jen nárok na dosud nevrácenou jistinu. Nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení by tak podle zásad spravedlnosti svědčil spíše žalovanému, než žalobkyni. I to je důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. Soud se tak nemusí již ani zabývat skutečností, že advokáta považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond, který svou funkci pouze simuluje a ve skutečnosti má dočasný charakter, resp. může být kdykoliv z vůle advokáta suspendován či zrušen. Právní zastoupení je tak v této věci spíše zneužitím práva na zastupování advokátem, než-li autentickým výkonem takového práva, zřízeného ve prospěch advokátního stavu, a soud by žalobkyně beztak přiznával jen náhradu, odpovídají nezastoupenému účastníkovi řízení.